THE TANGENT: Auto Reconnaissance (2020)
Andy Tillison ani Inside
Out nešetřili v promo rozhovorech a materiálech k jedenáctému albu
skupiny superlativy – prý objevuje nové cesty progresivního rocku. Jaká je
skutečnost?
Pilotní singl, „Life on Hold“, zní jako STYX, pokoušející se o roboto jazz. „ Jinxed in Jersey“, výrazově unylý příběh z jazzového klubu se k rockovému životu probere až někdy kolem šesté minuty, kdy se do ospalého baru opakovaně nabourává náklaďák s železným odpadem. Andy Tilson nezpívá, jen promlouvá. Možná zajímavě, nevím, text jsem nezkoumal. Ale jestli to má být nějaké naléhavé sdělení, tak si měl najmout Petera Hammilla, jemuž emočně rozumím i bez znalosti textu. Následuje „Under Your Spell“, další rozvolněné preludování a probrnkávání se k nudě. Jako soundtrack při dumání o nesmrtelnosti chrousta možná dobrý, ale rocker se opět nemá čeho chytit. Možná jen nejsem dostatečně postJ V „The Tower of Babel“ se zjeví aspoň náznak melodie a zpěvu, plus něco málo dechů – průměrný jazzrock.
Stěžejní kompozice alba, „Lie
Back & Think of England“. Půlhodinová … co vlastně? Symfonická báseň ne, ani
rocková opera, „Supper’s Ready“? Smích. Až v poslední třetině zazní
sytější zvukové barvy, jinak další hlušina. X-tý Andyho pokus o VAN DER GRAAF
GENERATOR? Nemá na ně. Náladu mi trochu spraví „The Midas Touch“, perlivá
roztomilůstka ve stylu Stinga. A jsme na konci, já s posluchačskými
silami, kapela s albem. Překvapení se nekoná. Bonusové jarreovské
syntíkové bublaniny a drnky sice
navozují jakýs takýs pocit vesmíru, k Proximě ale stejnojmenná skladba, na
rozdíl od „Oxygene VI“, rozhodně nedoletí, kdo by jí tam poslouchal.
Pilotní singl, „Life on Hold“, zní jako STYX, pokoušející se o roboto jazz. „ Jinxed in Jersey“, výrazově unylý příběh z jazzového klubu se k rockovému životu probere až někdy kolem šesté minuty, kdy se do ospalého baru opakovaně nabourává náklaďák s železným odpadem. Andy Tilson nezpívá, jen promlouvá. Možná zajímavě, nevím, text jsem nezkoumal. Ale jestli to má být nějaké naléhavé sdělení, tak si měl najmout Petera Hammilla, jemuž emočně rozumím i bez znalosti textu. Následuje „Under Your Spell“, další rozvolněné preludování a probrnkávání se k nudě. Jako soundtrack při dumání o nesmrtelnosti chrousta možná dobrý, ale rocker se opět nemá čeho chytit. Možná jen nejsem dostatečně postJ V „The Tower of Babel“ se zjeví aspoň náznak melodie a zpěvu, plus něco málo dechů – průměrný jazzrock.
Prokletím přelétavých eklektiků je, že si nikdo nezapamatuje jak vlastně hráli.
Slovy svazáka Duška: „Víš, co
se mi na tobě
nelíbí, Víťo ?? Ty se pořád tváříš, jako bys měl
nějaký názor. Ale my přitom nevíme jaký.“ Do hrobu THE TANGENT posílat
nebudu, jen do spodního šuplíku.
Jaromír Merhaut pro Spark 2020
Komentáře
Okomentovat