BON JOVI 1984: AMERICKÁ BOMBA

 

 „Tohle je bomba!,“ zdůraznil Pepa „Pompéz“ Horváth jednoho studeného ostravského nedělního burzovního rána ve čtyřiaosmdesátém, když mi coby dvorní dodavatel veškerého pomprocku předával novotou vonící direct-importovku z USA s nějakým kadeřábkem na přebalu a nápisem Bon Jovi. „Je to jako Aldo Nova,“ dodal rafinovaně, a já byl lapen, obě Kanaďanova alba, Aldo Nova (1982) i Subject…Aldo Nova (1983), patřila totiž v té době k nejposlouchanějším ozdobám mé vinylové sbírky. Což Pepa věděl, však mi je prodal:-) Ani jeden z nás v tu chvíli ještě netušil, že Bon a Aldo jsou už nějaký čas kamarády i muzikantskými parťáky. Další kruh příčin a následku se uzavřel.

 

Jednička Bon Jovi je už napořád mou nejoblíbenější deskou kapely. A to nejen díky svádivě pádivé Runaway, která všechno rozhýbala. LP Bon Jovi vzorově ztělesňuje první polovinu osmdesátých let, kdy naprosto neznámí mládenci z Kanady a USA vydávali podobně úžasná alba, na nichž se pompa vezla na zpěněné vlně heavy drajvu. Bon Jovi se oproti mnoha ostatním vymykají „jen“ tím, že se stali světově proslulými. I proto v samostatné části některé zapomenuté připomeneme.

ÚPRKEM K ÚSPĚCHU

Když na přelomu 1982/83 navštívil John Bongiovi místní rozhlasovou stanici WAPP 103.5FM, měl s sebou utajenou hřivnu zlata, Runaway, ve verzi nahrané náhodně sestavenou partou muzikantů, později označovaných jako All Star Review. Šlo o hráče, kteří se zrovna nacházeli v Power Station, Johnově oblíbeném newyorském nahrávacím studiu v budově bývalé elektrárny. Roy Bittan, který zahrál klávesové intro doslova magnetickým způsobem, byl členem E Street Bandu Bruce Springsteena, nahrávajícího ve stejné době ve vedlejším studiu. John Waite se svým doprovodem dával v jiném dohromady svůj debut, a mohl proto zapůjčit bubeníka Frankieho LaRocku a kytaristu Tima Pierceho, jen potvrdil účast dalšího kytaristy – Aldo Novy, viz dále. Jak se o kytarový part podělili těžko říct. Proč si nešel zahrát Ivan Král, nevím. Možná byl zrovna na kafiJ Od roku 1994 neoficiální člen Bon Jovi, baskytarista Hugh John McDonald sestavu Přehlídky hvězd uzavíral. Když si vše zpětně promítnu, Tima jsme čerstvě znali z doprovodné skupiny Ricka Springfielda na albu Success Hasn't Spoiled Me Yet a Roy Bittana jsem obdivoval už na Bat Out Of Hell (1977) Meat Loafa, kde rovněž hostoval. Skladba sama vypráví příběh dívky, která utekla od rodičů. Nebo oni od ní? Věčné témaJ

V rádiu nakonec Johna ukecali k účasti v soutěži místních talentů, jejíž vítězové se ocitli na sampleru New York Rocks 1983. Bongiovi s Runaway uspěl, skladba se stala hitem, a ostatní je legenda…

Před časem slavila jednička Bon Jovi třicátiny, jednomu z novinářů SE PODAŘILO PŘI TÉ PŘÍLEŽITOSTI vyzpovídat hlavního autora Runaway, Georgeho Karaka z New Jersey. „Po jednom z koncertů v klubu Fast Lane v Asbury parku, kdy má kapela George Karak and the Streethearts předskakovala Mink de Ville, a John byl v publiku, přišel za mnou a povídá něco jako: ,Moc se mi líbí způsob, jakým píšeš svou hudbu. Nechceš se mnou dát dohromady nějaké písničky?’ ,Jasně, proč ne?’ A to je celé.“ Mimochodem, v nedávno zavřeném nočním podniku/baru Fast Lane v New Jersey se podle pamětníků někdy počátkem osmdesátek potkali poprvé na jednom pódiu Bruce Springsteen a Jon Bon Jovi, tehdy ještě John Bongiovi.

George Karake nakonec dal s Johnem dohromady (vícero indicií ukazuje na Georgeho 99% autorství) vedle Runaway několik dalších písniček, badatelé najdou dvě ,Talkin’ In Your Sleep a All Talk, No Action(plus  instrumentální verzi Runaway) na pirátské výběrovce z let 1981-83: The Power Station Years: Unreleased Recordings. Na některých vydáních je George Karake uváděn plným jménem, George Nick Karakaglou. Skladby z jmenovaného sampleru, nahrály dvě sestavy: Johnny And The Lechers a pozdější John Bongiovi And The Wild One. V obou hrál na kytaru Bill Frank, vzpomínající, že první byla víceméně popárna, druhá pak jakýmsi pokusem o rock osmdesátých let. Ani jedno mu nesedělo, byl totiž podstatou bluesman a countryman, vyrostlý na Ericu Claptonovi a Robinu Troverovi.

OSUDOVÁ SETKÁNÍ

V úvodu zmíněný Aldo Nova je pro většinu běžných fanoušků neznámou personou, přestože jeho vliv na styl a sound Bon Jovi byl zcela zásadní. Autor Bon Jovi The Story, Bryan Reesman, aspoň částečně toto příkoří napravil informační dvoustránkou. Sám Aldo Nova popisuje své první setkání s Jonem, tehdy ještě Johnem, takto: „Setkal jsem se s ním, když jsem míchal svou první nahrávku. Představil nás jeho bratranec [Tony Bongiovi, spolumajitel studia Power Station – pozn. aut.], on pak přišel za námi do studia a díval se, jak pracujeme.  Když slyšel výsledek, vyhrkl: ,Wow. Tohle mě nakoplo.’. Moje album [Aldo Nova, 1982] vystřelilo jako kulka [# 8 v US Top, dvojnásobná platina]. Když pak John potřeboval někoho, kdo by hrál na kytaru v  Runaway, zavolal mě a já šel. Poté jsem hrál na jeho prvním albu klávesy a zpíval sbory. Od té doby jsme byli přátelé. Jon je spíš než cokoli jiného mým bratrem. Je mi opravdu blízký.“ O účast na starších verzích Runaway se přetahují Dave „Snake“ Sabo (později Skid Row) a Billy Frank. Trocha tajemna neuškodí, ne? A samozřejmě je zcela podružné, jestli se Aldo s Johnem, tehdy již pomocným technikem, setkali na chodbě studia u automatu na kafe, jak se běžně uvádí.

Vliv Aldo Novy trefně popisuje Bryan Reesman ve své knize takto: „Při srovnání debutových desek Alda Novy a kapely Bon Jovi je na první poslech znát jasná podobnost. Jon přece nemohl nenavázat na takto chytlavé kombinace tvrdých kytarových riffů s odlehčenými popovými melodiemi kláves v povzbudivém rytmu.“ Lépe onu souvztažnost mezi Aldo Nova a Bon Jovi popsat nelze, poslechněte si za sebou Fortune Aldo Novy a Runaway.

Další osudové setkání čekalo na Jona/Johna když dával dohromady kapelu. Rytmiku už díky klávesákovi Davidu Bryanovi měl: dvojici Tico Torres (bicí) a Alec Such (baskytara). První jmenovaný bubnoval s kdekým, a zrovna nastoupil k Frankie And The Knockouts, druhý byl členem Message, kde hrál na kytaru nějaký Richie Sambora, a jejichž mini LP Lessons ukazuje, že Message nebyli vůbec marní, byť výrazem a stylem chvílemi trochu kličkovali mezi Scorpions/Styx, nedělám si srandu, viz balada Living In The Night. To samé by se dalo napsat i o Richieho předchozí štaci u Mercy, taktéž s výtečným (bohužel již zesnulým) Deanem Fasanem u mikrofonu. Poslech obou seskupení hovoří jasně, muzikantský potenciál byl veliký, takových nadějných čekatelů na slávu se ale v daném ranku AOR-pomp-heavy nacházely desítky. Chyběla rozbuška úspěchu. Jakou se pro Bon Jovi stala Runaway a příchod Richieho Sambory. Billy Frank dokonce přirovnává osudové setkání Johna a Richieho k témuž u jiného Johna a Paula. Richie se po svém pracovním výletu do Kalifornie k Bon Jovi doslova vnutil. Ti přitom měli Davida Sabo, přezdívaného Had, i když ne ale jako stálého člena. Nic z toho nezabránilo Richiemu, aby Johna nepřesvědčil si jej poslechnout. Napoprvé to sice nevyšlo, Message, předskakující Joe Cockerovi, Johna neoslovili, když ale Sambora zahrál to, co Bongiovi požadoval, řekl prý jen: „Berem tě.“

–

Nemůžeme vynechat Dereka Schulmana, muže navenek v pozadí, avšak pro zrod Bon Jovi a Jona Bona Joviho zcela zásadního. Zkušený muzikant – v sedmé dekádě vokalista a ústřední postava slovutných artrockerů Gentle Giant, přesedlal po skončení aktivní muzikantské kariéry do exekutivy, jak se dnes módně říká, a stal se mimo jiné i lovcem talentů. John Bongiovi byl jedním z jeho zásadních zářezů na pažbě. Když Derek slyšel Runaway, vypravil se na koncert. Přestože měl drobné výhrady, neváhal, a kapelu přivedl k podpisu smlouvy s Mercury. Ještě předtím navrhl Johnovi změnu jména na Jon Bon Jovi a kapely na Bon Jovi. Bongioviho původní nápady jako Desire označil za odporné.

ODPICH KE HVĚZDÁM

Jakkoliv Jon Bon Jovi po letech trochu shazoval rané kvality vlastní kapely a album samotné ani nebořilo žebříčky, lze jeho vydání považovat za bod zlomu, kdy nová vlna amerického pompézního rocku navázala na tradice Boston, Styx, Kansas, Journey a dalších gigantů druhé poloviny sedmdesátých let. Doba si žádala metalízu, pod kapotou ale bylo vše na svém místě: smysl pro chytlavou melodiku, spousta vokálů a pompy.

Nesouhlasím proto s tvrzením Bryana Reesmana, že nástup Bon Jovi znamenal i konec zlaté éry amerického hardrocku, reprezentovaného soubory jako Y & T, Dokken, Black ’n’ Blue a Keel. Hardrock je podstatou vytvrzené blues, uvedené kapely byly už heavy, kde toho bluesového mnoho nezbylo.

Deska Bon Jovi vyšla 21. ledna 1984, v Evropě o tři měsíce později. Produkci zajistila dvojice Tony Bongiovi / Lance Quinn, nahrávalo se samozřejmě v Power Station. LP dosáhlo časem doma platiny, na žebříčku má zářez na 43. příčce. Ve světě žádný větší rozruch nezpůsobilo, nicméně na úspěch bylo zaděláno, a kvásek v podobě koncertů udělal své.

Ostruhy získávali mládenci po boku již zmíněných Scorpions, kteří byli tehdy v celosvětovém laufu. Bon Jovi se nezalekli velkých arén, ba naopak, brzy zjistili, že jsou předurčeni k tomu stát se typickou stadiónovou kapelou. V srpnu následovalo japonské turné, poté Evropa po boku Kiss, nic už nemohlo Bon Jovi zastavit. Do studia šli nažhaveni na 7800° Fahrenheita, což je už ale jiná historie…

PÁR JMEN Z TELEFONNÍHO SEZNAMU

Severoamerický nakrásněný rock měl vícero podob s různou řízností, jedno měl ale společné – efektní vokály. Když se budeme držet roku 1984, tak například Stone Fury svým LedCone albem Burns Like A Star jasně naznačili, kam bude Lenny Wolf směrovat svůj další projekt, Kingdome Come. To samé ne tak okatě předvádějí pozdější smutní hrdinové Great White na Great White. Eponymním albem a popmézním rockem jako lupen debutovali Channel, nová skupina Roberta Fleischmana, původního zpěváka a tvůrce soundu Journey. Pilný snílek Tony Carey, bývalý klávesák Rainbow (Rising, On Stage) vydává takřka současně zasněnou sólovku  Some Tough City i rozmáchlou rockovou operu Pink World, vydanou pod hlavičkou Planet P Project, což byl on sám plus občasný pomocník. Kanadští melodici Triumph jdou do boje se sedmým a částečně koncepčním opusem Thunder Seven. Jemnější tvář pomprocku ukazuje Van Stephenson na Righterious Anger. Survivor představují na Vital Signs nového zpěváka Jimiho Jamisona a čtyři hitovky, z nichž v první americké desítce bodují The Search Is Over (# 4) a High On You (# 8). Výčet US pomp/rock 1984 LP by mohl ještě chvíli pokračovat, White Sister – White Sister, Y & T – In Rock We Trust, již zmínění Franke & The Knockouts – Makin’ The Point, Dakota – Runaway, křesťanský rock made in Kerry Livgren z Kansas - Time Line, platinový kus VOA Sammyho Hagara, v heavy odnoži americké melodiky vyšla LP Queensrÿche, Lizzy Borden, Savatage, Fates Warning… a co glam 1984? O ten jsem ani nezavadili…

Na závěr vyzdvihnu čtyři alba ze své pomprockové sbírky vinylů, na něž nedám dopustit.

Orion The Hunter – Orion The Hunter: Jedna z nejkrásnějších pomprockových perel, avšak před mnohými potenciálními obdivovateli utajená, většinou encyklopedií nezmiňovaná. Kdo rád hrdiny urozeného rytířského rocku Boston (řečeno slovy Jaromíra Tůmy), potažmo další jejich klon, RTZ, měl by zbystřit. Orion The Hunter tvořili především: kytarista Barry Goudreau a zpěvák Fran Cosmo, s vokály vypomáhal dokonce i Brad Delp, všichni dříve nebo později členové bostonských věrozvěstů rockové ladnosti a bombastičnosti. Autor naprosté většiny skladeb alba The Hunter, Goudreau, dokonale napodobil Scholzův kompoziční rukopis, a ostatní zúčastnění se pak postarali o věrný otisk bostonovského soundu.  Cválavou a k pohupování svádivou So You Ran považuji osobně za jeden z vůbec nejparádnějších songů žánru, rádiovka jako když vyšije, s jedinou vadou, nikde ji neuslyšíte. I ostatní písničky se vznáší na křídlech honosné melodiky, velkolepých hlasů a elegantních aranží. Kdo rád Boston & spol., a pomprock vůbec, neměl by se sháněním Orion The Hunter váhat. Ručím hlavou i ušima.

QWest – Dream Zone: Čtveřice z Calgary byla založena koncem sedmdesátých let bratry Gellnerovými, Shellym A Barrym. Oba se střídali a doplňovali u mikrofonu, první hrál na kytaru, druhý na basu. Dalším kytaristou a doprovodným vokalistou byl Greg Gunhold, za bicími seděl Jim Symchych. Na první album, Tampico Gold (1981), jež otevřelo kapele cestu do místních rádií i k pár koncertním výletům na západním pobřeží domoviny, navazuje o tři roky později Dream Zone, již s novým labelem za zády. K úspěchu bohužel nevedlo ani zařazení kláves hostujícího Teda Alexandera, při zachování celkově odlehčeného soundu, či skvostná melodická chytlavost sborových vokálů, aranžovaných a doplněných Brianem Islandem. Je s podivem, že se s rozhlasovými playlisty minuly vesměs prvotřídní balady, hymny i převažující skočné kousky, v čele s We Need Love, Don’t Say No a Nothing To Lose. Kapela se o rok později rozpadla, a zůstala v povědomí pár tisícovek fanoušků, roztroušených po celém světě.

Warriors – Warriors. Jugoslávsko-kanadská heavy pomp metalová skupina, která zamotala hlavu i specializovanému serveru AOR-FM.com. Prý Rumuni. Původně jugoslávská (srbská) grupa Ratnici (anglicky Warriors), jíž založil Miroslav Milatovič – alias Vicko (ex Riblja Čorba) a zpěvák Dušan Nikolić – Splića (ex Kota 19). Doplnili je: baskytarista Slobodan Svrdlan – Sloba (ex Gordi), kytarista Dragan Deletić – Delta a kytarista Zoran Konjević – Zoki. Ratnici (Warriors) nahráli v letech 1982-83 ve své domovině postupně demo, mini elpé a řadové album (vesměs vydáno u RTB), které se stalo základem pro ono „kanadské“. Část skladeb byla v angličtině, část v srbštině. Mezitím ze skupiny odešel Vicko i Delta, mini již nahrával kanadský kytarista Douglas Platt (Abraham’s Children). Po podepsání smlouvy s labelem Attic odchází jádro Warriors do Kanady, kde v sestavě doplněné o bicmena Lawrence Gretscha vzniká v roce 1984 v produkci Ricka Hunta a Frasera Hilla album Warriors. Z drážek se vyvalí bombastický melodický heavy pomp, něco jako raní Crimson Glory, Dusan se opravdu na albu honosí velehlasem jaký měl Midnight, dokonalý ječák, ostrý, nablýskaný, velký – žádná kapesní žiletka, ale samurajský meč. Většina skladeb jsou metalické hymny s ráznými riffy a bohatými nápěvy. Ty si nezadají se špičkami pomprocku, dám do placu třebas Fortune, znalci už vědí. Sem tam balada I’m Begging You i pádivka Light it Up. Vzpomínám si, že když jsem LP burzovně množil na kazetách, nejvíc si je pochvalovali vyznavači raných Queensrÿche, Fifth Angel a Crimson Glory. Image mládenců na rubu přebalu trochu klame, trefně ji popsal někdo na Amazonu: jako když se Robin Hood převleče za Mad Maxe:-) V roce 1986 Warriors končí. Další osudy srbských muzikantů neznám. Doug Platt dodnes hraje a funguje i jako manažér a producent. Perličkou je, že zapomněnka Warriors je v nabídce online hudební knihovny Tidal.

Giuffria – Giuffria. Když už jsme u těch říznějších melodiků, tak klávesák Angel, Gregg Giuffria, založil před House Of Lords pod svým jménem band, s nímž nahrál dvě alba: Giuffria (1984) a Silk And Steel (1986). Z dnešního pohledu by šlo o hotový All Star Band, kdy vedle hřívnatého blonďáka Gregga byl hlavní postavou kytarista Craig Goldy, co získal světovou proslulost po boku božského v Dio. U basáka Chucka Wrighta by výčet „s kým vším“ zabral půlstranu Rock History. Za jeho mnohé štace tedy aspoň Quiet Riot a House Of Lords. Skladby debutu přetékaly bohatýrskými nápěvy a patosem kolem hradby kláves a mřížoví melodických kytarových vyhrávek. Samozřejmě nechyběla stylově chromovaná rytmika. Stačí poslechnout Call To The Heart, a máte styl i sound Giuffria jako na dlani.

–

Uf, a pak že se v osmdesátých letech toho v klasickém rocku moc zásadního a zajímavého nedělo…

Jaromír Merhaut pro Rock History 1984