PŘÍBĚHY PROGRESIVNÍHO ROCKU (IV)
SPLETITÝ JAZZ
ROCK
Jan Hammer Group
DEFINICE
Muzikologické a encyklopedické definice prvotního jazz rocku nechám na povolanějších.
Lubomír Dorůžka v hesle „jazz rock“ [Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby: část věcná, Editio Supraphon, 1983] mimo jiné píše: „jazz rock, jindy t. rock jazz a někdy (potenciálně poněkud v jiném významu) i pop jazz; orientační označení tendence k narůstání kontaktů mezi rockem a jazzem, již lze sledovat zhruba od konce 60. let. Předpokladem k ní je jednak přirozený sklon jazzu čerpat z výrazových prostředků soudobé pop. Hudby, jednak postupné technické vyzrávání rockových hudebníků a jejich směřování k větší výrazové složitosti i náročnosti. Pokusy o syntézu vycházejí z obou stran; spojujícím prvkem jsou přitom společné afroamer. prameny a zejména tradice blues. Rockoví hudebníci přijímají z jazzu zejména sklon k vytváření rozsáhlejších improvizovaných sól a ploch, praxí společného jamování (již nejnovější jazzové směry zatlačily do pozadí) a vytváření náhodných nebo krátkodobých formací špičkových hudebníků (obdobou jazzového All Star Bandu je rocková Super Group). Jazzoví hudebníci si z rocku vybírají některé prvky rockové rytmiky (zvýraznění přehledného členění základního metra místo volného rytmického proudu, typického pro free jazz) a elektrofonické a elektronické nástroje, příznačné pro nový zvukový ideál rocku.“
Josef Vlček v brožurce Rockové směry a styly [ÚKVČ, 1988] uvádí pro jazz rock: „Hudební proud postpsychedelického období, vycházející z teorie ’progresivního rocku’ o pohlcování a aplikování různých stylů v rocku. Vznikl koncem šedesátých let několika způsoby:
A fusion music ve Vlčkově rozboru: „Modernější americký termín, označující druhou fázi jazzrocku, v níž původní spojení obou žánrů absorbuje další oblasti populární hudby, jazzu a etnických kultur (především africké, orientální a iberoamerické) a nezřídka je přetváří v taneční hudbu. Obsah termínu fusion music je široký – pokrývá celé žánrové oblasti: soul, jazz rock, free jazz, disco jazz, funk jazz, raga rock, New Thing atd. V širším slova smyslu je pod ním chápána veškerá hudba A.O.R., ale také např. minimalismus.“
Jan
Blüml [Art rock: stylově žánrový typ a jeho české varianty, 2009]: „Druhá linie psychedelického rocku, jejímiž
reprezentanty byly kupříkladu skupiny Traffic, Colosseum, If a dále také
soubory tzv. Canterbury scene jako Soft Machine a Caravan, vycházela rovněž z
britského bluesového revivalu. Od hudby Cream nebo Jimiho Hendrixe ji však
odlišovala výraznější integrace prvků jazzu. Vliv jazzu se zde
projevoval zejména v oblasti instrumentace – skupiny vedle „klasického“
rockového instrumentáře, který tvořila elektrická kytara,
baskytara, bicí a případně klávesy, používaly často dechové nástroje, jako
byl saxofon nebo příčná flétna. Inspirace jazzem je rovněž patrná
v rovině hudební struktury; častá instrumentální sóla se v případě hudby
výše uvedených skupin neomezovala na bluesovou pentatoniku, ale využívala
rozmanitější tónový materiál, například chromatiku
apod. Melodie sólových improvizovaných hlasů pojednávaných hudebních
souborů vycházely často ze složitější harmonické a rytmické
struktury. Uvedený hudební okruh představuje jeden z kořenů stylově
žánrového typu jazz rock.“
–
Pro úplnost uvedu „americké“ (server Allmusic) členění jazz rocku:
– písničkářský jazz-rock (Joni Mitchell, STEELY DAN, Van Morrison, Tim Buckley)
Pozorný
čtenář si jistě povšimnul několika různorodostí v názorech citovaných
muzikologů a hudebních publicistů. Osobně se přikláním k názoru, že
v polovině šedesátých let byla vývojově určující britská linie,
vycházející z blues, pokračující mimo jiné v tzv. Canterbury scéně,
zatímco americká převzala celosvětovou iniciativu aktivizací jazzmanů v
MAHVISHNU ORCHESTRA, WEATHER
REPORT, potažmo Milese Davise a jeho přelomového alba „Bitches Brew“ (1969).
NÁSTUP JAZZ ROCKU
Spojnicí mezi rockem a jazzem je bezesporu původní afroamerická forma blues s kořeny v oblasti západní Afriky (dnešní Mali, Maroko, Mauretánie). Je proto na první pohled paradoxní, že počátkem šedesátých let byly světu blues a moderního jazzu navzájem poměrně vzdálené, zejména v Americe. V Anglii se ale již během první poloviny šedesátek vyrojila celá plejáda novátorů, kteří svou muzikou zkoumali možnosti fúze rocku a jazzu.
Jack Bruce v THE GRAHAM BOND ORGANISATION, John McLaughlin s GEORGIE FAME AND THE BLUE FLAMES, Brian Auger, o něco později pak Manfred Mann s EP „Instrumental Asylum“ – ti všichni pokládali základy jazz rocku již v éře jásavé Beatlemanie. Jack byl spíše rocker, John a Brian jazzmani, a Manfred tak nějak obéJ
V USA vše naplno začali THE FREE SPIRIT s Larrym Coryellem v sestavě. Ten měl zkušenosti s hraním po boku vibrafonisty Garyho Burtona, jehož album „Duster“ z roku 1967 je za oceánem považováno za první nahrávku stylu „fusion" (což je víceméně tamější synonymum pro jazz rock).
I v Evropě byli od samého počátku populární BLOOD, SWEAT & TEARS a raní CHICAGO. Šlo de facto o rockové bigbandy s výraznou dechovou sekcí, nejpříhodnější mi pro jejich styl připadá označení big band rock, potažmo brass rock – coby podmnožina jazz rocku.
Nejviditelnější jazz rock představují již zmínění MAHAVISHNU ORCHESTRA, WEATHER REPORT a RETURN TO FOREVER. Jde o jakousi obdobu artrockové svaté trojice YES, GENESIS, PINK FLOYD. Nás může těšit, že jedním z hybatelů světové jazzrockové scény byl i Jan Hammer, jehož novátorské využití možností minimoogu ovlivnilo celou plejádu kolegů.
Kapitolou samou pro sebe byl Frank Zappa. Jeho avantgardní hudba byla naprosto nepředvídatelná a těžko zařaditelná. Nicméně za jazzrocková bývaji nejčastěji označována alba „Hot Rats“ (1969), plus dvě z dvaasedmdesátého: „The Grand Wazoo“ a „Waka/Jawaka“.
Carlos Santana pak ve svém druhém vývojovém období (1972-76) míchal jazz rock s latinou.
Jazzové názvuky najdeme u CREAM, DOORS, GRATEFUL DEAD, raných PINK FLOYD i JETHRO TULL, free jazz pak objevíme u KING CRIMSON a GENTLE GIANT.
Dá se říci, že vyznavači progresivního rocku, artrocku, byli na jazz rock připraveni.
JAZZ ROCK V ČSSR
Jak jsem již předeslal, československá jazzrocková scéna byla výrazně ovlivněna politikou. Bolševik v rámci posrpnové normalizace tvrdě potlačoval vše rockové. Počínaje vlasy, přes anglické názvy kapel, až po hudbu samotnou. Na jazz si komunisté v sedmdesátých létech naproti tomu už vůbec nevyskakovali, měl již status „vysokého“ umění, navíc s podtextem hudby imperialismem utlačovaných černochů. Není proto divu, že se jazz rock stal jakousi oázou pro mnohé rockery. Bylo v něm dost místa pro bigbíťáky i jazzmany, klasiku i hledačství. Navíc se jazz rock svým dominujícím instrumentálním pojetím odstřihnul od ruďochy provokujících sdělení a angličtiny.
Prvním významným „jazz-rockovým“ pokusem se stalo společné album BLUE EFFECT & JAZZ Q – „Coniunctio“ z roku 1970. O žádnou fúzi v podstatě ale nešlo, jazz a rock na albu koexistovaly, nepropojily se. Vedle experimentální jazzové kompozice Jiřího Stivína a Martina Kratochvíla, „Coniunctio I“, najdeme Hladíkův art rock, „Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje“. Podobně nesourodě dopadly i snahy o sblížení skupiny BLUE EFFECT s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu, řízeným Kamilem Hálou: „Nová syntéza“ (1971) a „Nová syntéza 2“ (1974). Výsledkem je big band rock, kdy v tu kterou chvíli tahá za pilku jeden nebo druhý. Organické spojení jazzu s rockem se zkrátka nekoná, nicméně je výsledek posluchačsky celkem vděčný: art rock s dechovou sekcí, okořeněný prvky free jazzu. Zpívaná dvojka jde ještě blíže směrem k rockerům. Na „Město Er“ (1971) FRAMUS FIVE s Michalem Prokopem u mikrofonu se názory různí, nicméně jde asi o nejambicióznější raný pokus o spojení výrazových prostředků vícera žánrů. Sám Michal Prokop je dnes k „Městu Er“ mírně odtažitý: „Připouštím, že za rozhodnutím udělat dlouhou skladbu na celou stranu desky stálo i to, co já jsem dnes už dávno opustil, ale s čím tehdejší progresivní svět koketoval, totiž snaha dokázat, že taky děláme opravdové umění.“
Kdyby vyšla, patřila by „Odyssea“ (1969) Petra a Hany Ulrychových k nejvýznamnějším počinům progresivního rocku přelomu šesté a sedmé dekády. Na rozdíl od výše uvedených pokusů se Ulrychovcům podařilo bezešvě propojit rockový ATLANTIS s jazzovým orchestrem Gustava Broma. Rocková psychedelie vedle moravského folklóru, jazzu i moderní avantgardní artificiální hudby. Jiří Černý v doprovodném textu k odloženému vydání v devadesátém roce označil LP za „originální, i ve světovém měřítku průbojný projekt“.
Nejvýraznějším představitelem československého jazzrocku byl JAZZ Q Martina Kratochvíla, absolventa Berkley College. Po rozchodu se Stivínem se orientoval na styl představovaný soubory WEATHER REPORT a MAHAVISHNU ORCHESTRA. Alba jako „Pozorovatelna“ a„Symbiosis“ (obě 1974), plus „Jazz Q Live 1974-75“ jsou svým bluesrockovým fundamentem lehce stravitelná i pro ortodoxní rockery.
Vedle JAZZ Q měly mezi rockery hodně příznivců i soubory ENERGIT Luboše Andršta, BOHEMIA a IMPULS, ze slovenských pak GATTCH. V jednotlivostech se jazz zrcadlil v tvorbě PRAŽSKÉHO VÝBĚRU, či Vladimíra Mišíka. Tvrdšími sousty byli PRAŽSKÝ BIG BAND Milana Svobody i konceptuální tvorba Jana Spáleného, představovaná alby „Edison“ (1978) a „Signál času“ (1980).
–
Mnohý ze zvídavějších čtenářů jistě rozpoznal, že vměstnání vrcholného období jazz rocku do jednoho pokračování našeho seriálu o progresivní rockové hudbě mě donutilo k výrazné strohosti. Na druhou stranu věřím, že jsem u nejednoho z metalistů vzbudil zvědavost, a že strýček Google zaznamenal v těchto dnech zvýšenou frekvenci termínu „jazz rock“J
Jaromír Merhaut pro Spark 2016
–
Pro úplnost uvedu „americké“ (server Allmusic) členění jazz rocku:
– písničkářský jazz-rock (Joni Mitchell, STEELY DAN, Van Morrison, Tim Buckley)
NÁSTUP JAZZ ROCKU
Spojnicí mezi rockem a jazzem je bezesporu původní afroamerická forma blues s kořeny v oblasti západní Afriky (dnešní Mali, Maroko, Mauretánie). Je proto na první pohled paradoxní, že počátkem šedesátých let byly světu blues a moderního jazzu navzájem poměrně vzdálené, zejména v Americe. V Anglii se ale již během první poloviny šedesátek vyrojila celá plejáda novátorů, kteří svou muzikou zkoumali možnosti fúze rocku a jazzu.
Jack Bruce v THE GRAHAM BOND ORGANISATION, John McLaughlin s GEORGIE FAME AND THE BLUE FLAMES, Brian Auger, o něco později pak Manfred Mann s EP „Instrumental Asylum“ – ti všichni pokládali základy jazz rocku již v éře jásavé Beatlemanie. Jack byl spíše rocker, John a Brian jazzmani, a Manfred tak nějak obéJ
V USA vše naplno začali THE FREE SPIRIT s Larrym Coryellem v sestavě. Ten měl zkušenosti s hraním po boku vibrafonisty Garyho Burtona, jehož album „Duster“ z roku 1967 je za oceánem považováno za první nahrávku stylu „fusion" (což je víceméně tamější synonymum pro jazz rock).
I v Evropě byli od samého počátku populární BLOOD, SWEAT & TEARS a raní CHICAGO. Šlo de facto o rockové bigbandy s výraznou dechovou sekcí, nejpříhodnější mi pro jejich styl připadá označení big band rock, potažmo brass rock – coby podmnožina jazz rocku.
Nejviditelnější jazz rock představují již zmínění MAHAVISHNU ORCHESTRA, WEATHER REPORT a RETURN TO FOREVER. Jde o jakousi obdobu artrockové svaté trojice YES, GENESIS, PINK FLOYD. Nás může těšit, že jedním z hybatelů světové jazzrockové scény byl i Jan Hammer, jehož novátorské využití možností minimoogu ovlivnilo celou plejádu kolegů.
Kapitolou samou pro sebe byl Frank Zappa. Jeho avantgardní hudba byla naprosto nepředvídatelná a těžko zařaditelná. Nicméně za jazzrocková bývaji nejčastěji označována alba „Hot Rats“ (1969), plus dvě z dvaasedmdesátého: „The Grand Wazoo“ a „Waka/Jawaka“.
Carlos Santana pak ve svém druhém vývojovém období (1972-76) míchal jazz rock s latinou.
Jazzové názvuky najdeme u CREAM, DOORS, GRATEFUL DEAD, raných PINK FLOYD i JETHRO TULL, free jazz pak objevíme u KING CRIMSON a GENTLE GIANT.
Dá se říci, že vyznavači progresivního rocku, artrocku, byli na jazz rock připraveni.
JAZZ ROCK V ČSSR
Jak jsem již předeslal, československá jazzrocková scéna byla výrazně ovlivněna politikou. Bolševik v rámci posrpnové normalizace tvrdě potlačoval vše rockové. Počínaje vlasy, přes anglické názvy kapel, až po hudbu samotnou. Na jazz si komunisté v sedmdesátých létech naproti tomu už vůbec nevyskakovali, měl již status „vysokého“ umění, navíc s podtextem hudby imperialismem utlačovaných černochů. Není proto divu, že se jazz rock stal jakousi oázou pro mnohé rockery. Bylo v něm dost místa pro bigbíťáky i jazzmany, klasiku i hledačství. Navíc se jazz rock svým dominujícím instrumentálním pojetím odstřihnul od ruďochy provokujících sdělení a angličtiny.
Prvním významným „jazz-rockovým“ pokusem se stalo společné album BLUE EFFECT & JAZZ Q – „Coniunctio“ z roku 1970. O žádnou fúzi v podstatě ale nešlo, jazz a rock na albu koexistovaly, nepropojily se. Vedle experimentální jazzové kompozice Jiřího Stivína a Martina Kratochvíla, „Coniunctio I“, najdeme Hladíkův art rock, „Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje“. Podobně nesourodě dopadly i snahy o sblížení skupiny BLUE EFFECT s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu, řízeným Kamilem Hálou: „Nová syntéza“ (1971) a „Nová syntéza 2“ (1974). Výsledkem je big band rock, kdy v tu kterou chvíli tahá za pilku jeden nebo druhý. Organické spojení jazzu s rockem se zkrátka nekoná, nicméně je výsledek posluchačsky celkem vděčný: art rock s dechovou sekcí, okořeněný prvky free jazzu. Zpívaná dvojka jde ještě blíže směrem k rockerům. Na „Město Er“ (1971) FRAMUS FIVE s Michalem Prokopem u mikrofonu se názory různí, nicméně jde asi o nejambicióznější raný pokus o spojení výrazových prostředků vícera žánrů. Sám Michal Prokop je dnes k „Městu Er“ mírně odtažitý: „Připouštím, že za rozhodnutím udělat dlouhou skladbu na celou stranu desky stálo i to, co já jsem dnes už dávno opustil, ale s čím tehdejší progresivní svět koketoval, totiž snaha dokázat, že taky děláme opravdové umění.“
Kdyby vyšla, patřila by „Odyssea“ (1969) Petra a Hany Ulrychových k nejvýznamnějším počinům progresivního rocku přelomu šesté a sedmé dekády. Na rozdíl od výše uvedených pokusů se Ulrychovcům podařilo bezešvě propojit rockový ATLANTIS s jazzovým orchestrem Gustava Broma. Rocková psychedelie vedle moravského folklóru, jazzu i moderní avantgardní artificiální hudby. Jiří Černý v doprovodném textu k odloženému vydání v devadesátém roce označil LP za „originální, i ve světovém měřítku průbojný projekt“.
Nejvýraznějším představitelem československého jazzrocku byl JAZZ Q Martina Kratochvíla, absolventa Berkley College. Po rozchodu se Stivínem se orientoval na styl představovaný soubory WEATHER REPORT a MAHAVISHNU ORCHESTRA. Alba jako „Pozorovatelna“ a„Symbiosis“ (obě 1974), plus „Jazz Q Live 1974-75“ jsou svým bluesrockovým fundamentem lehce stravitelná i pro ortodoxní rockery.
Vedle JAZZ Q měly mezi rockery hodně příznivců i soubory ENERGIT Luboše Andršta, BOHEMIA a IMPULS, ze slovenských pak GATTCH. V jednotlivostech se jazz zrcadlil v tvorbě PRAŽSKÉHO VÝBĚRU, či Vladimíra Mišíka. Tvrdšími sousty byli PRAŽSKÝ BIG BAND Milana Svobody i konceptuální tvorba Jana Spáleného, představovaná alby „Edison“ (1978) a „Signál času“ (1980).
–
Mnohý ze zvídavějších čtenářů jistě rozpoznal, že vměstnání vrcholného období jazz rocku do jednoho pokračování našeho seriálu o progresivní rockové hudbě mě donutilo k výrazné strohosti. Na druhou stranu věřím, že jsem u nejednoho z metalistů vzbudil zvědavost, a že strýček Google zaznamenal v těchto dnech zvýšenou frekvenci termínu „jazz rock“J
Komentáře
Okomentovat