1965: LÍTÁ ROZHLASOVÁ REŽ O MLADÉ DUŠE
Když se při projíždění stupnice rozhlasového přijímače
z kakofonie útržků slov a nezajímavé hudby najednou vyloupl bigbít,
zaplesalo v polovině šedesátek srdce každého teenagera, ať seděl spolu
s kamarády v londýnském parku anebo se rochnil ve svém pokojíku někde
v Horní Dolní. Bigbít spojoval mladé celého světa jako máloco, snad jen
džíny by mu mohly konkurovat.
Nejenom bipolární svět, ale i mezigenerační pnutí stavělo mezi náctileté a jejich muziku ploty, bariéry, zdi, příkopy, paragrafy.
Připomeňme si dobu, kdy rádio bylo jedinou možností jak se přenést na druhý konec světa anebo jak se dostat ke svým Beatles, Stounům, Kinks, Spencer Davis Group, The Who, Hollies…
Sama Rozina zdůraznila úlohu zámořského vedení RFE, cituji „američtí přátelé nám poskytli možnost, abychom vysílali i hudbu, která se vám mladým tehdy líbila.“ Ona sama výrazně přispěla k úspěchu svou nezaměnitelnou dikcí, svéráznou mluvou i „konspirativním“ způsobem a pomocí kouzelných přezdívek a hlášek vedenou komunikací s posluchači. A tak se to mezi písničkami hemžilo „Horoucími srdci“, „Kocoury Felixy“, dvojsmysly a vzkazy, co musely nejednou zamotat dešifrantům nalepeným na Svobodku hlavy. Přestože Rozina nebyla žádná bigbíťačka, měla nadevše ráda francouzský šanson, vycházela ráda vstříc přáním svých děvčat a chlapců.
Krátké CV z webu Českého rozhlasu: Růžena Jadrná se narodila 27. prosince 1924 v Hradci Králové. Maminka jí zemřela roku 1925, otec se ještě dvakrát oženil, ale zemřel roku 1946 ve věku 56 let. Rozina Jadrná byla jedináček, vyrůstala s nevlastním bratrem, synem třetí otcovy ženy. Trpěla tuberkulózou. Vychodila měšťanskou školu v Chlumci, tři ročníky rodinné školy v Praze a do roku 1946 studovala v Praze učitelský kurz. V roce 1948 pracovala v administraci odborářského deníku Práce.
Navštěvovala v Praze herecké a hlasové kurzy a vystupovala v Malostranské besedě. Na schůzi 25. února 1948 v deníku Práce se neudržela, a jak uvádí Jožka Pejskar, „nazvala Antonína Zápotockého termínem ze světa zvířat“. Práce byl ale deník Ústřední rady odborů a Zápotocký její předseda… Rozina Jadrná se rozhodla odejít ze země. Emigrovala 27. března 1948; odjela na údajný výlet na Šumavu a na vycházce se „ztratila“ u Železné Rudy, poblíž hotelu Prokop na Špičáku.
První roky se protloukala v Paříži, kde se stala na doporučení Jiřího Voskovce pracovnicí vysílání francouzského rozhlasového vysílání pro Československo. Pracovali tam také hlasatel Jiří Karnet či komik Jára Kohout, s nímž hrála i v krajanském divadle Maryša. Podle Pejskara dokonce hrála i se začínajícím mimem Marcelem Marceauem.
Na jaře 1951 se přesunula do Mnichova, kde se rozjíždělo vysílání Rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Rozina Jadrná tam začala pracovat jako hlasatelka a herečka v produkčním oddělení. Moderátorkou hudebních pořadů se stala až později.
Rozina Jadrná měla vynikající vztah ke svému okolí. Podle zprávy agenta Státní bezpečnosti „Pleye“ (Pavla Minaříka) se stal její byt po 21. srpnu 1968 průchozím bytem uprchlíků z Československa, spávalo tam i dvacet lidí. Jen Rozina Jadrná pojala vůči Minaříkovi nedůvěru a označovala ho za špicla. Byla jediná, kdo ohlásil, že jí Minařík ukradl materiály, byla jediná, která před ním varovala. V září 1971 se provdala za Karla Pokorného, mladšího o více než dvacet let. Pro všechny to prý bylo překvapení. Zemřela 1. dubna 1988 v Mnichově. [David Hertl, www.rozhlas.cz]
Vedle Roziny tvořili tým Ludovít Douba (vlastním jménem Šebesta) a Jan Douba (vlastním jménem Jan Měkota), jemuž se podařilo pro vysílání zprostředkovat rozhovory nejen s různými osobnostmi.
Ze stovek pořadů se dají na internetu dohledat víceméně jen fragmenty. Věřím, že mezi pamětníky, našimi čtenáři, by se našel nejeden magnetofonový pásek s Rozinou a nejeden příběh Jak se lovilo a užívalo Odpoledne s hudbou. Pokud se pamětnicky zadaří, a o své poklady se podělíte s ostatními čtenáři, tak se k pořadu a Rozině určitě ještě na stránkách Rock History vrátíme.
MIKROFÓRUM
Kvas šedesátých let nezastavila ani železná opona, zběsilá raná padesátá léta byla k vzteku mnohých stalinistů definitivně pryč, a tak se mimo jiné i v Československém rozhlasu objevily první vlaštovky, například rozhlasová Houpačka, vysílaná od prosince 1964, nejzásadnější to hudební pořad šedesátých let, kterému se ale určitě budeme věnovat v rozsáhlém samostatném profilu, věřím, že přímo se vzpomínajícím Jiřím Černým.
Jak jsme již předeslali, Odpoledne s hudbou na vlnách Svobodné Evropy vyplašilo soudruhy v únoru 1965 natolik, že byl vydán překotný pokyn ke vzniku konkurenčního, avšak samozřejmě ideologicky „ošetřeného“, mládežnického pořadu Československého rozhlasu.
A za půl roku, 12. července odpoledne, proťal úderný riff „Raunchy“ ve verzi orchestru Billyho Vaughana poprvé tuzemský rozhlasový éter coby znělka Mikrofóra. Máloco, snad jen znělky Houpačky, Zákruty a Větrníku, se tak výrazně otiskly do povědomí statisíců posluchačů.
Pořad připravila pod vedením Slavomila Vondráška, náčelníka redakce armádního rozhlasu, skupina svazáckých redaktorů, podílejících se do té doby na vysílání roztroušených kusovek, například Mikrofonu pro mladé, vysílaného od roku 1958, kde, jak píše přímý aktér Milan Rykl: „Svazácké nadšení postupně ustupovalo kritickým sondám do života mládeže a připravovalo cestu k živému vysílání Mikrofóra.“ [RYKL Milan, Renesance rozhlasu 1959-1968, PDF, media.rozhlas.cz ]
Název pořadu vznikl podle Milana Rykla na jedné poradě, kde byl mimo jiné i Zdeněk Svěrák, a kdy z pléna zaznělo, že by měl mít název něco společného s mikrofonem a fórem pro mladé. Z následné diskuse se nakonec vylouplo Mikrofórum.
K znělce, jež se napořád stala poznávacím znamením Mikrofóra, dávají pamětníci k dobru dvě navazující historky. Milan Rykl vzpomíná, že rozhlasový režisér Karel Weinlich přinesl na magnetofonové pásce kousek „Raunchy“, instrumentálky Billa Justice z produkční dílny Sama Phillipse, ano, toho co objevil Elvise. Hudební dramaturg Jaroslav Navrátil dodává, že v té době byl velmi populární orchestr Billyho Vaughna, jehož LP největších hitů bylo v rozhlase k dispozici. Po jeho přehrání si tým vznikajícího pořadu jasnozřivě vybral údernou a svou genetikou rokenrolovou „Raunchy“.
Pořad vysílaný mezi třetí a pátou odpolední každého všedního dne, tedy bezprostředně po příchodu z práce anebo školy, si okamžitě získal mezi mainstreamovou mládeží obrovskou popularitu, nedělejme si iluze, z velké části i proto, že byl pro ně jedinou možností jak u rádia vůbec vydržet bez újmy na duševním zdraví. A samozřejmě také proto, že Rozinu a její Odpoledne s hudbou na Svobodné Evropě nebylo možné chytit všude, a už vůbec ne někde veřejně pustit, například na koupališti, hospodě, okna, na zahrádce, hřišti…
Mikrofóru pomohlo i brzké angažování mladých elévů, takže během krátké doby opravdu vysílali mladí pro mladé. A naživo, což bylo přímo v té předjarní době přímo neslýchané. Počet evidovaných dopisů do rozhlasu stoupnul díky rozhlasové Houpačce a Mikrofóru na více jak půl milionu ročně!
Rockeři a bigbíti samozřejmě zůstali u odpoledního poslechu Svobodné Evropy (mj. AM 416,2 m), kde se návazně objevilo několik dalších hudebních pořadů maďarské a polské sekce. Od Prahy na západ pak i poslechu mnichovského vysílání pro americké vojáky AFN Munich 1142kHz. Večer se stále ještě lovil Laxík na vlně 208 metrů a nově i lodě rozeseté kolem ostrovů Spojeného království. Pro gurmány pak byly svátkem nedělní půlhodinky populární hudby Jacka Allena (Karla Janovického), vysílané od září 1962 v rámci českého vysílání BBC.
PIRÁTI NA VLNÁCH
Díky skvělému stejnojmennému filmu se fenomén pirátského vysílání dostal znovu do povědomí hudebních fanoušků, i nepamětníků.
Anglie v polovině šedesátých nebyl jen swingující Londýn, kde se proháněli mods na skútrech s doširoka otevřenými děvčaty v minisukních za sebou, a kde bylo možno na tahu potkat leckterou z tehdejších hvězd.
Ač to zní neuvěřitelně, BBC na tom byla s bigbítem stejně zaprděně jako ČRo. Kapitalismus a demokracie mají ale mimo jiné i tu výhodu, že kde je díra na trhu, tam se brzy objeví záplata. U nás zela (nejen) rozhlasová díra ještě čtvrtstoletí…
Symbolem doby i předlohou pro film se stalo Radio Caroline. Celá historie nezávislých stanic by nám zabrala několik čísel Rock History, a tak se soustředíme na zásadní dění před a těsně po roce 1965.
Radio Luxembourg v první polovině šedesátých let stále více ovládali vydavatelští giganti jako Decca, Capitol, EMI. Mladá muzikantská krev doslova klokotala v podpalubí anglických i kontinentálních klubů, mezi širší veřejnost se však spousta skvělé hudby ani na slavné dvěstěosmičce nedostala.
Počátkem sixties přichází do Londýna zásadní postava našeho příběhu, výstřední Ronan O´Rahilly z bohaté irské rodiny. Měl v plánu začít pracovat ve filmové a hudební branži, především s mladými nadějnými umělci.
Usadil se v Soho, zřídil hudební klub, spřátelil s Alexisem Kornerem, Georgie Famem, a pro Erica Burdona údajně vymyslel název kapely The Animals. Protože ale koncerty jeho chráněnců v malých klubech byly příliš pomalým způsobem jak je prosadit, investoval do pořízení promo acetátů, a začal s nimi obcházet a obesílat rozhlasové stanice. Když stále a stále narážel na zabedněné broadcastery, kteří se mu vysmívali anebo dávali „dobré“ rady typu „zkuste to, až budou mít vaši ušáci smlouvu s velkou firmou“, vznikl v jeho hlavě plán.
Jak praví báje, katalyzátorem byla náhodná schůzka s dívkou, jež mu mimo jiné povykládala o oficiální americké stanici Hlas Ameriky, vysílající z lodi. Neváhal, zašel si na americkou ambasádu pro pár technických informací, a taky se vydal za provozovateli pirátských lodních stanic Radio Nord a Veronica. A bylo vymalováno. Mezinárodní vody za třímílovým pásmem byly pravou oázou pro opravdu svobodné muzicírování. Stačilo mít loď zaregistrovanou v zemi, které vysílání z lodi plující pod její vlajkou nevadilo, třebas v Panamě.
Plán na Radio Caroline tak navázal na první pokusy vysílání z rybářské lodi u skandinávského pobřeží z konce padesátých let (Radio Mercur) i na kolegy z Radio Nord a Veronica. Zásadní rozdíl byl v dopadu vysílání. Anglie v době ekonomického boomu, kulturní i technické revoluce, byla zlatým dolem. Stanici údajně pojmenoval po dceři prezidenta Kennedyho, natolik jej okouzlila obálka Life s Karolínou hrající si pod stolem v Oválné pracovně.
Nebáje tvrdí, že Caroline byla „vynálezem“ šéfredaktorky luxusního společenského magazínu Queen, Beatrix Millerové. Vyberte si.
Další linka příběhu vede do Dallasu za dvojící Gordon McLendon & Clint Murchison, provozující od jedenašedesátého u švédského prostředí Radio Nord. Mc Lendon byl opravdovým rozhlasovým vizionářem, předběhl dobu síťováním rozhlasových stanic i formátem Top40, bez čehož si nelze představit dnešní vysílání, a byl i prvním, kdo provozoval opravdové živé nezávislé vysílání z lodi.
Aby toho nebylo málo, na scénu přibývá Alan Crawford, snažící se získat peníze pro projekt Radio Atlanta. Crawford později obvinil O´Rahillyho z vykradení projektu Atlanta, ten oponoval, že plány na Radio Caroline byly z větší části hotové ještě předtím, a že partnerství s ním naopak zachránilo Atlantu.
Radio Atlanta byla offshore komerční stanicí, fungující krátkodobě u jihovýchodního pobřeží Anglie od 12.května do 2.července 1964 z lodi Mi Amigo, která pár let předtím, pod názvem Bon Jour MV, sloužila pro vysílání stanice Radio Nord. Ačkoliv Atlanta i Caroline navenek kooperovaly, ve skutečnosti zuřil boj kdo z koho. První šla do éteru Caroline (28. března 1964) z lodi Fredericia. Navzdory předběžné dohodě zamířila ne na sever, kde měla pokrývat Irsko, Skotsko a severní Anglii, ale na jih, do oblasti Essexu, v dosahu Londýna a celého jihovýchodu.
Na velikonoční pondělí 64´ tak zazněla památná slova „This is Radio Caroline on 199, your all day music station“, a spustila Not Fade Away od Rolling Stones, s věnováním Ronanovi…
Tím končil monopol BBC a Luxembourgu 208, tvář britského rozhlasového trhu byla navždy změněna. Radio Atlanta na oplátku svým pokusným večerním vysíláním obsadilo stejnou frekvenci (1520kHz, což je vlnová délka 199 metrů) jako Radio Caroline, které zprvu vysílalo jen přes den. Teprve po čase Atlanta přešla na svou vlastní frekvenci 1495kHz. Většina programu byla připravena v Londýně a vysílána ze záznamu.
Zakrátko ale Crawford boj vzdal, spojil se s O´Rahillym a obě lodi začaly vysílat kooperovaně jako Radio Caroline South (ex Atlanta) a Radio Caroline North. Anglie byla sevřena z obou stran.
Na podzim 1964 už mělo Radio Caroline víc posluchačů než tři sítě BBC dohromady!
Třetiřadý herec Simon Dee namluvil první jingly a byl promo hlasem rádia, později se vyšvihnul ke své vlastní talk show, Jonathan King dostal – díky obehrávání Everyone's Gone To The Moon – nabídku do londýnského Paladia. Každý večer se parkoviště jihovýchodní Anglie plnila auty s mladými osádkami, dá se říct, že na ostrovy dorazila rozhlasová podoba amerických autokin.
Úspěch Karolíny samozřejmě nastartoval následníky. V prosinci 1964 začalo z lodi Galaxy vysílat Radio London, které jako první přineslo do Anglie americkou technologii programování a odbavování, předchůdce dnešních selektorů. Radio Caroline Jih se muselo okamžitě přizpůsobit.
Co se hrálo, přiblíží pátračům playlisty a hitparády na www.offshoreradio.co.uk anebo detailněji na http://www.radiolondon.co.uk/caroline/stonewashed/index.html.
Britain Radio, Swinging Radio England, Radio 270, Radio Scotland, Essex Radio, Radio King, Radio 390... bigbít a popík se v polovině šedesátek valily na Anglii vzduchem ze všech stran. Ožily i některé mořské pevnůstky, umělé ostrovy z druhé světové války.
Ta nová, byť „jen“ právní, vypukla záhy! Britská vláda se dlouho potácela v defenzívě, bylo těžké zahájit nějaký tvrdý útok například armádním obsazením lodí, když třetina Británie ladila den co den piráty! Musel nastoupit silnější kalibr, než jen porušování nejasných zákonů o vysílání, neoprávněné používání kmitočtů…
O
tom ale až někdy příště.
Nejenom bipolární svět, ale i mezigenerační pnutí stavělo mezi náctileté a jejich muziku ploty, bariéry, zdi, příkopy, paragrafy.
Připomeňme si dobu, kdy rádio bylo jedinou možností jak se přenést na druhý konec světa anebo jak se dostat ke svým Beatles, Stounům, Kinks, Spencer Davis Group, The Who, Hollies…
SVOBODKA, ROZINA, ODPOLEDNE S HUDBOU
15.
února 1965 soudruhům na ústředí nepochybně zatrnulo. Zpoza železné opony poprvé
zahlaholil ze Svobodné Evropy směrem k mladým v Kotlince pronikavý
hlas Roziny Jadrné v jejím typickém pozdravu „Nazdar děvčata, nazdar
chlapci, tady je Rozina.“ Takřka okamžitě po začátku vysílání nového pásma
Afternoon music byl pořad rozebrán ideologickou komisí ÚV KSČ, viz dochovaný
zápis: „V polovině února 1965 zahájila Svobodná Evropa tříhodinové vysílání
nazvané Odpoledne s hudbou, které je určeno výhradně mládeži a má mezi našimi
mladými široký ohlas. Dokladem toho je vysoký počet dopisů, které byly do
redakce Svobodné Evropy zaslány. V pořadu je reprodukována většinou moderní
taneční hudba přerušovaná mluveným slovem a výzvami k mládeži, aby zasílala své
názory na program a své požadavky. Obdobně postupuje západoněmecký vysílač
Deutsche Welle.“ [JUNEK Marek, Svobodně! Str. 135]Sama Rozina zdůraznila úlohu zámořského vedení RFE, cituji „američtí přátelé nám poskytli možnost, abychom vysílali i hudbu, která se vám mladým tehdy líbila.“ Ona sama výrazně přispěla k úspěchu svou nezaměnitelnou dikcí, svéráznou mluvou i „konspirativním“ způsobem a pomocí kouzelných přezdívek a hlášek vedenou komunikací s posluchači. A tak se to mezi písničkami hemžilo „Horoucími srdci“, „Kocoury Felixy“, dvojsmysly a vzkazy, co musely nejednou zamotat dešifrantům nalepeným na Svobodku hlavy. Přestože Rozina nebyla žádná bigbíťačka, měla nadevše ráda francouzský šanson, vycházela ráda vstříc přáním svých děvčat a chlapců.
Krátké CV z webu Českého rozhlasu: Růžena Jadrná se narodila 27. prosince 1924 v Hradci Králové. Maminka jí zemřela roku 1925, otec se ještě dvakrát oženil, ale zemřel roku 1946 ve věku 56 let. Rozina Jadrná byla jedináček, vyrůstala s nevlastním bratrem, synem třetí otcovy ženy. Trpěla tuberkulózou. Vychodila měšťanskou školu v Chlumci, tři ročníky rodinné školy v Praze a do roku 1946 studovala v Praze učitelský kurz. V roce 1948 pracovala v administraci odborářského deníku Práce.
Navštěvovala v Praze herecké a hlasové kurzy a vystupovala v Malostranské besedě. Na schůzi 25. února 1948 v deníku Práce se neudržela, a jak uvádí Jožka Pejskar, „nazvala Antonína Zápotockého termínem ze světa zvířat“. Práce byl ale deník Ústřední rady odborů a Zápotocký její předseda… Rozina Jadrná se rozhodla odejít ze země. Emigrovala 27. března 1948; odjela na údajný výlet na Šumavu a na vycházce se „ztratila“ u Železné Rudy, poblíž hotelu Prokop na Špičáku.
První roky se protloukala v Paříži, kde se stala na doporučení Jiřího Voskovce pracovnicí vysílání francouzského rozhlasového vysílání pro Československo. Pracovali tam také hlasatel Jiří Karnet či komik Jára Kohout, s nímž hrála i v krajanském divadle Maryša. Podle Pejskara dokonce hrála i se začínajícím mimem Marcelem Marceauem.
Na jaře 1951 se přesunula do Mnichova, kde se rozjíždělo vysílání Rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Rozina Jadrná tam začala pracovat jako hlasatelka a herečka v produkčním oddělení. Moderátorkou hudebních pořadů se stala až později.
Rozina Jadrná měla vynikající vztah ke svému okolí. Podle zprávy agenta Státní bezpečnosti „Pleye“ (Pavla Minaříka) se stal její byt po 21. srpnu 1968 průchozím bytem uprchlíků z Československa, spávalo tam i dvacet lidí. Jen Rozina Jadrná pojala vůči Minaříkovi nedůvěru a označovala ho za špicla. Byla jediná, kdo ohlásil, že jí Minařík ukradl materiály, byla jediná, která před ním varovala. V září 1971 se provdala za Karla Pokorného, mladšího o více než dvacet let. Pro všechny to prý bylo překvapení. Zemřela 1. dubna 1988 v Mnichově. [David Hertl, www.rozhlas.cz]
Vedle Roziny tvořili tým Ludovít Douba (vlastním jménem Šebesta) a Jan Douba (vlastním jménem Jan Měkota), jemuž se podařilo pro vysílání zprostředkovat rozhovory nejen s různými osobnostmi.
Ze stovek pořadů se dají na internetu dohledat víceméně jen fragmenty. Věřím, že mezi pamětníky, našimi čtenáři, by se našel nejeden magnetofonový pásek s Rozinou a nejeden příběh Jak se lovilo a užívalo Odpoledne s hudbou. Pokud se pamětnicky zadaří, a o své poklady se podělíte s ostatními čtenáři, tak se k pořadu a Rozině určitě ještě na stránkách Rock History vrátíme.
MIKROFÓRUM
Kvas šedesátých let nezastavila ani železná opona, zběsilá raná padesátá léta byla k vzteku mnohých stalinistů definitivně pryč, a tak se mimo jiné i v Československém rozhlasu objevily první vlaštovky, například rozhlasová Houpačka, vysílaná od prosince 1964, nejzásadnější to hudební pořad šedesátých let, kterému se ale určitě budeme věnovat v rozsáhlém samostatném profilu, věřím, že přímo se vzpomínajícím Jiřím Černým.
Jak jsme již předeslali, Odpoledne s hudbou na vlnách Svobodné Evropy vyplašilo soudruhy v únoru 1965 natolik, že byl vydán překotný pokyn ke vzniku konkurenčního, avšak samozřejmě ideologicky „ošetřeného“, mládežnického pořadu Československého rozhlasu.
A za půl roku, 12. července odpoledne, proťal úderný riff „Raunchy“ ve verzi orchestru Billyho Vaughana poprvé tuzemský rozhlasový éter coby znělka Mikrofóra. Máloco, snad jen znělky Houpačky, Zákruty a Větrníku, se tak výrazně otiskly do povědomí statisíců posluchačů.
Pořad připravila pod vedením Slavomila Vondráška, náčelníka redakce armádního rozhlasu, skupina svazáckých redaktorů, podílejících se do té doby na vysílání roztroušených kusovek, například Mikrofonu pro mladé, vysílaného od roku 1958, kde, jak píše přímý aktér Milan Rykl: „Svazácké nadšení postupně ustupovalo kritickým sondám do života mládeže a připravovalo cestu k živému vysílání Mikrofóra.“ [RYKL Milan, Renesance rozhlasu 1959-1968, PDF, media.rozhlas.cz ]
Název pořadu vznikl podle Milana Rykla na jedné poradě, kde byl mimo jiné i Zdeněk Svěrák, a kdy z pléna zaznělo, že by měl mít název něco společného s mikrofonem a fórem pro mladé. Z následné diskuse se nakonec vylouplo Mikrofórum.
K znělce, jež se napořád stala poznávacím znamením Mikrofóra, dávají pamětníci k dobru dvě navazující historky. Milan Rykl vzpomíná, že rozhlasový režisér Karel Weinlich přinesl na magnetofonové pásce kousek „Raunchy“, instrumentálky Billa Justice z produkční dílny Sama Phillipse, ano, toho co objevil Elvise. Hudební dramaturg Jaroslav Navrátil dodává, že v té době byl velmi populární orchestr Billyho Vaughna, jehož LP největších hitů bylo v rozhlase k dispozici. Po jeho přehrání si tým vznikajícího pořadu jasnozřivě vybral údernou a svou genetikou rokenrolovou „Raunchy“.
Pořad vysílaný mezi třetí a pátou odpolední každého všedního dne, tedy bezprostředně po příchodu z práce anebo školy, si okamžitě získal mezi mainstreamovou mládeží obrovskou popularitu, nedělejme si iluze, z velké části i proto, že byl pro ně jedinou možností jak u rádia vůbec vydržet bez újmy na duševním zdraví. A samozřejmě také proto, že Rozinu a její Odpoledne s hudbou na Svobodné Evropě nebylo možné chytit všude, a už vůbec ne někde veřejně pustit, například na koupališti, hospodě, okna, na zahrádce, hřišti…
Mikrofóru pomohlo i brzké angažování mladých elévů, takže během krátké doby opravdu vysílali mladí pro mladé. A naživo, což bylo přímo v té předjarní době přímo neslýchané. Počet evidovaných dopisů do rozhlasu stoupnul díky rozhlasové Houpačce a Mikrofóru na více jak půl milionu ročně!
Rockeři a bigbíti samozřejmě zůstali u odpoledního poslechu Svobodné Evropy (mj. AM 416,2 m), kde se návazně objevilo několik dalších hudebních pořadů maďarské a polské sekce. Od Prahy na západ pak i poslechu mnichovského vysílání pro americké vojáky AFN Munich 1142kHz. Večer se stále ještě lovil Laxík na vlně 208 metrů a nově i lodě rozeseté kolem ostrovů Spojeného království. Pro gurmány pak byly svátkem nedělní půlhodinky populární hudby Jacka Allena (Karla Janovického), vysílané od září 1962 v rámci českého vysílání BBC.
PIRÁTI NA VLNÁCH
Díky skvělému stejnojmennému filmu se fenomén pirátského vysílání dostal znovu do povědomí hudebních fanoušků, i nepamětníků.
Anglie v polovině šedesátých nebyl jen swingující Londýn, kde se proháněli mods na skútrech s doširoka otevřenými děvčaty v minisukních za sebou, a kde bylo možno na tahu potkat leckterou z tehdejších hvězd.
Ač to zní neuvěřitelně, BBC na tom byla s bigbítem stejně zaprděně jako ČRo. Kapitalismus a demokracie mají ale mimo jiné i tu výhodu, že kde je díra na trhu, tam se brzy objeví záplata. U nás zela (nejen) rozhlasová díra ještě čtvrtstoletí…
Symbolem doby i předlohou pro film se stalo Radio Caroline. Celá historie nezávislých stanic by nám zabrala několik čísel Rock History, a tak se soustředíme na zásadní dění před a těsně po roce 1965.
Radio Luxembourg v první polovině šedesátých let stále více ovládali vydavatelští giganti jako Decca, Capitol, EMI. Mladá muzikantská krev doslova klokotala v podpalubí anglických i kontinentálních klubů, mezi širší veřejnost se však spousta skvělé hudby ani na slavné dvěstěosmičce nedostala.
Počátkem sixties přichází do Londýna zásadní postava našeho příběhu, výstřední Ronan O´Rahilly z bohaté irské rodiny. Měl v plánu začít pracovat ve filmové a hudební branži, především s mladými nadějnými umělci.
Usadil se v Soho, zřídil hudební klub, spřátelil s Alexisem Kornerem, Georgie Famem, a pro Erica Burdona údajně vymyslel název kapely The Animals. Protože ale koncerty jeho chráněnců v malých klubech byly příliš pomalým způsobem jak je prosadit, investoval do pořízení promo acetátů, a začal s nimi obcházet a obesílat rozhlasové stanice. Když stále a stále narážel na zabedněné broadcastery, kteří se mu vysmívali anebo dávali „dobré“ rady typu „zkuste to, až budou mít vaši ušáci smlouvu s velkou firmou“, vznikl v jeho hlavě plán.
Jak praví báje, katalyzátorem byla náhodná schůzka s dívkou, jež mu mimo jiné povykládala o oficiální americké stanici Hlas Ameriky, vysílající z lodi. Neváhal, zašel si na americkou ambasádu pro pár technických informací, a taky se vydal za provozovateli pirátských lodních stanic Radio Nord a Veronica. A bylo vymalováno. Mezinárodní vody za třímílovým pásmem byly pravou oázou pro opravdu svobodné muzicírování. Stačilo mít loď zaregistrovanou v zemi, které vysílání z lodi plující pod její vlajkou nevadilo, třebas v Panamě.
Plán na Radio Caroline tak navázal na první pokusy vysílání z rybářské lodi u skandinávského pobřeží z konce padesátých let (Radio Mercur) i na kolegy z Radio Nord a Veronica. Zásadní rozdíl byl v dopadu vysílání. Anglie v době ekonomického boomu, kulturní i technické revoluce, byla zlatým dolem. Stanici údajně pojmenoval po dceři prezidenta Kennedyho, natolik jej okouzlila obálka Life s Karolínou hrající si pod stolem v Oválné pracovně.
Nebáje tvrdí, že Caroline byla „vynálezem“ šéfredaktorky luxusního společenského magazínu Queen, Beatrix Millerové. Vyberte si.
Další linka příběhu vede do Dallasu za dvojící Gordon McLendon & Clint Murchison, provozující od jedenašedesátého u švédského prostředí Radio Nord. Mc Lendon byl opravdovým rozhlasovým vizionářem, předběhl dobu síťováním rozhlasových stanic i formátem Top40, bez čehož si nelze představit dnešní vysílání, a byl i prvním, kdo provozoval opravdové živé nezávislé vysílání z lodi.
Aby toho nebylo málo, na scénu přibývá Alan Crawford, snažící se získat peníze pro projekt Radio Atlanta. Crawford později obvinil O´Rahillyho z vykradení projektu Atlanta, ten oponoval, že plány na Radio Caroline byly z větší části hotové ještě předtím, a že partnerství s ním naopak zachránilo Atlantu.
Radio Atlanta byla offshore komerční stanicí, fungující krátkodobě u jihovýchodního pobřeží Anglie od 12.května do 2.července 1964 z lodi Mi Amigo, která pár let předtím, pod názvem Bon Jour MV, sloužila pro vysílání stanice Radio Nord. Ačkoliv Atlanta i Caroline navenek kooperovaly, ve skutečnosti zuřil boj kdo z koho. První šla do éteru Caroline (28. března 1964) z lodi Fredericia. Navzdory předběžné dohodě zamířila ne na sever, kde měla pokrývat Irsko, Skotsko a severní Anglii, ale na jih, do oblasti Essexu, v dosahu Londýna a celého jihovýchodu.
Na velikonoční pondělí 64´ tak zazněla památná slova „This is Radio Caroline on 199, your all day music station“, a spustila Not Fade Away od Rolling Stones, s věnováním Ronanovi…
Tím končil monopol BBC a Luxembourgu 208, tvář britského rozhlasového trhu byla navždy změněna. Radio Atlanta na oplátku svým pokusným večerním vysíláním obsadilo stejnou frekvenci (1520kHz, což je vlnová délka 199 metrů) jako Radio Caroline, které zprvu vysílalo jen přes den. Teprve po čase Atlanta přešla na svou vlastní frekvenci 1495kHz. Většina programu byla připravena v Londýně a vysílána ze záznamu.
Zakrátko ale Crawford boj vzdal, spojil se s O´Rahillym a obě lodi začaly vysílat kooperovaně jako Radio Caroline South (ex Atlanta) a Radio Caroline North. Anglie byla sevřena z obou stran.
Na podzim 1964 už mělo Radio Caroline víc posluchačů než tři sítě BBC dohromady!
Třetiřadý herec Simon Dee namluvil první jingly a byl promo hlasem rádia, později se vyšvihnul ke své vlastní talk show, Jonathan King dostal – díky obehrávání Everyone's Gone To The Moon – nabídku do londýnského Paladia. Každý večer se parkoviště jihovýchodní Anglie plnila auty s mladými osádkami, dá se říct, že na ostrovy dorazila rozhlasová podoba amerických autokin.
Úspěch Karolíny samozřejmě nastartoval následníky. V prosinci 1964 začalo z lodi Galaxy vysílat Radio London, které jako první přineslo do Anglie americkou technologii programování a odbavování, předchůdce dnešních selektorů. Radio Caroline Jih se muselo okamžitě přizpůsobit.
Co se hrálo, přiblíží pátračům playlisty a hitparády na www.offshoreradio.co.uk anebo detailněji na http://www.radiolondon.co.uk/caroline/stonewashed/index.html.
Britain Radio, Swinging Radio England, Radio 270, Radio Scotland, Essex Radio, Radio King, Radio 390... bigbít a popík se v polovině šedesátek valily na Anglii vzduchem ze všech stran. Ožily i některé mořské pevnůstky, umělé ostrovy z druhé světové války.
Ta nová, byť „jen“ právní, vypukla záhy! Britská vláda se dlouho potácela v defenzívě, bylo těžké zahájit nějaký tvrdý útok například armádním obsazením lodí, když třetina Británie ladila den co den piráty! Musel nastoupit silnější kalibr, než jen porušování nejasných zákonů o vysílání, neoprávněné používání kmitočtů…
V pětašedesátém byl snem každého teenagera magnetofon a tranzistorové rádio. Magič stál bezmála dva měsíční platy, tudíž se většinou snilo dál, malé tranzistorové rádio šlo pořídit už kolem šesti stovek, a to bylo možno s pomocí babiček, dědečků, vánoc, narozenin, brigád zvládnout.
Hifi nehifi, nejsilnější a vpravdě iniciační hudební vzpomínky mám na svůj první japonský six transistor od tety z Ameriky a hvízdající večerní úlovky. To samé určitě mnoha vrstevníkům pod peřinou zprostředkovala nejmenší Tesla, kapesní Zuzana.
Jak jsme zjistili až ex post, počátkem šedesátých let patřila tranzistorová rádia Tesla k nejhezčím. Například T63, dodávaná v několika jásavých barevných modifikacích, je ikonicky bruselská. Tuzemským mods stylově seděl k fazoně designem až popartový Akcent, rovněž designový skvost. Měl vedle obligátních středních a dlouhých vln i krátké a východní vékávé, čili všechny běžně dostupné. Takovým šťastlivcům pak nic neuniklo, Rozina, Allen, Houpačka, Mikrofórum, večer a v noci Laxík, AFN a s trochou štěstí i Radio Caroline, plus spousta náhodně ulovených kusovek – vše v dosahu.
Nouzově se poslouchaly novinky na elektronkových přijímačích rodičů, většinou ale jen tehdy, když nebyli doma. Některá taková bytelná stolní rádia měla o dost kvalitnější příjem zejména krátkých vln – s možností připojení externí antény, jemného doladění tzv. lupou, volbu šířky pásma a další vychytávky. Každé prázdniny jsem se proto těšil na dřevěnou Teslu Blaník u babičky v Třebíči. Můj „DX“ sešit se hnedle utěšeně plnil údaji kdo-kde-kdy vysílá bigbít.
Dnes jsou AM rozhlasová pásma bohužel silně zarušena, přesto občas vypnu všechny henty nety a na chvíli přivedu k životu starý prskající tranďáček. Někdy se dokonce zadaří a pak oba při starým bigbítu vzpomínáme…
Jaromír Merhaut pro Rock History 1965
Komentáře
Okomentovat