AEROSMITH, LAST BAND STANDING… (2)
Tom Hamilton
(31.12.1951, Colorado Springs, USA)
Ve dvanácti začal na kytaru, ke které jej přivedl starší bratr Scott, ve čtrnácti už hrál v první kapele. Zlom nastal, když se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jeho muzikantská cesta protla v Jam Bandu s Joem Perrym a zakrátko i Stevenem Tylerem, který o něm mimo jiné napsal: „bůh žehnej jeho tlustým strunám a dobrýmu srdci“, „Ty jeho parádní basový linky, co se táhnou jak med a skáčou jak luční koník, vznikají jen tak při cvičení.“.
Na pódiu i mimo něj byl v ústraní, na svém postu dokázal vystát důlek a vypáčit z něj slovo na mikrofon bylo takřka nemožné. Sám se označoval spolu s Bradem a Joeym (se kterým si z kapely nejvíc rozumí) za člena LI3, neboli Least Interesting Three, ta Méně zajímavá trojice. Nikdy nepauzíroval. Jen když mu v srpnu 2006 byla diagnostikována rakovina krku a podstoupil ozařování i chemoterapii. Pár týdnů poté už ale znovu koncertoval... S nemocí statečně bojuje dodnes.
Joey Kramer (21.6.1950, The Bronx, New York City)
Prošel trpkým dětstvím. Zamlada hrál s černošskými muzikanty i v mládežnické skupině King Bees. Náhoda tomu chtěla, že v půlmiliónovém davu na Woodstocku narazil na stejně sjetého spolužáka ze střední – Stevena Tylera.
Podle Stevena je Joey největší srdcař kapely, ale i ten, co přivlekl do AEROSMITH funkyJ Při koncertech baví diváky svými kousky, zkrátka, hraje hlavouJ Na kytaře (!) z popelnice zahrál riff, ze kterého Steven ukul „Pandora’s Box“ – což je asi nejznámější autorský příspěvek Joey Kramera do pokladnice AEROSMITH. Zajímavé je, jak se na stará kolena rozepsal na poslední desce, pokud umím počítat, podílel se na čtyřech skladbách.
Se svými démony se v roce 2009 popasoval v autobiografii Hit Hard: A Story Of Hitting Rock Bottom At The Top. V plén dal svůj problémový vztah s tyranským otcem i Stevenem Tylerem, kvůli kterému má prý svůj tik. Přiznal se ke všem lajnám, zobům i záletům. K otevřenosti mu pomohl i Steven, kterého požádal, zdali může napsat to, či ono, a on namísto vyptávání jen houknul: „Hej, chlape, pokud je to pravda, je mi to jedno.“. Ono toho nebylo málo, co musel od Stevena – původně bubeníka, a sakra dobrého, rozhodně lepšího, než byl tehdy sám Joey – vydržet. Joey Kramer tvrdí, že svou knihou dospěl.
Brad Whitford (23.2.1952, Reading, MA)
K muzice jej přivedl starší bratr, na jeho kytaře začal brát první lekce. V šedesátých letech hrál v několika místních skupinách (TEAPOT DOME, EARTH INCORPORATED, JUSTYN TYME). Zlom ve vnímání hudby nastal poznáním YARDBIRDS a LED ZEPPELIN.
V AEROSMITH nahradil v roce 1971 šíleného Raye Tabana. Je zajímavé, že zatímco Joe Perry je pudový samouk, upozaděný Brad absolvoval v roce 1970 prestižní Berklee College Of Music. Řekl bych, že se oba skvěle doplňují.
Whitford si od AEROSMITH v osmdesátém prvním „odskočil“, nahrál album s Derekem St. Holmesem od Teda Nugenta, a hostoval i v THE PROJECT JOE PERRY.
Joe Perry (19.9.1950, Lawrence, Massachusetts)
Z otcovy strany má portugalské kořeny, díky sousedské zahradní párty poznal v šesti letech rokenrol. Coby teenager ujížděl spolu s ostatními vrstevníky na BEATLES, ROLLING STONES, později YARDBIRDS, Mayallovi a samozřejmě LED ZEPPELIN. Před JAM BANDem hrál ve FLASH (neplést s anglickou skupinou kolem Petera Bankse z YES), JUST US, PLASTIC GLASS.
Jeho povaha je nevyzpytatelná. Známá je historka o tom, jak drsně odpálkoval Joeya Kramera, když se jej bezelstně zeptal, proč nemůžou být kamarády: „Hele, to, že spolu hrajeme v kapele, podle tebe jako znamená, že se musíme hned kámošit, jo?“.
Pod hlavičkou THE JOE PERRY PROJECT vydal tři alba: „Let the Music Do the Talking“ (1980), I've Got the Rock'n'Rolls Again (1981), Once a Rocker, Always a Rocker (1983). K tomu je potřeba přičíst dvě sólovky: „Joe Perry“ (2005) a Have Guitar, Will Travel (2009). Jediné první LP se jakžtakž prodávalo, nicméně ani 250000 kopií nebyla počátkem osmdesátých let žádná velká sláva. Sám uznává, že se na deskách PROJECTu až moc vzhlížel v technice hry. Jeho hra zůstává věrna sedmdesátkám, jak píše V. Štefl v 33+333 světových kytaristů: „… jeho hra je silně inspirující – zvláště v aranžích a ve vyhrávkách ve verzích.“.
Vedle hudby má vášeň vaření, proslulé jsou zejména omáčky, ze kterých si Joe udělal byznys pro radost. Leckoho překvapí, že je přesvědčeným republikánem.
Ve dvanácti začal na kytaru, ke které jej přivedl starší bratr Scott, ve čtrnácti už hrál v první kapele. Zlom nastal, když se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jeho muzikantská cesta protla v Jam Bandu s Joem Perrym a zakrátko i Stevenem Tylerem, který o něm mimo jiné napsal: „bůh žehnej jeho tlustým strunám a dobrýmu srdci“, „Ty jeho parádní basový linky, co se táhnou jak med a skáčou jak luční koník, vznikají jen tak při cvičení.“.
Na pódiu i mimo něj byl v ústraní, na svém postu dokázal vystát důlek a vypáčit z něj slovo na mikrofon bylo takřka nemožné. Sám se označoval spolu s Bradem a Joeym (se kterým si z kapely nejvíc rozumí) za člena LI3, neboli Least Interesting Three, ta Méně zajímavá trojice. Nikdy nepauzíroval. Jen když mu v srpnu 2006 byla diagnostikována rakovina krku a podstoupil ozařování i chemoterapii. Pár týdnů poté už ale znovu koncertoval... S nemocí statečně bojuje dodnes.
Joey Kramer (21.6.1950, The Bronx, New York City)
Prošel trpkým dětstvím. Zamlada hrál s černošskými muzikanty i v mládežnické skupině King Bees. Náhoda tomu chtěla, že v půlmiliónovém davu na Woodstocku narazil na stejně sjetého spolužáka ze střední – Stevena Tylera.
Podle Stevena je Joey největší srdcař kapely, ale i ten, co přivlekl do AEROSMITH funkyJ Při koncertech baví diváky svými kousky, zkrátka, hraje hlavouJ Na kytaře (!) z popelnice zahrál riff, ze kterého Steven ukul „Pandora’s Box“ – což je asi nejznámější autorský příspěvek Joey Kramera do pokladnice AEROSMITH. Zajímavé je, jak se na stará kolena rozepsal na poslední desce, pokud umím počítat, podílel se na čtyřech skladbách.
Se svými démony se v roce 2009 popasoval v autobiografii Hit Hard: A Story Of Hitting Rock Bottom At The Top. V plén dal svůj problémový vztah s tyranským otcem i Stevenem Tylerem, kvůli kterému má prý svůj tik. Přiznal se ke všem lajnám, zobům i záletům. K otevřenosti mu pomohl i Steven, kterého požádal, zdali může napsat to, či ono, a on namísto vyptávání jen houknul: „Hej, chlape, pokud je to pravda, je mi to jedno.“. Ono toho nebylo málo, co musel od Stevena – původně bubeníka, a sakra dobrého, rozhodně lepšího, než byl tehdy sám Joey – vydržet. Joey Kramer tvrdí, že svou knihou dospěl.
Brad Whitford (23.2.1952, Reading, MA)
K muzice jej přivedl starší bratr, na jeho kytaře začal brát první lekce. V šedesátých letech hrál v několika místních skupinách (TEAPOT DOME, EARTH INCORPORATED, JUSTYN TYME). Zlom ve vnímání hudby nastal poznáním YARDBIRDS a LED ZEPPELIN.
V AEROSMITH nahradil v roce 1971 šíleného Raye Tabana. Je zajímavé, že zatímco Joe Perry je pudový samouk, upozaděný Brad absolvoval v roce 1970 prestižní Berklee College Of Music. Řekl bych, že se oba skvěle doplňují.
Whitford si od AEROSMITH v osmdesátém prvním „odskočil“, nahrál album s Derekem St. Holmesem od Teda Nugenta, a hostoval i v THE PROJECT JOE PERRY.
Joe Perry (19.9.1950, Lawrence, Massachusetts)
Z otcovy strany má portugalské kořeny, díky sousedské zahradní párty poznal v šesti letech rokenrol. Coby teenager ujížděl spolu s ostatními vrstevníky na BEATLES, ROLLING STONES, později YARDBIRDS, Mayallovi a samozřejmě LED ZEPPELIN. Před JAM BANDem hrál ve FLASH (neplést s anglickou skupinou kolem Petera Bankse z YES), JUST US, PLASTIC GLASS.
Jeho povaha je nevyzpytatelná. Známá je historka o tom, jak drsně odpálkoval Joeya Kramera, když se jej bezelstně zeptal, proč nemůžou být kamarády: „Hele, to, že spolu hrajeme v kapele, podle tebe jako znamená, že se musíme hned kámošit, jo?“.
Pod hlavičkou THE JOE PERRY PROJECT vydal tři alba: „Let the Music Do the Talking“ (1980), I've Got the Rock'n'Rolls Again (1981), Once a Rocker, Always a Rocker (1983). K tomu je potřeba přičíst dvě sólovky: „Joe Perry“ (2005) a Have Guitar, Will Travel (2009). Jediné první LP se jakžtakž prodávalo, nicméně ani 250000 kopií nebyla počátkem osmdesátých let žádná velká sláva. Sám uznává, že se na deskách PROJECTu až moc vzhlížel v technice hry. Jeho hra zůstává věrna sedmdesátkám, jak píše V. Štefl v 33+333 světových kytaristů: „… jeho hra je silně inspirující – zvláště v aranžích a ve vyhrávkách ve verzích.“.
Vedle hudby má vášeň vaření, proslulé jsou zejména omáčky, ze kterých si Joe udělal byznys pro radost. Leckoho překvapí, že je přesvědčeným republikánem.
Stevena jsme probrali hore dole, tak jen ještě jeden citát: „Víte, jaká je moje nejoblíbenější deska všech dob? Songs In The Key Of Life od Stevieho Wondera a hlavním důvodem je to, jak se na ní bubeník Raymond Pounds rozhodl pojmout bicí. Anebo si poslechněte bicí na nahrávce „Kashmir“ od LED ZEPPELIN. Jednoduchost, přímočarost. Písničce to dává nohy.“ Srdce bubeníka v něm zřejmě stále tepe.
MÚZY MUZIKANTA
Ani AEROSMITH netvoří ve vzduchoprázdnu, sami přiznávají, že jsou ovlivňováni spoustou muziky. V nedávném rozhovoru Steven uvedl: „ Rádi dáváme dohromady inspirace odjinud s našimi vlastními nápady, hrajeme ponovu klasický rock.“. Joe Perry jen dodal: „Hrajeme a posloucháme všechnu hudbu, která nás upoutá. Je jedno, jestli je rychlá, pomalá, hlasitá, tichá. Nic není tabu mimo tuby.“. Akorát, že i tu tubu mu mám pocit hračička Steven kamsi na nějakou desku AEROSMITH propašovalJ
Asi nejobsáhleji se ke svým hudebním láskám vyznal z členů kapely Steven Tyler. Připomenu několik z těch, které on sám pokládá pro svůj muzikantský vývoj za nejzásadnější.
„Nikdo jiný nedokázal udělat tak sladce trýznivou píseň o mladý lásce jako oni“, „Everly Brothers, srdcervoucí apalačský harmonie“ – ano, jsou ty hlasy z konce padesátých let, které současně uhranuly i partě z Liverpoolu. Bez bratrů Everlyových by prostě raní BEATLES zněli jinak.
„Dva měsíce před mými osmými narozeninami – Elvis! „Heartbreak Hotel“, „Hound Dog“. Bylo to jako kousnutí od radioaktivního pavouka. Elvis… z vesmíru. Jenže já rokenrol neobjevil přes Elvise. Byl jsem moc malý na to, abych mu fakt rozuměl. Ovšem za čtyři roky mi život obrátil vzhůru nohama Chubby Checker a Dimah, zázračná klisna skákající do vody.“. Jen na vysvětlenou, Chubby Checker obrážel se svými twisty štace coby součást cirkusového vystoupení s kobylkou skákající z desetimetrové věže do bazénu. I proto možná byla vlna twistu ve světě úderná, ale krátká (1960-1962), u nás v ČSSR se jako všechno opozdila.
„Ten, co svým falzetem inspiroval BEATLES k jejich vysokým dvojhlasům.“. Jen dodám, že křičák Liitle Richards byl odjakživa mým nejoblíbenějším zpěvákem rokenrolu, z jeho verze „Long Tall Sally“ mi přebíhá mráz po zádech i po půl století. Řekl bych, že Steven Tyler má k němu hodně blízko.
„’House Of The Rising Sun’, nejlepší nahrávka, co kdy uslyším.“. Tradicionál „Dům U vycházejícího slunce“ je legenda i v našich končinách, bigbítová generace jej zná z originálního provedení ANIMALS, které v roce 1964 doslova předběhlo dobu. Ti, co vyrůstali v sedmdesátých létech, pak ze skvělé kopie GEORDIE s Brianem Johnsonem (AC/DC) u mikrofonu. České pokusy Jaromíra Mayera a Petra Koláře v téhle konkurenci neobstojí ani na sekundu.
„Když jsem si tehdy s BEACH BOYS a šestitisícovým z Iona College zazpíval ’California Girl’, byl to můj první mimotělní duchovní zážitek.“. Rozezpívaní bělozubí plážoví hoši BEACH BOYS se postupně vypracovali na přímé konkurenty BEATLES, jejich „Pet Sounds“ z roku 1966 Fab Four doslova vyděsilo, a i díky tomu mám Seržanta Pepře.
„Když člověk viděl Janis, měl pocit, že dosáhnul nějakýho super-rajcovního nářezově-duchovního prozření.“. Expresivní projev i garderóba Joplinky Tylera nepochybně v mnohém inspirovaly. Duet těch dvou zůstane napořád nesplněným snem…
„Jeho muzika byla tak hustá, že když slyšíte tu hřmotnou a orgastickou nálož na začátku ’Purple Haze’, nemusíte prostě říkat vůbec nic.“. Nikdo před ním ani potom neuměl vyplnit prostor kytarou jako Jimi.
„A samozřejmě BEATLES; ty jsem viděl na Shea stadionu. Hudebně jasně zasáhli můj bod G.“ Steven přistupuje k BEATLES trochu jako k povinné četbě. Ví, že je to obdivuhodná klasika, pudově ho to ale táhlo k drsnějším týpkům.
„A pak mě polaskala něžná ruka osudu, neboť se ze mě v roce 1964 stal nakrátko bratr Micka Jagera, Chris. Někdo prohlásil: ’Hele, ty vole, ty vypadáš jako Mick Jagger!’ A bylo hotovo… přestal jsem se ovládat! ’Víte, jsem totiž Chris, brácha Micka Jaggera. To jsem já!’“. Dlužno poznamenat, že teenager Stevem své prořízlé podoby s Mickem nejednou využil ku prospěchu i obveselení party kumpánů. Když ale začal být známý, nevěděl, jak se k neustálému srovnávání postavit, uvnitř Micka a jeho muziku obdivoval, navenek byl na jakoukoliv zmínku až alergický.
„V létě roku 1970 v naší zemi dál kralovali rockový a heavymetalový monstr-bandy z šedesátých let – Stouni! THE WHO! PINK FLOYD! BLACK SABBATH! DEEP PURPLE! LED ZEPPELIN!“. Je jasné, že zlom „z bigbítu v ulítlý i tvrdý rock“ nemohl uniknout mladým Američanům, byl to další významný Tylerův posun ve vnímání hudby. Řekl bych, že i díky jmenovaným mohl konečně AEROSMITH odstartovat ke hvězdám.
„Blues vždycky bylo, je a bude medvědí mlíko bolavých duší. Pátý evangelium špíny a nářku, co začíná slastným stenem, když Adam s Evou poprvé zhřeší a dostanou vyhazov z Ráje.“ . Zásadně odlišný vztah k blues jasně rozlišuje AEROSMITH kupříkladu od KISS. Při povrchním srovnávání je přitom leckdo považuje téměř za „bratrance“. Vztah k blues je pro mne lakmusovým papírkem při rozhodování (co ta která kapela hraje) například na rozhraní mezi hardrockem a heavyrockem, potažmo šířeji: classic rockem a metalem.
„Visáž. Vzít do ruky časopis Rave a zjistit, co frčí tenhle měsíc ve ’swingujícím’ Londýně. Anglický Rave platil v polovině šedesátých let za časák diktující styl a módu nedospělých mods.“ „… pepita kalhoty … zelený boty … košile bez límce … kožený vestičky … vysoký podpatky … pestrobarevný baletní cvičky … květovaný košile … později po vzoru Janis Joplin saténové šátky …“ „Každý den ráno jsem si před odchodem do školy nalil do kelímku whisky Dewar’s nebo vodku a kopnul do sebe. Taky jsem si vždycky fénoval vlasy do rytmu ’Think About It’, což byl poslední singl YARDBIRDS. Vzal jsem lux, zastrčil hadici do opačného konce, aby z ní foukalo… když byl vysavač pěkně zahřátý, mohl jsem si vyfoukat vlasy horkým vzduchem do koule, jakou nosil Brian Jones. Taky jsem si na vnitřní stranu vysokých bot přišil knoflíky.“. I dnes řeší mladí vlasy a hadříky podle celebrit i posledních doporučení lifestylových magazínů. Nikoho z jejich rodičů to nepřekvapuje ani nepohoršuje. V šedesátých a sedmdesátých létech však byl dlouhý a načechraný vlas navíc nejviditelnějším znakem generační revolty, zde i na západě. Kvůli trsu chlupů jsme byli leckdy odhodláni ke všemu. O každý centimetr se bojovalo doma, ve škole, práci, kině, na ulici, hospodě…
„Válka ve Vietnamu byla strašná, ale my dělali mír tím, že jsme kouřili trávu. Tohle dneska nikoho netankuje. Dneska je to v klubech samá extoška a chemická šukačka. Ale tehdy člověk poslal brko a ’dělal lásku, ne válku’. Všichni byli kamarádi . Člověk se někomu zadíval do očí, a už s ním hulil čvaňháka. Vykládali jsme si něžný píčovinky. V šedesátých letech měli všichni něco společnýho… a tráva a další drogy byly jedna z těch věcí. Existuje taková svatá trojice: tráva, rock, Vietnam (a občanský práva).“. Svatá pravda – vysvětlujte to ale dnešním mladým konzumentům, přebývajícím v reklamním virtuálnu. Fenomén šedesátek je velké téma už jen proto, že takřka vše, o čem se dnes i jindy na stránkách Sparku bavíme, má tak či onak původ v této převratné dekádě.
DREAM ON
Every Time That I Look In The Mirror
All These Lines On My Face Getting Clearer
The Past Is Gone
It Went By Like Dusk To Dawn
Isn't That The Way
Everybody's Got Their Dues In Life To Pay
Yeah, I Know Nobody Knows
Where It Comes And Where It Goes
I Know It's Everybody's Sin
You Got To Lose To Know How To Win
Half My Life's In Books' Written Pages
Live And Learn From Fools And From Sages
You Know It's True
All The Things You Do, Come Back To You
Sing With Me, Sing For The Years
Sing For The Laughter And Sing For The Tears
Sing With Me, If It's Just For Today
Maybe Tomorrow The Good Lord Will Take You Away
Dream On, Dream On, Dream On,
Dream Yourself A Dream Come True
Dream On, Dream On, Dream On,
And Dream Until Your Dream Comes True
Dream On [7x]
„’Dream On’ jsem složil v sedmnácti a občas si fakt připadám jako sedmnáctiletej kluk, co se paprsknul do těla šedesátníka.“ „Nechal jsem za sebou dlouhou hudební stopu, ale i z ní lze jen těžko vyčíst, kdo vlastně jsem. Jsem Démon Jekotu, týpek, co vypadá jako ženská, jsem hadrovej paňáca, co si vzal Lucy In The Sky. Jsem ale i něco víc než jen rokenrolová feťácká kurva, co strčila nohu do dveří. Všichni jsme totiž součet svých zážitků a zkušeností. A když se zaposloucháte do písničky, kterou jsem složil v roce 1969, do Dream On, možná se na to budete dívat jinak. Patrně jsem nevěděl úplně jistě, co dělám, ale bylo mi jasný, že to někam směřuje. Teď si jen říkám kam…“
„Děsně jsem žral Ymu Sumacovou, inckou princeznu s neuvěřitelným rozsahem pěti oktáv.’Look in the mirror, the paaaasst is gounnnnnh’ tak to je vokální tobogán přesně ve stylu Ymy Sumacový.“.
Steven Tyler (ve spolupráci s Davidem Daltonem)
Vadí vám chaos v mojí hlavě? Rokenrolové paměti frontmana Aerosmith
Nakladatel: BB art
ISBN: 978-80-7461-126-1, EAN: 9788074611261
Originál: Does The Noise In My Head Bother You? A Rock And Roll Memoir
Překlad: Kočová, Jaroslava
Popis: 1× kniha, vázaná, 400 stran, 15 × 21,2 cm, česky
Rok vydání: 2012 (1. vydání)
Autobigrafie zajímavá především obnažením Stevenových hudebních kořenů a jeho dětským i mládežnickým pohledem na „americká“ padesátá a šedesátá léta.
V žilách Stevena Victora Tallarica koluje krev bezmála poloviny dnešní Evropské unie, otcovi předkové pocházeli z Itálie a Německa, matčini z polsko-ruského rozhraní a Anglie. Victor A. Tallarico byl klasicky vzdělaný hudebník, klavírista, jeho žena Susan měla plebejské bohémství v krvi. Sám Tyler píše: „Jsem ’N’ z DNA mých rodičů.“
Mladý výlupek s prořízlou hubou vyrůstal paralelně na Manhattanu a venkovském Yonkers. V devíti letech dostal malé AM rádio, natáhnul z okna na strom drát, a poslouchal a poslouchal. Koho mi to jen připomíná?:-) Jasně, já rovněž dostal svůj tranďáček od tety z Ameriky v deseti, taky jsem natáhnul drát, a taky lovil po nocích muziku. Akorát, že o nějakých sedm let později než Steven tam někde tisíce kilometrů západně.
Vzpomíná střídavě na padesátá a šedesátá. A když se rozplývá nad kvintakordy a zapáleně popisuje intervaly, disonance, ba dokonce dává příklady, jak si vše můžete sami vyzkoušet, uvědomíte si, že tomuto chlápkovi nejspíš koluje muzika přímo v žilách. V jedenašedesátém přičuchnul k trávě a rázem dospěl.
Je zajímavé konfrontovat hudební i jiné iniciační Stevenovy příběhy s Keithovými, z jeho knihy Život. Přeci jenom vyrůstali na opačných stranách Atlantiku a byli pár let od sebe. Mladší Steven měl možnost zažít rokenrolové pionýry už jako dítě a in natura, zatímco Keith Richards se ke své muzice propracovával zprostředkovaně, přes dovezené singly a stejně zapálené vrstevníky. Pro oba bylo středobodem hudebního všehomíra blues.
Aktivně začínal Steven jako bubeník v zábavové kapele svého otce, a ještě v počátcích Aerosmith zaučoval svým finesám Joeyho Kramera. Zlí jazykové tvrdí, že Kramerův tik má původ v tehdejší Tylerově tyranii…
Steven Tyler samozřejmě není jediný zpěvák, co má svého osudového kytaristu. Steven a Joe, Mick a Keith, Robert a Jimmy, Roger a Pete… vděčné téma. Pro Tylera bude Perry napořád bráchou, zrcadlem, manželkou, kohoutem, partnerem, protivníkem, božským i hajzlem. Peripetie jejich vztahu samozřejmě poznáme jen Stevenovou optikou, těžko v některých pasážích odhadovat, kde je „pravda“. Ničeho o malém pinďourovi jsem si ale nevšimnul…
Pro chronologické biografie umělců je příznačné, že každou další stránkou se dějová linie zhušťuje a témata zužují. Ke konci knížky jde víc než o cokoliv jiného o drsný popis života muzikanta a narkomana z vysoké společnosti. Aféra za aférou, ženský, manželky, děcka, hádky, zaseknutí, průser, dno, léčebna, abstinence, restart, hádky.
Nejzajímavější je první třetina knihy. Úvodních stopadesát stran dá – jak jsem již napsal v úvodu – nahlédnout do Stevenovy duše i not, přiblíží atmosféru USA padesátých i šedesátých let z pohledu dítěte, školáka, teenagera i mladého dospěláka.
Jak se zrychluje tempo a přibývá drog, příběh se zplošťuje, v některých pasážích Steven jen mechanicky popisuje co se dělo, nedělo, až mám podezření, že si něco musel nechat připomenout jinými. Samozřejmě, že nechybí ani třetí pilíř – sex. Steven se až na výjimky obejde bez laciných podrobností, ani se nadmíru nekasá vývrty na pažbě, když už ale, tak pobaví: „V jednu chvíli jsem měl tolik filcek, že jsem jim normálně přál dobrou noc.“ Samozřejmě, že ledasco mohlo být trochu jinak, viz příběh Julie Holcomb, jeho šestnáctileté múzy na počátku sedmdesátých let, o které se v knize zmiňuje jen jako o bezejmenné mladistvé, kterou si málem vzal, žil s ní tři roky (1973-76), vyřídil na ni opatrovnické papíry, dělali to i ono kde se dalo, i na veřejnosti, brali hromady drog, až jim z toho hráblo, a pak jen ve zkratce uzavírá, že ji nechal jít zpět k rodičům, a občas si při nějaké písničce vzpomene. Ve skutečnosti plánovali svatbu, protože Julie čekala dítě. Steven však po váhavém stanovisku svých rodičů vzal zpátečku. Následovalo ochlazení vztahu a žár při osudném – dodnes neobjasněném – požáru bytu, po kterém Julia na radu lékaře souhlasila s potratem, což si vyčítá dodnes, byť je šťastnou manželkou a matkou sedmi dětí, z toho šesti vlastních, a aktivní katoličkou. Její příběh se dostal do pozornosti médií a veřejnosti až poté, co Steven Tyler napsal Does The Noise In My Head Bother You?, o jejíž české verzi se bavíme, a stal se porotcem American Idol. Zpověď Julia vyvolala širokou diskusi nejenom o Tylerovi, ale i o zneužívání mladistvých dívek a potratech obecně. Podle mne jediná větší kaňka na autentičnosti Stevenova vyprávění.
Překlad Jaroslavy Kočové je čtivý, žádných faktografických kiksů jsem si nevšimnul, nechybí rejstřík, jenž leccos prozradí už jenom zastoupením interpretů (Beatles překvapivě vysoko vítězí na Mickem i Rolling Stones). Zkrátka, doporučuji!
ISBN: 978-80-7461-126-1, EAN: 9788074611261
Originál: Does The Noise In My Head Bother You? A Rock And Roll Memoir
Překlad: Kočová, Jaroslava
Popis: 1× kniha, vázaná, 400 stran, 15 × 21,2 cm, česky
Rok vydání: 2012 (1. vydání)
V žilách Stevena Victora Tallarica koluje krev bezmála poloviny dnešní Evropské unie, otcovi předkové pocházeli z Itálie a Německa, matčini z polsko-ruského rozhraní a Anglie. Victor A. Tallarico byl klasicky vzdělaný hudebník, klavírista, jeho žena Susan měla plebejské bohémství v krvi. Sám Tyler píše: „Jsem ’N’ z DNA mých rodičů.“
Mladý výlupek s prořízlou hubou vyrůstal paralelně na Manhattanu a venkovském Yonkers. V devíti letech dostal malé AM rádio, natáhnul z okna na strom drát, a poslouchal a poslouchal. Koho mi to jen připomíná?:-) Jasně, já rovněž dostal svůj tranďáček od tety z Ameriky v deseti, taky jsem natáhnul drát, a taky lovil po nocích muziku. Akorát, že o nějakých sedm let později než Steven tam někde tisíce kilometrů západně.
Vzpomíná střídavě na padesátá a šedesátá. A když se rozplývá nad kvintakordy a zapáleně popisuje intervaly, disonance, ba dokonce dává příklady, jak si vše můžete sami vyzkoušet, uvědomíte si, že tomuto chlápkovi nejspíš koluje muzika přímo v žilách. V jedenašedesátém přičuchnul k trávě a rázem dospěl.
Je zajímavé konfrontovat hudební i jiné iniciační Stevenovy příběhy s Keithovými, z jeho knihy Život. Přeci jenom vyrůstali na opačných stranách Atlantiku a byli pár let od sebe. Mladší Steven měl možnost zažít rokenrolové pionýry už jako dítě a in natura, zatímco Keith Richards se ke své muzice propracovával zprostředkovaně, přes dovezené singly a stejně zapálené vrstevníky. Pro oba bylo středobodem hudebního všehomíra blues.
Aktivně začínal Steven jako bubeník v zábavové kapele svého otce, a ještě v počátcích Aerosmith zaučoval svým finesám Joeyho Kramera. Zlí jazykové tvrdí, že Kramerův tik má původ v tehdejší Tylerově tyranii…
Steven Tyler samozřejmě není jediný zpěvák, co má svého osudového kytaristu. Steven a Joe, Mick a Keith, Robert a Jimmy, Roger a Pete… vděčné téma. Pro Tylera bude Perry napořád bráchou, zrcadlem, manželkou, kohoutem, partnerem, protivníkem, božským i hajzlem. Peripetie jejich vztahu samozřejmě poznáme jen Stevenovou optikou, těžko v některých pasážích odhadovat, kde je „pravda“. Ničeho o malém pinďourovi jsem si ale nevšimnul…
Pro chronologické biografie umělců je příznačné, že každou další stránkou se dějová linie zhušťuje a témata zužují. Ke konci knížky jde víc než o cokoliv jiného o drsný popis života muzikanta a narkomana z vysoké společnosti. Aféra za aférou, ženský, manželky, děcka, hádky, zaseknutí, průser, dno, léčebna, abstinence, restart, hádky.
Nejzajímavější je první třetina knihy. Úvodních stopadesát stran dá – jak jsem již napsal v úvodu – nahlédnout do Stevenovy duše i not, přiblíží atmosféru USA padesátých i šedesátých let z pohledu dítěte, školáka, teenagera i mladého dospěláka.
Jak se zrychluje tempo a přibývá drog, příběh se zplošťuje, v některých pasážích Steven jen mechanicky popisuje co se dělo, nedělo, až mám podezření, že si něco musel nechat připomenout jinými. Samozřejmě, že nechybí ani třetí pilíř – sex. Steven se až na výjimky obejde bez laciných podrobností, ani se nadmíru nekasá vývrty na pažbě, když už ale, tak pobaví: „V jednu chvíli jsem měl tolik filcek, že jsem jim normálně přál dobrou noc.“ Samozřejmě, že ledasco mohlo být trochu jinak, viz příběh Julie Holcomb, jeho šestnáctileté múzy na počátku sedmdesátých let, o které se v knize zmiňuje jen jako o bezejmenné mladistvé, kterou si málem vzal, žil s ní tři roky (1973-76), vyřídil na ni opatrovnické papíry, dělali to i ono kde se dalo, i na veřejnosti, brali hromady drog, až jim z toho hráblo, a pak jen ve zkratce uzavírá, že ji nechal jít zpět k rodičům, a občas si při nějaké písničce vzpomene. Ve skutečnosti plánovali svatbu, protože Julie čekala dítě. Steven však po váhavém stanovisku svých rodičů vzal zpátečku. Následovalo ochlazení vztahu a žár při osudném – dodnes neobjasněném – požáru bytu, po kterém Julia na radu lékaře souhlasila s potratem, což si vyčítá dodnes, byť je šťastnou manželkou a matkou sedmi dětí, z toho šesti vlastních, a aktivní katoličkou. Její příběh se dostal do pozornosti médií a veřejnosti až poté, co Steven Tyler napsal Does The Noise In My Head Bother You?, o jejíž české verzi se bavíme, a stal se porotcem American Idol. Zpověď Julia vyvolala širokou diskusi nejenom o Tylerovi, ale i o zneužívání mladistvých dívek a potratech obecně. Podle mne jediná větší kaňka na autentičnosti Stevenova vyprávění.
Překlad Jaroslavy Kočové je čtivý, žádných faktografických kiksů jsem si nevšimnul, nechybí rejstřík, jenž leccos prozradí už jenom zastoupením interpretů (Beatles překvapivě vysoko vítězí na Mickem i Rolling Stones). Zkrátka, doporučuji!
–
Poznámka pod čarou: všecny citace pocházejí z knihy: Vadí vám chaos v mojí hlavě? Rokenrolové paměti frontmana AerosmithJaromír Merhaut pro Spark 2012
Komentáře
Okomentovat