KEN HENSLEY STORY: BLOOD ON THE HIGHWAY (1)

KAPITOLA I – ZAČÁTKY

 

NEKONTROLOVATELNÝ, MNOU NEKONTROLOVATELNÝ

 

Je první sobota srpna 2006. Za pár týdnů mi bude jednašedesát, a přesto právě teď nemůžu úžasem ani zavřít ústa. Kdybych mohl, vstal bych, mluvil bych jako šílený a máchal rukama jako holandský větrný mlýn. Ale nemůžu. Jsem jako připoutaný ke svému sedadlu – a jsem za to vděčný. Vše to přebíjí pocit naprostého úžasu. Už jsem někdy viděl něco tak krásného? Přitom tak přirozeného, pravděpodobně normálního pro jiné… přesto, už jsem někdy viděl tolik nádherných vjemů během tak krátké chvíle? Za celý svůj život jsem zatím nebyl tak ohromený. Jedná se o naprosto novou zkušenost, a zatímco zírám a ukazuji a žasnu a žvatlám, jeden hlas v mém nitru stojí jakoby trochu opodál. Přemítá. Je to jen malý hlásek. Nicméně se ptá: Je tohle to nejlepší?

Nechci, aby se zdálo, že jsem znuděný životem nebo něco takového, ale hodně jsem toho zažil i si hodně užil. Existují lidé, kteří se nikdy nenabaží poslechu těchto příběhů a pořád se mne ptají na dny ve Speakeasy*, jamování s Hendrixem, život s Paulem Kossofem, jak jsem se učil jeho způsob blues, který byl tak odlišný od toho Micka Taylora, který se přidal do mé kapely – předstoneovské, samozřejmě – z jednoho z nejbizarnějších myslitelných důvodů… celou cestu k platinovým úspěchům s Uriah Heep, naprostý nezájem některých a zbožňování u druhých. Takže, i když budu riskovat, že zním trochu – nebo hodně – znuděný životem: Když jste v tomhle byznysu tak dlouho jako já, je těžké si představit, že existuje něco nového, ale tohle je naprosto jistě poprvé!!!

Kéž bych uměl popsat, jak pozoruhodná ta scenérie je! Přelétáme nad městy a vesnicemi, vznášíme se nad fjordy, které uvádějí v úžas svým klidem, svou velikostí a zvláštními tvary… že si prostě chcete sáhnout. Dotknout se. Přesně. Tak to je. Chcete se toho všeho dotknout. Nedokážu to teď nějak víc analyzovat a možná ani nechci, ale částečně je to tak neuvěřitelné proto, že to všechno pozoruji – ze vzduchu, jakoby ve snu – když přelétáme jen velmi nízko a koukám se prosklenou podlahou, jedním ze speciálních prvků helikoptér Bell 44.

Na cestě z Fredrikstadu do norských hor se nacházejí stáda sobů, ovcí, traktorů, těch je spousta. Jak se dostáváme hlouběji do předhůří a mezi nižší hory, někdo zakřičí: „Páni, kde to vlastně jsme?“ Nevím, čí je to hlas. Jestli pilotův, tak jsme pěkně v prdeli – nebo vlastně v ráji.

Potom zahneme doleva nad velké jezero a tam, zčistajasna, je velká horská chata, pódium a stany všude po svazích. Neuvěřitelný pohled.

Všichni ti lidé, zdánlivě uprostřed nicoty, nebo spíše na severní výspě nicoty, jsou tady, aby se zúčastnili „Letní party Kena Hensleyho“. Nekecám, takhle se to opravdu jmenuje, nezdá se mi to.

Moc jsem toho včera nenaspal, částečně kvůli ponocování v místní putyce, Odinově koruně (Hotýlek mé knihy), a hlavně proto, že jsem byl rozrušený dnešními vystoupeními. Správně, dvě vystoupení v jednom dni, tak dobře se prodávaly lístky. Ještě jedna věc mne udržovala vzhůru a ve stavu nervozity. A to fakt, že budu hrát písničky napsané za dobu 36 let mého života s kapelou, jejíž věkový průměr je možná ještě nižší. Některé z těch kluků – jako zpěváka Eirikura Hauksena, Kena Ingversena a Willyho Bendiksena – znám už mnoho let, jiné – např. basáka Syda Ryngsbyho – méně než 72 hodin.

Takže po noci, která netrvala dost dlouho, jsme se sešli v 8:30 ráno, dali si kafe a naskákali jsme do dvou helikoptér, které byly najaté, aby nás dopravily do hor, kde jsme měli být součástí dvoudenního festivalu. Nebylo v nich moc místa, takže jsme tam byli jen kapela, Magne Ostby, náš zvukový inženýr a filmový režisér/kameraman. Po přistání (úžasném) jsme zamířili přímo na pódium, abychom zkontrolovali pronajaté vybavení a připravili se na první vystoupení naplánované na dvanáctou hodinu (v poledne!!!).

 

*Speakeasy – londýnský hudební klub, slavný v 60. a 70. letech

 

MOŽNÁ VÍTE NĚCO, CO JÁ NE

 

Existuje časopis The Word – celkem dobrý časák, co jsem slyšel – a ten se rozhodl, že pro své číslo v lednu 2006 nevybere tuctovou náplň, nebude žvanit o cenách a nejlepších umělcích loňského roku. Ale místo toho vydali číslo nazvané „Pche! Humbuk!“, které se mělo zaměřit na „to nejhorší ve všech kategoriích“. Myslím, že to měla být tak trochu legrace. Působí to na mne jako ten typ dárku, co najdete pod stromečkem, prolistujete a pročtete si jej během cigára na verandě, zatímco zbytek rodiny se snaží najít účtenky od dárků, které nikdy nechtěli…

Byl tvořen různými úryvky v každé kategorii a napsán spoustou různých přispěvatelů. Nejhorším hercem všech dob je podle něj Kenneth Branagh, nejhorší zpěvačkou Alanis Morissette, nejhorší popovou hvězdou Geri Halliwell, nejhorší písní všech dob Imagine… a nejhorší kapelou je… správně. Uhodli jste to.

Ten pisálek, David Hepworth, je aspoň dost upřímný – nebo zábavný? – na to, aby ve druhém odstavci zdůraznil, že to je „čistě jen jeho problém“. No, nevím, jaké problémy mu v noci nedají spát, ale jeho kritika Uriah Heep zahrnuje podivné prvky: obaly desek, dále fakt, že jsme neměli „tu zdravou dávku vulgarity, díky které odpustíte Sabbathům“ a na závěr to, že kapela hrává (hrávala) „v nějaké Halle v Saarbrückenu“. David, šéfredaktor The Word (podtitul: Více než jen hudební časopis), se tak zoufale snaží dělat slovní hříčky, že se ani nestydí kritizovat jména jádra kapely – Mick, Lee a Ken – která podle něj „zní jako skvělá firma malířů pokojů“. Možná je to sranda, ha ha, dobře. Co mne nikdy nepřestalo udivovat je fakt, jak – nebo že vůbec – přitažlivé pro posluchače mimo Velkou Británii je něco, co hudební novinář vnímá jako důkaz zastaralosti. Pokud kapela vystupuje mimo Britské ostrovy, tak to bude kritizováno, přímo zavrhováno nebo – vezměme to trochu zvesela – zesměšňováno?

Pro mne jako člověka, který hodně cestoval (jak se to úspěšným umělcům stává), pracoval a žil v docela hodně zemích, je nepochopitelné, jak někdo může seriózně posuzovat kapelu na základě toho, že se posmívá národnosti jejího publika. Když skupiny vystupují v Jižní Africe, Latinské Americe nebo východní Evropě, samozřejmě v tom hrají roli i ekonomické důvody. Nikdy jsem k těmto břehům s Uriah Heep nedorazil, poněvadž většina těchto zemí se rocku – a jiným, často mnohem důležitějším věcem – otevřela potom, co jsem roku 1980 kapelu opustil. Ale publikum tvořené lidmi, kteří se chtějí bavit, aréna mladých děcek nebo třeba jen partička postarších lidí jako David Hepworth v ošuntělém klubu… máme se jim všem posmívat jen proto, že jeden malý detail v jejich pasech se liší od těch vašich, ať už je to datum nebo místo narození, barva jejich kůže nebo očí? To si nemyslím. Ale dost už toho.

 

SMLOUVY A ROZPTYLOVÁNÍ

 

Bylo mi dvanáct, když jsem začal rozvážet noviny. Doručoval jsem je v šest ráno po Stevenage v Anglii, kam se má rodina přestěhovala z Londýna potom, co jsem v jedenácti složil zkoušky, které mi zajistily místo na gymnáziu Alleyne’s.

Po nějaké době jsem začal být opravdu ambiciózní. Rozvážel jsem noviny a k tomu i mléko. Vlastně jsem se nikdy nebránil tvrdé práci.

Byli jsme chudá, typická rodina. Můj otec pracoval (a to tvrdě), má máma se starala o dům a vychovávala děti. A já jsem snil o tom, že si jednoho dne polepšíme. Snil jsem o tom, že se jednou stanu profesionálním fotbalistou… a Luton Town, v té době prvoligový anglický tým, mi nabídl smlouvu…

Snil jsem o tom, že až budu mít trochu peněz (což znamená po rozvážce novin), koupím si balení mých oblíbených čokoládových sušenek. Plán tehdy byl všechny je sníst… což jsem i udělal! Máma nám mohla každému dát jen jednu sušenku každému (o víkendu dvě), ale já jich chtěl víc. To balení bylo prostě fantastické. Slaďoučké. Nechoval jsem se jako prase… prostě jen skvěle chutnaly a já se nikdy nemohl nabažit věcí, které jsem měl rád! Pěkně hloupé.

Všechny ty nástrahy úspěchu … nebo to byla výstřednost?

 

SKVĚLÁ ŠKOLA – NEBO ŠKOLA, TEČKA

 

Již celkem brzy se měl v mém životě splnit jeden z mých snů. Dostal jsem nabídku od fotbalového klubu Luton Town podepsat amatérský dorostenecký kontrakt. Jé! Táta byl nadšený. Hned, jak se to dozvěděl, napsal do školy, že už za ně o víkendech nebudu moct hrávat ragby – kvůli očekávanému „kariérnímu posunu“. Miloval jsem sport a hrál jsem téměř ve všech školních týmech. Ale tak nějak se přihodilo, že ragbyová a fotbalová sezona se navzájem překrývaly.

Vlastně jsem sport miloval tak moc, že jsem často zůstával ve škole déle, abych trénoval – mimo fotbal opravdu snad všechny sporty, v jednu chvíli jsem byl dokonce kapitánem „Koltů“, školního kriketového týmu do 16 let. Účast na všech těchto mimoškolních aktivitách znamenala, že jsem domů chodíval pozdě a byl jsem „žádán“ („nucen“ je příliš škaredé slovo, ne?) sníst coby trest vystydlou večeři. Vykazoval jsem nějaké známky lítosti, zlepšení se? No, našel jsem jedno řešení, které fungovalo: naučil jsem se mít rád studené jídlo! To se časem, během počátků mého hudební dráhy, ukázalo být opravdu užitečné.

No nic: škola z toho dopisu nebyla nadšená a okamžitě přišla odpověď, že pokud nejsem ochotný „reprezentovat školu“ na sportovním poli, pak ve škole prostě nemám co dělat! Naivní malý sedmnáctiletý kluk, co jsem tehdy byl, měl rozhodnout, co se s ním stane. Ukázalo se, že se jednalo o zlomový bod v mém životě, který mě měl ještě dlouho potom ovlivňovat – někdy si myslím, že mne ovlivňuje dodnes. Takže co: škola, podle předpisů a v uniformě, nebo směřovat k zářným zítřkům? Fotbalový klub Luton Town, nebo gymnázium Alleyne’s? Co bude táta chtít, abych udělal?

Do maturity mi chyběl jen jeden rok. Mám ze školy odejít a tím promrhat pět let studia, které už jsem měl za sebou? Co by udělal Luton Town, pokud bych je poprosil, aby na mne ještě rok počkali? Ani jednou jsem se nezeptal sám sebe, co chci udělat já!!!

 

(PŘÍLIŠ) SE CHTÍT ZAVDĚČIT

 

Nakonec jsem se rozhodl zůstat ve škole. Byl jsem přesvědčený, že tak by to chtěl i táta. Navíc jsem se tou dobou už začínal mnohem víc zajímat o hudbu. Již jsem začal snít o tom, že se stanu rockovou hvězdou. Nechtěl jsem být jako Elvis, chtěl jsem být jím.

Co následovalo? Táta se rozzuřil (protože jsem si vybral školu a ne fotbal). Narostly mi delší vlasy a sport už mne nefascinoval tolik jako před tím, co Elvis a spol. vyřvávali z rádia. Nakonec mne otec požádal, abych se odstěhoval.

Muž s dlouhými vlasy byl u nás doma tabu. Tím mi bylo nakonec zdůvodněno, že začínám mít špatný vliv na své bratry a sestru. Špatný vliv? Já? V podstatě to bylo o tom, že můj otec se ve mně zklamal, protože jsem příliš rychle přeběhnul k nepříteli – od profesionální fotbalové kariéry u Luton Town k záměru být jako Elvis.

Můj otec snil o tom, že se stanu fotbalovou hvězdou. To, co si pro mne vysnil on, bylo mocnější než můj vlastní sen. A já jeho sen rozbil tím, že jsem se rozhodl tak, jak jsem si myslel, že by si on přál. Myslím, že jsem se z toho nikdy nevzpamatoval!

…PAK ZNÁŠ TU KAMENITOU CESTU

 

Následování svého snu (nebo snů) je riskantní podnik a nikdo to nezjistí, dokud to nepodstoupí! Nebo se o to alespoň nepokusí. Nemůžete se jim věnovat pouze polovičatě. Aby přinesly plody, požadují po vás a berou si energii z vaší naprosté oddanosti a obětování se těmto snům, občas okořeněnému značnou dávkou sobectví. Mám tušení, že právě v tom je velká část toho „rizika“, protože nikdo nikdy pořádně nepochopí, proč děláte většinu z toho, co děláte. A tím si naděláte nepřátele. A velmi často tito nepřátelé mohou být docela dobře vaše rodina nebo kamarádi – což vás staví před závažnou otázku… „oni“, nebo „můj sen“? Už před tím, než se sen stane skutečností a přinese své plody (krásné plody, pokud máš štěstí… ale spíše jen bodláky, pokud ne), budeš muset učinit mnoho rozhodnutí. Kvůli tomu jsem se často cítil jako samotář, poněvadž od té doby, co jsem se upnul k jednomu snu, za který stálo za to bojovat, jsem se cítil velmi osamocený. Boj za uskutečnění svého cíle s sebou přináší rozhodnutí, kdy si často vybereš tu riskantní kamenitou pěšinu místo více vžité střední cesty. Kdo pochopí, když si vybereš tu riskantní možnost? Přátelé a rodina to mohou vidět jinak než ty… Ale představa, že se můj sen může uskutečnit, ta jasná vize, pro mne vždy byla tak zatraceně vzrušující, že naprosto ovládá mé myšlení. Obsadí každý probdělý (a v mém případě i prospaný) okamžik ve tvém životě až se dostanete do bodu, kdy se stává „imaginárním zvykem“ – a netrvá dlouho a tyto zvyky se stávají „závislostmi“…

A to je počátek opravdových problémů! Rozhodl ses být odlišný a lidé ti nerozumí (nebo nechtějí rozumět). Věci, kterým lidé nerozumějí, je znervózňují. Možná dokážeš dělat věci, které jiní nedokáží a to, jakkoli divně to zní, vyvolává více závisti než respektu. Jen se podívejte na novináře! Lidi prostě hrozně sere, když vidí někoho, koho považují za sobě rovného, neustále činit odvážnější rozhodnutí než oni sami!

 

Jestli jsi byl někdy zamilovaný

Pak znáš tu kamenitou cestu

O které jsem hovořil.

Vzpomeneš si na to, kdy

Bývalo dobře

A kdy jsi to musel zvládnout sám.

 

Footprints In The Snow – Šlápoty ve sněhu z High And Mighty, 1976

 

POŘÁDNĚ SE ROZMYSLI, MŮJ PŘÍTELI

 

Protože tohle všechno zní trochu abstraktně, musíme v tuto chvíli použít jakýsi referenční rámec. Takže tady je: představte si, že jste ve skupině. Jeden z jejích členů píše písně, které vás proslaví po celém světě a vydělají vám spoustu peněz (a tím vám splní sen, o kterém jste možná ani nevěděli, že máte). Ale pořád si nevyděláváte tolik jako on. Jako vždy, jde o peníze. Jak zareagujete? Podívejme se na možná řešení…

1. Vytváříte skladateli přátelskou atmosféru a snažíte se zajistit, aby tento zdroj bohatství nevyschnul (v některých kruzích a podle úzkoprsých názorů by to bylo považováno za „lezení do zadku“).

2. Odmítnete přijmout jakékoli kladné aspekty tohoto požehnání a protestujete proti němu až do fáze, kdy skladatele (mecenáše) a producenta (nikoliv požehnání, ale přesto mecenáše) obviníte z „tajné dohody“, která má vyloučit všechny vaše nevhodné příspěvky, a následně jste vyhozen!

Pro mne – a jak můžu být nezaujatý? – je jasnou volbou číslo 1. Možnost číslo 2 je prostě tvrdohlavost a blbost. Ale stalo se to. Opravdu!

Což mne přivádí k další pasti. Když se vám uskuteční byť jen jediný sen, někdo na vás začne žárlit, a když k tomu dojde, pak je to opravdu divadlo, a zvlášť, pokud je to váš vlastní příbuzný!

Ale to odbíhám…

Byla ta příhoda s balením sušenek prapůvod mého uvědomění, že opravdu můžete mít přání a uskutečnit jej? A pokud ano, kde se vzala ta silná touha, ten elán?

Proč nechápu význam jakýchkoli „zbytků“? Táta po nás pokaždé chtěl, abychom všechno dojedli. A když něco řekl, tak jsem to udělal. No… většinou. I když je pravda, že když jsem vyrážel ven, převlékal jsem se do svých přiléhavých kalhot až u kamaráda.

A přesto, nenechám zbytky!

Nikdy jsem nenechal žádný kokain na zrcátku a stále mám problémy s tím nedopít láhev vína!

Proč jsem spolužákům vykládal, že dostanu kolo, když jsem věděl, že mi ho táta nekoupí? Myslel jsem si, že když na tom budu dost trvat, nevydrží to, koupí mi je a já tím pádem budu spasen před tím obrovským ponížením, kterému jsem se sám vystavoval! Ale co, sakra… stálo to za ten pokus, nebo ne?

No nic, když mi bylo jedenáct, uspěl jsem s pokusem uplatit/vydírat mé rodiče, aby mi koupili kytaru. Odmítal jsem totiž jít k zubaři do doby, než mi ji koupí! Pěkné, zářivá akustická kytara z katalogu Headquarters and General Supplies, která se měla stát počátkem něčeho mnohem složitějšího!

 

Pořádně se rozmysli, můj příteli

Možná to vypadá jako začátek

Ale může to být i konec

 

Footprints In The Snow – Šlápoty ve sněhu z High And Mighty, 1976

(překlad Mirek Rafaj)

Ukázka z autobiografie Kena Hensleye