DUNIVÝ BEAT DAVE CLARK FIVE
Od
pohledu vysportovaní Dave Clark Five hráli hlasitěji a mužněji než Beatles a
Rolling Stones. Nebylo na světě v letech 1964/65 rytmicky údernějšího bigbeatového
bandu než DC5, vedených bucharským bicmenem Davem Clarkem, pro něhož byl
hrdinou a vzorem příznačně mlátička Buddy Rich. Druhým pilířem chlapáckého soundu
Dave Clark Five se stal drsansky chraplavý baryton Mikea Smithe. A třetím pak vlčácky
uvrčené ságo Denise Paytona. Na DC5 se netančilo, na ty se dusalo!
Nezaměnitelný
sound kapely byl mimo jiné důsledkem Daveovy zarputilosti, se kterou si
prosadil svou naprostou kontrolu nad nahráváním, „Bylo nepsaným studiovým
pravidlem, že se ručička měřáku signálové úrovně nesměla dotknout červeného
pole, které mě ale přitahovalo jako rudá muleta býka. Nakonec jsem si prosadil,
že při našich session lítaly rafičky až za roh. Proto jsou naše nahrávky oproti
ostatním velmi, velmi hlasité.“ Dokonce si Dave na EMI vymínil, že všechny pásy
budou po vypršení smlouvy jeho majetkem. Rovněž tak má dnes pod palcem všechna dobová
televizní vystoupení. Na kluka, co zanechal školy v patnácti, docela
výkon.
ABSTINENCE, SEX A ROKENROL
Clark rád vzpomíná na doby, kdy jim groupies skákaly šipky do gatí. Jednou se prý nějaká nedočkavka schovala v jeho hotelovém pokoji v koupelně. Jenže si popletla čísla a čekala v apartmá šéfa bezpečnosti turné, co měl čtyřiasedmdesát roků, nepočítaně kilo i metrů kolem pasu a strupatou hubu: „Vešel do koupelny, odhodil župan, vnořil falešné zuby do sklenice, odhrnul sprchový závěs … a dívka omdlela.“ Někdy to ale bylo o kejhák, „Hráli jsme v Clevelandu, když přímo na jeviště spadla z rampy dívka a zlomila si obě nohy. Než ji odvezli, žádala mě úpěnlivě o autogram. Chaos.“ Dnes je vše jinak, „Sednu do taxíku a zepředu se ozve ,Bože, ty vypadáš jako Dave Clark’, já na to: ,Jo, to je můj otec.’“
Inspirováni Beatles, natočili DC5 v pětašedesátém film Catch Us If You Can (v USA uvedený pod názvem Having a Wild Weekend). Dave si střihnul roli kaskadéra, kterého v bílém jaguáru „unese“ modelka, co se přejedla reklamy na maso, kde hraje. Road movie či co, kterou nedoporučuje deset z devíti řezníků. Samozřejmě s muzikou Dave Clark Five. „Přiznejme si to, Lassie byla lepší herec než já,“ uzavírá Dave téma v rozhovoru pro Daily Mail. Mezi muzikanty je výjimečný jeho názor na drogy: „Když jsem byl s DC5, byl jsem velmi proti tvrdým drogám. Líbilo se mi mít vše pod kontrolou a to nejde, pokud jste na drogách. Viděl jsem, co dělají s kolegy.“ Dnes je o něco smířlivější k marihuaně. „Nemyslím si, že by bylo něco špatného na konopí. Je to rozhodně lepší než vypít láhev whisky. Avšak těžké drogy jsou děsivé.“
AMERIKA U NOHOU
Ve své době Dave Clark Five směle konkurovali za oceánem Beatles, v počtu návštěv televizní show Eda Sullivana je dokonce překonali. Glad All Over sestřelila 8. března 1964 z vrcholu UK Top beatlesovskou I Wanna Hold Your Hand a na druhé straně Atlantiku se stala prvním z patnácti po sobě jdoucích singlů v US TOP 40! Na samotný vrchol tam pak dosáhli koncem roku 1965 s Over And Over. Vlastní letadlo měli DC5 dřív než Led Zeppelin, a jejich přílety s ječícími davy fanynek si v ničem nezadaly s těmi Fab Four. Přesto si našli čas na soukromé putování po Státech s kamerou v ruce. A Alimu se postavili, nezalehli JAKO Brouci. K Dave Clark Five, coby inspiraci, se hlásil mimo jiné Bruce Springsteen včetně členů jeho E-Street Bandu. Například Max Weinberg v dokumentu BBC uvedl, že Daveovu hru na bicí pečlivě sledoval a postavil na ní svůj vlastní styl. Ostatně, porovnejte úvody Do You Love Me a Born To Run. Bruce věnoval na svém londýnském koncertu 19. prosince 2007 právě Born To Run přítomnému zpěvákovi DC5, Mikeovi Smithovi a jeho manželce Charlie. Ozzy použil při popisu soundu DC5 sousloví heavy drums. Kiss na svém Alive II zase s gustem zahráli Any Way You Want It, kterou dali i Ramones a Tom Petty. Glad All Over si zase oblíbil Bon Jovi – a mimoto je hymnou nejenom spousty ragbyových klubů, ale taky všech bouracích kladiv světa, zabušilo mi moje kango.
„Dave je muž mnoha tajemství,“ praví v nedávném dvouhodinovém dokumentu BBC The Dave Clark Five and Beyond: Glad All Over Elton John. A muzikant, kterého jsem rád připomenul, už jen proto, že výběrovku The Dave Clark Five’s Greatest Hits jsem na magnetofonovém pásku sjížděl zamlada jako máloco.
ABSTINENCE, SEX A ROKENROL
Clark rád vzpomíná na doby, kdy jim groupies skákaly šipky do gatí. Jednou se prý nějaká nedočkavka schovala v jeho hotelovém pokoji v koupelně. Jenže si popletla čísla a čekala v apartmá šéfa bezpečnosti turné, co měl čtyřiasedmdesát roků, nepočítaně kilo i metrů kolem pasu a strupatou hubu: „Vešel do koupelny, odhodil župan, vnořil falešné zuby do sklenice, odhrnul sprchový závěs … a dívka omdlela.“ Někdy to ale bylo o kejhák, „Hráli jsme v Clevelandu, když přímo na jeviště spadla z rampy dívka a zlomila si obě nohy. Než ji odvezli, žádala mě úpěnlivě o autogram. Chaos.“ Dnes je vše jinak, „Sednu do taxíku a zepředu se ozve ,Bože, ty vypadáš jako Dave Clark’, já na to: ,Jo, to je můj otec.’“
Inspirováni Beatles, natočili DC5 v pětašedesátém film Catch Us If You Can (v USA uvedený pod názvem Having a Wild Weekend). Dave si střihnul roli kaskadéra, kterého v bílém jaguáru „unese“ modelka, co se přejedla reklamy na maso, kde hraje. Road movie či co, kterou nedoporučuje deset z devíti řezníků. Samozřejmě s muzikou Dave Clark Five. „Přiznejme si to, Lassie byla lepší herec než já,“ uzavírá Dave téma v rozhovoru pro Daily Mail. Mezi muzikanty je výjimečný jeho názor na drogy: „Když jsem byl s DC5, byl jsem velmi proti tvrdým drogám. Líbilo se mi mít vše pod kontrolou a to nejde, pokud jste na drogách. Viděl jsem, co dělají s kolegy.“ Dnes je o něco smířlivější k marihuaně. „Nemyslím si, že by bylo něco špatného na konopí. Je to rozhodně lepší než vypít láhev whisky. Avšak těžké drogy jsou děsivé.“
AMERIKA U NOHOU
Ve své době Dave Clark Five směle konkurovali za oceánem Beatles, v počtu návštěv televizní show Eda Sullivana je dokonce překonali. Glad All Over sestřelila 8. března 1964 z vrcholu UK Top beatlesovskou I Wanna Hold Your Hand a na druhé straně Atlantiku se stala prvním z patnácti po sobě jdoucích singlů v US TOP 40! Na samotný vrchol tam pak dosáhli koncem roku 1965 s Over And Over. Vlastní letadlo měli DC5 dřív než Led Zeppelin, a jejich přílety s ječícími davy fanynek si v ničem nezadaly s těmi Fab Four. Přesto si našli čas na soukromé putování po Státech s kamerou v ruce. A Alimu se postavili, nezalehli JAKO Brouci. K Dave Clark Five, coby inspiraci, se hlásil mimo jiné Bruce Springsteen včetně členů jeho E-Street Bandu. Například Max Weinberg v dokumentu BBC uvedl, že Daveovu hru na bicí pečlivě sledoval a postavil na ní svůj vlastní styl. Ostatně, porovnejte úvody Do You Love Me a Born To Run. Bruce věnoval na svém londýnském koncertu 19. prosince 2007 právě Born To Run přítomnému zpěvákovi DC5, Mikeovi Smithovi a jeho manželce Charlie. Ozzy použil při popisu soundu DC5 sousloví heavy drums. Kiss na svém Alive II zase s gustem zahráli Any Way You Want It, kterou dali i Ramones a Tom Petty. Glad All Over si zase oblíbil Bon Jovi – a mimoto je hymnou nejenom spousty ragbyových klubů, ale taky všech bouracích kladiv světa, zabušilo mi moje kango.
„Dave je muž mnoha tajemství,“ praví v nedávném dvouhodinovém dokumentu BBC The Dave Clark Five and Beyond: Glad All Over Elton John. A muzikant, kterého jsem rád připomenul, už jen proto, že výběrovku The Dave Clark Five’s Greatest Hits jsem na magnetofonovém pásku sjížděl zamlada jako máloco.
BOX
Protože se k DC5 už asi v Rock History nevrátíme, připojím heslovitou mini biografii souboru, která sahá až do roku 1957 kdy na severu Londýna v Tottenhamu vzniká Dave Clark Quintet, po několika personálních změnách přejmenovaný v roce 1962 na Dave Clark Five (též Dave Clark 5, DC5) v sestavě: Dave Clark – bicí, Rick Huxley – baskytara, Mike Smith – zpěv a klávesy, Lenny Davidson – kytara, Denny Payton – saxofon. Dave fungoval i jako filmový kaskadér, na kontě má údajně 40 titulů.
V letech 1964-1970, kdy skončili – „Přestala to být zábava,“ vzpomíná Dave – měli DC5 17 singlových zářezů v US TOP 40 a tucet v domácí čtyřicítce. Vrcholu popularity dosáhli v letech 1964 a 1965. Následně se nevyrovnali se s nástupem psychedelie a rockové progrese. Skupina vydala 15 alb, zásadní byla čtyři: Glad All Over (1964), The Dave Clark Five Return! (1964), American Tour (1964) a Coast To Coast (1965). Následovala soundtrack Weekend in London (1965) a I Like It Like That (1965). Odhaduje se, že DC5 prodali na 100 milionů desek.
Po rozpadu ještě pár let existoval ansábl Dave Clark & Friends, pak se Dave Clark soustředil na hudební byznys. Po úrazu ruky ostatně stejně nemůže hrát. Je mimo jiné majitelem televizního pořadu Ready Steady Go!, spoluautorem muzikálu Time (1986), léta se pohyboval v blízkosti Freddieho Mercuryho, dokonce i v okamžiku jeho smrti, „Najednou se prostě posadil na posteli, zdálo se, že se usmál, a bylo po všem.“ Mike Smith vydal v roce 2000 sólovku It’s Only Rock’n’Roll. Zemřel 28. února 2008 na dlouhodobé následky těžkého úrazu páteře, krátce předtím, než Tom Hanks uvedl 10. března 2008 DC5 do Rokenrolové síně slávy. Denis Payton zemřel 17. prosince 2006 a Rick Huxley 11. února 2013. Len Davison žije v Cambridgeshire. Hoax o jeho skonu vyvolal nedávno nečekaně velkou odezvu na sociálních sítích. Angláni ani Amíci na bouchače svého mládí nezapomínají…
Protože se k DC5 už asi v Rock History nevrátíme, připojím heslovitou mini biografii souboru, která sahá až do roku 1957 kdy na severu Londýna v Tottenhamu vzniká Dave Clark Quintet, po několika personálních změnách přejmenovaný v roce 1962 na Dave Clark Five (též Dave Clark 5, DC5) v sestavě: Dave Clark – bicí, Rick Huxley – baskytara, Mike Smith – zpěv a klávesy, Lenny Davidson – kytara, Denny Payton – saxofon. Dave fungoval i jako filmový kaskadér, na kontě má údajně 40 titulů.
V letech 1964-1970, kdy skončili – „Přestala to být zábava,“ vzpomíná Dave – měli DC5 17 singlových zářezů v US TOP 40 a tucet v domácí čtyřicítce. Vrcholu popularity dosáhli v letech 1964 a 1965. Následně se nevyrovnali se s nástupem psychedelie a rockové progrese. Skupina vydala 15 alb, zásadní byla čtyři: Glad All Over (1964), The Dave Clark Five Return! (1964), American Tour (1964) a Coast To Coast (1965). Následovala soundtrack Weekend in London (1965) a I Like It Like That (1965). Odhaduje se, že DC5 prodali na 100 milionů desek.
Po rozpadu ještě pár let existoval ansábl Dave Clark & Friends, pak se Dave Clark soustředil na hudební byznys. Po úrazu ruky ostatně stejně nemůže hrát. Je mimo jiné majitelem televizního pořadu Ready Steady Go!, spoluautorem muzikálu Time (1986), léta se pohyboval v blízkosti Freddieho Mercuryho, dokonce i v okamžiku jeho smrti, „Najednou se prostě posadil na posteli, zdálo se, že se usmál, a bylo po všem.“ Mike Smith vydal v roce 2000 sólovku It’s Only Rock’n’Roll. Zemřel 28. února 2008 na dlouhodobé následky těžkého úrazu páteře, krátce předtím, než Tom Hanks uvedl 10. března 2008 DC5 do Rokenrolové síně slávy. Denis Payton zemřel 17. prosince 2006 a Rick Huxley 11. února 2013. Len Davison žije v Cambridgeshire. Hoax o jeho skonu vyvolal nedávno nečekaně velkou odezvu na sociálních sítích. Angláni ani Amíci na bouchače svého mládí nezapomínají…
Jaromír Merhaut pro Rock History 1965
Komentáře
Okomentovat