RICK PARFITT [1948 – 2016]: DOTLOUKLO SRDCE STATUS QUO
Rick
Parfitt, nositel Řádu britského impéria, úderník dvanáctitaktového boogie,
plavovlasá ikona a srdce STATUS QUO. A od 24. prosince 2016 bohužel i další člen
hvězdného nebeského bandu.
STATUS
QUO byli po bezmála půlstoletí jednou z rockových jistot. Světem procházela
jedna módní vlna za druhou – hard rock, art rock, punk, metal, nová vlna,
grunge, elektronika, různá neo tamto a post hento – a Statusáci si neochvějně jeli
svou písničku ve čtyřčtvrtečním taktu motorické Rickovy doprovodné kytary.
V osmašedesátém
stál Rick při prvním televizním vystoupení v Top Pops uprostřed, o pěvecké
party a kytaru se v „Pictures Of Matchstick Men“ symbolicky půl napůl dělil
s Francisem. Notu v notě takto spolu bratrsky proplouvali desetiletími,
i když se časem mediálně víc vžil Rossi coby hlava/zpěvák a Parfitt jako
kytarista, přestože byl víceméně doprovoďák, ale jaký! Ne nadarmo Vítězslav
Štefl v 33 + 333 světových kytaristů napsal: „Mimochodem, Partiff je obecně řazen mezi deset nejlepších doprovodných
kytaristů v rockovém světě.“
Boogie
svou kytarou Rick přiškrabával jako mistr kuchař pravou svíčkovou na tatarák.
Díky tomu STATUS QUO chutnali jako nikdo jiný z karbanátkových napodobovačů.
Takový Olda Říha, i kdyby se umlel, tak to boogie prostě nedal, nebylo mu dáno.
SVĚŽÍ
NEMOCNÝ
Ač
vypadal z původních členů ze všech nejmladistvěji, provázely jej zdravotní
problémy delší dobu. Již v roce 1997 dostal čtyřnásobný bypass. V prosinci
2005 bylo oznámeno, že Parfitt podstoupil testy na rakovinu
hrdla. Naštěstí šlo o neškodné polypy, které byly operativně odstraněny.
V roce
2014 museli STATUS QUO zrušit šest koncertů z důvodu další Rickovy indispozice.
Jen smutnou poznámku na okraj: v srpnu téhož roku zemřel zapomenutý
zakládající člen pre STATUS QUO, klávesák Jess Jaworski.
V noci
z 14. na 15. června 2016, krátce po odehrání show na Expo 2016
v turecké Antalyi, utrpěl Rick masivní infarkt, čtvrtý,
dokonce byl na několik minut ve stavu klinické smrti. Samozřejmě, že po
přivedení zpět k životu dostal od doktorů jednoznačný příkaz odpočívat.
Kapela se rozhodla ukončit klasické „elektrifikované“ vystupování, soustředila
se na náhradní akustický program.
Rick
Parfitt sám řekl v létě pro Sky News, potažmo Classic Rock: „Nechci vyjít na pódium a zemřít před fanoušky.
Jsem na doporučení lékaře u kluků omluven z koncertování. Musím odpočívat
až do vánoc, takže jsem tady ve Španělsku, sedím a píšu písně.“
POSLEDNÍ
SLOVA
Optimismus
a pohodu vyzařoval i při svém posledním listopadovém rozhovoru pro Team Rock
s Dave Lingem.
Jak je na tom teď tvé zdraví?
Řekl
bych, že jsem se úplně zotavil. Jak běží týdny, cítím se lépe a lépe.
Teď jsem absolvoval zdejší španělské řidičské zkoušky – což bylo v mém
věku neuvěřitelně stresující – ale jsem znovu mobilní a samostatný, takže velký
pokrok.
Nakolik si pamatuješ události v Turecku?
Absolutně
vůbec. Před Tureckem jsme dělali Isle of Wight Festival [9. června], a
poslední věc, kterou si pamatuji, je pohled z kajuty přes příď lodě směrem
k Isle of Wight v dáli. Nevzpomínám si na Isle of Wight koncert, nebo
cestu Turecka, ani na koncert. Nemám ponětí, jak jsem skončil na podlaze.
Mám okno celý další měsíc.
Celý měsíc?
Nevzpomínám
si jak jsem se vrátil do Anglie. Byl jsem na jednotce intenzivní péče po
dobu několika týdnů v Turecku, ale vůbec si na to nepamatuju. Lékaři mi byli
velkou oporou, ale nedávali mi prý velkou naději na přežití. Rodina za
mnou okamžitě přijela. Druhý nejstarší syn, Harry, mi později ukázal
nemocniční záběry den poté, co se to stalo. Mám na nich v posteli sluneční
brýle, klobouk a hraju na kytaru – a já si to vůbec nepamatuju.
Byl jsi přepraven zpět do Velké Británie.
Chtěl
jsem prý řídit letadlo, museli mě přikurtovat. Nepamatuju si nic. Moje
první vzpomínka z Londýna je na srdečního chirurga, Jonathana Craiga, jak se mě
ptá, zda-li vím kde jsem. Řekl jsem mu: „Samozřejmě, že ano, v Marbelle.“
Nebyly před Tureckem žádné varovné příznaky?
Před
naším odjezdem do Turecka jsem se prý necítil dobře a nechtěl se vydat na cestu. Rhino
[Quo baskytarista John Edwards] říká, že jsem zahrál oba koncerty dokonale.
Přál bych si na to vzpomenout. Ztratil jsem pět týdnů svého života.
Řekl jste nedávno, že nyní platíte cenu za celoživotní
rock’n’rollové hýření.
Myslím,
že je to pravda. Neexistuje žádný jiné vysvětlení.
Je to přiznání viny?
Byl
jsem trochu sobecký po většinu svého života. Žil jsem, jak jsem chtěl žít,
dělal jen to, co jsem chtěl dělat, a nikdo nebo nic mi nesmělo stát v
cestě. Když jsem měl čtyřicet anebo padesát, s ničím jsem si nelámal
hlavu, ani se zdravím. Ale ono vás to všechno dožene. Ještě před deseti lety
jsem žertoval: „Smrt si bude muset
počkat, než mě zabije." A teď je to kurva pravda. Já jsem vlastně
už jednou zemřel. Takže musím být zodpovědný - další infarkt mě zabije
definitivně.
A máte špatný pocit z toho, že nemůžete stát před
fanoušky?
Cítím
vinu. Není to ničí chyba, jen moje vlastní. Vím, že lidé chtějí vidět
STATUS QUO se mnou a Framem [Rossim]. Chybí mi kamarádství a pospolitost
týmu, řev davů, světla ramp. Ale můj život je mnohem důležitější. Je to
zázrak, že jsem pořád tady.
Jaký je to pocit chybět?
Snažím
se na to nemyslet. Nechodím ani na stránky Quo, nechci být předmětem
lítosti, raději nic nevím, nevidím, neslyším. Musel bych myslet na to, kde
Quo zrovna jsou, co dělají…
Zlomené srdce?
Ano. Musím
naučit se s tím vyrovnat. Žiju teď jiný život. Po vánocích budu
pokračovat s realizací sólového alba, píšu i knihu, protože mám sakra co vyprávět
To nedává velké naděje pro návrat do Quo.
Ne.
Jsem rocker. Vždycky jsem byl. Pokud budu dělat hudbu, bude to rock. Nejsem
velkým fanouškem akustických nesmyslů. Elektrika mi chybí.
Takhle byste určitě nechtěli zabalit slavnou éru
kapely.
Ne,
to ne. Francis chtěl zastavit turné, přestože jsem nesouhlasil. Příští rok
máme padesát let od prvního zářezu, a to mohla být ta pravá rozlučka.
Navštívíte některé z elektrických show?
To
by nebyl dobrý tah. Někteří fanoušci by si mysleli: „Pokud je natolik fit, že může přijít, proč nehraje?“ Navíc, stát dole
v publiku... Ne, nemyslím si, že bych to zvládl.
Francis nedávno řekl, že je nejisté, zda by mohlo
dojít k Parfitt-less Quo, ale znělo to, jako kdyby to chtěl zkusit.
Francis
bude vždycky dělat to, co bude sám chtít. Nebudu v něm vyvolávat svými
výroky jakýkoliv špatný pocit. Po padesáti letech společného cestování po světě
je to ta poslední věc, kterou bych chtěl.
V roce 2016 jsme ztratili Lemmy a David Bowie, mezi
ostatními.
Lemmy
byl dobrý kamarád, jo. Zažili jsme spolu toho opravdu mnoho, mnoho… [směje
se].
A budou tyto příběhy v autobiografii?
To
je velmi pravděpodobné [smích]. Ale, jak jsem řekl dříve, bude to ještě
trvat, než mě smrt dožene.
–
V ručně
psaném vzkazu fanouškům Rick popřál všem šťastné vánoce a vyjádřil naději, že
někdy, někdy, jej znovu uvidí na pódiu spolu se STATUS QUO.
Vánoce
nebyly šťastné, a neuvidí, už nikdy…
RICKOVÝM
LETEM SVĚTEM
Rick
se narodil 12. října 1948 na jihovýchodě Anglie v hrabství Surrey, městě
Woking. Díky mámě prožil šťastné dětství, jistě zčásti i proto že byla
cukrářkou. Otce sám označil za alkoholika a gamblera.
Ke
kytaře čuchl poprvé v jedenácti. V patnácti už válel po hospodách a
kabaretech. Na jedné ze štací se osudově setkal s Francisem Rossim a jeho
kapelou.
Tu
v roce 1962 založili basák Alan Lancaster a kytarista Francis Rossi coby školní
bigbítovou, s názvem THE SCORPIONS. Do roku 1967 mládenci bezúspěšně hledali
svou parketu a úspěch. Střídali se muzikanti i názvy (THE SPECTRES, TRAFFIC,
TRAFFIC JAM, THE QUO, QUO). Koncem roku 1967 přichází do sestavy Rick Partiff, a
de iure vznikají THE STATUS QUO.
Sedmašedesátý
byl ve znamení psychedelie a hippies. THE STATUS QUO se přizpůsobují a
v lednu 1968 vydávají singl „Pictures of Matchstick Men“, se kterým
vystoupají až na sedmé místo britské hitparády. Paradoxně jde o jedinou
skladbu, se kterou STATUS QUO kdy uspěli v USA! Se sixties
psychedelií se loučí po dvou albech, s mnoha ostatními naskakují třetím
albem „Ma Kelly’s Greasy Spoon“ (1970) na hardrockovou vlnu, ovšem již
s výrazným boogie akcentem. „Dog of Two Head“ je posledním průzkumnickým
albem, pecka „Mean Girl“ už ale jasně naznačuje, co se bude brzy dít. Nikdy
nekončící statusáckou boogie jízdu se vší parádou odstartuje
v dvaasedmdesátém rychlovka „Paper Plane“. Singly „Caroline“ (1973), „Down
Down“ (1975, Nr. 1 UK), a alba „Piledriver“ (1972, Nr. 5 UK), „Hello!“ (1973,
Nr. 1 UK), „Quo“ (1974, Nr. 2 UK), „On The Level“ (1975, Nr. 1 UK), „Blue
for You“ (1976, Nr. 1 UK) lemovala strmý vzestup popularity STATUS
QUO. Dobovou koncertní atmosféru přibližuje 2 LP „Live!“ (1977). 4/4 rytmus a
tři akordy zkrátka dobyly takřka celý svět. Klasickou sestavu STATUS QUO v letech
1971-1981 (a krátce při koncertním reunionu 2013-2014) tvořili: Francis Rossi
(kytara, zpěv), Rick Partiff (kytara, zpěv), Alan Lancaster
(baskytara, zpěv), John Coghlan (bicí).
I
přes určité změkčení soundu počínaje desátým studiovým albem „Rockin’ All Over
The World“ (1977) si kapela udržela svou jedinečnost a nezaměnitelnost od první
sekundy jakékoliv skladby. Producent Pip Williams se neúspěšně snažil prosadit
STATUS QUO v USA. Doma si ale kapela nemohla na nepřízeň publika stěžovat,
každým albem atakovala přední příčky v TOP TEN.
Partiff
jel v té době naplno ve speedu. Rossi někdy dával k dobru historku z
natáčení „Blue for You“: „Hrál svůj riff,
když jsme všichni ostatní opouštěli studio, a pořád ho hrál, když jsme se druhý
den vrátili nahrávat!“ Tak prý vznik „Mystery Song“.
Svět
si připomněl STATUS QUO znovu 13. července 1985, kdy v poledne ve Wembley
otevírali třemi skladbami Live Aid. O rok později jejich verze „In The Army
Now“ holandského dua BOLLAND & BOLLAND ovládla evropské hitparády. „Ain’t
Complainin“ (1988) svým soundem trochu vybočilo z řady, úspěch zaznamenalo
pár skladeb z „Thirsty Work“ (1994), veselé coververze přineslo „Don’t Stop“
(1996, Nr. 2 UK) a „Riffs“ (2003), na patnáctou pozici v UK se
propracovalo „Heavy Traffic“ (2002) i „In Search Of The Fourth Chord“ (2007).
V poslední dekádě vyšlo několik výběrovek a živáků, pár akustických alb, a
studiovky „Quid Pro Quo“ (2011) plus „Bula Quo!“ (2013), jubilejní třicáté.
K památné
události došlo v roce 2013, kdy nejslavnější sestava STATUS QUO (Rossi-
Partiff-Lancaster-Coghlan) zahrála pro své nejvěrnější Ostrováky čtyři koncerty
„Frantic Four“. Rick vypadal v dokumentu i na pódiích ze všech
nejsvěžejší, ve Wembley pak jako o generaci mladší brácha vedle důchodců.
Ostatně,
podobně se jevil i na svém posledním koncertu 14. června loňského roku,
rozpohybovaný, s povlávající plavou hřívou…
–
Rick
kdysi napsal „Again and Again“. Ano, znovu a znovu si budu čas od času pouštět
jeho STATUS QUO a potřásat hárem. Dokud sám nepadnu.
Jaromír Merhaut pro Spark 2017
Komentáře
Okomentovat