PENDRAGON: Love Over Fear (2020)
Artrock byl pro mě od
počátku mých rockových věků tajemným labyrintem s mnoha překvapeními a
zákoutími. Pomáhal mi tříbit hudební vkus a směroval jej k sofistikovanějším
formám rocku. Zároveň jsem ale vždy upřednostňoval interprety schopné zaujmout
výrazným melodickým motivem či riffem. A tak se mou artrockovou ikonou stali
v první polovině sedmdesátek gabrielovští GENESIS.
O dekádu později mě nadchnul nástup první vlny (z GENESIS odvozeného) neoprogu, v podání MARILLION, PALLAS … a PENDRAGON.
Čas ale oponou trhnul, a každý z jmenovaných interpretů se v následujících dekádách po svém snažil vymanit z role napodobovatele. Také PENDRAGON zkoušeli ledasco, aby se dnes po opsání kruhu ocitli na pomezí zředěného odkazu „Wind & Wuthering/Duke“a postrockové melancholie.
Pod visačkou kapely přitom stále působí tři otcové zakladatelé: Barrett/Nolan/Gee. Cliveův klávesový ornament i Nickova kytarová medovina při poslechu „Everything“ navnadí především staromilce. V étericko nadýchnuté rovině se vlní i další skladby, až se zdá, že PENDRAGON poněkud zahálí a nechávají se unášet pomalým proudem napřímeného vybetonovaného řečiště libých tónů. Občasné zčeření hladiny potěší, ale z klimbání úplně nevytrhne. Oproti rané pendragonovské klasice i pravzorům je „Love Over Fear“ poněkud jednostrunné album, přeci jenom bych se docela rád nechal čas od času přepadnout nějakou přívalovkou anebo říznutím do živého. Takhle při vší kráse hrozí při povrchním či nefandovském poslechu až nuda. Jsa vychován artrockem k vícevrstvému vnímání hudby, mně nehrozí.
Jaromír Merhaut pro Spark 2020
Čas ale oponou trhnul, a každý z jmenovaných interpretů se v následujících dekádách po svém snažil vymanit z role napodobovatele. Také PENDRAGON zkoušeli ledasco, aby se dnes po opsání kruhu ocitli na pomezí zředěného odkazu „Wind & Wuthering/Duke“a postrockové melancholie.
Pod visačkou kapely přitom stále působí tři otcové zakladatelé: Barrett/Nolan/Gee. Cliveův klávesový ornament i Nickova kytarová medovina při poslechu „Everything“ navnadí především staromilce. V étericko nadýchnuté rovině se vlní i další skladby, až se zdá, že PENDRAGON poněkud zahálí a nechávají se unášet pomalým proudem napřímeného vybetonovaného řečiště libých tónů. Občasné zčeření hladiny potěší, ale z klimbání úplně nevytrhne. Oproti rané pendragonovské klasice i pravzorům je „Love Over Fear“ poněkud jednostrunné album, přeci jenom bych se docela rád nechal čas od času přepadnout nějakou přívalovkou anebo říznutím do živého. Takhle při vší kráse hrozí při povrchním či nefandovském poslechu až nuda. Jsa vychován artrockem k vícevrstvému vnímání hudby, mně nehrozí.
Jaromír Merhaut pro Spark 2020
Komentáře
Okomentovat