OSIŘELÝ KRUH NEILA PEARTA (1952-2020)
Když se shora podíváte na
Neilovu baterii bicích, vidíte osmistěn s opuštěným kruhem nástrojů a jediným
místem pro vyvoleného uprostřed. Může být symboličtější obraz, vyjadřující
Neilovu mimořádnou individualitu a osobnost, ale také prázdnotu po jeho odchodu?
Kanadské RUSH vnímám
zejména díky Neilovi jako pomyslnou spojnici mezi LED ZEPPELIN a DREAM THEATER.
Po prvních převzali na raných deskách co se dalo, postupně mnohé změnili a
doplnili o vlastní originalitu, aby o dvě dekády později svým mistrovstvím inspirovali
druhé jmenované na jejich prvotině. Největším Peartovým vzorem byl první
rockový buchman-divočák Keith Moon. A on sám inspiroval mnohé jiné slavné bicmany,
mimo mnohé jiné Mika Portnoye.
HRÁČ
Byť ranař s otočenými
paličkami a brilantní technik, hračička, co se rád ve svém hájemství obklopoval
exotickými nástroji jako tympány, gongy, zvonkohrami, tyčemi, zvonci, zvonečky,
triangly a dalšími, byl znám jako přemýšlivý hráč, který se nenechával strhnout
módními vlnami ani závody. V jednom z rozhovorů o bubenické technice
pravil: „Mám dvojšlapku DW, ale snažím
se, aby její používání nebylo v hudbě nadměrné. Vytvářím díky ní spíš další
vrstvu, než abych něco vyplňoval. To dělám hodně zřídka. Nesnažím se tím nic
zakrýt, jednoduše si kompozice skladby někdy vyžádá určitou gradaci. Za bicími
musí člověk umět přemýšlet.“
Jeho hru podprahově
obdivovali laici a poučeně kolegové, kteří dokázali nahlédnout pod pokličku, a
jen v údivu kroutili hlavou nejenom nad komplikovanými lichými rytmy, ale
i různými finesami, stopkami, mezihrami, brejky, či jak se všechny ty
dovednosti, jimiž dokázal vyzdobit zdánlivě obyčejnou pasáž, jmenují. Laik
žasne, odborník se diví.
Ze svého pohledu
celoživotního rockera, posluchače/nemuzikanta, mohu k Peartovu bubnování
napsat jediné: patřil spolu s Bonhamem mezi dva stylotvorné bubeníky, jež
bych si troufnul kdykoliv poslepu rozpoznat podle hryJ
FARMÁŘ
Zmíníme aspoň základní
fakta z jeho života. Narodil se 12. září 1952 v kanadském Hamiltonu
do farmářské rodiny. Hospodáři jsou svou podstatou individualisté spjatí se
svou rodinou a půdou. Zde jsou možná genetické kořeny Neilova odpovědného přístupu
k životu.
První kontakt se světem rockové
hudby mu zprostředkovalo – tak jako milionům tehdejších adoscelentů po celém
světě – malé tranzistorové rádio. Lekce klavíru nepadly na úrodnou půdu, mladý
Neil raději mlátil klacky do všeho možného. Ve čtrnácti dostal první soupravu,
v osmnácti se vydal na zkušenou do Anglie. Tam se seznámil, a myšlenkově
našel, s literárním dílem Ayn Rand. V Londýně vydržel osmnáct měsíců.
Po návratu domů a krátké epizodě v kapele HUSH se nechal přesvědčit
k účasti v konkurzu na uvolněné místo v RUSH. A začala se psát
historie …
INTELEKTUÁL
Mezi ostatními rockery, textaři,
měl Neil Peart jako jeden z mála pověst sečtělého intelektuála. Na druhou
stranu si jej méně chápaví dobírali, nebo se mu za zády ve své prostoduchosti dokonce
posmívali. Faktem je, že komplikovanost Neilových textů přinášela Geddymu
nejeden problém při zpívání, žádné halasné slogany ani opakovačky v refrénech
se nekonaly, zato krkolomností přehršel. Určující byl příběh, ne zvukomalebnost
slov. Proto někteří hloubavci Peartovy texty raději dodatečně čtou a
v klidu nad nimi přemýšlejí, než by je soustředěně poslouchali a
vstřebávali souběžně s hudbou. Sám Neil Peart nejedenkrát své myšlenky
rozebíral v rozhovorech, což na jednu stranu odhalilo jejich někdy až
překvapivou hloubku, jindy však celkem bezelstně přiznal, jako v případě
„Distant Early Warning“, že na počátku byla pouhopouhá zvukomalebnost slova
Absalom, které spatřil na přebalu stejnojmenné knihy Williama Faulknera a měl
je za výraz z nějaké prastaré motlitby. Původně zamýšlel, že Absolom
použije jako slovní hříčku ke slovům absolute a obsolute (absolutní,
zastaralý), pak se naštěstí zeptal své ženy, jež mu pověděla o souvisejícím biblickém
příběhu. Neil se do tématu ponořil po svém a napsal text, v němž na pozadí
dávného příběhu vylíčil své obavy z tehdejší napjaté situace mezi
supervelmocemi.
Svůj pohled na současné
lidské pinožení Neil Peart rád přenášel do světa sci-fi a fantasy. Byť jeho
leckteré naivní představy, zejména z raného období, mohou vzbuzovat
pobavení, a pozdější cynismus a jedovatost dokonce pohoršení, nakonec se
všichni zasvěcení shodují na tom, že ve svých posledních textech dosáhnul
pomyslného optimistického smíření sebe sama se světem a nezvratným osudem, i obnovené
víry v zázrak a lidstvo.
Rád vzhlížel do hluboké
minulosti hvězd i budoucnosti lidstva, a přestože ani on konce všehomíra nedohlédl,
zkoušel to neúnavně znovu a znovu.
KAPITALISTA, FAŠISTA, SATANISTA?
Ale kdeže! To bylo takhle
– britští mládežníci, včetně většiny muzikantů, byli v sedmdesátém osmém
vesměs „pankáčsky“ nasraní na kapitalismus. A do toho vpadne svými konzervativními
názory jejich vrstevník Neil Peart. RUSH měli na svém anglickém turné smůlu, že
při hlavním rozhovoru narazili na levičáka Barryho Milese, jenž během pár minut
změnil pokec s muzikanty o muzice v lítý ideologický boj.
Svůj článek, tedy spíše
hanopis, s titulkem „Cítí se všichni v POŘÁDKU?“, uvedl citátem
závěrečné věty novely „Anthem“ (1937) Ayn Rand, která je často, byť zřejmě
mylně, pokládána za přímou inspiraci koncepce alba „2112“. Ayn Rand, jež se
narodila v petrohradské židovské rodině lékárníka a od roku 1926 žila
v USA, vzývá EGO, tedy individualitu, jako posvátné slovo, které na naší
planetě nikdy nezemře, protože je jejím srdcem, myslí i slávou. V novele v
podstatě jde – na pozadí příběhu z blízké potemnělé budoucnosti Země, řízené
Světovou radou – o umělecký vzdor vůči stádnosti. Věčný vztahový konflikt
individuality a kolektivismu zneužil Miles k neuvěřitelnému výpadu proti
mladým muzikantům. Lektoři z VUMLu by bledli závistí, kdyby se
k tomuto číslu New Musical Expresu dostali.
„Opravdu si myslíte, že angličtí demonstrující jsou
produktem socialismu?“ políčíl past
Miles. „Jo. Co jiného? S čím vlastně
bojují?“ odsekl Neil. Miles přiložil polínko leninsko-marxistickým výronem
o nadnárodních korporacích, co podle něj porušují lidská práva. „Jak? Tím, že vám dávají práci? Můžeš přeci svobodně
odejít! “ odvětil logicky Neil. A podlý Miles z toho dovodil, že Neil
prý uznává jenom svobodu pro zaměstnavatele a ty co mají peníze, a že dělnická
svoboda odejít je svobodou hladovět. A nakonec naprosto prasácky napsal: „,Práce nás osvobozuje.’ Ach, ano, to bylo
napsáno nad hlavní bránou koncentračního tábora v Osvětimi. Stíny tisícileté
říše.“ Ukázkový příklad diskusní demagogie. Něco podsunout oponentovi a pak
to rozcupovat. V podobně konfrontačním duchu pokračoval pohovor RUSH
s inkvizitorem Milesem i v dalších částech.
Samozřejmě, že Milově
pozornosti nemohla ujít ani Neilova inspirace dílem Ayn Rand. Miles nálepkuje
texty a koncertní vizuál RUSH termíny jako pseudo-náboženský
jazyk a kvazi mystický symbol – kdy na stage zobrazený (a ze zadní strany
„2112“ převzatý) nahý muž čelí podle Milese rudé hvězdě socialismu (sic!). Žít
v ČSSR, by byl Miles nejspíš militantním svazákem z ústředí, dalším Varholíkem/Poledníkem.
Možná by se ale soudruh Miles divil, jak vypadá jím opěvovaný socialismus
zevnitř a podhrabal se rychle zpět na západ. Kdo ví…
Milesovu morální bezednost
charakterizuje zejména věta: „Jsou
zdvořilí, dokonce okouzlující, naivní – koncertují a kážou to, co se mi zdá
jako proto-fašismus malomocných.“ A na závěr svého elaborátu jim podsune
fascinaci zákonem džungle.
–
Mimochodem, jiná sorta
pomatenců přisoudila za zadní stranu přebalu „2112“ členům RUSH roli satanistů.
Přitom v kontextu Peartovy albové story má zobrazený pentagram symbolicky
zobrazovat síly zla. Neil Peart v reakci na tyto útoky odpověděl
v jedenaosmdesátém otevřeným dopisem, kde poštěkávající svoloč (a
v podstatě zpětně taktéž Milese) trefně pojmenoval: „Jsou to pokrytci, přehrabující se v životě druhých, doufajíce, že
najdou něco špinavějšího než jejich vlastní odraz. A pokud nic nenajdou,
tak si něco vymyslí!“
RÁNY OSUDU
10. srpna 1997 zemřela při
autonehodě jeho prvorozená devatenáctiletá dcera Selena. O deset měsíců později
se doslova utrápila manželka Jackie. Nešťastný Neil oznámil svým spoluhráčům konec
a vydal se na dlouhou cestu … Své impulsivní motocyklové putování po Severní a
Střední Americe zakončil s bilancí 55 tisíc najetých mil i novou chutí
milovat a hrát, žít.
Druhé dějství svého pozemského
„očistce“ si prožil posledních pět let života poté, co mu byla diagnostikována
rakovina mozku, což ale nikdo z nás, fanoušků, nevěděli, a tak, když
v prosinci 2015 oznámil Neil odchod do důchodu, všichni doufali v jen
další několikaletou pauzu, po níž se opět vrátí v plné síle – tak jak už
jednou dokázal.
Nevrátil. 7. ledna tohoto
roku Neil Peart zemřel. A spolu s ním odešel na věčnost i další kus nejen mého
hudebního života, zatímco někde v nekonečné vesmírné dáli se rozzářila
nově přibyvší hvězda …
Jaromír Merhaut pro Spark 2020
Komentáře
Okomentovat