STEVE ROTHERY A JEHO ZPĚVAVÉ KYTAROVÉ FILMY

Zpívající pudřenka byl počátkem šedesátých let jeden z oblíbených filmů mého dětství. A zpívající kytary mám v rocku rád od roku 1972, kdy Ken Hensley svým mellotronově medovým sólem v Paradise/The Spell (Demons & Wizards Uriah Heep) tak trochu předběhl dobu. David Gilmour, Steve Hackett i Andy Latimer se podobně sladce rozepěli v Time, Firth Of Fifth a Lady Fantasy až o rok, dva později.

Přiznávám tímto, že Steve Rothery patří k mým nejoblíbenějším strun-mistrům. On vlastně na svůj nástroj zpívá nepřetržitě co jej znám. Jako by to bylo včera, když jsem v třiaosmdesátém běžel za kámošem Oťasem, co si z burzy přivezl první album Marillion, a vybafl na něj hned mezi dveřma: „Tak co, je to fakt jak Genesis s Gabrielem?“ a on jen zasněně hlesnul: „Je to ještě lepší…“J

Dávno už neporovnávám muziku soutěživou lopatou, nechávám ji působit jak přichází – a jen líbí nelíbí je svatým grálem. Preludování Stevea Rotheryho vstřebávám všemi póry. S radostí jsem proto narychlo sestavil pár otázek pro rozhovor.

Přijměte prosím nejdříve gratulaci k blížícím se pětapadesátinám, a hlavně novému albu The Ghosts Of Pripyat.
(smích) Moc děkuju. Už jsem tady holt věky.

Můžete naše čtenáře seznámit se svým albem? Co bylo impulsem, inspirací, jak a kde vznikalo?
Bylo to asi rok zpátky, v Bulharsku. Neplánoval jsem album, chtěl jsem ale složit hudbu k filmu, který však ještě nevznikl, a zapojil jsem proto do tvůrčího procesu obrazové vjemy. Některé nápady jsme s mým dobrým kamarádem Davem Fosterem měli rozpracované, sedli jsme si spolu a pár hodin jamovali. Když jsme živou nahrávku poslouchali, došlo nám, že jsme stvořili něco skvělého.

Můžete popsat pár větami způsob financování alba? Osvědčil se tak jako u Marillion?

Udělal jsem z toho projekt na Kickstarteru, což mělo veliký úspěch, k požadované částce jsme se dostali po prvních čtyřiadvaceti hodinách. V jednu chvíli jsme byli druhá nejpopulárnější hudební kampaň na celém Kickstarteru.

Kdo je autorem úchvatného přebalu?

Obal má na svědomí francouzský fotograf Yann Arthus-Bertrand a celý design potom zpracoval legendární Lasse Hoile – výsledek opravdu stojí za to.

Vzpomenete si na moment, kdy jste poprvé slyšel o jaderné katastrofě v Černobylu? Tato tragédie je pro lidstvo mementem, navštívil jste město duchů: Pripyat?

Byl jsem na turné, tou dobou zrovna v Rakousku, a trpěl paranoiou z toho, co jste si tou dobou mohli přečíst v novinách. Ještě víc mě však zneklidňovalo to, co se nedočtete. Jaké to muselo být pro ty lidi? Celé rodiny si musely pobrat jen to nejnutnější a tísnit se v autobusech, zatímco všechno, co znaly, bylo nenávratně ztraceno. Přimělo mě to přemýšlet nad hrozbou jaderné katastrofy, vždyť se podívej, každá větší země má teď atomové bomby, a když si vezmeš třeba to, co se stalo v Japonsku – nedokážeme si vše ani pořádně představit.
Navštívil jsem Pripyat, když jsme se vraceli z našeho turné ve Skandinávii, a musím ti říct, že jsem nikdy neviděl nic smutnějšího, všechno jsem se snažil dát do své hudby.

Vytváříte svou kytarovou hrou doslova hudební obrazy. Teskné tóny The Ghosts Of Pripyat mi připadají jako ideální soundtrack. Neuvažoval jste někdy o filmové hudbě?

Že váháš! Kdysi jsme měli dělat soundtrack k filmu Highlander, nakonec z toho sešlo. Podílel jsem se na hudbě pro několik dokumentů, ale nic většího. Přesto doufám, že se mi ještě poštěstí.

Používáte ve svých neobyčejně zpěvných sólech otevřené ladění? Kdo vás k němu přivedl? Kupříkladu Ken Hensley, jenž si občas zahrál i na kytaru, uvádí svého dávného spoluhráče Micka Taylora.

Abych pravdu řekl, došli jsme si k tomu časem sami. Dlouho jsme hledali ten správný zvuk a ladění tak, aby zvuk byl sytý a bohatý. Takže jsme se k tomu dostali klasickou metodou pokus-omyl.

Jak velkou roli hrálo ve vašem muzikantském životě blues? Kteří bluesmani vás nejvíce inspirovali?
Vlastně víc, než jsem si byl na začátku ochoten připustit. Měl jsem hodně rád blues a ten styl hraní – jisté specifické přechody mě ovlivnily hodně. Jde to slyšet, že jsem tím byl ovlivněný a nestydím se za to. Blues má své kouzlo, na které by se nemělo zapomínat.

Jaké nástroje a efekty máte v největší oblibě?

Z efektů mám asi nejraději TC Electronic 2290, je to pro mě nepostradatelná hračka, jinak z pedálů – bez kterých se neobejdu – musím zmínit Roger Linn Adrenalinn, protože už jeho použití v jakékoliv písni mě inspiruje k tvorbě, a v neposlední řadě Hughes & Rotosphere pro jeho odvážně skřípavý zvuk. A co se kytar týče, nikdy nedám dopustit na svou Jack Dent Steve Rothery model, jediná na světě a nepřekonatelně skvělá.

Jste příznivcem kvalitního audia? Vaše album bude k dispozici i v hi-res audio formátu 24 bit / 96 kHz, takže předpokládám, že ano. Jaký máte názor na „loudness war“ neboli trend zvyšování komprese nahrávek, čili snižování dynamiky?
Podle mě by měli lidi, kteří si chtějí něco poslechnout, dostat jen tu nejlepší kvalitu, zbytečnou kompresí přijdeš o takové malé drobnosti a jemné odchylky a seřízneš to jen na to nejnutnější, čímž podle mě ztratí hudba značnou část své hloubky. To je špatné. Dokážu pochopit, proč to někteří interpreti dělají, ale můj názor je ten, že by měl fanoušek dostat hudbu v její plné síle a hloubce, bez zbytečného ořezání.

Můžeme na závěr osobnější otázku? Jakou muziku jste poslouchal naposledy? A kde hudbu posloucháte nejčastěji? Doma na hi-fi sestavě, na cestách z přenosného zařízení, anebo v autě?

Abych se přiznal, poslouchám to, na co mám zrovna náladu. Občas skáču od jednoho alba k druhému, od jedné kapely k jiné, právě podle toho, na co mám chuť. Jinak poslouchám hudbu téměř všude: doma, na cestách, před spaním. Miluji hudbu a nedokážu bez ní být.

Rozhovor vedla Eliška „Lizzy“ Beranová (Spark), otázky připravil Jaromír Merhaut

–

Steve Rothery se narodil 25. listopadu 1959 v středoanglické hornické obci Brampton Bierlow (hrabství South Yorkshire). Od šesti let žil se svou rodinou v rybářském městečku Whitby (North Yorkshire). Dospíval v době nástupu punku, přesto už tehdy nejraději poslouchal artrockové dinosaury Pink Floyd, Yes, Genesis, Camel a jejich náročná díla. K (Sil)Marillion – kteří v éře s Fishem programově navázali na Genesis s Gabrielem a nastartovali mohutnou vlnu neoprogu – se dostal v roce 1979 na inzerát, a je s nimi dodnes.

Na Fishovu éru vzpomíná tak trochu se sebezapřením, na jednu stranu uznává, že tehdy se o Marillion zajímal celý svět, hráli na stadionech, prodávali spoustu desek, Kayleigh se stala součástí playlistů většiny rozhlasových stanic, jenže… V důsledku špatných smluv, mnoha hladových slimáčků i megalomanských výdajů – například za videa stovky tisíc liber – měli ze všeho minimální profit, Rothery uvádí, že dnes při 20x menších objemech prodejů mají současný hrubý příjem z hudebních nosičů stejný jako tehdy! Ani tehdy ani dnes ale nemají muzikanti z Marillion rezidence s širokými příjezdovkami a několika ferrari v garáži, připomíná.

Čas je relativní pojem: Hogarthova éra trvá již 25 let a vyprodukovala třináct studiovek, zatímco Fish pobyl v sestavě ani ne deset roků a podílel se na čtyřech LP. Marillion prošli za tu dobu ledasčím. V důsledku první velké krize hudebního průmyslu po nástupu CD se Marillion rozhodli v druhé polovině devadesátek zbavit okovů/jistot major labelu EMI a stát se nezávislými. Ocitli se na houpačce, někde se prodeje blížily na dohled dřívějším, jinde distributoři zcela selhali. I proto Marillion v roce 2001 vytvořili nový obchodní model a obnovili částečnou spolupráci s EMI.

Z vedlejších Steveových projektů a hostování stojí za zmínku především dvojice alb pod hlavičkou The Wishing Tree, jehož tváří byla éterická zpěvačka Hannah Stobart. Na bicí hrál její manžel Paul Craddick z Enchant, basu na jedničce obsluhoval Pete Trewavas, Stevův kolega z Marillion. Hudebně mi melancholie The Wishing Tree trochu splývá s Nolanovou deskou s Tracy Hitchings From Ignorance To Ecstasy – jen namísto kláves se vrství a rezonují líbezné kytary.

–

THE GHOSTS OF PRIPYAT

Skladby: Morpheus; Kendris; The Old Man Of The Sea; White Pass; Yesterday’s Hero; Summers End; The Ghosts Of Pripyat

Steve Rothery Band: Steve Rothery – kytara; Dave Foster – kytara; Leon Parr – bicí; Yatim Halimi – baskytara; Riccardo Romano – klávesy
Hosté: Steve Hackett – kytara (Morpheus, The Old Man Of The Sea); Steven Wilson – kytara (sólo v The Old Man Of The Sea)

Zatímco u Marillion se musí o prostor v popředí dělit s klávesami a vokálem, na svých sólových projektech může se strunami čarovat, co hrdlo ráčí. I proto se na novince objevují mnohé u něj doposud neslyšené zvuky a postupy. Celkově je jeho projev uvolněnější a vzdušnější, působí opravdu až „filmařsky“. Ostatně, Rothery v rozhovorech často (i našem) zmiňuje, že Marillion dostali v polovině 80. let nabídku vytvořit doprovod k Highlanderovi, a že nemohli přijmout kvůli vytíženosti na právě probíhajícím turné. Kdo ví, jak by v případě zdaru vypadalo queenovské A Kind Of Magic… Steve má za sebou hudbu k americkému dokumentu o šikaně, získal za ni i regionální cenu Emmy. A mezi své nejoblíbenější soundtracky řadí Vangelisova Bladerunnera. Vše u The Ghosts Of Pripyat zúročil – ve studiu i na pódiu.

DISKOGRAFIE

Marillion – všechna alba
The Wishing Tree – Carnival Of Souls (1996)
The Wishing Tree – Ostara (2009)
Steve Rothery – Live In Rome (2014)
Steve Rothery – The Ghosts Of Pripyat (2014)

Jako host (výběr):
Arrakeen – Patchwork (1990)
Enchant – A Blueprint Of The World (1994)
John Wesley – Under The Red And White Sky (1994)
Arena – Crying For Help, The Cry (1994)
Gazpacho – Firebird (2005)
Edison’s Children – In The Last Waking Moments (2011)
Steve Hackett – Genesis Revisited II (2012)
Jak vidno, Steve Rothery je vyhledáván především svými kolegy z oblasti artrocku, potažmo neoprogu. Ve většině případů jde víceméně o zdvořilostní pohostinské hraní, nic zásadního, přesto doporučuji všechny vypsané tituly k pozornosti.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2014

P.S. recenze (Spark, 2014)

Steve Rothery
The Ghosts Of Pripyat
No Speak                                55:21

The Steve Rothery Band: Steve Rothery – kytara; Dave Foster – kytara; Leon Parr – bicí; Yatim Halimi – baskytara; Riccardo Romano – klávesy
Hosté: Steve Hackett – kytara; Steven Wilson – kytara
Skladby:  Morpheus; Kendris; The Old Man Of The Sea; White Pass; Yesterday’s Hero; Summers End; The Ghosts Of Pripyat

Ve snovém oparu vznášející se instrumentálky iniciují vizuální představivost již svou podstatou. Steve Rothery z Marillion je coby sólista malířem a filmařem decentních tónů, jeho nenápadně vrstevnatá hudba plyne bez nervních přechodů a střihů. Nenápadně nerovná se nenápaditě, ale… Druhou stranou Rotherovy mince je totiž podmíněná provázanost posluchačských emocí s vysokou kvalitou zvuku a soustředěním se – jinak se nenápadně snadno promění v nenápaditě. Jinak napsáno, poslouchat Rotheryho z počítačových kelímků u otevřených mailů a www nemá sebemenší smysl, je to mrhání časem i projevem neúcty k umělci a jeho záměru.
Pokud si však pro sebe a The Ghosts Of Pripyat zajistíte u domácího sterea nerušený čas, otevře se před vámi vlnivá a rozkvetlá hudební krajina až za obzor. Každý rocker zná úvod Wish You Were Here, kdy se z ticha zvolna vynořují obrysy Shine On You Crazy Diamond. Rotheryho The Ghosts Of Pripyat, potažmo Morpheus se nesou na podobné zdrženlivé vlně, na Steveovo první melodické kytarové sólo si rovněž musíte slastně počkat pár minut. Celé album je prodchnuto podobnými rafinůstkami, jež je radost nalézat a proposlouchávat se jimi. Steve Rothery je nejenom obrazotvorný poeta, ale i hračička a přemýšlivý perfekcionista.
Gurmánská deska pro sváteční chvíle.

JM