GRAND FUNK RAILROAD

Grand Funk Railroad (GFR) patří mezi nejmohutnější pilíře původního severoamerického hardrocku. Svými těžkotonážně valivými riffy, obhroublým soundem a zdánlivě lenivým hráčským stylem přiváděli – zejména v počátcích a podobně jako v Evropě Black Sabbath – publikum do extáze a pisálky do stavu nepříčetnosti. U mladých amíků byli ve své době GFR populárnější než všechny rockové importy z Evropy dohromady. Starý kontinent GFR do značné míry ignoroval, v Anglii se v top žebříčcích umístili pouze jednou (!) se singlem Inside Looking Out/Paranoid (#40 v lednu 1971). V ČSSR blahé paměti sice GFR nepatřili k davem uctívané hardrockové smetánce jako Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath či Uriah Heep, mezi znalými konzumenty tvrdých žánrů však svůj kultovní kredit rozhodně měli.
 
Jenom pro ilustraci, čemu všemu muselo trio v dobovém tisku čelit. Magazín Kerrang! cituje „popravu“ z nějakého amerického plátku: „Všichni tři jsou mimořádně špatní, ovšem Brewer je svým chodeckým bubnováním přímo ohavný, riffy, které hrají, jsou extrémně jednoduché a monotónní, zpěv je plochý, naštěstí bývá milosrdně krátký, ovšem otevírá prostor pro strašná kytarová sóla“. Pár dalších dobových mediálních průpovídek k GFR: „celý projekt je bombastická reklamní bublina bez obsahu“, „slovníková definice výrazu Grand Funk rovná se podvod, rámus nebo dokonce označení pro injekční aplikaci drog“.
 
Skutečnost však byla prozaická. GFR se prostě objevili se správnou muzikou ve správné době na správném místě. Beatles se rozpadli, Rolling Stones byli špinaví od altamontské krve, rocku se do značné míry zmocnili písničkáři. A právě GFR oživili umrtvené fanoušky, kteří se chtěli obyčejně pobavit, odreagovat, vyřádit při jednoduchých a úderných skladbách. Nová generace teenfans požadovala nový impuls. Vedle importovaných Led Zeppelin se najednou zjevili domácí Grand Funk Railroad, ochotní oddřít v jednom zátahu stovky koncertů a ještě stihnou dodat na pulty co půlrok novou fošnu. Exploze popularity GFR „z ničeho“ byla s nadsázkou přirovnávána k velkému vesmírnému třesku. Domovským zázemím tvrděrockového tria bylo okolí průmyslového Detroitu ve státu Michigan, útočiště takových interpretů, jakými byli (a částečně jsou) Alice Cooper, MC5, Stooges či Amboy Dukes! Ti všichni prosluli svou hlasitostí, těžkými kytarovými riffy a ulítlou pódiovou show a stali se modlami především dělnické mládeže.

PREHISTORIE 1964-69
V polovině šedesátých let působilo i v jednom z amerických „automobilových“ měst, Flintu ve státě Michigan, hned několik desítek mládežnických rockových souborů. Z našeho pohledu byli zajímaví především: Robin & The Hoods, The Derelicts a Geneseeans, kde získával ostruhy Mark Farner (nar. 29.9.1948), The Jazz Masters s bicmenem Donem Brewerem (nar. 3.9.1948, první angažmá ve třinácti v Red Devils) a ? And The Mysterians s baskytaristou Melem Schacherem (nar. 3.4.1951). Nesmíme zapomenout na působení tamního rozhlasového DJ Terryho Knighta (původním jménem Terry Knapp), jehož přičiněním vzniká z Jazz Masters soubor The Pack, později přejmenovaný na Terry And The Pack, se sestavou: Terry Knight – zpěv, Mark Farner – basa, Don Brewer – bicí, Curt Johnson – kytara, Bob Caldwell – klávesy.
 
Počátkem roku 1965 vychází u Wintage Records skupině The Pack bluesrockový singl The Tears Come Rolling. Terry Knight pro béčko složil The Colour Of Our Love. Poté, co se The Pack ocitnou v playlistech lokálních rádií, jsou rázem místní atrakcí. Domovským klubem jim byl v té době Riviera Terrace. Koncem roku 1965 The Pack předskakují slavným britským Yardbirds. Kapela záhy přechází k Lucky Eleven Records, fungující v obývacím pokoji jistého Chucka Slaughtera, a počátkem šestašedesátého u ní vydává SP How Much More (Have I Got To Give). První nahrávkou s hlasem Dona Brewera se stala verze stoneovské Get Off Of My Cloud. S ní The Pack (nyní Terry Knight and The Pack) ovládnou lokální AM/FM vysílání. Protože Knight měl k dispozici i ty nahrávky britských souborů, které nebyly v USA vydány, nahrál se svými boys coververzi songu Yardbirds Mister You’re A Better Man Than I. Ta dostala kapelu do povědomí už v celém Detroitu a jižní oblasti státu Michigan.
 
Drobný problém nastal, když The Pack museli stáhnout z oběhu své provedení stoneovské Lady Jane poté, co ve Státech vyšel originál. Prvním hitem, dá-li se to tak říci (#46 v „horké stovce“ Billboardu) se pro Knighta & spol. stává úprava hitu Bena E. Kinga I (Who Have Nothing). Kapela vystoupí v oblíbené západopobřežní TV show Dicka Clarka a Paula Reverea „Where The Action Is“. V listopadu 1966 vychází – již pod názvem Terry Knight And The Pack – jediné LP souboru. Obsahuje takřka všechen doposud realizovaný materiál. V americkém žebříčku však neboduje.
 
Nakrátko odchází Mark Farner, vrací se Herman Jackson. Mark se objevuje u The Bossmen, další skupiny labelu Lucky Eleven, vedené Dickem Wagnerem (později The Frost a post kytaristy u Alice Coopera). Spolupráce je epizodní, známy jsou pouze dva singly s Markovou doprovodnou kytarou. Po pár měsících je vše jinak, Farner konečně třímá – namísto Curta Johnsona – u Terry Knight And The Pack kytaru. Následují tři záznamy u nového labelu Cameo-Parkway Records. Posledním singlem Terry And The Pack se stal v červenci 1967 song Joea Texe – One Monkey Don’t Stop No Show, šířeji známý z provedení Animals (album Animalisms).
 
Poté, co opouští kapelu Terry Knight a Mark Farner se ujímá opuštěného mikrofonu, obnovují se The Pack. Kmenový repertoár tvoří převážně soulová klasika 50. let. Na nahrávce Harlem Shuffle se však poprvé objevuje onen plný „big bass sound“, jenž později GFR dovedli k dokonalosti a slávě. Protože však krachující firma ne a ne se s The Pack (alias v té době The Fabulous Pack) prosadit, koncem roku 1967 spolupráce definitivně končí.
 
Mžikové partnerství s Capitol Records (singl s Hendrixovým Fire (jako Next To Your Fire) načas končí, v The Pack dochází k další personální obměně, namísto Hermana Jacksona přichází Rod Lester, zakládajícího člena Boba Caldwella střídá u kláves Craig Frost (nar. 20.4.1948), taktéž rodák z Flintu a pozdější člen GFR. Celý rok 1968 je pro The Pack ztraceným obdobím, na jeho konci jsou bez kontraktu a peněz.
 
Farner s Brewerem odcházejí (pod jmennou hlavičkou vydávají singl We Gotta Have Love/Does It Matter To You Girl) zpět do svého rodiště. Události však konečně dostávají spád. Oba oslovují baskytaristu Mela Schachera, ten nabídku přijímá, trio začíná zkoušet a pracovat na novém materiálu. Když  potkají v Musician’s Union Hall starého známého Terryho Knighta, je o budoucnosti rozhodnuto. Terry přijímá díky svým kontaktům v hudební branži roli producenta, a na světě je i název Grand Funk Railroad. Za základ posloužil název známé železniční trasy (Grand Trunk And Western Railroad) spojený s označením pro jejich oblíbenou muziku – funky.

30 LET GRAND FUNK RAILROAD

1969
Tah angažovat Terryho Knighta jako manažera byl svým způsobem geniální. Jeho frustrace z dosavadních neúspěchů jej mobilizovala v úsilí konečně to natřít všem těm, kteří jej jako hudebníka podceňovali. Půjčil si 500 dolarů, zaplatil za studiový čas v Clevelandu a začal s nahrávkami obcházet firmy. Na jaře 1969 v Buffalu, státě New York, zorganizoval první vystoupení GFR. Byl k neutahání, staral se doslova o každý každý aspekt činnosti kapely, byl její tiskový mluvčí, produkoval záznamy, organizoval mediální podporu. Bohužel, zástupci gramofonových firem  mu zatím ukazovali palcem dolů. Knight byl z finančních důvodů nucen přijmout roli uvaděče a doprovázeče britské modelky Twiggy na jejím americkém turné. K této epizodě se váže zajímavá historka, kdy manažer Twiggy Justin de Villeneuve údajně zatelefonoval Paulovi McCartneymu zprávu o novém velkém talentu. Knight se prý vydal do Londýna, a i když se od Beatla nedočkal přímé pomoci, tak samotný fakt schůzky s ním prý přinutil firmu Capitol jednat a podepsat smlouvu. Toliko legenda.

Velký skok v popularitě dosáhli GFR svým vystoupením na prvním Atlanta Pop festivalu 4.července 1969 (mj. i Led Zeppelin, Janis Joplin). Hráli zadarmo, ovšem pro 185 tisíc lačných posluchačů, které šokoval a nadchnul do té doby neslýchaný příval decibelů. Teenageři šíleli blahem, organizátoři děsem a recenzenti odporem. Okamžitě vypukla mediální přestřelka, kdy se tisk navážel do GFR ze všech stran a rozhlasové stanice odmítaly i přes nesčetná přání posluchačů hrát jejich songy. Terčem úšklebků se vedle živočišné muziky staly i texty, které omílaly témata jako smrt, osud, pesimismus, fanynky, zbraně, motocykly…
 
První album On Time vyšlo v srpnu roku 1969. Přineslo na svých niterných drážkách hřmotně silové blues-funky, pro které byli Grand Funk Railroad tak populární na festivalech. Některým kritikům to tehdy přišlo jako důkaz primitivnosti. Dnes je On Time hardrockovou klasikou s dvěma nesmrtelnými písněmi, Time Machine a Heartbreaker. Tvrdí se, že Capitol musel poslat do stoupy na 30 tisíc vytisklých přebalů, protože Knightovi se nelíbil jejich design. Přestože GFR zcela chyběli v rozhlasovém éteru, šel debut doslova na dračku a nastartoval éru uzavřenou více než dvaceti miliony prodanými alby!

 
Hned v prosinci (!) téhož roku trio předhodilo davům další elpé, lapidárně nazvané Grand Funk (někdy označované jako Red Album). Kapela jen mírně rozvinula svůj těžký bluesový sound. Ačkoli na dvojce nebyl žádný singlový hit, stala se coververze Inside Looking Out jednou z dlouhodobě nejpopulárnějších rozhlasových skladeb v USA a současně ukázkou invenční kytarové práce Marka Farnera.
 
1970
V rychlém sledu vychází v polovině 1970 třetí LP Closer To Home se zralejším, kompozičně a aranžérsky rozvitějším rukopisem. Stylově se GFR pozvolna vzdalují strohé bluesové formuli. Orchestrálně podepřená titulní skladba se stala favoritem mnoha fanoušků. Mimochodem, trojka byla prvním LP GFR, vydaným později i na CD.

Skupina zvládla vydat ještě před koncem roku Live Album s částí kouzla živých Grand Funk Railroad. Působivé je například bubenické sólo Brewera v T. N. U. C., i když Don sám své předvádění se komentuje s nadhledem a úsměvem: „Moc nad tím nepřemýšlím, jen postupně odmlátím všechno, co dovedu.“ Většina amerických pamětníků zmiňuje tuto plotnu jako definici toho, co dělalo Funky tak žádoucími. Hitem se stala surová pódiová verze Mean Mistreater.
 
V době vrcholné popularity některá média až podlézavě pasovala GFR na bohy mladé generace. Muzikanti sami však tisk a spol. stále programově ignorovali. Pamatovali si, že slavnými se stali i navzdory nepřejícím pisálkům. Koncertní popularita tria byla v té době přímo neuvěřitelná. V prosinci 1970 hráli dvakrát v Madison Square Garden v New Yorku, oba koncerty byly vyprodány v pár hodinách. Shea Stadium naplnili až po okraj rychleji než kdysi Beatles. Však taky Don Brewer dodnes vzpomíná na tuto éru s přílety helikoptérou jako na vrcholný rokenrolový zážitek.

 
1971
V roce 1971 změnili Mark, Don a Mel styl své studiové práce. Ne, že by se hudba nějak výrazně proměnila, stále se jednalo o vybetonovaný hardrock s bluesovým ocasem, přístup k nahrávání se stal méně pudovým a více rafinovaným. Namísto doposud dominujícího silného a intuitivního bluesového pocitu, navozujícího dojem živého hraní, kladlo jejich páté album Survival důraz na propracovanost. Hitovými singly vytaženými z alba byly covery Feelin’  Alright a stoneovská předělávka Gimme Shelter.

6. LP přišlo na trh ještě v témže roce. Šest kousků za méně než tři roky existence! E Pluribus Funk se lišilo od papírového okolí v regálech gramoobchodů svým kovově stříbřitým mincovním přebalem. Na tomto opusu se poprvé v textech objevila závažnější společenská témata, vedle protestu proti vietnamské válce se např. řešily problémy s životním prostředím i přelidněním planety. Nejznámějším se stal song Footstompin’ Music s lyrickou basovou linkou Mela Schachera. Ačkoli přebal byl stříbrný, elpé nejdříve zezlátlo, aby se ve finále pokrylo platinou, ostatně tak jako doposud všechna LP mimo jedničky.
 
Poznámka k naštvání: nejblíže nám v kotlině za Zdí byli Grand Funk Railroad na svém euroasijském turné z přelomu let 1971-72, kdy hráli mimo jiné i v Düsseldorfu, Hamburku a Západním Berlíně.

 
1972
Po šestce vyvrcholily delší dobu doutnající spory mezi kapelou a manažerem Knightem. Členové kapely měli pocit, že jsou loutkami v rukách mocného šéfa a ne pány svých hudebních osudů, že se často rozhoduje o nich bez nich. Knight vyhrožoval žalobami promotérům, kteří nasmlouvali s rebelujícími GFR smlouvy na koncerty, dal odstranit obří poutače, a pomocí soudního opatření chtěl nechat zablokovat veškerou činnost skupiny. Soudní spory zcela paralyzovaly činnost GFR; Capitol vyplnil nečekaný výpadek 2LP kompilací s všeříkajícím názvem Mark, Don & Mel. Jediným pozitivem těchto dnů bylo přibrání hráče na klávesové nástroje Craiga Frosta coby řádného člena kapely. Doposud tento soused z Flintu jen příležitostně hostoval. Novým producentem se stal Andy Cavaliere, jejich bývalý roadie.
 
Skupina vstala z popela koncem dvaasedmdesátého roku svým osmým, příznačně pojmenovaným albem Phoenix. Frostovy klávesy dodaly Grand Funk Railroad plnější a plastičtější zvuk, typická melodika a charakter soundu zůstaly zachovány, texty se tematicky rozprostřely do dříve nebývalé šíře. Neuvěřitelně energickou, houpavou titulní skladbu doprovodil jako host Doug Kershaw na elektrické housle.

Neustálé tahanice s Knightem vyvrcholily při přípravě vánočních koncertů v Madison Square Garden. Při jedné ze zkoušek se na pódium dostavil Knight s šerifem a soudním příkazem k zabavení aparatury a veškerého jevištního vybavení kapely. V jednu chvíli celá situace málem vyústila ve rvačku, Brewer se již cvičně oháněl svými paličkami. Koncert se nakonec konal, ovšem GFR jeli domů doslova s holým zadkem. A to původně plánovali věnovat zisk z prodeje lístků na protidrogové rehabilitační centrum. Jednalo se o bezprecedentní atak v dějinách rockové hudby.
 
1973
Kapela dočasně zkracuje název na Grand Funk, je to další z právních důsledků sporů s Knightem. Dlouhá řada zlatých a platinových alb si žádala posvěcení korunovačním klenotem. Takovým se v roce 1973 stalo deváté album s patetickým názvem We’re An American Band a slavným zlatavým přebalem (v omezeném nákladu i vinylem), uvnitř něhož kapela pózovala takřka nahá, pouze vlastenecky přioděná do hvězd a pruhů. Poprvé se výrazně kompozičně projevil Brewer, jehož titulní, dodnes nejen v amerických rádiích obehrávaný song se stal největším hitem kapely! Doposud (s dvěma výjimkami) psal veškerý materiál Mark Farner. Vynikající produkce Todda Rundgrena navršila sound GFR do nebývalé bombastičnosti. Tatam byla raná úspornost a úpornost ve výrazu. Výsledek překvapivě zněl – při vší té pompě, okázalosti a nešlechtěnosti – jako ryzí GFR. Už napořád je toto LP považováno za naprostý umělecký vrchol Grand Funk (Railroad).

Nezanedbatelným důsledkem fenomenálního úspěchu We’re An American Band bylo i finanční zadostiučinění, kdy se GF(R) konečně vyvázali z dluhů vůči Knightovi a mohli si dokonce pořídit monumentální pódiovou scénu s mohutným světelným i zvukovým parkem a projekčním plátnem.
 
1974
Desáté album Shinin’ On se proslavilo pseudopsychedelickým třídimenzionálním přebalem, jehož účinek samozřejmě vynikl při nasazení přiložených 3D červeno-zelených brýlí. Stylově elpíčko plynule navazovalo na slavného předchůdce, produkce se opět ujal Todd Rundgren, jenž obohatil sound několika dalšími efekty. Překvapivým superhitem číslo jedna se stala coververze (původně zpěvačka Little Eva v roce 1962) typické šedesátkové roztleskávačky The Loco-Motion. Jako singl vyšla i titulní Shinin’ On. Album bylo zlaté a platinové, během pouhých osmi týdnů se prodal milión a dvě stě tisíc kopií! Capitol Records vyhlásila, že GF(R) dosáhli třiatřicáté platiny.

 
11. LP All The Girls In The World Beware!!! bylo vydáno koncem roku 1974 pod obnovenou značkou Grand Funk Railroad. Stvrzovalo, k nelibosti ortodoxních fanoušků, další posun ve směru k širšímu „Top 40“ publiku. Obálce dominovala gigantická těla kulturistických bohů, Arnolda Schwarzeneggera a Franka Columba, s nasazenými šiškami členů kapely. Album doprovázely dva úspěšné singly Some Kind Of Wonderful a Bad Time.

 
1975
Koncertní dvojalbum Caught In The Act, v pořadí dvanáctá dlouhohrající deska, ukázalo přetrvávající sílu živých GFR a je dodnes populární a žádané. Klasická předváděčka největších hitů.
 
1976
S pořadovým číslem třináct vychází poslední LP pro Capitol. Bizarní přebal Born To Die s kvartetem zastlaným v otevřených rakvích si přímo říkal o různé výklady. Hudební styl GFR se konečně výrazně odklonil od předcházejícího komerčního azimutu, kapela se vrací k rockovému feelingu, ovšem změněná doba měla už své nové hrdiny. Nástup punku rozmetal i naděje GFR na návrat na výsluní popularitry, navíc kompozicím již chyběla dřívější chytlavost a samospádová samozřejmost.

Grand Funk Railroad se pokusili zastavit pokles popularity přechodem k MCA. Rockový reformátor Frank Zappa se překvapivě ujal produkce alba Good Singin’, Good Playin’. Vzniklo vynikající, bohužel však hrubě nedoceněné dílo. Kapela se pod dozorem mistra vzepjala ke svému životnímu muzikantskému výkonu. Co však bylo platné, že si LP v ničem nezadá s vrcholovým We’re An American Band, když se neobjevila potřebná pecka, která by na oživlé GFR upozornila prostřednictvím rozhlasových playlistů. Navíc všude kralovala již zmíněná punková revolta, která rozmetala nejeden rockový pomník.
 
Krátce po vydání LP číslo 14 Grand Funk Railroad končí. Capitol natruc vydává kompilaci Grand Funk Hits.

 
1977
Farner pracuje  sólově (viz Mark Farner ministory), zbytek GFR zakládá spolu s kytaristou Billym Elworthym formaci Flint (viz Flint ministory).
               
1981-1982
Grand Funk obnovují v lednu 1981 svou činnost ve složení Mark Farner, Don Brewer a Dennis Bellinger, který nahrazuje Mela Schachera. Craig Frost v té době působí v bandu Boba Segera. Zhruba po roce vychází koncertní Grand Funk Lives! v produkci Andyho Cavalierea a Boba Destockiho. Jako host na klávesové nástroje se objevuje Lance Duncan. Playlist obsahuje vedle obvyklých starých pecek i obě skladby z čerstvého singlu Y-O-U/ Testify.
 
1983
Tatáž sestava nahrává studiovku What’s Funk?, která vychází takřka bez povšimnutí v lednu roku 1983. Rutinní produkce se ujalo námezdní duo Gary Lyons & Cliff Davies. Mezi desítkou bezkrevných skladeb se těžko hledá favorit.

1996
Počátkem roku 1996 dochází k reunionu Grand Funk Railroad v takřka nejslavnější sestavě, kdy chybí pouze Craig Frost. Je nahrazen klávesákem Howardem Eddym. První koncert se odehrává 27. května 1996 v městě Raleigh ve státě New York. Během následujících šesti týdnů stihnou veteráni objet v pohodě třináct štací.
 
1997-1998
Pod dojmem úspěšného návratu na pódia a v reakci na tragické události v bývalé Jugoslávii připravují GFR celoamerické turné, otevřené velkolepým charitativním koncertem věnovaným Bosně. Společenský lesk a přesah dodá i účast Detroitského symfonického orchestru, řízeného Paulem Schacherem, plus několika hostujících muzikantů, mimo jiné kytaristy a zpěváka Petera Framptona a saxofonisty Alta Reeda.
A protože se celá událost nahrávala a byla vydána pod názvem Bosnia i jako 2CD, mohou si tento rockový svátek užít i ti, co si rádi připomenou hudbu svého mládí v novém kabátu. 20. dubna 1997 se v The Palace of Auburn Hills rozezněly velebné tóny převzaté ze slavného  Kubrickova filmu „2001 – Vesmírná odyssea“, které sloužily GFR jako intro od nepaměti, aby – jako setkrát v minulosti – předaly štafetu nářezovce Are You Ready. První polovinu koncertu odehrála kapela sama, jako za starých časů. Tato část měla dva vrcholy, prvním byla směs tří songů Paranoid, Sin’s A Good Man’s Brother a Mr. Limo Driver, druhým obě žebříkové jedničky, The Loco-Motion a We’re An American Band. Po přestávce se ke Grand Funk Railroad připojil již zmíněný orchestr. Předehra plynule přešla ve skvělou verzi táhlé Mean Mistreater. Pompézní symfonické ztvárnění převážně pomalých hardrockových songů působí překvapivě soudržně a dodává kompozicím nový rozměr.

Následovala více než stovka koncertů po celých USA plus čtyři vystoupení pro věrné Japonce. (Kde jinde zprvu vycházeli GFR pravidelně na CD? Jen v Zemi vycházejícího slunce.) Celé turné probíhalo takřka nepřetržitě od dubna 1997 do listopadu 1998.
 
1999
V březnu uvádí satelitní televizní stanice VH-1 pořad „Behind The Music“, věnovaný Grand Funk Railroad. 15. června vychází 3CD antologie s názvem 30 Years Of Funk. Vedle známých hitů, doposud nevydaných rarit (i z repertoáru The Pack) a live záznamů obsahuje i pár nových (!) studiových skladeb – In the Long Run, All I Do a Pay Attention To Me, plus malou 50stránkovou publikaci ve čtvercovém formátu velikosti CD s podrobnou biografií GFR. Vychází speciální CD reedice We’re An American Band s dokonalou replikou originálního zlatého přebalu, doplněnou i o další artefakty.
 

2000-2010
Poslední dekádu Grand Funk Railroad čas od času vyrážejí na turné. Začínají na jaře, končí na podzim. Každoročně tak 35-40 koncertů. Jen namísto arén obrážejí GFR kasina. Akcí se už neúčastní Mark Farner. Dva původní členy GFR Dona Brewera a Mela Schachera doplňuje zpěvák Max Carl (38 Special, Jack Mack And The Heart Attack, Max Carl And The Big Dance), kytarista Bruce Kulick (12 let s Kiss, jinak spolupráce s Michaelem Boltonem, Meatem Loafem, Billym Squierem) a klávesák Tim Cashion (ten působil mj. v bandech Boba Segera a Roberta Palmera).

Dovětek

Grand Funk Railroad patří mezi ty hardrockové formace, které, přestože jejich členové byli technicky průměrnými muzikanty, dokázaly vytvořit Originál a současně oslovit masy fanoušků. Opět se neubráním srovnání s podobně fungujícími Black Sabbath. Ti však, na rozdíl od GFR, měli větší štěstí, jejich temně úderná formule posloužila po letech coby základ takzvanému doom metalu, a žije proto v dalších a dalších kapelách.

U GFR bylo plné vyznění jejich stylu a soundu příliš svázáno s osobní účastí Marka, Dona a Mela (+ Craiga), kouzlo jejich hudby je nepřenosné. Ovšem i tak existují příklady, kdy GFR inspirovali, byť podprahově. Stačí si poslechnout některé momenty prvních alb Pearl Jam nebo Master Of Reality.

Ačkoliv zbytky Grand Funk Railroad ještě nějaký čas budou nejspíš fungovat, bude to už jen paběrkování, stačí se podívat na záběry ze současných koncertů. Jedině kdyby se odhodlal postavit do čela Mark Farner, to si umím představit poslední vzepjetí klasických GFR někde na pořádném festivalu, třebas v Evropě. To bych jel i na kole J

V každém případě ale Grand Funk Railroad budou napořád jedním z pilířů, nesoucích veškerý i budoucí tvrdý rock.

Jaromír Merhaut 2001, revize 2010 pro Rock+

Mark Farner

Po prvním rozpuštění GFR v sedmdesátém sedmém nahrál Mark Farner dvě sólová alba pro Atlantic Records, Mark Farner (1977) a No Frills (1978).

Od poloviny 80. let až do reunionu GFR na konci milénia se Farner věnoval převážně křesťanské hudbě a obchodní činnosti v oblasti ekologických potravin. Svou doprovodnou skupinu pojmenoval The Godrockers, vydal tři studiová alba a jednu kompilaci: Just Another Injustice (1988), Wake Up (1989), Some Kind Of Wonderful (1991) a Closer To Home (1992).

V roce 1988 získal zvláštní cenu jako objev v oblasti duchovní hudby. V roce 1995 byl členem All-Starr Bandu Ringa Starra. S odkazem Beatles se potkává ještě v roce 2002, kdy se po boku Jacka Bruce, Todda Rundgrena, Erika Carmena, Alana Parsonse a Christophera Crosse účastní akce „A Walk Down Abbey Road“.

Po reunionu na konci devadesátých let odchází Mark Farner opět na sólovou dráhu a setrvává na ní dodnes. Se svou kapelou N’rG přehrává repertoár GFR věrohodněji než kdokoliv jiný. Vnímám paralelu s Kenem Hensleym a Uriah Heep.

S N’rG nahrál živák Live N’rG (2003), v roce 2006 vydal album For The People, na kterém ke svému jménu přidal přídomek Rock Patriot, tak jako na zatím posledním živáku Extended Versions (2006).

Flint

V době, kdy Mark Farner nahrával sólově (během prvního rozpadu Grand Funk Railroad), zformovali rodáci z Flintu Don Brewer, Mel Schacher a Craig Frost stejnojmennou skupinu, jež vydala dvě alba, Flint (1978) a Layin’ It On The Line (1979). Přesněji řečeno, druhé LP CBS odpískala po dohotovení, je znám seznam skladeb i katalogové číslo. 

Don Brewer na vznik Flint vzpomíná: „Devět měsíců po rozpadu GFR jsme neudělali nic, pak jsme najednou stáli ve studiu a hráli jak – o život.“

Původní syrové materiály později doplnil svou kytarou Todd Rundgren, saxofonista Jimmy Hall i další muzikanti. Nahrávání se účastnil dokonce i Frank Zappa. „Chtěli jsme tam mít i zpěvačky, z toho ale naštěstí –sešlo,“ vybavuje si Brewer.

Live sestava byla posílena o druhého bubeníka Rona Tromblyho (jazzmana, rovněž z Flintu) i klávesáka Chucka Rowea. Z desítek zkoušených kytaristů nakonec uspěl John Escosa II.

Bez Farnera neměli Flint kouzlo Grand Funk.

Sestavy podílející se na nahrávání:
jméno příjmení nástroje sestavy

Mark Farner kytara, zpěv A B C D
Mel Schacher baskytara A B D
Don Brever bicí A B C D
Craig Frost klávesy B C
Dennis Bellinger baskytara C
Howard Eddy klávesy D

Albová diskografie:
pre-Grand Funk Railroad
Label rok titul interpret

Lucky 11 1966 Terry Knight And The Pack Terry Knight And The Pack

Grand Funk Railroad
Label & katalog sestava titul měsíc/rok US NR- ocenění

Capitol 307 A On Time 8/69 27 - platina 

Capitol 406 A Grand Funk (Red Album) 12/69 11 - platina 

Capitol 471 A Closer To Home 6/70 6 - platina 3x 

Capitol 633 A Live Album (2 LP, live) 11/70 5 - platina 3x 

Capitol 764 A Survival 4/71 6 - platina 

Capitol 853 A E Pluribus Funk 11/71 5 - platina 

Capitol 11042 A Mark, Don & Mel (2 LP kompilace) 4/72 17 - platina

Capitol 11099 A (B) Phoenix 9/72 7 - platina 

Capitol - Mark, Don & Terry 1966-67 (pre GFR) 10/72 - 

Capitol 11207 B We’re An American Band 7/73 2 - platina 

Capitol 11278 B Shinin’ On 3/74 5 - platina 

Capitol 11356 B All The Girls In The World Beware!!! 12/74 10 - zlato 

Capitol 11445 B Caught In The Act (2 LP, live) 8/75 21 

Capitol 511482 B Born to Die 1/76 47

MCA 2216 B Good Singin’ Good Playin’ 8/76 52 

Capitol 11579 - Grand Funk Hits 10/76 126 

Warner 3625 C Grand Funk Lives! (live) 7/81 149 

Warner 23750 C What’s Funk? 1/83 - 

Capitol 90608 - Collector’s Series (kompilace) 4/91 - 

Rhino 70530 - More of the Best (kompilace 9/91 -

Castle - The Collection (kompilace) 6/92 -

Capitol 21935 D Bosnia (2CD, live) 10/97 -

Capitol 99523 - Anthology (kompilace) 6/99 -

Mark Farner (The Godrockers, N’rG, Rock Patriot)
Atlantic Records SD-18232 Mark Farner 1977
Atlantic Records SD-18232 No Frills 1978
Frontline RO-9033 Just Another Injustice (The Godrockers) 1988
Frontline RO-09060 Wake Up (The Godrockers) 1989
Frontline FLD9217 Some Kind of Wonderful (The Godrockers) 1991
Frontline FLD9296 Closer to Home (kompilace)(The Godrockers) 1992
Lissmark LMN 1051 Live N’rG (N’rG) 2003
Boinkmore... 783707370408 For The People (Rock Patriot) 2006
Boinkmore... 828768363829 Extended Versions (Rock Patriot) 2006

Flint
Columbia JCT 35574 Flint 1978
Columbia JCT 36113 Layin’ It On The Line 1979

P.S. 2020

Grand Funk Railroad na Tidalu: https://listen.tidal.com/artist/9380

Diskografie je postupně doplňovamá, část titulů je dokonce v Master kvalitě (MQA).