1971 04: PRO TOWNSHENDA FANTAZIJNÍ APOKALYPSA
... PRO NÁS REALITA
Jaro jedenasedmdesátého
bylo z pohledu šestnáctiletého rockera nejenom dobou výtečné muziky nového
rockového věku, ale i sílící šikany a komunistické nalejvárny. Na pardubické
průmce se běžně posílalo k holiči i převlečení, rudé šílenství kolem
květnového padesátiletého výročí založení KSČ nabíralo až přízračné obrátky, ve
školních dílnách se namísto elektroniky vyráběly servilní transparenty do
prvomájového průvodu a neexistovala výloha obchodu bez portrétů zločinců
Gottwalda a Lenina, ani stožár neoblepený plakáty s číslicemi 1921-1971 a
údernými hesly zločinné totality. Jeden aby se tehdy bál podívat pod polštář. Skvělé
je, že letošních 100 let „oslaví“ zbyvší tuzemáčtí komunisté odchodem
z parlamentu. Měli by ale navždy zmizet na skládce toxického odpadu!
PŠM
Oficiální projevy a výdobytky krátkodobé svobody mizely v nenávratnu, počínaje Houpačkou a tiskovinami typu Čtení pod lavicí či Pop Music Express.
Přeživší Mladý svět víc a víc čpěl rudou propagandou. Ronald Reagan evidentně strašil bolševiky již v jedenasedmdesátém coby guvernér Kalifornie. Frankie Sinatra, jeho podporovatel, to schytal na stránkách patnáctého čísla v černočerném boxu: SINATRA – JESTŘÁB A KOROUHVIČKA. „Už nikdy mu nepodám ruku,“ halekala oblečená Jane Fondová. A spousta dalších herců je prý rozčarována jeho rozhodnutím podporovat politiku kalifornského jestřába. Sinatra se proto údajně cítí osamocen a nedávno dokonce prohlásil, že končí se svou zpěváckou kariérou. Tak to se MS pěkně seknulJ
(LO)HI-FI
Dnes stačí k poslechu muziky kliknout a nic víc neřešit. Před půlstoletím bylo/nebylo vše jinak. Namísto internetových odkazů se na stupnicích tranďáků/rádií lovily západní stanice, namísto flešek a harddisků sloužily k ukládání úlovků magnetofonové pásky a kazety. Na druhou stranu, každý se snažil mít doma pořádný repráky, a ne jakési kelímky od jogurtu na stole anebo pecky v uších.
A tak někteří z nás v nácti stloukali z prkýnek obří reproskříně, cpali do nich vatu, staré polštáře a nové repráky z Tesly, co jediné se dali sehnat. Pár drátů, tříwattový výstup z B4, a dopolední prázdninový mejdan mohl začít. „The Park“ od URIAH HEEP zajistil líčko na líčko, o ostatní se postarala příroda …
LÉTAVÝ SOKOL
Hudebním společníkem nejbližším mi tehdy byl ruský tranzistorový přijímač Sokol 308 se zdvojeným rozsahem krátkých vln, kdy se v mezerách mezi rušením každé odpoledne vynořila Rozina Jadrná, aby Horoucímu srdci, kocourovi Felixovi a dalším človíčkům, zahrála na přání. Byla roztomilá, veselá, zábavná. Současně ale jako jediná ve Svobodné Evropě jasnozřivě pojala nedůvěru vůči Lauferovu kapitánu Minaříkovi, a označovala jej opakovaně za špicla.
O něco tvrdší muziku hrála maďarská sekce RFE, dodnes nosím v hlavě vzpomínku na „July Morning“, odchycenou v krásný letní den na zlínském koupališti Zelené. Ladné křivky nalevo napravo, vznášející se Byronův tenor „There I was on a July morning, Looking for love,, With the strength of a new day dawning, And the beautiful sun, At the sound of the first bird singing, I was leaving for home“ … zkrátka, sedmé nebe teenagera v rozpuku.
Sokolíka jsem téměř nedával z ruky, hrál furt und furt: na intru, doma, na cestách, později i na vojně. Zůstávali za ním kýble spotřebovaných tužkáčů.
STEREO PRELUDIUM
První čs. stereofonní gramorádio jsem na našich vyloudil právě v jedenasedmdesátém. Preludium stereo se jmenovalo, obrázek napoví, že mělo celkem moderní hranatý design a hlavně samostatné, byť na tehdejší dobu nevelké repráky. Elektronkový zesák dvakrát dva a půl wattů je však dokázal celkem pěkně rozehrát.
Umlčenou Houpačku na VKV jsem na něm už naladit nestihl, Vltava s rockovým Větrníkem ještě nevysílala, západní normu Preludium nemělo, takže Vídeň O3 taky nic, a tudíž nezbylo než zadrátovat baťovský půldomek krátkovlnnou anténou a lovit dálavy.
Na gramec HC11 s krystalovou přenoskou VK-311 bych dnes žádnou desku nepoložil, ale na RANGERS, Martu a Tenu, GREENHORNS, což byly onoho léta jediný v Supraphonu sehnatelný desky, dobrý. O to větším svátkem pak byl kup první dům-dumky, „Get Year Ya-Ya’s Out!“ ROLLING STONES, viz mé loňské sparkovské vzpomínání. Na magič jsem si musel ještě rok počkat.
HUDBA A ZVUK
Magazín Hudba a zvuk (1967-71) byl několik let pootevřeným oknem, spíše tedy špehýrkou, do audio techniky z jiného světa. Jako vícero dalších, ani on nepřežil normalizační osekávání svobody slova. A abychom se jenom nekoukali, ponoukal nás pomocí podrobných návodů ke stavbě velice slušných aparátů z běžně dostupných součástek a samodoma dílů, například: gramofonu SG 40, zesilovače Transiwatt TW 30, či reprosoustav KE 25. Kvalitou kupodivu převyšovaly veškerou dostupnou produkci Tesla. Limitovanou top sestavu SUPRAPHON 1 za 8600,- Kč nešlo považovat za běžně dostupnou, museli jsme ji chodit okukovat do některé z nadstandardně vybavených prodejen gramodesek. Tak jako nádherné raménko Supraphon P 1101.
Samozřejmě, že se do staveb pouštěli převážně členové čs. Hifi klubu, kde bylo potřebné technické zázemí i zkušení rádci z řad elektrotechniků.
Zatímco kvalitní magnetofonové pásky značek Agfa, Basf, Scotch se daly poměrně běžně koupit za kačky, stereofonní magnetofon byl na tuzemském trhu jen jeden, Tesla B43A za bratru 5000,- Kčs, neboli za dva špičkové dělnické platy. Krásný, kvalitně nahrávající, taky ale se spoustou much a obtížně servisovatelný.
Jen malou odbočku: stavebnicovým sezónním šlágrem byly konvertory a antény pro příjem 2. programu ČST, tehdejší novinky. Si to představte, celé dva programy! To bylo radosti.
Desky se v HaZ recenzovaly včetně posouzení zvukové kvality záznamu i výlisku, respondenti dokonce uváděli, na jaké aparatuře poslouchali. Chtěl bych být u toho, kdyby tehdejší citliví zlatoušci byli donuceni poslouchat některé dnešní fullforte mp3 „sliz(s)ky“.
Osvěta byla nejenom technická, magazín své čtenáře/posluchače vzdělával po všech stránkách, proto vedle mnohastránkových náhledů do tajemství gramofonového / magnetofonového záznamu jsme se poučili, jak se nahrává ve studiu, co proč a jak se odehrává ve vážné hudbě, jazzu, populární hudbě.
Kdo měl zájem, získal postupně spoustu užitečných informací od oborových špiček. Ne jako dnes, kdy fake news zasáhli oblast audia v takové míře, až rozum zůstává stát. „Řeší“ se kokotiny (jinak to nazvat nejde), jako například vliv materiálu síťových koncovek a otáčení pojistek na zvuk, i jiné podobné výplody elektrotechnických analfabetů.
Tak trochu pro zlost byly v jedenasedmdesátém ukázky zahraniční techniky, sehnatelné maximálně přes známosti v Tuzexu: magnetofony UHER, Hitachi, Sony, přenosky Shure, gramofony Thorens, Philips, Dual, kombajny Wega, sluchátka AKG. A jako bonbónky ke smlsnutí, v každém čísle Kantorkovy kresby.
Hudba a zvuk se rozloučil celostránkovým inzerátem na lakované obálce: ALE VÁM PATŘÍ MAGNETOFON SONY 366. Nu, nepatřil.
VYPLAZENÝ JAZYK NA ZAPNUTÝ ZIP
ROLLING STONES se odpoutali od Kleina i labelu Decca, a v dubnu vydali „Sticky Fingers“ s Warholovým zipem na přebalu a hybnou milionovkou „Brown Sugar“ na úvod.
Mick Taylor opět vynikal především v bluesových a pomalých skladbách jako „Sway“, „I Got The Blues“ či „Wild Horses“. Básniví publicisté neváhají freudovsky přisoudit Mickovu vláčnému hraní vedle úsečně mužného Keitha ženský aspekt:-) V dylanovsky laděné „Sister Morphine“ jej sice nahradí slide specialista Ry Cooder, jinak se ale „Sticky Fingers“ dá označit za vrcholné Taylorovo album v dresu ROLLING STONES. V plné parádě se předvedl především v santanovském jamu na závěr – „Can’t You Hear Me Knocking“.
„Sticky Fingers“ lze pro jeho žánrovou pestrost přirovnat k beatlesovskému „Bílému dvojalbu“. Řízný rock vedle blues, gospelu a folku, to vše kořeněno nápaditými aranžemi, kdy kapelu doplnil mimo jiné saxofonista Bobby Keys, klávesák Billy Preston, a u piana na střídačku Nicky Hopkins, Jack Nitzsche a Ian Stewart. Produkci obstaral Jimmy Miller.
Prosluněná a naivně optimistická šedesátá léta skončila, nastal věk dekadence, cynismu, pesimismu i sarkasmu. „Sticky Fingers“ do nové doby sedělo jako příslovečná prdel na hrnec. A Warholův přebal by brali všemi špinavými deseti nejspíš i drsní pankáči.
POSTAPOKALYPTICKÁ REALITA
„Who’s Next“ není jen dalším albem THE WHO. Je jedním z nejlepších! Původním Townshendovým záměrem byl postapokalyptický příběh z blízké budoucnosti, prezentovaný výhledově v divadelní i filmové podobě za pomoci kvadrofonního ozvučení.
Jím vytvořená totalita, v níž je zakázána a potlačována rocková hudba i samostatné svobodné myšlení, nápadně připomíná souběžnou nastupující normalizace u nás v Československu. Tak jako v příběhu rock i svoboda nadále žijí v utajených ilegálních vystoupeních v divadle Lifehouse, tak podobné svobodomyslné ostrůvky existovaly i u nás. Měly spoustu podob, od černých burz přes šedou zónu bytových setkání a nahrávání, až k podsvícnovým aktivitám Hifi klubů a akcím pořádaných pod hlavičkou SSM. To, co musel Townshend pracně vymýšlet, to bylo pro nás tvrdou realitou.
Úvodní blbnutí na syntíku v „Baba O’Riley“ na chvíli zmate, pak se ale objeví typický Townshendův riff a Daltreyho nezaměnitelný vokál, a svět je opět v pořádku. Dle ankety magazínu Time jedna ze stovky nejlepších skladeb všech dob. THE WHO kdysi inspirovali hardrock, „Barghain“ mohli proto klidně nahrát v pětašedesátém. Láskyplná „Love Ain’t For Keeping“ se vznáší jako mladá zamilovaná dvojice po rozkvetlé louce. To Entwistlova „My Wife“ ukazuje odvrácenou stranu vztahu muže a ženy. Hostující Nicky Hopkins pomyslně propojuje svou hrou na klavír v „The Song Is Over“ alba „Who’s Next“ se „Sticky Fingers“. O pěvecké party velkolepě rozkošatělého závěrečného kusu původního projektu „Lifehouse“ se podělili Pete s Rogerem. Je otázkou proč nakonec uzavírá „jen“ první stranu LP. Podobně pojatá „Getting In Tune“ i všechny zbyvší skladby rovněž pocházejí z opuštěného „Lifehouse“. Nejznámější je smuténka „Behind Blue Eyes“, nejambicióznější pak devítiminutová monumentální „Won’t Get Fooled Again“, uzavírající stylově jedno z dějinných rockových alb.
Oficiální projevy a výdobytky krátkodobé svobody mizely v nenávratnu, počínaje Houpačkou a tiskovinami typu Čtení pod lavicí či Pop Music Express.
Přeživší Mladý svět víc a víc čpěl rudou propagandou. Ronald Reagan evidentně strašil bolševiky již v jedenasedmdesátém coby guvernér Kalifornie. Frankie Sinatra, jeho podporovatel, to schytal na stránkách patnáctého čísla v černočerném boxu: SINATRA – JESTŘÁB A KOROUHVIČKA. „Už nikdy mu nepodám ruku,“ halekala oblečená Jane Fondová. A spousta dalších herců je prý rozčarována jeho rozhodnutím podporovat politiku kalifornského jestřába. Sinatra se proto údajně cítí osamocen a nedávno dokonce prohlásil, že končí se svou zpěváckou kariérou. Tak to se MS pěkně seknulJ
(LO)HI-FI
Dnes stačí k poslechu muziky kliknout a nic víc neřešit. Před půlstoletím bylo/nebylo vše jinak. Namísto internetových odkazů se na stupnicích tranďáků/rádií lovily západní stanice, namísto flešek a harddisků sloužily k ukládání úlovků magnetofonové pásky a kazety. Na druhou stranu, každý se snažil mít doma pořádný repráky, a ne jakési kelímky od jogurtu na stole anebo pecky v uších.
A tak někteří z nás v nácti stloukali z prkýnek obří reproskříně, cpali do nich vatu, staré polštáře a nové repráky z Tesly, co jediné se dali sehnat. Pár drátů, tříwattový výstup z B4, a dopolední prázdninový mejdan mohl začít. „The Park“ od URIAH HEEP zajistil líčko na líčko, o ostatní se postarala příroda …
Hudebním společníkem nejbližším mi tehdy byl ruský tranzistorový přijímač Sokol 308 se zdvojeným rozsahem krátkých vln, kdy se v mezerách mezi rušením každé odpoledne vynořila Rozina Jadrná, aby Horoucímu srdci, kocourovi Felixovi a dalším človíčkům, zahrála na přání. Byla roztomilá, veselá, zábavná. Současně ale jako jediná ve Svobodné Evropě jasnozřivě pojala nedůvěru vůči Lauferovu kapitánu Minaříkovi, a označovala jej opakovaně za špicla.
O něco tvrdší muziku hrála maďarská sekce RFE, dodnes nosím v hlavě vzpomínku na „July Morning“, odchycenou v krásný letní den na zlínském koupališti Zelené. Ladné křivky nalevo napravo, vznášející se Byronův tenor „There I was on a July morning, Looking for love,, With the strength of a new day dawning, And the beautiful sun, At the sound of the first bird singing, I was leaving for home“ … zkrátka, sedmé nebe teenagera v rozpuku.
Sokolíka jsem téměř nedával z ruky, hrál furt und furt: na intru, doma, na cestách, později i na vojně. Zůstávali za ním kýble spotřebovaných tužkáčů.
První čs. stereofonní gramorádio jsem na našich vyloudil právě v jedenasedmdesátém. Preludium stereo se jmenovalo, obrázek napoví, že mělo celkem moderní hranatý design a hlavně samostatné, byť na tehdejší dobu nevelké repráky. Elektronkový zesák dvakrát dva a půl wattů je však dokázal celkem pěkně rozehrát.
Umlčenou Houpačku na VKV jsem na něm už naladit nestihl, Vltava s rockovým Větrníkem ještě nevysílala, západní normu Preludium nemělo, takže Vídeň O3 taky nic, a tudíž nezbylo než zadrátovat baťovský půldomek krátkovlnnou anténou a lovit dálavy.
Na gramec HC11 s krystalovou přenoskou VK-311 bych dnes žádnou desku nepoložil, ale na RANGERS, Martu a Tenu, GREENHORNS, což byly onoho léta jediný v Supraphonu sehnatelný desky, dobrý. O to větším svátkem pak byl kup první dům-dumky, „Get Year Ya-Ya’s Out!“ ROLLING STONES, viz mé loňské sparkovské vzpomínání. Na magič jsem si musel ještě rok počkat.
HUDBA A ZVUK
Magazín Hudba a zvuk (1967-71) byl několik let pootevřeným oknem, spíše tedy špehýrkou, do audio techniky z jiného světa. Jako vícero dalších, ani on nepřežil normalizační osekávání svobody slova. A abychom se jenom nekoukali, ponoukal nás pomocí podrobných návodů ke stavbě velice slušných aparátů z běžně dostupných součástek a samodoma dílů, například: gramofonu SG 40, zesilovače Transiwatt TW 30, či reprosoustav KE 25. Kvalitou kupodivu převyšovaly veškerou dostupnou produkci Tesla. Limitovanou top sestavu SUPRAPHON 1 za 8600,- Kč nešlo považovat za běžně dostupnou, museli jsme ji chodit okukovat do některé z nadstandardně vybavených prodejen gramodesek. Tak jako nádherné raménko Supraphon P 1101.
Samozřejmě, že se do staveb pouštěli převážně členové čs. Hifi klubu, kde bylo potřebné technické zázemí i zkušení rádci z řad elektrotechniků.
Zatímco kvalitní magnetofonové pásky značek Agfa, Basf, Scotch se daly poměrně běžně koupit za kačky, stereofonní magnetofon byl na tuzemském trhu jen jeden, Tesla B43A za bratru 5000,- Kčs, neboli za dva špičkové dělnické platy. Krásný, kvalitně nahrávající, taky ale se spoustou much a obtížně servisovatelný.
Jen malou odbočku: stavebnicovým sezónním šlágrem byly konvertory a antény pro příjem 2. programu ČST, tehdejší novinky. Si to představte, celé dva programy! To bylo radosti.
Desky se v HaZ recenzovaly včetně posouzení zvukové kvality záznamu i výlisku, respondenti dokonce uváděli, na jaké aparatuře poslouchali. Chtěl bych být u toho, kdyby tehdejší citliví zlatoušci byli donuceni poslouchat některé dnešní fullforte mp3 „sliz(s)ky“.
Osvěta byla nejenom technická, magazín své čtenáře/posluchače vzdělával po všech stránkách, proto vedle mnohastránkových náhledů do tajemství gramofonového / magnetofonového záznamu jsme se poučili, jak se nahrává ve studiu, co proč a jak se odehrává ve vážné hudbě, jazzu, populární hudbě.
Kdo měl zájem, získal postupně spoustu užitečných informací od oborových špiček. Ne jako dnes, kdy fake news zasáhli oblast audia v takové míře, až rozum zůstává stát. „Řeší“ se kokotiny (jinak to nazvat nejde), jako například vliv materiálu síťových koncovek a otáčení pojistek na zvuk, i jiné podobné výplody elektrotechnických analfabetů.
Tak trochu pro zlost byly v jedenasedmdesátém ukázky zahraniční techniky, sehnatelné maximálně přes známosti v Tuzexu: magnetofony UHER, Hitachi, Sony, přenosky Shure, gramofony Thorens, Philips, Dual, kombajny Wega, sluchátka AKG. A jako bonbónky ke smlsnutí, v každém čísle Kantorkovy kresby.
Hudba a zvuk se rozloučil celostránkovým inzerátem na lakované obálce: ALE VÁM PATŘÍ MAGNETOFON SONY 366. Nu, nepatřil.
VYPLAZENÝ JAZYK NA ZAPNUTÝ ZIP
ROLLING STONES se odpoutali od Kleina i labelu Decca, a v dubnu vydali „Sticky Fingers“ s Warholovým zipem na přebalu a hybnou milionovkou „Brown Sugar“ na úvod.
Mick Taylor opět vynikal především v bluesových a pomalých skladbách jako „Sway“, „I Got The Blues“ či „Wild Horses“. Básniví publicisté neváhají freudovsky přisoudit Mickovu vláčnému hraní vedle úsečně mužného Keitha ženský aspekt:-) V dylanovsky laděné „Sister Morphine“ jej sice nahradí slide specialista Ry Cooder, jinak se ale „Sticky Fingers“ dá označit za vrcholné Taylorovo album v dresu ROLLING STONES. V plné parádě se předvedl především v santanovském jamu na závěr – „Can’t You Hear Me Knocking“.
„Sticky Fingers“ lze pro jeho žánrovou pestrost přirovnat k beatlesovskému „Bílému dvojalbu“. Řízný rock vedle blues, gospelu a folku, to vše kořeněno nápaditými aranžemi, kdy kapelu doplnil mimo jiné saxofonista Bobby Keys, klávesák Billy Preston, a u piana na střídačku Nicky Hopkins, Jack Nitzsche a Ian Stewart. Produkci obstaral Jimmy Miller.
Prosluněná a naivně optimistická šedesátá léta skončila, nastal věk dekadence, cynismu, pesimismu i sarkasmu. „Sticky Fingers“ do nové doby sedělo jako příslovečná prdel na hrnec. A Warholův přebal by brali všemi špinavými deseti nejspíš i drsní pankáči.
POSTAPOKALYPTICKÁ REALITA
„Who’s Next“ není jen dalším albem THE WHO. Je jedním z nejlepších! Původním Townshendovým záměrem byl postapokalyptický příběh z blízké budoucnosti, prezentovaný výhledově v divadelní i filmové podobě za pomoci kvadrofonního ozvučení.
Jím vytvořená totalita, v níž je zakázána a potlačována rocková hudba i samostatné svobodné myšlení, nápadně připomíná souběžnou nastupující normalizace u nás v Československu. Tak jako v příběhu rock i svoboda nadále žijí v utajených ilegálních vystoupeních v divadle Lifehouse, tak podobné svobodomyslné ostrůvky existovaly i u nás. Měly spoustu podob, od černých burz přes šedou zónu bytových setkání a nahrávání, až k podsvícnovým aktivitám Hifi klubů a akcím pořádaných pod hlavičkou SSM. To, co musel Townshend pracně vymýšlet, to bylo pro nás tvrdou realitou.
Úvodní blbnutí na syntíku v „Baba O’Riley“ na chvíli zmate, pak se ale objeví typický Townshendův riff a Daltreyho nezaměnitelný vokál, a svět je opět v pořádku. Dle ankety magazínu Time jedna ze stovky nejlepších skladeb všech dob. THE WHO kdysi inspirovali hardrock, „Barghain“ mohli proto klidně nahrát v pětašedesátém. Láskyplná „Love Ain’t For Keeping“ se vznáší jako mladá zamilovaná dvojice po rozkvetlé louce. To Entwistlova „My Wife“ ukazuje odvrácenou stranu vztahu muže a ženy. Hostující Nicky Hopkins pomyslně propojuje svou hrou na klavír v „The Song Is Over“ alba „Who’s Next“ se „Sticky Fingers“. O pěvecké party velkolepě rozkošatělého závěrečného kusu původního projektu „Lifehouse“ se podělili Pete s Rogerem. Je otázkou proč nakonec uzavírá „jen“ první stranu LP. Podobně pojatá „Getting In Tune“ i všechny zbyvší skladby rovněž pocházejí z opuštěného „Lifehouse“. Nejznámější je smuténka „Behind Blue Eyes“, nejambicióznější pak devítiminutová monumentální „Won’t Get Fooled Again“, uzavírající stylově jedno z dějinných rockových alb.
Komentáře
Okomentovat