ALICE COOPER: TŘI ZASTAVENÍ U MILIONU ŠKLEBŮ ALICE COOPERA


Gilotinu, kuře, horrory a shockrocky si odbudeme právě teď v perexu. Hotovo. Vincent Damon Fournier, potažmo Alice Cooper, je totiž natolik silné a obsažné téma, že by bylo škoda plýtvat slovy a prostorem na tisíckrát vyřčené a napsané.
Impulsem k „jinému“ pohledu na věc a bádání/dumání „co a jak“ se pro mne stal jeden zapomenutý rozhovor z roku 1969, období, které je stále vnímáno jako něco nesouvisejícího a nesourodého s pozdější slavnou érou. Syrová dobová výpověď má vždy jednu obrovskou výhodu, není zatížena zpětným zrcátkem a korektivy. Lze v ní najít „pravdu“, dá-li se to tak nazvat. Prý dvě tváře Alice Coopera, čtu teď všude. Tak schválně, počítejte…
 
1969: ZAČÁTEK
Alice Cooper je bezmála půlstoletí fenoménem světové rockové scény. Pro 99% fanoušků se zrodil až třetím albem „Love It To Death“. První dvě jsou vnímána jako úletová, nemající nic společného s pozdějším glam rockem a hard rockem. Když si ale přečtete rozhovor s Alice Cooperem z léta roku 1969, s překvapením zjistíte, že pozdější stylizace nebyla pouhou náhodou, nýbrž prolnutím uměleckých ambicí a způsobů prezentace kapely made in pozdní sixties s módní vlnou glamu.
 
BEATLES, ZAPPA A TI DRUZÍ
Alice Cooper opakovaně zdůrazňuje, že je produktem městské a televizní Ameriky: „Lidé, kteří nás ještě neviděli, jsou šokováni, protože si myslí, že Alice Cooper musí být nějaká folková zpěvačka. Oni neví, co od nás můžou čekat. Náš přístup je přímým produktem televize a filmů, protože to je místo, kde se dnes ,odehrává’ Amerika. Mediální kult sexu a násilí, to byl náš vliv. Nevyrostli jsme na blues. TV nejvíc ovlivnila právě mou generace, a to se snažíme přenést na pódium. Prostě necháte konat své nízké pudy, přidáte aspekty společnosti, všechno to násilí a bordel, a přetavíte do hudby a pódiového vystoupení.“ Samozřejmě, že i AC a jeho kolegové byli nastartování britskou invazí se jmény jako BEATLES, ROLLING STONES, YARDBIRDS a THE WHO, které Alice v interview přímo jmenuje. Avšak jedním dechem dodává: „To bylo zhruba před pěti lety, dnes na nás má vliv především Frank Zappa. Způsob jakým hrajeme je ovlivněn i tím jak žijeme – ve městech, v LA, New Yorku, na místech kde je chaos a nikdy nevíte co se v příštím momentě semele. A to je naše hudba - nikdy nevíte, co se stane.“
Ano, často bývá v souvislosti s prvním albem zmiňován zásadní vliv Franka Zappy. Jenže ono vše bylo trochu složitější. Na jednu stranu Alice Cooper říká: „Identifikovali jsme se s Frankem.  Jsme jím ale víc postiženi než ovlivněni. Pochopili jsme, že myslí stejným způsobem jako my, a tak jsme si dokonale sedli. Dostali jsme se na jeho label, a věříme, že to vyjde,“ na druhou přiznává: „Frank chtěl desku produkovat, zjistili jsme ale, že nemáme stejný názor na věc, nebyl na stejné cestě jako my. Začal to, ale říkali jsme, že nejsme spokojeni s pocity, které z nahrávek máme. Album je nyní více naše, než to, co produkoval Frank. Myslím, že se pokoušel vyrobit levnější obraz, než jsme si vysnili. No, teď je to náš koncept. Frankova je jen malba na obalu. Původně jsme použili Salvadora Daliho, dokonce jsme dostali od něj povolení, Frank však našel svou malůvku, jež se opravdu hodně hodila k naší muzice. Snažíme se obecně být co nejvíce účastni při realizaci, protože pak jsme to opravdu my.“


ODVAZ NA PÓDIU A NEJISTOTA VE STUDIU
ALICE COOPER zněli na koncertech jinak než ve studiu. „Nemůžete nikdy dostat na záznam vizuální stránku věci, ani onu energii koncertu, byť byste sebevíc chtěli. Navíc jsme nikdy předtím nenahrávali album, jen pár singlů,“ vysvětluje Alice, a dodává: „Chtěli jsme živější a surový sound, ne typický studiový. Prostě jsme nastavili magnetofony a zaznamenali jen to, jak jsme tehdy hráli. Dnes hrajeme podstatně jinak. Kdybychom album dělali teď, bylo by dost jiné.“
Na otázku, jak se vyvíjela divadelní forma jejich vystoupení na festivalu v Seattlu, AC odpovídá: „Prostě jsme ke své muzice postupně přidali nějaké nápady, až vznikl celek, na kterém jsme se shodli. Známe se všichni ze střední školy a pokračovali jsme společně i na vysoké umělecké. Začali jsme kombinovat světla s divadelními rekvizitami a postupy – to je celé. Stále na svém představení pracujeme, přidáváme, ubíráme, vybrušujeme. Nesnažíme se napodobovat ,Tommy’ anebo jiné rockové opery, spíše se blížíme hudebnímu divadlu. Navíc se pokoušíme naše věci, které jsme nahráli, různě měnit, koukat na ně z jiných úhlů, chvílemi improvizujeme.“
„Přemýšleli jste někdy o symfonii?“ ptá se Mike Quigley. „Chtěli bychom přibrat symfonický orchestr a nechat jej aby například minutu hrál cokoliv, co do ní dokáže vměstnat,“ odpovídá Alice Cooper. Možná si v tu chvíli vybavil finále „A Day In The Life“ z beatlesovského „Seržanta“.
Koncem šedesátých let bývalo na koncertech někdy docela divoko. I přes bezmála krvavé zážitky s Hells Angels, kteří se do kapely málem pustili na pódiu, si Alice Cooper tehdy zachovával humor i zvláštní úhel pohledu. Na otázku „Co by se stalo, kdybyste byli zavražděni?“ reagoval replikou: „Jste zavražděni - skvělá věc, publicita, Hollywood ...“ A co se týče rozdivočených fans, vnímal zamlada situaci až nezvykle: „Obvykle se na popových festivalech setkávají lidé jen pod jevištěm. To je špatné, opravdu bych je rád viděl skákat na jevišti. Oceňuji publikum, které reaguje na hudbu, a i když skočí na pódium a snaží se nás porazit, myslím, že je to fantastická reakce, že opravdu naši hudbu vnímají.“ K šéfovi se přidal bubeník Neal Smith, kterého nerozhodil ani dotaz, jak by se cítil, kdyby mu někdo z diváků rozkopal bubny: „Stalo se to párkrát, a jak říká Alice, skvělá reakce. Teď, když jsme hráli v parku Panhandle v San Franciscu v Polo Grounds, asi před čtyřmi nebo pěti měsíci, lidé přišli na jeviště a začali mlátit do bubnů a činelů a pak jedna holka skočila přímo do kopáku. Pokud se tak stane, musím hrát na tom, co zbylo. Pokud něco padne, snažím se udělat to nejlepší s tím, co zbylo, takže je to spontánní věc.“
A přidal: „Naše hudba a vystoupení jsou směsí rockové show a divadla. Nevíme co bude dál, jak se budeme vyvíjet, kde budeme například za šest měsíců. Neexistuje žádný konečný cíl, to by nás příliš omezovalo. Může se stát cokoliv a to je ono.“ Alice: „Nechceme jakkoliv omezovat své dílo. Tvoříme spontánně. A my to tak prostě necháme. Na pódiu máme velmi volnou choreografii. Některé prvky plánujeme, ale pak se něco stane a svému publiku takříkajíc utečeme. Než něco přijme za své, už jsme jinde. Rádi své fans dráždíme. Někdy křičí ,Wow!’, jindy po nás lidi hážou kde co. Reagují a to je nádherné. Lepší, než když jen sedí a nedělají nic.“
Z rozhovoru vyplývá, že Alice Cooper se svou kapelou prožíval překotný tvůrčí kvas. Necítil se být čímkoliv/kýmkoliv svázán/vázán, ani publikem, tradicemi, či Frankem. V této všeobjímající svobodě lze najít klíč k jeho následnému rozhodnutí rapidně proměnit svůj styl a sound, a přitom si uchovat svou výjimečnost a originalitu. Jiným příběhem je už to, že v důsledku úspěchu tuto svobodu do značné míry navždy ztratil.


2017: KONEC?
Je poučné konfrontovat hledačského Alice Coopera z roku 1969 se současným bilancujícím.
„Celá moje kariéra byla paranormální,“ parafrázuje Alice Cooper název svého nového alba v rozhovoru pro Rolling Stone, které ač nekoncepční vnitřně napříč skladbami spojuje téma duševních chorob a apokalyptických vizí.
Zatímco koncem šedesátek AC žil vymýšlením nových neokoukaných postupů, dnes se na turné spíše zajímá, jaké bude kde horko a jak si na turné v podstatě vylepší kondici. „Bývám po turné v lepší podobě, než před ním, ztratím asi dva centimetry v pase.“
Co se týče nového alba, AC v podstatě přiznává návrat k jednoduchosti. „Naučil jsem se psát tříminutové písňě a vyprávět příběhy posloucháním Chucka Berryho.“ Na otázku, zdali se s ním setkal, odpověděl: „Jo, jo. Byl zábavný, protože skutečně věděl, že nás všechny ovlivnil. Trochu arogantní, ale zábavný.“
Z nouze cnost? Těžko říct. Výsledek klade příliš mnoho otazníků, na které si ale musíme zatím najít odpovědi sami, protože všechny současné rozhovory jsou víceméně marketingovými promo produkdy a nejdou na dřeň.
Takže se sice všude v magazínech dovíme, jak probíhalo první setkání s bubeníkem U2, Larrym Mullenem JR.: Přišel a řekl: ,Potřebuji vidět všechny texty.’ Já na to: ,Co tím myslíš?’ On: ,Nehraju podle basy, poslouchám texty a interpretuji texty.’ Říkám si, no to je skvělé. Je to úplně nový způsob, jak se na bubnování dívat.", ale už ne muzikantské důvody tohoto spojení, pokud tedy vůbec nějaké byly.
Anebo namísto příběhů z tvůrčí kuchyně čteme fráze: „Vždy si myslíš, že další album bude nejlepším. Jsem si jistý, že i Paul McCartney si stále myslí, že dosud nenapsal své nejlepší skladby. Takže stále děláte alba.“
 
JE ALICE BRUCE NEBO CAITLYN?
Výjimkou je story ke skladbě „Genuine American Girl“, nahrané původní slavnou sestavou. „Měli jsme tehdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let docela zvrácený smysl pro humor, převlíkali jsme se například do ženských šatů. Takže když teď Neil přinesl píseň ,Chci opravdovou americkou dívku’, zapracovali jsme na ní a výsledkem bylo ,Ne, chci být skutečná americká dívka’. Všichni jsme se na sebe podívali: ,Jo, dokonalé.’ Hrával jsem golf s Bruce Jennerem, desetibojařským šampionem, chlapem po kterém před 40 lety šílela půlka Američanek. A dnes je z něj žena, Caitlyn. A i tom to je.“
RS: „V pozdně šedesátých letech měla původní podoba ALICE COOPER nálepku kapely transvestitů. O co vám tehdy šlo?“
AC: Sranda byla, že jsme všichni měli přítelkyně z kapely GTOs, co s náma byla na turné a mě vždycky napadlo ,Když už máme kožené kalhoty a kožené boty, proč si taky nedat jejich šaty, celé potrhané a od krve?’. Publikum je z toho samozřejmě vyjevené ,O co tady sakra jde?’ ale vy jim to naschvál nikdy nevysvětlíte. Chtěli jsme prostě překračovat všechny meze, byl to víc vzdor než cokoliv jiného, nikdo v kapele nebyl teplý a nikdo nebyl transvestita. A to byl prvopočátek našeho glamu. Nám prostě nevadilo plivnout do tváře tomu, co si většinová společnost myslí. Říkával jsem ,Naše kapela půjde kdykoliv proti komukoliv, i kdybychom si třeba měli oblíkat (ženské) šaty’."
Kruh se symbolicky uzavřel. Alice Cooper končí aktuální rozhovor pro Rolling Stone tam, kde náš dnešní příběh před bezmála půlstoletím začal.


HOLLYWOOD VAMPIRES
„Paul McCartney otevřel pouzdro a my zírali na jeho levorukou Hofnerku, nejslavnější kytaru světa,“ vzpomíná AC na událost z roku 2015 a usmívá se: „,Tady to je, můžete ji vyndat’, řekl tehdy Paul." „Vlastně jsem měl šanci ji vzít do ruky, bylo to jako držet svatý grál," přidává Steve Perry, druhý z aktérů. „,Je to jen kus dřeva’, pokračoval Paul a začal si na ní brnkat, já na to ,Svatý kecy!’“, navazuje Cooper. „Pro nás byla tahle baskytara symbolem toho, proč jsme začali hrát muziku.“ Ano, i nejslavnější rockové hvězdy mají své sny a vzory.
HOLLYWOOD VAMPIRES byli projektem muzikantko-herecké trojice Cooper-Perry-Depp, k níž se připojili další slavní. Album otevírá stylový draculovský proslov největšího hollywoodského upíra, Christophera Lee. Až na dvě LP rámující skladby jde o covery starých pecek THE WHO, LED ZEPPELIN, SPIRIT, DOORS, Harryho Nilssona, BADFINGER, T. REX, Lennonova PLASTIC ONO BANDu, THE JIMI HENDRIX EXPERIENCE, SMALL FACES, LOVE, PINK FLOYD a „School’s Out“ z kuchyně AC.
Vedle Brouka Paula, co šel kolem Deppova domu, když zrovna nahrávali jeho „Come And Get It“, a přidal se, se zastavili například Dennis Dunaway ze staré Cooperovy kapely, Dave Grohl, Perry Farrell, Slash, Brian Johnson, Robbie Krieger, Zak Starkey, Joe Walsh a Kip Winger. Na produkci dohlížel Bob Ezrin, kdo jiný.
Jeden by neřekl, co může odstartovat stejnojmenná banda opilců z pijáckého klubu vyvolených v podkroví Rainbow Bar & Grill na Sunset Boulevard 9015. Členy původních Hollywood Vampires byli počátkem sedmdesátek mimo organizátora AC: Harry Nilsson, John Lennon, Keith Moon, Bernie Taupin, Klaus Voormann, Joe Walsh, Ringo Star, Mal Evans, Keith Emerson. Jen tak potměšile na okraj, neumím si představit setkání fanoušků jmenovaných. Pro hudební rozdíly by se nejspíš brzy pozabíjeli…
Z těch několika, co přežili, jsou na desce Joe Walsh a Alice Cooper. Nahrát album pro charitu a zároveň vzdát poctu kamarádům, bylo společným nápadem. „Řekli jsme si: ,Uděláme album,“ vybavuje si AC, a pokračuje: „Nikdy jsem neudělal covery, takže jsem řekl: ,Rád bych nahrál skladby na počest všech našich mrtvých opilých přátel, chlapců, s nimiž jsme pili, a teď jsou pryč.’“
Samotné album je šťavnaté jako dobře propečený steak od Mistra šéfkuchaře. Samozřejmě, chutě povzbudí už samotný pohled na seznam pecek, ale i ta největší rocková klasika se dá snadno pohřbít, když to kapele nešlape jak má, hvězdní hosté nehvězdní hosté. Muzikantská konstelace kolem projektu HOLLYWOOD VAMPIRES vyšla na jedničku s hvězdičkou! Skladby chlapi hrají po svém a přitom neprzní původní záměr, máte pocit, že se ve studiu všichni náramně bavili, kecali, vzpomínali, čas od času vyskočili a střihli další šupu, na kterou zrovna přišla řeč. Kdybych měl vybrat jednu jedinou skladbu, byla by to Dixonovka „Whole Lotta Love“ z repertoáru LED ZEPPELIN v nabroušeném podání Briana Johnsona z GEORDIE a AC/DC.


1969-2017: MEZITÍM
ANEB LETEM COOPEROVÝM LP SVĚTEM
Až na totálně sebedestruktivní (a proto v komentovaném přehledu alb vynechané) období v osmdesátých létech nahrával Alice Cooper svojskou a dobrou, byť různou, muziku. 2K+ jsme až na jednu výjimku vynechali z toho důvodu, že všechna alba prošla recenzně Sparkem v době vydání.
Upozornění k bodování: jde o bodíky rozlišující kvalitu v rámci tvorby AC, tudíž neplatí ani obvyklé tabulkové přívlastky.
 
Pretties For You (1969)
Navzdory roztěkané barrettovské surrealistické psychedelii pozorné ucho nalezne i doteky budoucna, například v „Reflected“, později přepracované na „Elected“, či v základním motivu „Sing Low, Sweet Cheerio“, ale i jinde v melodických postupech či náznacích riffů. De facto neexistující, přesto dodnes mýtická účast Franka Zappy, dojmům z alba spíše škodí, protože leckoho uvede v omyl anebo v opačném gardu odradí od poslechu. Lapidárně napsáno, nápady přesáhly muzikantské schopnosti kvinteta. Přesto lze desku doporučit nejenom z ryze archeologických důvodů.
***
 
Easy Action (1970)
Bubeník Neal Smith vzpomíná, že producent David Briggs jejich hudbu doslova nenáviděl a nazval ji „psychedelickým hovnem“. A pak se divte, že výsledek odfláknul, jak jen šlo. „Return Of The Spiders“ má opravdu původ v éře Fournierovy kapely PAVOUCI, i když nepřímo. Podle Dennise Dunawaye odkazovala na „Wipe Out“ THE SURFARIS, slyšenou na jednom školním koncertu v Phoenixu v provedení kapely bratra jeho už napořád ženy Cindy. Jo, a ten bratr se jmenoval/jmenuje Neal Smith. Oproti ambicióznímu debutu je druhé album už jen chaotické, kapela jakoby nevěděla kudy kam. Naštěstí ne nadlouho. Až na pár budoucnost náznakově předjímajících kousků, jako například „Laughing At Me“, LP pouze pro badatele.
**
 
Love It To Death (1971)
Zcela zásadní album, nejenom pro kariéru Alice Coopera. Tajemné, potemnělé, syrové, iniciační. Spouštěcím impulsem proměny psychedliků v hardrockery byl Cooperův návrat domů, do drsanského Detroitu, centra automobilového průmyslu. „Důvodem, proč se naše hudba tak změnila, když jsme se dostali do Detroitu, byl ten, že diváci nám namísto znamení míru hrozili pěstmi,“ vzpomíná (a dělá si tak trochu srandu) Alice.
Podstatný byl i několikaměsíční letní výcvikový kemp producenta Boba Ezrina, kde všechny přinutil pilovat hraní a biflovat komponování. Výsledkem bylo právě LP „Love It To Death“. AC: „Pomohl vytvořit nové ALICE COOPER, rozmontoval nás a nakonec znovu seskládal jinak dohromady.“ Kapela byla v takové formě, že mohla začít dobývat svět.
Dennis Dunaway ve své autobiografii vzpomíná: „,I’m Eighteen’ je píseň, která přinesla jídlo na náš stůl. Původně to byla dlouhá píseň s bluesovými varhanami, ke které jsme přidali akordy, Alice foukačku a všichni dohromady nějaká slova. Pak kohosi napadlo zaměřit se na naši cílovou skupinu, osmnáctileté, kteří stále žijí doma s rodiči a mají peníze na nákup desek. To byl začátek. Tehdy jsme už věděli, jak psát skladby a vytvořit show, ale nevěděli jak napsat hitový singl. To nám ukázal Bob Ezrin. Vzal onu dlouhou bluesovou skladbu a pomohl nám vyházet všechno nadbytečné. Zabralo jen jedno odpoledne, než se z bluesového jamu vyloupnul hitového singl.“
******
 
Killer (1971)
Album stvrzující směr a pozici ALICE COOPER zaznamenalo dílčí úspěch v US/UK (21/27) Top. Nebylo tak černé jako „Love It To Death“. Vidina komerčního úspěchu začala převažovat nad hledačstvím nového.
„Killer" je nejlepším rockovým albem, který kdy Alice Cooper udělal,“ napsal punker John Lydon.
Dennis Dunaway: „,Killer’ je v podstatě zachyceným snem o odsouzenci jdoucím na smrt, jemuž jsem ve snu četl myšlenky: ,Co jsem udělal, abych si zasloužil takový osud?’ Já byl prostě na cestách často tak unavený, že mě podobné příběhy v noci pronásledovaly. Tak jsem si je začal zapisovat.“
*****
 
School’s Out (1972)
 Album, díky němuž vpadli ALICE COOPER do záře reflektorů (US #2/UK #7/Kanada #1). Titulní skladbu, jež se stala jedničkou ve Velké Británii, jsme vyřvávali o prázdninách dvaasedmdesátého kde se jen naskytla příležitost – na mejdanech, koupáku, kolotočích, zábavách. ALICE COOPER začali svůj sound zkrášlovat a vrstvit směrem k pompéznímu rocku.
Kdesi jsem zachytil, že kapela prý v roce 1972 utratila za pivo přes 30000 tehdejších dolarů.
DD: „,Luney Tune’ je píseň, jíž John Lydon označuje jako nejděsivější píseň, kterou kdy slyšel. Ha ha! Je to mimochodem jeden z mých snových textů.“
*****
 
Billion Dollar Babies (1973)
Jednička na všech světových žebříčcích. Deska s peckama, jimž od podzimu 1972, kdy politická satira „Elected“ vtrhla do rádií, nešlo uniknout. Excelentní zpracování skladby Rolfa Kempfa, „Hello Hooray“, ukázalo, že ALICE COOPER pod studiovým vedením Boba Ezrina vyrostli z provinčních snaživců v sebejisté mezinárodní hvězdy. „Můj první skutečný vpád do ,rockové vznešenosti’," poznamenal ke skladbě Bob Ezrin v roce 1999. Luxusní titulka jak od LED ZEPPELIN, co skladba, to zářez do repráků. Dokonalé LP.
Warner Bros. navíc album luxusně a stylově vybavili do podoby megapeněženky z reliéfem krokodýlí kůže a zlaté pečetě, uvnitř s platem kartiček a zasunutou „miliardovou bankovkou“ pro začátekJ
******
 
Muscle Of Love (1973)
Nedoceněné album, tak trochu dodnes schované mezi dvěma megaúspěšnými a slavnými tituly. Jestli to bylo kvůli „cenzorskému“ pytlíkovému přebalu, ukrývajícímu poamericku to opravdové pod ním, těžko říct. Spíš chyběl singlový vyslanec do rádií. Muzika samotná je totiž bezchybná, albová. Úvodní „Big Apple Dreamin’ (Hippo)“ startuje lordovskými zdrsněnými hammondkami. Celkově je „Muscle Of Love“ propracovaným kusem, nevytlučeným obehráváním v rozhlasových stanicích. Bohužel labutí píseň původní party ve složení: Alice Cooper, Glen Buxton, Michael Bruce, Dennis Dunaway, Neal Smith.
*****
 
Welcome To My Nightmare (1975)
Nová etapa, nová sestava, a hned vrchol možného, často s puncem nejlepšího Cooperova alba. Monumentální dílo po všech stránkách. „Potřeboval jsem na úvod alba píseň, aby doslova nastavila pódium pro Noční můru ... chtěli jsme něco strašidelného, ​​ale jazzového.“ Kytarista Dick Wagner dodává: „Seděli na našich zahradních židlích a já na své akustické kytaře pár akordy naznačil riff a najednou Alice Cooper zpívá ,Vítejte v mé noční můře - myslím, že se vám bude líbit’."
******
 
Alice Cooper Goes To Hell (1976)
K „I Never Cry“ AC lakonicky poznamenal: „Vyznání alkoholika. Podařilo se mi vypít většinu svých emocí. Když jsem tam tak seděl, nedokázal jsem si vzpomenout na poslední chvíli, kdy jsem plakal.“
****
 
Trash (1989)
Po mrzkém desetiletí konečně návrat na vítěznou vlnu, tentokrát v blyštivé metalické verzi. Proplánová halekačka „Poison“, ani žádná jiná z jednoduchých refrénovek, sice nemají kouzlo tajuplných sedmdesátkových kousků, na druhou stranu ale přivedly Alice Coopera zpět do světa úspěšných a žádaných muzikantů. Nejraději mám hrozičskou „Hell Is Living Without You“. V éře větrákových videoklipů s babama kam se podíváš se navíc musel AC cítit jako ryba ve vodě. (UK #2/US #20)
*****


Hey Stoopid (1991)
„Hey Stupid“ je o poznání temnější a tvrdší než „Trash“. Alice Cooper dal jasně najevo, že si našel a podmanil novou výrazovou parketu. Největším hitem se vedle titulky stala další refrénovka, „Feed My Frankenstein“. Album i v době grunge celkem bodovalo v žebříčcích (UK #4/US &47).
****
 
The Last Temptation (1994)
Jediné LP/CD z poloviny devadesátek. Alice Cooper se stále držel svého metalického soundu konce osmdesátých let. Album se opět dostalo v Anglii do první desítky, bodovalo i na kontinentu, za oceánem už ale žádná velká sláva. (UK #6/US #68). Ze dvou singlů přežil dodnes v rozhlasových rotacích „Lost In America“. „It’s Me“ je pak posledním singlem, co bodoval v britské Top (# 34).
***
 
Welcome 2 My Nightmare (2011)
Navázat na proslulé LP „Welcome To My Nightmare“ z roku 1975 napadlo producenta Boba Ezrina. Nově zrozená Noční můra kolem své starší sestry krouží, dotýká se jí, opičí po ní. Podobně jako Loafův Netopýr.
Studiem prošlo na třicet muzikantů, hostů a spoluautorů. V několika skladbách si zahrají i členové slavné sestavy ALICE COOPER. Michael Bruce, Dennis Dunnaway a Neal Smith včleňují do novinky nefalšovanou patinu. Stará parta umí i postrašit, „When Hell Comes Home“ pokrývá temný sabbatovský riff, a když na scénu přijde zaříkávač, vraždění neviňátek může začítJ  Bob Ezrin kočíroval všechny, co prošli studiem, k tomu, aby „Welcome 2“ začínala tam, kde „jednička“ skončila, jakkoliv to zní coby promo fráze. Říkává se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Welcome 2 je výjimkou.
***** a půl
Co napsat závěrem? Snad jen malé připomenutí, že Cooperovi dluží spousta muzikantů. On boural konvence a nastavoval svůj ksicht, schytával rány médií i veřejnosti. Následníci přišli takříkajíc k hotovému. Bowie nosil v jedenasedmdesátém ženské šaty až jako druhý v pořadí, Marc Bolan sice v 1975 definoval na „Bolan’s Zip Gun“ gangsterský glam, jenže Alice Cooper jej už předtím prožil. Malcolm McLaren a Vivienne Westwood vylepšili v sedmasedmdesátém punkáčům garderobu, kdo ale vytáhnul dávno před nimi na světla reflektorů sado & maso rekvizity? Kdo předznamenal „goticky“ naparáděný vzhled Siouxsie a Banshees? Kdo nastartoval představivost KISS? A co Gwar? A Marilyn Manson? Alice, Alice, Alice, Alice, Alice…
„Všichni se mě ptají, jaká je moje oblíbená píseň Alice Cooper. Je to nemožné jako vybírání vašeho oblíbeného dítěte. Všechny jsou malými psycho dramaty. Některé jsou hezké, zábavné, dokonce i romantické. Jiné bizarními nočními můrami. Ale všechny byly napsány pro vás nebo o vás. Některé z nich jsem hrál milionkrát. Jiné si sotva pamatuju. Upřímně, nemám oblíbenou píseň Alice Coopera. Možná jsem ji ještě neudělal.“
Alice Cooper v předmluvě k boxu Život a zločiny Alice Coopera (1999)
 
„Znám slova všech písní Alice Coopera.“ John Lydon

Jaromír Merhaut pro Spark 2017


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

AC/DC: Power Up (2020)

ZVUKOVÝ SLIS(Z) NAMÍSTO HUDBY

BABE RUTH

1970 04: OBOUSTRANNÝ BENEFIT? KDEPAK … JETHRO TULL/BLODWYN PIG

APPICE BROTHERS: Vládci hromů a bucharů

GRAVY TRAIN

1970 11: ROCKOVÝ JEŽÍŠ AŽ NA VĚKY

THE TRIP

ROCKMAN TOM SCHOLZ: MOZEK I TĚLO BOSTON

EELA CRAIG