HUDBA A ZVUK: HIFI MINI MAXI 1984

Nebojte, o hasičích psát nebudu. Svět Hi-Fi se polovině osmdesátek zmenšoval i zvětšoval současně. Namísto pásků kazety, třiceticentimetrové vinyly v sousedství deseticentimetrových kotoučů, vytahaný popruh s pětikilovou A3 přes rameno ve skříni, v kapse bundy walkman. Na druhé straně nabídka zesilovačů, magnetofonů, gramofonů a nově i CD přehrávačů, equalizérů, timerů mohutněla každým novým katalogem. Prolistujme si jeden z nich.

 

MINI

V devětasedmdesátém přišla firma Sony s Walkmanem, a svět už nikdy nebyl jako předtím. Šišky teenagerů začaly zdobit molitanová sluchátka, vypeckovaným pak visely z uší rovnou dráty. Walkman často vítězí, anebo se umísťuje na medailových pozicích, v anketách typu: největší inovace v oblasti hudby za posledních padesát let, případně: deset věcí, které změnily svět. Celosvětově se jich prodalo na čtvrt miliardy. V roce 1984 dostali pobíhači celého světa od Sony malý dárek: otřesu/potu/dešti vzdorný sportovní walkman WM-F5 s vestavěným FM přijímačem. Již nic nebránilo skákat z plného běhu šipky pod kolemjedoucí auta.

V roce1984 prodeje nahraných kazet poprvé pokořily LP! Šlo o desítky milionů prodaných hudebních MC. Nenahrané kazety (CC) se prodávaly desetinásobně! Na startovním roštu se ale už rozcvičoval nový soupeř.

Samozřejmě, že deseticentimetrová placka kompaktního disku lákala k výrobě obdoby walkmana – discmana. První se objevil právě v roce 1984, tedy pouhý rok po uvedení stolních přehrávačů na trh, a opět šlo o Sony: model D50/D5. Rozměry 13 x 13 x 4 cm a váha přes půl kila (a to bez hmotného bateriového modulu) sice neumožňovaly zastrčit discmana do kapsičky u košile anebo džín, přesto ale ledabyle přehozený přes rameno na řemenu a v pouzdře, vyvolal spolehlivě slintavku u všech mladých kolemjdoucích. Cenovka 350 USD byla poloviční jak u stolních modelů, se kterými si D50 zvukově při použití linkového výstupu nijak nezadal. I díky následnému snížení cen všech CD přehrávačů nastal obrovský boom jak v nabídce přístrojů, tak hudebních titulů. Velký technologický třesk byl dokonán i obchodně.

MIDI

V osmdesátém čtvrtém se midi sestavy s šířkou 33-36 cm staly namísto do té doby dominantních 42-45 centimetrových stěžejní mainstreamovou nabídkou všech velkovýrobců elektroniky. Ovládací prvky se zmenšovaly též, někdy zmizely úplně a byly nahrazeny dotykovými panely ve výrazně barevných kombinacích se spoustou číselných i grafických údajů a doprovodných malůvek.

Příkladově sestava Sony Syscon V 7 se zesilovačem TA-V7, tunerem ST-V7L, kazeťákem TC-V7, gramofonem PS-FL 77, plus doplňkový přehrávač CD 353 a reproplacatice APM-700. Vrcholovou mini řadu V7 doplňovaly V5 a V3. Už jen fakt, že mini systémy zabíraly několik úvodních stran katalogů, mnohé napovídal.

Pod barevnými dotykovými čely se často skrývaly přelomové technologie. Příkladem budiž dobová vlajková midi loď, zesilovač TA-V7, jenž na rozdíl od svého většího předchůdce, TA-AX5, byl již kompletně dotykově řízen takzvaným audio signal procesorem ASP IC. Hlasitost, tónové korekce, filtry, přepínání vstupů, předvolby nastavení, vše na pouhý dotyk ovládacích malůvek přebíral ASP IC. Žádné chrastící potenciometry, rány do reproduktorů při přepínání vstupů. Dotykáče dnešních smartphonů jsou tedy pro nás, hifi pamětníky, znovunalezenou pradávnou pohádkou mládíJ

Od svého ideového předchůdce, TA-AX5, převzala řada TA-V i revoluční řešení koncového stupně, tzv. Legato Linear, jenž měl zaručovat – jak již název napovídá – bezešvou spojitost hudebního signálu. Byl mimo jiné využit poznatek, že čím vyšší frekvence, tím menší transformátor, řečeno netechnicky. A tak bylo síťových 220V/50 Hz usměrněno, poté nasekáno frekvencí stovek Hertz a teprve nakonec transformováno na symetrických +-40V již podstatně menším transformátorem. Tím vychytávky nekončily, součástí řešení byly i moderní rychlé tranzistory, trubičkové chlazení a další fajnovosti, které ale ocení jen technici, proto detailnější popis vynecháme. Druhou stranou ASP IC/L.L. mince byly problémy s vysokofrekvenčním rušením a jiné dětské nemoci. Vidíte, uběhlo něco přes třicet let, a spínané zdroje doslova ovládly svět, rušení nerušení, problémy neproblémy, životnost neživotnost. Vítězí láce a údajná ekologičnost.

MAXI

Pro opatrnější zákazníky Sony představilo kompromis. TA-AX 500 se sice honosil informací o použití Legato Linear a absenci vazebních kondenzátorů, oproti TA-AX5 ale vzrostla světlá výška na dvojnásobek a do hry se vrátilo kolečko ovládání hlasitosti. Kdo u pětky zažil „zaseknutí“ tlačítek šipkového <> ovládání, kdy hlasitost šla jen snižovat anebo zvyšovat, případně sama vystřelila do max, návrat ke klasice ocenil.

Také vrcholný kazetový magnetofon TC-FX 1010, plnoautomat bez jakýchkoliv pohyblivých prvků, měl krytá záda klasicky řešeným TC-K 444, hybridním TC-FX 600 a jeho méně vybavenými bratříčky řady TC-FX. Každý si mohl vybrat podle peněženky a naturelu. Někomu stačí letmé doteky, jiný se potřebuje poprat s knoflíky.

Zvláštností katalogu 1984 byl kazetový měnič MTL-10, podobný pozdějším cédéčkovým do kufru auta. Deset kousků CC 90 zajišťovalo 15 hodin nepřetržité hudby. Do hospody dobrý, jinak na nic. Samostatný omezovač šumu, NR-500 Dolby C, dokázal ve spojení s kvalitním cívkáčem divy na úrovni bezmála studiové kvality. Spíše úletem bylo stolní hi-fi na mikrokazety, TC-MR2 s VU metry. Ale krásně se na něj kouká byť jen na obrázku.

Tunery zůstávaly beze změn delší dobu, a tak v roce 1984 vedle sebe v katalogu byly ST-JX5 a ST-JX 500L, napohled i uvnitř rozdílné jen v detailech. Podobně i gramofony vydržely v nabídce více let. PS-X 800 anebo PS-X 555 ES, oba s tangenciálním raménkem, jsou k sežrání i po pětatřiceti letech.

Technickým i cenovým Hi-Fi vrcholem byla u Sony řada ES. Co model, to pětiletkové dělo: V roce 1984 kralovaly v nabídce: zesilovač TA-F 555 ES, tuner ST-S 555 ES, kazeťáky TC-K 777 ES, TC-K 666 ES a TC-K 555 ES, plus narychlo přidaný přehrávač kompaktů CDP-701 ES, neladící vzhledem k ostatním ES modelům. Vesměs šlo o klasická osvědčená řešení, kde nebyl záměrně prostor na experimenty ani nahánění nových trendů. Prioritou byla kvalita součástek a robustnost řešení. I díky tomu přístroje řady ES patří na různých audio bazarech k nejžádanějším, byť kolikrát se třemi, čtyřmi křížky na kapotě.

TOP

Absolutní poloprofesionální audio špičku Sony stále představovala dožívající studiová řada Espirit, vyráběná v letech 1979 až 1987, za rok 1984 zastoupená předzesilovači TA-E 900/901, koncovými stupni TA-N 900/901, ekvalizéry SE-P 900 a TA-D 900, gramofonem PS-X 9 a reprosoustavami APM-8/6. Šlo o kombinaci maximálně dosažitelné zvukové kvality a malosériové ruční výroby. V rámci koncernu byl zřízen v technologickém centru (Tokyo, Shinagawa) autonomní tým pod vedením vizionáře Masaru Nagamiho.

Například SE-P900 je považován za nejlepší analogový parametrický ekvalizér jaký kdy byl vyroben. Když se vzácně objeví, je vyvažován zlatem. Předzesilovače TA-E900/901, v ceně 3500 USD, měly dual mono konstrukci, speciálně vybírané ty nejlepší možné součástky, nemagnetické šasi, atd.. „To nejlepší pro zvuk,“ bylo Nagamiho mottem, naplněným v každém výrobku.

Jak známo, ani nejvyšší kvalita neznamená automaticky úspěch. Řada Espirit neměla jasně danou marketingovou koncepci, ani technologickou ucelenost či jednotný design. Šlo svým způsobem o technologickou exhibici, na kterou se nepodařilo nalákat dostatečný počet prodejců a tím pádem i kupců. Například v celých Spojených státech se Espirit nabízel jen na sedmi místech.

Řada Espirit však poskytovala své mateřské firmě celou řadu špičkových řešení, které se následně přelévaly do úspěšných modelů řady ES, zejména těch nejvyšších.

Celkově Sony nabízela v oblasti domácího audia na osmdesát modelů! Mimoto další desítky pro domácí tv/video i přenosné audio do kapsy, ruky, přes rameno. Dnes něco naprosto nepředstavitelného.

Psát o Sony 1984 by se dalo ještě dlouho. Detaily celé nabídky, i dalších firem a roků, najdou zájemci například na www.hifimuseum.de.

A CO TESLA? KLID SOUDRUZI, NEBUDIT!

Stačí se podívat na dobový inzerát z Rudého práva, a ocitnete se na zemi, přímo v oranici socialistického marasmu.

Gramorádio Moderato, 5420,- Kčs, dva tehdejší nadprůměrné platy, dnes připište nulu. Pluh s šasi HC 15 a krystalovou přenoskou VK 4204, co dokázala i nová nevratně poničit LP po pár desítkách přehrání, plus stereo rádio Sextet a dvě dvoupásmovky s již tehdy deset let starým výškáčem ARV 161.

Sestava gramo-zesilovač NZC 431 byla rovně krokem zpět, i když ne tak velkým. Požadovaných 5330,- Kčs rozhodně neodpovídalo kvalitě a užitné hodnotě. Problematické uchycení raménka, hluk pohonu pronikající do reprodukce, teplotně nestabilní zesilovač. Jako výsměch pak působil v té době vývod, připravený pro kvadrofonní adaptér AZQ 100.

Naproti tomu cívkový magnetofon B 115 nesl hrdé označení Hi-Fi a cenovku 5750,- Kč oprávněně. Tvrzené hlavy, vychytané mouchy, spolu s B116 podle mnohých nejlepší a nejspolehlivější (až na přepínače) cívkový magnetofon Tesla, co kdy byl vyroben. Dodnes funguje a přináší radost stovkám nadšenců. Problém byl, že cívkám v polovině osmdesátých let už všude ve světě odzvonilo, vyjma nejvyšší třídy. A slušný kazeťák Tesla přitom stále nevyráběla, byť již byl na dohled dvoumotorový SM260. V roce 1984 nabízený stereofonní K10 byl vhodný spíše k tehdejším domácím počítačům coby paměťové médium, než pro kvalitní stereo. Cena 2130,- Kčs sice nevypadala navenek nijak astronomická, nicméně pořád šlo o měsíční mzdu! Ani irácké kazety v prodejnách Tesla zrovna nebudily důvěru.

Základním a dlouhodobě přetrvávajícím problémem domácí elektroniky byla naprosto nevyhovující součástková základna, V tzv. plánované ekonomice byl lehký průmysl zbytnou popelkou i v osmdesátkách (!), a tak naši vývojáři a technici doslova kličkovali mezi nedostatkem všeho potřebného a různými omezujícími nařízeními. Systém je zkrátka dusil, a ne že ne! Že se občas něco dílčího podařilo, bylo navzdory systému, a ne díky němu, jak si dodnes někteří malují rudou narůžovo.

Informovanost širší veřejnosti „ladila“ s výrobou. Kdyby nebylo pašovaných audio/video magazínů ze zahraničí a nadšenců v hifi klubech, dočítali bychom se o aktualitách s půlročním i delším zpožděním. Vysoká odborná úroveň dostupné populárně naučné literatury o elektronice byla degradována vydavatelským molochem, kdy jednou nebyl papír, podruhé plán, potřetí se čekalo na maroda soudruha cenzora. Příkladem budiž Příručka techniky hifi Jiřího Svobody z roku 1984. Objasnění principů a názvosloví prvotřídní, aktuálnímu revolučnímu kompaktnímu disku jsou věnovány dvě strany, přilípnuté v dodatku. Samozřejmě, autor v tom byl nevinně, příčinou bylo tehdy běžných až několik let mezi odevzdáním textu a termínem vydaní.

Muselo opět nastoupit samodoma. Na výstavu HIFI AMA 1984 ve Vsetíně jsme Zlíňáci jako první přivezli aspoň k očumování nejenom samotné kompaktní disky, ale i panely se zvětšeninami vysvětlujících obrázků spolu s překlady z německých magazínů Audio a Stereo. Našprtali jsme principy digitální technologie, přidali pár oblíbených bajek o nezničitelnosti kompaktů, užívali si pozornosti a závisti davuJ

–

Tuzemácký bolševik však ani v roce 1984 nespal. Mimo jiné připravil na zrušení Gramofonového klubu, pod jehož hlavičkou a ve spolupráci s Mladým světem a Čs Hifi-klubem vycházely kvalitní licenční tituly, byť v limitovaném množství a četnosti. A o nějakém otevření trhu jsme si mohli nechat leda tak zdát. Anebo si zajet na LP a elektroniku do Budapešti.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1984