1970 12: ROZLOUČENÍ S BEATLES … A PŘIVÍTÁNÍ RINGA, GEORGA, PAULA A JOHNA

Dnes se ve svých půlstoletých ponorech rozloučíme s kapelou z největších, ba největší, THE BEATLES. Stala se pojmem, jehož význam přesahoval hranice hudby i šedesátých let. Od roku 1963 téměř každé její album znamenalo široce sdílený i následovaný hudební progres. BEATLES se stali fenoménem i u nás v Československu. Nenajdete tehdejšího muzikanta, jenž by jimi nebyl zásadně ovlivněn, ať se později vydal jakýmkoliv směrem.

 

Počátkem sedmdesátého roku však byli BEATLES ve stavu klinické smrti.  V březnu vychází prvotina Ringo Starra, „Sentimental Journey“, sestavená z evergreenů dvacátých až padesátých let. Na apríla odezněly poslední údery jeho bicích ve skladbách „Across The Universe“, „The Long And Winding Road“ a „I Me Mine“, čímž se uzavřelo poslední nahrávání pod hlavičkou Fab Four.

A pak to přišlo … až do desátého dubna šlo jen o fámy, onoho dne však na titulní stránce Daily Mirror křičí do světa titulek zprávu, které jsme se všichni tak nějak báli: „Paul opouští Beatles“. A nic už nebylo jako předtím.

NAHÝ PAUL NA CESTĚ

O týden později vychází Paulova sólová prvotina, zvukem i produkcí spíše osobní hudební deník než plnohodnotně album. George mluví o dvou dobrých skladbách a John o trucu. Melody Maker stírá elpé jako to nejlepší i nejhorší od výjimečného talentu.

Sám Paul Mc Cartney později, u příležitosti vydání „Ram“ (1971), označil album „McCartney“ za zvláštní cestu, jíž musel projít.

Jiří Černý pak napsal o dva roky později v Melodii: „Z obalu dýchá venkov červenou šťávou v bílé kameninové misce i ovocem rozsypaným na prosluněném prkně. […] Měl jsem ten obal dlouho opřený doma u piana a těšil se jím dlouho poté, co už jsem na desku samotnou téměř zapomněl.“

BEATLES: NECHME TO RADĚJI BÝT

8. května vychází posmrtně „Let It Be“. Krátce předtím se Paul McCartney v rozhovoru pro Evening Standard otřel o ex post produkci Phila Spectora: „Před několika týdny jsem dostal upravenou verzi své písně ,The Long And Winding Road’ s harfami, dechovými nástroji, orchestrem a ženským sborem. Nikdo se neptal na můj názor. Nemůžu tomu uvěřit! Nikdy bych na desku Beatles nedal ženské hlasy… Poslal jsem aspoň dopis, ve kterém požaduji určité změny. Zatím mi nepřišla žádná odpověď.“ A nikdy ani nepřišla, dodejme.

20. května mohou diváci poprvé prostřednictvím filmu „Let It Be“ nahlédnout do tvůrčí dílny BEATLES. A jsou šokováni, namísto dřívější družné party čtyř kluků sledujeme hádky, odchody, příchody. Původní Johnova vize, nahrát album naživo, bez žádných dotáček, vyžadovala partu, co táhne za jeden provaz, a ne ega vyšponovaná do krajnosti.

Není divu, že George Martin raději zmizel a 35 hodin záznamů nakonec osiřelo v depozitu studia. Alan Klein po nějaké době povolal Phila Spectora, aby se popasoval s albem BEATLES bez BEATLES. I proto Jiří Černý označuje „Let It Be“ za vizitku Kleinova pojetí desky a Specorovu práci za nadlidskou, ale zároveň odlidštěnou.

Recenze jsou kruté, NME označuje LP za „náhrobní kámen z kartonu“ a „smutný a chatrný konec jednoho hudebního seskupení“. Přitom všichni vědí, jak de facto předposlední album vznikalo.

SPOKOJENÝ POHODÁŘ RINGO

Nejvíc v pohodě se onoho roku zdál Ringo. Koncem září mu s pomocí přátel vychází další album, „Beaucoups Of Blues“, o necelé dva měsíce později si i bez nich připisuje zásluhu největší, narodí se mu syn Lee Starkey. Mezitím celý měsíc bubnuje na Johnově novince „Plastic Ono Band“.

 

TIŠE HLASITÝ ROCKER GEORGE

I zde za oponou se o vánocích sedmdesátého všude hrálo „My Sweet Lord“ a Harrisonovo trojalbum bylo vzýváno coby bezmála boží dílo: na Hlasu, Svobodce, BBC, Laxíku, Caroline, Nordsee. A já je neslyšel.

Léta plynula, skvostných alb přinášela doba po desítkách, stovkách, a tak nějak jsem na tichého Harrisona pozapomněl.

Až někdy dlouho po vojně, se mi krabice s vinyly a plakátem konečně dostala do rukou. Tak nějak podvědomě jsem obavy z nějakého sitárového fantazírování, ale ono bylo všechno jinak, a já Harrisonovu dílu navždy propadl!

„All Things Must Pass“ je výsostně rockové – samozřejmě harrisonovsky vstřícně nepichlavě – album, zdobené charakteristickými melodickými linkami a Georgovým zpěvem. Co ale od první vteřiny dominuje, je aranžérská velkokapelová valivá pompa. Takřka každá skladba je obehnána spektorovskou zvukovou zdí, nahrnutou z desítek nástrojů, snad každý hráčský post je zdvojen ztrojen, za symfonickou „Isn’t It A Pity (version one)“ by se nemuseli stydět ani MOODY BLUES, a některé pasáže („Let It Down“) nejsou nijak vzdáleny od art/hard progresivního rocku. Zvukově je pro mne „All Things Must Pass“ rockovější nevlastní bratr „Jesus Christ Superstar“… Jakkoliv je Spectorova účast na díle předmětem diskusí i hádek, a dokonce sám George označil později sound alba za příliš nahalený, je celkově velmi působivý.

O to více v masivu vyniknou průzvučné barvité mňamky, jako Dylanova „If Not For You“, nebo jím inspirovaná „Behind That Locked Door“ se slajdkou Peta Draka. Prostřední část třídeskového monumentu je – zejména ke konci – spíše posluchačská a gurmánská, melodie již nejsou napoprvé svůdné, o to více vše lákalo zvídavé z nás. Boogie bluesovka „I Dig Love“ v mezihrách navozuje náladu raného Petera Greena s jeho minimalistickým pobrnkáváním na kytaru, zde opět v provedení Peta Draka. Cválavá „Art Of Dying“ měla prý zdobit „Revolver“ a něco mi neodbytně připomíná, safra co…

V závěrečném dějství se na scéně se objevují DEREK AND THE DOMINOS, do popředí se propracovávají Eric Clapton a Dave Mason. Jde v podstatě o bluesrocková session, místy nedaleko stylu a soundu CREAM či COLOSSEA, na hony však vzdálené do poslední noty a tónu cizelovaným kouskům. Skvěle doplňuje žánrovou a náladovou mozaiku „All Things Must Pass“ a završuje tak jednu z nejúžasnějších desek rockové historie.

„All Things Must Pass“ má příběh i poutavé zákulisí. Skladby, soustředěné na prvních dvou LP vznikaly postupně, některé neprošly na alba BEATLES, spalující „Wah-Wah“ je přímým důsledkem Georgeova dočasného odchodu ze skupiny. Další písně dal dohromady při setkání s Bobem Dylanem koncem osmašedesátého, „If Not For You“ dokonce Bob Dylan pro Harrisona složil. „My Sweet Lord“ napsal Harrison při turné s DELANEY & BONNIE v devětašedesátém.

Samostatnou kapitolou jsou doprovodní muzikanti. Už jen pouhý výčet nadchne. Zejména na postech kytaristů a klávesám je doslova přeplněno osobnostmi, v čele s již zmíněnými Petem Drakem, Ericem Claptonem a pátým Beatlem, Billym Prestonem. Dobře se mi čtou i konspirativní spekulace o účasti Johna Lennona v „Isn’t It a Pity“, Phila Collinse s bongy v „Art of Dying“, Ricka Wrighta z PINK FLOYD, Maurice Gibba z BEE GEES… mám zkrátka rád podobná drobná tajemství, která neboří ani neřeší svět, při poslechu ale dopřávají fantazii více volnosti…

Album se řadu týdnů drželo v čele prodejních žebříčků, „My Sweet Lord“ se stala světovým evegreenem, jakkoliv pro Harrisona – po prohraném sporu o autorství – s příchutí pelyňku.

JOHNOVY VÝKŘIKY

11. prosince – vychází album „Plastic Ono Band“. Inspiračním katalyzátorem byly kurzy terapie prvotního výkřiku, jež John Lennon absolvoval u doktora Arthura Janova v Londýně a Los Angeles. Souběžně usilovně psal nové písně.

Možná i proto mě úvodní zvony „Mother“, v níž se Lennon vyřve z bolestné ztráty svých rodičů, vždy uvedou do tranzu, odkládám cokoliv a „jen“ poslouchám a vstřebávám energii, dnes, stejně jako téměř před padesáti lety lety, kdy jsme na středoškolské bramborové brigádě hráli z tesláckého páskáče B4 kvílícího Lennona každý den a večer, znovu a znovu …

LP ukazuje, jaký mohl být Lennon ryzí rocker … kdyby chtěl a kdyby takříkajíc neblbnul. Aby syrový a až na dřeň ořezaný zvuk kytary, klavíru, basy a bicích vykouzlil tolika různých nálad, musíte mít k dispozici sakra kvalitní hráčský ansábl. Každá nota a tón tria Lennon-Starr-Voorman jsou natolik bezprostřední, až máte pocit, že se jich můžete dotknout.

První světluškou, poletující převážně ztemnělou krajinou alba, je „Hold On“. Naopak, drsanská, rozdrnčená kytara a kovářsky strojový rytmus „I Found Out“ ztělesňuje tehdejší Johnovo rozpoložení. Slyšitelně dylanovská dělnická bojovka, burcující „Working Class Hero“, narazila kvůli slůvku 'fuck' u britské BBC, naštěstí ne jinde.

„Isolation“ i „Remember“ jsou plny vnitřního explosivního přetlaku. Kontrastní křehká smuténka, „Love“, jest krásou zakletou do několika veršů, jednoho hlasu a piána.

Co jiného než hardrockovou úderkou je „Well Well Well“? Nikdy bych neřekl, že Ringo umí být zaťatý bubeník, a že je možné takhle rvát vzduch z plic, kdy John svůj hlas dožene až k destrukci. Někde v dáli mi rezonuje Greenova „Oh Well“. Odpočinku před závěrečným vzepjetím si užijeme u „Look At Me“, písničky záclonky, povlávající, lehoulinké, nadýchnut, bělounké, průzvučné.

–

Vpravdě boží finále, vrchol, velkolepé opulentní blues, „God“:

„Nevěřím v magii

nevěřím v knihu proměn

nevěřím v bibli

nevěřím v karty

nevěřím v Hitlera

nevěřím v Ježíše

nevěřím v Kennedyho

nevěřím v Buddhu

nevěřím v mantru

nevěřím v Gitu

nevěřím v jógu

nevěřím v krále

nevěřím v Elvise

nevěřím v Zimmerman

nevěřím v Beatles

věřím jen sobě

Yoko a sobě

a to je realita.“

Síla, mráz po zádech …

„My Mummy´s Dead“ je už jen tichou rozlučkou ve stylu japonského haiku.

 

31. prosince Paul podává na své přátele žalobu … THE END

–

P.S. Vánoce roku sedmdesát byly rockersky doslova úchvatné, v žebříčcích téměř všechna alba, jimž jsme se letos vzpomínkově věnovali, počínaje debutem i dvojkou BLACK SABBATH, druhým a třetí zápichem LED ZEPPELIN, dnešními kousky (POST)BEATLES, „In Rockem“ DEEP PURPLE, prvotinou ELP, kravským srdcem PINK FLOYD a dalšími a dalšími, i takovými, na něž se nedostalo. Ale nebojte se, L.P. 1971 bude neméně zajímavý…