JIMMY PAGE: KYTAROVÝ HYPNOTIZÉR

Sedmdesátiletý rocker? Není to popření rocku jako takového? Ta muzika přeci vznikla a fungovala i coby generační vzdor proti rodičům a zaprděným konvencím. A najednou tu před námi stojí/sedí elegantní stříbřitý oslavenec, usměvavý a přívětivý sekáč, všeobecně uznávaná osobnost, klasik kytary, Umělec, byznysmen, opravdová celebrita v tom nejlepším smyslu slova – Jimmy Page.

 
„Okamžitě ten randál ztlum! A zítra jdeš k holiči!“ … Jak cejch vypálená slova milionů otců provázela zrod tvrdého rocku. Dnešní ušáci to mají jinak. Ozve se maximálně naše shovívavé: „Co to posloucháš za vyměklou sračku?! Kam jsi zase dal vlasy? A ty sis oholil i prdel?“ Samozřejmě, když se rockerský synek i hudebně vyvede, pak se jen pousmějeme, když přiběhne s nějakou boží peckou, co prý objevila zcela nový svět! Víme své, že.
Rock čeká osud jazzu. Stává se výběrovým – svým způsobem elitářským – hudebním žánrem, vývojově uzavřeným víceméně do sebe. Doby, kdy rocková alba bořila prodeje a rocková progrese poháněla soukolí mainstreamu, jsou nenávratně pryč. Poslední rockerské vzepjetí ovládne domovy důchodců, sestřičky budou koukat, pištět a… !

I v těchto souvislostech je potřeba vnímat sedmdesátku jednoho z nejzásadnějších rockových kytaristů, ne-li to toho prvního mezi vyvolenými. Co formovalo jeho osobnost i muzikantství? Čím vším si prošel? Čeho si považuje, na co by nejraději zapomněl? Jaké má plány? Odpovědi najdeme především v rozhovorech s Jimmym, zejména ve velkém pro Rolling Stone z prosince 2012, který vedl s Davidem Frickem.

ZROZEN ZE SKIFLE, ROKENROLU A BLUES
James Patrick Page se narodil 9. ledna 1944 v Hestonu v hrabství Middlesex. Nástup rokenrolu v polovině padesátých zažil takříkajíc na „první chlapeckou signální“ ještě před pubertou. „Měl jsem neukojitelnou chuť na všechno, co souviselo s kytarou, jiní snili o cadillaku, já o své šestistruně. Pak jsme se přestěhovali do Epsonu, a v tom domě byla jediná věc – kytara. Bylo to jako boží vnuknutí. Jeden kluk ze školy mi řekl, ať nástroj přinesu, že mi jej naladí a ukáže pár akordů. Zhruba tak se třemi jsem vystačil celý další rok.“
Za iniciační skladbu označuje Elvisovu Baby Let’s Play House se znělou kytarou Scottyho Moorea, kombinující trsající country s bluesovým frázováním. Ostatně, Jimmy nebyl sám, Keith Richards pronesl: „Všichni ostatní chtěli být jako Elvis. Já toužil být Scotty.“
 
25. červenci 1999 Jimmy Page při příležitosti setkání s Georgem Martinem ve studiích AIR prohlašuje: „Scotty Moore byl hlavní inspirací v mém raném mládí, když jsem přecházel z akustické na elektrickou kytaru. Jeho kytara byla na prvních Elvisových nahrávkách u Sun a RCA monumentální. Tento typ skladeb s výraznou kytarou mi pomohl v směrování mé hry.“
Tak jako všichni mladí Angláni té doby hrál i mladý James Page skiffle. Okouzlující televizní záznam z roku 1957 ukazuje mladého nesmělého třináctiletého rozčepýřeného kohoutka, slušňáčka k pohledání, jak snaživě brnká.
Osud si někdy zajímavě pohrává. Dva z budoucích nejvýznamnějších kytaristů, Jeff Beck a Jimmy Page, oba stejný ročník ze stejné čtvrti, se seznamují poté, co Beckova sestra vypráví svému bráchovi o dalším blázínkovi do kytary. Jimmy vzpomíná: „Jeff dorazil ke mně domů se svou podomácky vyrobenou kytarou, přehrávali jsme kdeco, hodně jsme diskutovali například nad sólem Roye Buchanana v rockabilly Dalea Hawkinse My Babe.“ Jejich kariéry se od té doby prolnuly mnohokrát.
O zásadním vlivu amerických bluesmanů na Led Zeppelin, nejenom Jimmyho, není třeba se rozepisovat. Bez Muddyho Waterse a Willieho Dixona by neexistovala Whole Lotta Love, a bez Whole Lotta Love by nevznikl heavy metal. Dělám si srandu. Ale jen trochu…

SESSION MAN
John Paul Jones v nedávném rozhovoru pro magazín Uncut vzpomíná, jak mladičký Jimmy Page získal mezi kolegy velké renomé okamžitě po svém vstupu na scénu námezdního muzikanta v dvaašedesátém roce. Za první známou nahrávku s jeho kytarou (zatím jen doprovodnou) je považována parádně twangující instrumentálka Diamonds bývalých Stínů – Jeta Harrisa & Tonyho Meehana (#1 v UK!).
 
John vzpomíná na jejich první setkání v roce 1964 v Broadhurst Gardens [West Hampstead], kde Page tehdy bydlel. V té době byla kariéra vyhledávaného studiového muzikanta považována za jednu z cest na vrchol, a oba mládenci po ní směle kráčeli vstříc budoucnosti. Jimmy se o hudbu i vše kolem ní zajímal do hloubky, rád pozoroval zvukaře a studiové techniky při práci. Oba, John i Jimmy, se setkali v první polovině šedesátek na celé řadě nahrávek.
Jen výčet všech doložených i vybájených Jimmyho účastí na známých i zapomenutých písničkách by vydal na několik stran. V rozhovoru pro Rolling Stone došlo jen na pár. Na otázku, jako to bylo s The Who a I Can’t Explain, Jimmy odpovídá: „Ani nevím, proč je kolem toho tolik humbuku, když hraju jen riff v pozadí, za Petem Townshendem. Kdybych tam nebyl, nikdo si to ani nevšimne, je mě sotva slyšet. Ale bylo to kouzelné, poslouchat v režii nahrávku se mnou, cítil jsem se privilegovaný.“
Z pozapomenutých, ale důležitých událostí přišla řeč i na spolupráci s Brianem Jonesem z Rolling Stones při nahrávání hudby k filmu A Degree Of Murder s Anitou Pallenberg v hlavní roli. „Stu (ex člen RS, pianista Ian Stewart, pozn.) mi někdy na podzim 1966 volal, zdali se nechci přidat. Brian přesně věděl, co dělá. Bylo to velmi krásné a objevné hraní. Společně jsme rozšiřovali své hranice. Právě při této session jsem poprvé hrál na kytaru smyčcem a dotknul se mellotronu. Brian měl spoustu nápadů,“ vzpomíná Jimmy.
 
Z jakého impulsu vlastně vzešel gigantický sound Led Zeppelin? Pusťte si Think About It od Yardbirds, sečkejte do druhé minuty a najednou se před vámi vyloupne zběsilé sólo z Dazed And Confused. Sám Jimmy k tomu říká: „Ano, to sólo je téměř totožné s těmi v Dazed And Confused a Communication Breakdown. Takhle divoce a rychle jsem už tehdy chtěl hrát. U Yardbirds jsem ale nebyl schopen mnohé ze svých nápadů prosadit. Například jsem měl kompletní aranže pro skladbu Drinking Muddy Water, producent Mickie Most pokus ale odmávnul, aniž jsme stačili se Stuem pecku rozbalit: ,Další!‘ – a bylo vymalováno. Hodně jsem na sobě v té době pracoval, nedíval se na hodinky, dobře jsem svůj čas investoval. Vše jsem zúročil na jedničce Led Zeppelin, jen jsem k tomu potřeboval ty správné spoluhráče.“
Svým způsobem je štěstí, že rok a půl předtím nedošlo – v rámci session k Jeffovu singlu Beck’s Bolero – ke vzniku supergroup s Jimmym, Keithem Moonem a Johnem Entwistlem z The Who (anebo Johnem Paulem Jonesem) a Stevem Winwoodem z Traffic. Co zůstalo a vstoupilo do dějin, byl Keithův nápad na název: Led Zeppelin.
Troufám si říci, že Jimmy Page tenkrát na přelomu šedesátého sedmého a osmého všem svým kolegům poněkud utekl.

Jimmy Page – Session Man 1 & 2 (1989) Poměrně reprezentativní legalizovaná dvoudílná kompilace Jimmyho nahrávek z let 1963-1968. Ukazuje, jak Jimmyho hra zprvu navazovala na znělou linii Duane Eddy / Hank Marvin. K chicagským bluesmanům dospěl v druhé polovině šedesátých let. Studijní záležitost pro badatele a milovníky šedesátek.

LET LED ZEPPELIN
Ne, nebudu po tisícíprvé opakovat, jak a kde se Jimmy seznámil s Robertem Plantem a Johnem Bonhamem. Led Zeppelin začali zostra. První album za 36 hodin ve studiu, druhé pak na turné. „První album jsem pojal metodicky, s nemilosrdnou účinností. Druhé zachycuje energii kapely na cestě. Žádné hračičkaření. Věděl jsem instinktivně, jak a co dělat. Chtěl jsem se dotknout všecho: akustiky, vyhrávek, blues, rocku – hlavní ale byly riffy, kterou jsem se naučil od chicagských bluesmanů. Zdaleka vše ale nebylo moje dílo, s riffem Good Times Bad Times přišel John Paul Jones. Já měl refrén. John Bonham na oboji narouboval svůj kopák. Bylo to, jako kdybychom všichni najednou vybouchli. … Jiný přístup k blues jsme zvolili na třetím albu,“ doplňuje o kousek dále.
I ty nejzběsilejší pasáže prý Page nahrával ve studiu s pomocí malého zesilovače, nastaveného na ne moc nahlas, soustředěný jen a jen na hru, často vsedě. Aspoň to tvrdí John Paul Jones. Mimo pódium je Jimmy tichý, dá se říci až plachý, introvert – stačí se na YouTube podívat na některé rozhovory.
Jones také vyvrací fámy o tom, že by Led Zeppelin v době své největší žili odtrženi od reality. „Kdepak, normálně jsme fungovali, četli noviny, bavili se o Watergate, atakdále – tak jako ostatní,“ dala by se zhuštěně parafrázovat jeho odpověď. Na druhou stranu John Paul Jones přiznává, že drogy byly v sedmdesátých letech problémem všech. V té době ale nebylo zvykem s podobnými věcmi chodit otevřeně na veřejnost.
Cítil se Jimmy zraňován počátečními negativními recenzemi? Tehdy určitě ano, pisálci na kapelu naklusali spoustu jedu. Dnes si z tehdejších výplodů dělá víceméně legraci: „Po Led Zeppelin a Led Zeppelin II jsme vydali III a co jsme se nedočetli? ,Co to ​​má znamenat – akustické kytary?‘ anebo šílené závěry typu: ,Hrají si na Crosby, Stills & Nash.‘ A to jen proto, že jejich uši nebyly ve střehu už na prvním albu, protože tam bylo akustických kytar taky docela dost.“
Důvodem, proč jsou Led Zeppelin stále v popředí zájmu, a poslouchají je další a další generace, je podle Jimmyho jen a jen hudba sama. Celkem ostře se ohrazuje proti tomu, že kapela byla slavná i díky různým excesům. „Když mýty vyblednou, zůstane hudba.“ „Dal jsem Led Zeppelin vše, co jsem měl. V každém ohledu.“

RIFFY
Jimmyho riffy a střelhbité laufy jsou základním stavebním kamenem LED ZEPPELIN. Na otázku, jak by měl vypadat Great Zeppelin riff, Page odpovídá: „Riff by měl být především hypnotický, vzhledem k tomu že se znovu a znovu opakuje.“
Jak Jimmy pozná, že je riff ten pravý? Zkouší jej znovu a znovu?
„Vnímám instinktem. Led Zeppelin byli vystavěni na riff-led. Současně jsme ale hráli i akusticky, jako příklad zcela opačného přístupu bych uvedl Ten Years Gone z Physical Graffiti. Ostatně Stairway To Heaven byla napsána s pomocí akustické kytary. Kousek po kousku jsem skladbu piloval doma, až jsem měl konkrétní představu a celé její stavbě, sólech, melodické útržky. To vše ještě předtím, než Robert přinesl text.“
V rozhovoru padla i jedna záludná otázka: Co je největší Zeppelin riff ze všech?
„To je stejně těžká otázka jako Jaká je tvoje oblíbená skladba od Zeppelin?. Všechny. Všechny totiž měly své místo na albech. [Pauza] Myslím, že Kašmír. Věděl jsem od počátku, že nemůže být postaven jen na kytaře. Když John Paul Jones zaskóroval orchestrálními aranžemi, stala se z Kashmiru opravdová rocková symfonie. Jen jsem tehdy poznamenal: ,Johne, to je to, co tam má být.‘ Věděl jsem, slyšel jsem.“
Píšeš dnes ještě riffy?
„Jo. Riff ale musí přijít, ten se nedá naplánovat. V jednu chvíli si něco jen tak bezcílně preluduju, a najednou, o minutu později, je tam. To je na muzice tak úžasné.“
A když se objeví nový riff, ptáš se sám sebe: Je tak dobrý jako Whola Lotta Love?
„Ne. Vzhledem k tomu, že asi nebude [smích].“
 
OKULTISMUS
Aleister Crowley a okultismus je téma, které Jimmy komentuje trochu sarkasticky a trochu odtažitě. „Co mě přitahuje k básníkovi a malíři jménem Dante Gabriel Rossetti? Na to se nikdo neptáte. Všichni se ptají na okultismus a Crowleye. A všichni zbystří sluch a čekají na nějaké velké zjevení. Pravda je ale daleko prozaičtější. V mládí jsem četl knihu The Great Beast: The Life Of Aleister Crowley od Johna Symondse, mohlo mi být tak čtrnáct, patnáct. Byla to dost hanlivá kniha, ale byla tam taky vypsaná Crowleyho bibliografie, a má zvědavost mě dovedla k četbě některých jeho děl. Později – jak známo – jsem se stal sběratelem jeho díla a koupil jeho dům.“
John Paul Jones do Boleskine House, Crowleyho usedlosti, kterou Page koupil v roce 1970, nikdy nevstoupil. Jimmyho okultimus považoval za jeho soukromou věc, tvrdí, že na hudbu Led Zeppelin neměl žádný vliv, nahrávky vznikaly jako kolektivní dílo kapely.
Bulvár ovšem dokázal i na tak vratkých základech vystavět „legendu“ o tom, jak Led Zeppelin za svůj úspěch upsali duši ďáblu. Být v té době Blesk, to bychom si početli i u nás:-)

 

LUCIFERS RISING
Jimmyho zájem o okultismus přivedl počátkem sedmdesátých let na práh jeho londýnského domu podivínského filmaře Kennetha Angera, pracujícího na filmu Lucifer Rising, vizuálně vycházejícího z básně Chvalozpěv na Lucifera Aleistera Crowleyho. Page pozvolna začal komponovat a nahrávat, experimentoval se zvuky způsobem na hony vzdáleným čemukoliv, co tvořil pro Led Zeppelin. Spolupráce skončila neslavně, Page poskytl peníze, dům i filmové studio, a dočkal se „odměny“ v podobě pomluv, že není schopen hudbu dopsat, jeho zájem o Crowleyho je prý povrchní a „trezorový“ (sbírku nikde nevystavuje), a je na heroinu! Anger své dílo „dokončil“ po mnoha a mnoha letech s hudbou Bobbyho Beausoleila, napsanou ve vězení, kde si tento člen „rodiny“ Charlese Mansona odpykává doživotí za vraždu.
Hořkost nevyprchala z Jimmyho ani po čtyřiceti letech letech. Na otázku: „Kenneth Anger je stále naživu, smířili jste se?“ odpověděl: „Když jsem na svých webových stránkách oznámil, že můj soundtrack k Lucifer Rising brzy vyjde, dostal jsem od něj vzkaz, že by Lucifer Rising mohl vyjít s mou hudbou. Ignoroval jsem jej.
 
Jimmy Page – Lucifers Rising and Other Sound Tracks (2012) Z mého pohledu classic rockera jde o celkem nezajímavou koláž zvuků, líně a rozbředle se převalujících v pomyslném oparu. Pouze pro kompletisty.
 
 
NEVZLÉTNUVŠÍ XYZ
Dnes si již nemusíme jen představovat, jak by vypadala hudba superskupiny XYZ. Jimmy Page umístil na své stránky ukázku instrumentálních podkladů jeho skladby Rock & Ruin. Sám k tomu uvádí: „Mé první hraní po LED ZEPPELIN bylo s Chrisem Squirem a Alanem Whitem – rytmikou Yes. Měl jsem vždycky velký respekt k jejich hudbě. Při jednom náhodném setkání vyšlo najevo, že já i oni máme nějaké nápady, a já mám navíc k dispozici studio (The Sol, koupené od Guse Dudgeona, pozn.). Věděl jsem, že spolupráce bude docela náročná na kvalitu a přesnost, sám jsem byl překvapený, jak jsme byli synchronní a naladění na stejnou vlnu.“ Zpěvu se ujal Chris Squire, všichni doufali, že se ale podaří zlanařit Roberta Planta, který se koncem února 1981 dokonce účastnil jedné ze zkoušek XYZ, nakonec ale svou účast odřekl pro nechuť k příliš složité hudbě a přetrvávající bolest ze smrti Johna Bonhama. Dochované a porůznu pirátsky vydané nahrávky ukazují, že se bohužel nepodařilo organicky propojit svět Yes s Led Zeppelin, oba existují paralelně vedle sebe, neprolnuly se. Klasicizující artrockoví Yes s přilípnutými blueshardrockovými zeppelinovskými riffy – neukotvený honosný palác jen tak posazený na udusanou černozem. Podle mého úsudku vratké spojení nemohlo fungovat, jakkoliv Jimmy Page tvrdí: „Ale řeknu vám, věc byla dobrá. Mám vícero nahrávek. Doufám, že jednoho dne vyjdou na denní světlo.“ Část nápadů se později objevila na dalších albech Yes i na desce projektu Kino.

DEATH WISH II+III
Nedlouho po neúspěšných námluvách se Squierem a Whitem oslovil Jimmyho jeho soused Michael Winner, zdali by nedal dohromady hudbu pro pokračování kultovní bronsonovky Death Wish. Jimmy měl nezvyklou podmínku, že bude na hudbě pracovat naprosto nezávisle na filmovém štábu, zkrátka, nechtěl nikoho za zadkem. I přes varování spolupracovníků Winner na podmínku přistoupil, Jimmy dostal kazetu s filmem plus časové schéma a pustil se do práce. Vyplatilo se. Jimmy se žánrově rozprostřel od zemitého hardrocku a blues přes stylizovaný swing až po Chopina. V úvodní, kashmirovsky zvlněné a symfoničnem obestřené Who’s Blame si zazpíval Chris Farlowe – jde o jednu z nejparádnějších a přitom rockovými rádii zcela ignorovaných Pageových skladeb. K Led Zeppelin z období pětky má blízko rozpumpované funky Jam Sandwich anebo swingovka Big Band/Sax And Violence, zato tesknivé Carole’s Theme jakoby vypadlo z nějaké sladkobolné hollywoodské limonády konce padesátých let.
Škoda, že na pár místech výrazněji prosakuje syntíkový odér osmdesátých let. Jimmy dal ve stejném duchu dohromady hudební doprovod i k třetímu pokračování ságy osamoceného mstitele. V roce 2011 vydal limitovanou číslovanou sérii 1000 kusů LP. První stovka nesla jeho vlastnoruční podpis.
 
BLACK CROWES, FOO FIGHTERS, COVERDALE A TI DRUZÍ
Odkaz Led Zeppelin ne volal, ale hlasy milionů fanoušků přímo křičel: Oživ mě! Jimmy Page čas od času své věrné vyslyšel a narvané haly a stadiony po celém světě mohly zažít přelet Led Zeppelin, sice s jinou posádkou, ale stejným kapitánem na můstku. Oba pražské koncerty dua Page & Plant považuju za splněný sen, de facto za koncerty Led Zeppelin.
David Coverdale v plné síle byl k Robertovi celkem důstojnou alternativou, přeci jenom ale chyběla jak studiovce, tak i koncertům (posuzovaným ovšem z upirátěných živáků z let 1991–93) vzájemná chemie. David zkrátka doprovázel Jimmyho, nebyl mu rovnocenným partnerem. Nicméně úspěch byl obrovský: UK #4, US #5!
Zvukově i entuziasmem daleko nabušenější – a předloze věrnější – mi připadá Pageovo spojení s Black Crowes. Live At Greek z roku 2000 je hardrockovou jízdou na plný plyn, divous Chris Robinson je ve své roli naprosto přirozený, a jeho „Robert s kolíkem na nose“ zábavný, nekašírovaný, věrohodný.
P.S. 10.8.2008 hráli Foo Fighters ve Wembley. Když si střihli – s Johnem Paulem Jonesem a Jimmym Pagem – Rock’N’Roll – stadion málem spadnul.

CELEBRATION DAY
Mnozí si poslední léta klademe otázku, proč Led Zeppelin nenavázali na památný koncert v londýnské O2 areně (10. prosinec 2007) a nevyjeli na celosvětové turné. Jimmy Page k tomu uvádí: „Někteří z nás si mysleli, že budeme pokračovat dalšími koncerty v nepříliš vzdálené budoucnosti. Už je proto, kolik jsme do té show vložili práce. Jason kvůli tomu dokonce odešel z Foreigner, se kterými hrál několik let. Jenže Robert dal přednost ,povinnostem‘, vyplývajících z úspěchu jeho spolupráce s Alison Krauss.“ Doplním, že společné album Roberta a Alison, Raising Sand, vydané v říjnu téhož roku, se stalo světovou senzací. Zakrátko oba společně vyrazili na turné 2008–2009. Vše završilo ocenění Grammy za Nejlepší album roku 2008. Souběh obou projektů byl nemyslitelný. Pro Robertovy hlasivky byly zejména exponované zeppelinovské pasáže těžkým břemenem, jakkoliv pro něj dopadl jednorázový Celebration Day parádně. V dobových rozhovorech navíc přiznává, že Alison jej zbavila hlasové nepřirozenosti a pozérství.
Page v této souvislosti s úsměvem prozrazuje, že to byl právě Robert, který Led Zeppelin natlačil do bezmála folkové trojky: „Asi je pro něj akustika přitažlivější, než více hardcore prvky Zeppelin,“ uzavírá lehce potměšile.
 
Jak známo, osiřelá trojice ještě nějakou dobu na počátku roku 2008 společně zkoušela, ve hře byla i varianta vystupování s náhradním zpěvákem. Ve hledáčku byl Myles Kennedy z Alter Bridge i Steven Tyler – „načasování ale nebylo nejlepší,“ připouští dnes Page. „Nenahráli jsme žádnou profesionální nahrávku, měli jsme k dispozici jen pomocný digitální rekordér.“ Víc nechce ani po letech prozradit, je však znát, že jej promarněná šance dodnes mrzí: „Tři z nás tolik chtěli. A to je všechno.“

2014
Jimmy Page nedávno upřesnil, že v roce 2014 konečně začnou vycházet jednotlivá alba LED ZEPPELIN v podobě bohatě vybavených box-setů se spoustou bonusů. Zvukově je prý vše hotovo. Na letošek jsou plánována první tři. Těžko předjímat, čeho všeho se dočkáme, nicméně neexistuje kompetentnější osoba pro zvukové a editační zpracování původních analogových pásů než Jimmy Page – takže se těším.
Po čtyřiceti letech znovu vyjde koncertní LP Live Yardbirds!, zachycující newyorský koncert Yardbirds. Jimmy našel původní záznamy. Bude podle něj akorát potřeba odstranit nesmyslně domíchané publikum, které znělo jako podroušení hosté v koktejlovém baru, řvoucí při každém homerunu v bedně. „Na záběrech dánské televize můžete vidět a slyšet, jak tehdy reagovala mládež na rané Led Zeppelin. Žádný řev, slušný, zdvořilý potlesk. Můžete slyšet reagovat lidi na jednotlivosti,“ dodává Jimmy Page.
Co je naproti tomu nejisté, ba nepravděpodobné, je turné Led Zeppelin 2014. Zatímco Robert Plant dává najevo, že je připraven, John Paul Jones setrvává na svém letním stanovisku: „Není čas na Led Zeppelin reunion, 2014 bude pro mne rokem opery.“ Zde je na místě podotknout, že Jones zpracovává do operní podoby téma komorní hry Spöksonaten (1907) švédského spisovatele Augusta Strindberga.
 
Nicméně Jimmyho „Mám pocit, že kapela tiše existuje“ nám všem dává naději…


Jaromír Merhaut pro Rock+ 2017

DISKOGRAFIE (VÝBĚROVÁ)

1965 John Williams – The Maureeny Wishful Album
1967 YARDBIRDS – Little Games
1970 Lord Sutch & Heavy Friends – Lord Sutch & Heavy Friends
1971 YARDBIRDS – Live Yardbirds: featuring Jimmy Page
1971 Eric Clapton, Jeff Beck & Jimmy Page – Guitar Boogie (výběr)
1982 Soundtrack – Death Wish ll
1984 HONEYDRIPPERS – Volume One
1984 John Paul Jones / Jimmy Page / Albert Lee – No Introduction Necessary
1985 THE FIRM – The Firm
1985 Roy Harper & Jimmy Page – Whatever Happened to Jugula?
1986 THE FIRM – Mean Business
1988 Jimmy Page – Outrider
1989 Jimmy Page – Session Man Vol 1 (výběr z let 1963-1968)
1990 Jimmy Page – Session Man Vol 2 (výběr z let 1963-1968)
1992 Jimmy Page – Jimmy's Back Pages: The Early Years (výběr ze 60s)
1993 Coverdale / Page – Coverdale Page
1994 Jimmy Page & Robert Plant – No Quarter - Unledded
1998 Jimmy Page & Robert Plant – Walking Into Clarksdale
2000 Jimmy Page & John Paul Jones – Lovin Up a Storm
2000 Jimmy Page & The Black Crows – Live at The Greek
2001 Jimmy Page – Guitar For Hire - The 60's Session (výběr)
2003 Jimmy Page – This Guitar Kills (výběr)
2006 Jerry Lee Lewis – Last Man Standing
2007 Jimmy Page & His Heavy Friends – Hip Young Guitar Slinger (výběr ze 60s)
2012 Jimmy Page – Lucifer Rising and Other Sound Track (nevydaný soundtrack)

+ vše od LED ZEPPELIN