1970 01: ROCKOVÁ EXPLOZE I NENORMALIZACE BYTÍ
Rockoví věrozvěstové LED
ZEPPELIN a KING CRIMSON zapálili v devětašedesátém doutnák, a tak
sedmdesátý explodoval hard/art rockem na všech hudebních frontách stovkami alb,
skokově posunujícími vývoj stále ještě mladého hudebního žánru.
S rachotem i
otevřenou myslí tedy vstupujeme v našem „nekonečném“ vzpomínání do pomyslné
sedmé dekády dvacátého století.
Z dnešního zpětného
pohledu máme při znalosti dalšího vývoje možnost „jasnozřivě“ poukázat na to či
ono zásadního, nicméně bez autentického svědectví dobových článků a rozhovorů
by náš obraz byl šedivě akademický. I proto pravidelně zalistujeme stránkami
starých Melody Makerů, New Musical Expresů. Melodií, Mladých světů, Téček,
Zápisníků, bolševických příkazů … a nejenom kvůli muzice, protože zatímco na
západ od nás nadále bublal hudební i společenský kvas, v Československu
hodil bolševik na národ těžkou normalizační deku, jež dusila vše svobodné a
nepoddajné – i rockovou muziku. Naštěstí byla vetchá a děravá.
Rok 1970 započal dekádu,
v jejímž průběhu rock dospěl, zbytněl a zmohutněl, rozstřelil se na
tisícero střípků i slil do monolitů, popřel a znovu našel svou podstatu, aby na
jejím konci povstal heavy metal, tak jak jej známe.
Malá vsuvka: protože náš
letopočet nezačal nultým rokem, startuje každá dekáda rokem s jedničkou na
konci, dejme ale přednost zavedenému způsobu vnímání desetiletek, a oslavme rok
1970 coby první sedmdesátkový.
–
Leden 1970 byl svým
způsobem nenápadný, sabbatovsky mělo zahřmít až o měsíc později. Nejenom
anglický singlový žebříček byl zahlcen sladkou pop marmeládou (ARCHIES „Sugar
Sugar“, MARMALADE „Reflections Of My Life“), v Americe vládli SHOCKING
BLUE s půl roku starou Venuší, nicméně mezi alby kralovala loňská kvalita
a ve studiích se dokončovala jedna novinka za druhou. Několik si jich
připomeneme.
LEMMYHO INSPIRACE: MC5
„Back In The USA“, první
studiovka detroitských heavy-punkerů bude už zřejmě navždy tak trochu ve stínu
explosivního předchůdce, živáku „Kick Out The Time“, přesto jde ale o zcela
zásadní dílo rockové historie, náležející do pětistovky největších alb všech
dob – jak podle amerického Rolling Stone, tak anglického New Musical Expresu.
MC5 svou „dvojkou“ mimo jiné nastartovali i Lemmyho: „Seděl jsem a poslouchal to album celé hodiny, dohrála druhá strana, já
vinyl otočil zpět na první a jelo se znovu! Když jsem zakládal MOTÖRHEAD, chtěl
jsem vytvořit jejich britskou verzi, dokonce jsme začali v pěti, pak ale
události nabrali jiný směr. V každém případě, bez ,Back In The USA’ by
moje kariéra vypadala jinak.“
Škoda, že si kapela
nechala producentem Jonem Landauem ve studiu přistřihnout a vypulírovat drápy, a
tak úsečné pecky jako „Looking At You“, High School“, „Call Me Animal“ a další
neměly šanci vyznít agresivně jako na koncertech kapely.
MOSTY SIMONA A GARFUNKELA
„Bridge Over Troubled
Water“, „Most přes rozbouřené vody“, krásná deska, byť ni hard/heavy/art. Jedno
z elpé, jež provedlo celou mou generaci rozbouřenými vodami teenagerského
poznávání sebe sama i světa dospělých. K prosluněným melodiím a
konejšivému soundu se dalo uchýlit, kdykoliv na člověka padly chmury prvních
lásek či názorových/generačních střetů doma i ve škole.
Jiří Černý doprovodil supraphonského
vydání obsáhlým sleevenote, z něhož vyjímám: „Je-li v dnešní světové populární hudbě Bob Dylan svědomím
společnosti a Donovan vykladačem jejich snů, pak Simon s Garfunkelem
přišli svými písněmi překlenout zhoubné zvuky lhostejného mlčení. Křehkými
harmoniemi, cherubínskými dvojhlasy, stylem jakoby obestavěným kolem ryzí
jemnosti Paulovy španělské kytary nám skýtají úlevu a jas, tolik hledané nejen
v písních, ale v současném umění vůbec.“ Titulní bolerovsky mohutnící
vznešený gospel patří bezesporu mezi největší světové hudební počiny.
CHICAGSKÁ FÚZE
Nechci si hrát na někoho,
kdo v patnácti poslouchal náročnou velkokapelovou jazzrockovou fúzi (též
označovanou jako big band rock) eponymní 2 LP prvotiny ansáblu CHICAGO TRANSIT
AUTHORITY (posléze název zkrácen na CHICAGO). Zpětně viděno šlo o pokus, co
sice nezaznamenal dlouhodobý historický úspěch, v raných sedmdesátých
letech však patřil ke stěžejním, progresivně rockovým akvizicím tehdejší scény.
Jak trefně napsal Jaromír Tůma v Melodii (1971/10): „Hudba pro labužníky […] během jediné minuty dokáží přejít od riffových
hard-rockových vzorů po nejvolnější jazzové variace a pak zase do velebnosti
klasické hudby i atonálnosti třetího proudu.“
Rané CHICAGO patřilo vedle
BLOOD, SWEAT & TEARS mezi nejúspěšnější rockové soubory s mohutnou
dechovou sekcí a jazzovými harmoniemi. Svým způsobem navázalo na průkopnický
PAUL BUTTERFIELD BLUES BAND. Zásadním předpokladem úspěšnosti byla vedle
kompoziční a aranžérské nápaditosti též muzikantská zručnost, vymykající se běžnému
pudovému rockovému standardu. I přes svou náročnost se i takováto muzika tehdy
umísťovala v první desítce vícera prodejních LP žebříčků.
Tak co, Sparkaři, považujete
se za labužníky? Já věřím, že ano.
ZABRISKIE POINT
Kalifornské šedesátky
otisknuté do filmového pásu. Metaforický road-movie střet nespoutaného svobodného
světa hippies a upjatých bílých límečků, naroubovaný na rasově podbarvené
polit-krimi téma. Dílo Michelangela Antonioniho dodnes budí pro určitou
barvotiskovou schematičnost postav i děje rozporuplné reakce. Já osobně se ale vždy
rád znovu rád pokochám přirozenou krásou Darii Halprin (sakra to je baba!) i
proslulým výbuchem, co za doprovodu pinkfloydovské „Careful With That Axe“
znovu a znovu ve zpomaleném záběru rozmetává residenci zazobaného naboba. PINK
FLOYD si sice posléze stěžovali, že rejža vybral ze spousty jimi dodané
muziky jen pár kousků, nicméně popsaná filmová scéna je něco, na co se
nezapomíná. Přiznávám dodatečně, že letmá mladosvětská zmínka/zrnopidifoto o
největší filmové sexy scéně cloumala mou puberťáckou představivostí jako
máloco.
Soundtrack, ve kterém mimo
PINK FLOYD zazní například KALEIDOSCOPE, THE YOUNGBLOODS GRATEFUL DEAD a Jerry
Garcia solo, sám o sobě neobstojí, berte zmínku o „Zabriskie Point“ jako
pozvánku ke zhlédnutí filmu, objevujícího se čas od času na ČT: Art.
TUZEMÁCKÉ NENORMÁLNO
Československem se dál plíživě
šířil rudý svrab normalizace, zmocňoval se dalších a dalších mocenských pozic,
a přitom nás dole nechával v bláhové naději, že nebude snad až tak zle.
Vyšlo kupříkladu ještě trojčíslo Pop Music Expresu, i když už s cinknutým
obsahem a Goťákem na přebalu, pokračoval i technicky osvětový měsíčník Hudba a
zvuk, a také v Melodii i Mlaďáku se dalo ledasco zajímavého najít …
Kádrové posudky rodičů ještě
tolik neovlivňovaly osudy nás, deváťáků základek, vybírajících si školy svého
gusta, a tak jsem se mohl coby čerstvý rocker/bigbíťák/hifík směle zapsat k
přijímačkám na elitní pardubickou slaboproudou elektroprůmku, kde byla šance
přičichnout ke krásám magnetofonů, gramců, rádií i z druhé strany. Byť muzikantsky
nepoužitelný, protože nezazpívám ani hoří a kytaru jsem odložil po dvou
akordech, bigbít nasměroval i mou profesní dráhu.
Ve škole se ovšem už o
spoustě věcí znovu neučilo, Masaryk ani srpen jakoby nikdy nebyly, skauting
jakbysmet, Junák podruhé rozpuštěn. Časáky ročníku 1968 zmizely ze školní
čítárny, vycházejí poslední reprinty původních Rychlých šípů.
A napříč Československem
od ledna letěl, pro jistotu už jen polohlasně, slogan: „Narodil se nový Rusák, jmenuje se Gustáv Husák“. V květnu
sedmdesátého začal vysílat druhý program československé televize. Takže nic nadvakrát,
čili 00NIC.
V ČSSR žilo,
obklopeno dráty a vzteklými psy v uniformách i bez nich, koncem roku 1970 oficiálně
14 344 987 občanů, z toho 9 807 697 v Čechách a na
Moravě.
ČTIVÁ MELODIE I OBČASNÉ FALEŠNÉ MLAĎÁCKÉ TÓNY
Lednovou Melodii zdobila na
titulce sice Helena Vondráčková, ale hned za výletem s tehdy ještě
sympatickým diblíkem následovala strana o perfektní Kristíně, čili Christine
Perfect (CHICKEN SHACK, FLEETWOOD MAC), jak své povídání nazval Alexander
Goldscheider. Soul music v čele s Czesławem Niemenem byl nejen podle
Romana Waschka nejpopulárnější hudbou v Polsku. 2nd Isle Of Wight Festival
Of Music probral důkladně Petr Dorůžka, a náš starý/mladý známý Petr Sís
v rubrice „Jak já to slyším“ předvedl své vnímavé ucho i lehký jazyk.
Chcete poradit s výběrem magnetofonu? Žádný problém, první díl s tabulkou
tesláckých strojoven zaujme i dnes, mimo jiné cenovkami v rozpětí 2100 až
3150,- Kč, podle modelu, při průměrné mzdě 2000,- Kčs brutto, takže pro
přepočet na dnešní poměry můžeme směle připsat nulu a ještě přidat padesát
procent navrch. A to byl z přehledu vynechán stereofonní B43A za bratru
pět tisíc a něco československých. Na dalších stránkách následuje malá abeceda
Pop music, jiskřivá polemika manželů Černých s Miroslavem Černým nad
knihou „Hvězdy světových mikrofonů“, článek „Svět u mikrofonu“ Jaromíra Tůmy…
už na první pohled samé skvělé čtení. Celkem prima byl i čtrnáctideník
Aktuality Melodie, s Čestmírem Klosem coby šéfredaktorem.
To Mlaďák ročníku 1970 už
byl poznatelně cinklejší. Na otázky MS kupříkladu odpovídal jakýsi
generálmajor, o stranu dál se skvěla Leninova světnička a úderná rezoluce slovenských
mládežníků, svazácký flusanec na hippies a svobodu vůbec.
Naštěstí se mimo to psalo
o Laterně magice, fotbalové i hokejové reprezentaci, Slávce i Spartě, byť s
Husákem v hokejové šatně. Silné vzpomínky i po půl století evokuje při
listování starými čísly sada top snímků roku 1969. Perličkou je fotogalerie
potenciálních nevěst prince Charlese, Diana nikde, v sousedství keců kolik
stojí Brity královna. Nechybí profil zvěčnělého rebela Jamese Deana a laňky
Twiggy, ani vážně míněné plány na vyzdvižení (tehdy stále neobjeveného)
Titaniku pomocí balonů naplněných vodíkem (trup je prý pod osmimetrovým nánosem
bahna a v sejfech 19 milionů dolarů, teoretizovalo se).
NEZLOMNÝ PRAPOREC HIFI
Nejdéle se držel odborný
tisk. Například vícekrát v našem pamětnickém seriálu zmíněný magazín Hudba
a zvuk vycházel až do konce roku 1971. Na jeho stránkách neměla pokřivená rudá
ideologie v podstatě prostor, protože Ohmův zákon platil i pro bolševiky,
a západní elektrotechnika, zejména civilní, určovala vše podstatné i pro Rusko
a jeho satelity. A tak se v oáze hifistického čtení zjevovaly – mimo různé
návody jak si postavit jinak nedostupnou domácí audio techniku – testy gramofonových
přenosek Empire, Stanton, Shure, představení kazetových magnetofonů Philips a
Sony, kotoučáků Studer, receiverů Fisher, mikrofonů Beyer, navrch reklamy na
magnetofonové pásky Basf.
Kdo by to byl řekl, že i
po padesáti letech vývoje a nástupu digitálu před čtyřmi desetiletími stále patří
vinyl a gramofony mezi audiofilsky vzývané modly. Stačí se porozhlédnout a
poptat mezi hudebními fanoušky všech generací. Ostatně, i stránky Sparku jsou
toho důkazem.
Ve své knihovně
nostalgicky opatruju publikaci: Rozhlasový přijímač a jeho všestranné využití,
autora Karla Janoše. Pro bigbítem a hudebními dálavami posedlého teenagera šlo
o parádní sbírku pohádek, čti: fotografií a detailních popisů rozhlasových
přijímačů z celého světa, i praktických informací, viz seznam evropských středovlnných
vysílačů s přesnými údaji o kmitočtu a výkonu, jenž mi ulehčoval večerní
hledání muziky na tranzistorovém sokolíkovi.
Hifi hnutí se tak stalo po
celou dobu normalizace hájemstvím hudebně i technicky zvídavých i
svobodomyslných. A protože pod svícnem bývá největší tma, pranic nevadilo, že
oficiálně patřily Hifi kluby pod Svazarm, čili de facto byly armádní složkou. Generál
nalevo, plukovník napravo, a z repráků LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE, URIAH
HEEP, BLACK SABBATH…
–
P.S. Jo, a v červenci
1970 poprvé vystoupili nějací QUEEN:-)
Jaromír Merhaut pro Spark 2020
Komentáře
Okomentovat