101 South: No U-Turn (2008)
Klávesák
Harlan Cage (a jejich bombastických předchůdců Fortune) Roger Scott Craig dal
před nějakými deseti lety dohromady novou kapelu 101 South, postavenou na
zkušených studiových muzikantech z okolí L.A.
Nadýchnutý klávesový sound kapely navozuje každou notou a rejstříkem vzpomínky na AOR 80´s. Úvodní When You´re In Love je lehkonohá melodická svádivka, v podobném duchu pokračují i další skladby (Lonely Heart), každou chvíli zaujme silný nápěv (All In The Game, From What You Know Now.)
Gregory Lynn Hall má hlas z rodu chlapáků s duší romantika. Přirovnání k Lou Grammovi docela sedí. Některé skladby (What Are You Gonna Do Anyway, Yesterday Is Gone) by si Foreigner mohli zařadit do repertoáru a nikdo by nic nepoznal.
Nadýchnutý klávesový sound kapely navozuje každou notou a rejstříkem vzpomínky na AOR 80´s. Úvodní When You´re In Love je lehkonohá melodická svádivka, v podobném duchu pokračují i další skladby (Lonely Heart), každou chvíli zaujme silný nápěv (All In The Game, From What You Know Now.)
Gregory Lynn Hall má hlas z rodu chlapáků s duší romantika. Přirovnání k Lou Grammovi docela sedí. Některé skladby (What Are You Gonna Do Anyway, Yesterday Is Gone) by si Foreigner mohli zařadit do repertoáru a nikdo by nic nepoznal.
Z dob
největší slávy pomprocku mám naposlouchány stovky a stovky desek, proto můžu
odpovědně prohlásit, že Craig se umí vyhnout kluzkým úskalím melody rocku jako
málokdo, skladby píše lehkou rukou, jeho linie jsou plynulé, bezešvé.
Roztomilé jsou nejenom dobově znějící bicí, ale i Craigovy klávesy, žádné lordovsky těžkotonážní hammondy, ale hravé syntíky se spoustou až kýčovitých barev (End Of The Game), Roger je ale sází s nadhledem a sebejistotou, užívá si, při hraní nepochybně mládne. Hostující kytaristé se nijak nederou dopředu, když ale střihnou sólečko, je to stará škola, hlava – nápad – pata.
Druhá strana desky se už trochu víc opakuje, přeci jenom je zvolený formát výrazově užší než jiné. Žádná zplihlá ulepená uondána se však nekoná. Závěrečná honosná balada Blue Skies, s mým oblíbencem Chrisem Thompsonem (Manfred Mann´s Earth Band) za mikrofonem a Billy Liesegangem u kytary, je mým soukromým vrcholem desky.
Jaromír
Merhaut pro Spark 2009
Roztomilé jsou nejenom dobově znějící bicí, ale i Craigovy klávesy, žádné lordovsky těžkotonážní hammondy, ale hravé syntíky se spoustou až kýčovitých barev (End Of The Game), Roger je ale sází s nadhledem a sebejistotou, užívá si, při hraní nepochybně mládne. Hostující kytaristé se nijak nederou dopředu, když ale střihnou sólečko, je to stará škola, hlava – nápad – pata.
Druhá strana desky se už trochu víc opakuje, přeci jenom je zvolený formát výrazově užší než jiné. Žádná zplihlá ulepená uondána se však nekoná. Závěrečná honosná balada Blue Skies, s mým oblíbencem Chrisem Thompsonem (Manfred Mann´s Earth Band) za mikrofonem a Billy Liesegangem u kytary, je mým soukromým vrcholem desky.
P.S. 2021: dvě alba 101 South naleznete na Qobuz
Komentáře
Okomentovat