BLACK SABBATH: DIABOLUS IN MUSICA
DIABOLUS IN MUSICA
BLACK SABBATH svým novým
albem „13“ vzedmuli vlnu zájmu o sebe sama, i historii a průvodní jevy tvrdého rocku.
Protože opsali kruh, a na stará kolena se vrátili do míst, odkud před více jak
čtyřiceti roky vzešli, stojí za to připomenout si některé dobové souvislosti,
svázané s jejich hudbou a prvními třemi alby, na které třináctka
programově navazuje.
HYSTERIE VYMÝVAČŮ MOZKŮ
Hudba obchází rozum, působí rovnou na emoce. Jinými
slovy, její vnímání nelze ovlivnit. A co nejde ovlivnit, a tedy využít ve svůj
prospěch, z toho mají vymývači mozků strach. I proto katolická církev
hlídala polyfonii i tritóny, a bolševik rovnou celý rokenrol.
Hysterie některých vykladačů víry kolem BLACK SABBATH je
vděčným tématem již čtyřicet let. Magorský traktát „Chceme jen tvoji duši“ Ulricha
Bäumera je jen vrcholem černoprdelnického ledovce. Číst pomatené Bäumerovy
vývody může rockera chvíli svým způsobem bavit, některé méně kované ovečky může
ale text docela zmást. Za všechny žvásty
ocituju jeden, týkající se BLACK SABBATH: „Hned
na prvním LP vzývali satana, který pak pochopitelně přišel. Přislíbil jim
úspěch po celém světě pod tou podmínkou, že budou hrát každý rok o Velkém
Sabatu. Až dodnes obě strany své slovo dodržely. Šest úspěšných elpíček, úžasné
koncerty před fanoušky z celého světa. Tam hráli svůj pekelný horký hardrock, hudbu ideálně
temperovanou pro pekelné slavnosti. Pro černý sabat, ten krvavý…“
U jednodušších povah samozřejmě zabíraly i záměrné
provokace členů kapely: různá „přiznání“ o tom, co všechno prováděli už
zamlada, obrácené kříže, proklamace o Satanovi coby Bohu, případně divoké
přebaly desek. A tak někteří popletenci
veřejně pálili rockové desky, aniž by si uvědomovali neblahé souvislosti.
Bolševik se Sabatama nijak speciálně nezabýval, ten se
rovnou bál veškerého rocku, ba i popíku ze Západu, coby nástroje ideologické
diverze imperialistůJ
Bolševik, no…
Zasvěcený muzikologický i společensko kulturní
historizující pohled na rané BLACK SABBATH nabízí Paul Wilkinson ve své knize „Rat
Salad: Black Sabbath, Classic Years 1969-1975“ (u nás vydáno s přeloženým
podtitulem).
Paul na úvod knihy popisuje reálie přelomu šedesátých a
sedmdesátých let. Nevyhýbá se společnosti, politice, sportu, technice, ani
kultuře. Nevynechá okupaci ani Palacha, hlavně nás ale seznámí se
čtyřmi mladými kluky z Birminghamu, kteří nebyli žádní intouši
s uměleckými sklony, nýbrž „jen“ obyčejní makáči. Pro syrový hardrock jen
a jen dobřeJ
Wilkinson v této souvislosti poukazuje na to, že raná tvorba Sabatů „byla prosta politicky a umělecky
vyhraněných postojů pramenících z akademického vzdělání v oboru, a
proto působí brutálně nekultivovaně a pravdivě.“ (str. 57)
Za okultistu byl v BLACK SABBATH především Geezer
Butler, ostatně, právě on podle jedné z verzí vymyslel nový název kapely.
Leaderem a tvůrčím motorem se však stal velmistr Řádu temných riffů, Tony
Iommi. Asi nejvíc se však chtěl z pout obyčejného života v nouzi
vymanit Ozzy. Kdo by to byl tehdy řek, že čtyři dělňasi překopou rockový svět.
ĎÁBELSKÝ TRITÓN
Spoluznění dvou i více tónů vyvolává za určité konstelace
subjektivní vjem zvaný konsonance, neboli libozvučnost, splývání, v jiné
kombinaci pak vnímáme nelibozvučnost, nesplývání – disonanci.
Vjem konsonance a disonance je závislý na intervalu
(intervalových vztazích) uvažovaných tónů. Obecná povaha tohoto jevu je v podstatě
fyziologicko-psychologicko-estetická.
Ze všech souvisejících teorií bude pro laické pochopení
nejpřístupnější ta nejstarší, tzv. proporční, založená na eleganci malých
čísel. Přisuzuje se Pythagorovi, a dala by se shrnout do teze, že čím
jednodušší je poměr frekvencí dvou tónů, tím libozvučnější je jejich interval.
Absolutní libozvučnost (konsonanci) dosahuje prima, tedy dva tóny o stejné
frekvenci, čili poměru 1:1. Vnímání tónů je ve velké míře subjektivní. Oktáva,
nebo-li poměr mezi tóny 2:1, většině posluchačů zní jako jeden tón. „Zajímavé
je, když rozdělíme oktávu přesně napůl, interval, ve kterém skončíme, se nazývá
tritón, a většině lidí se zdá být nejvíce nepříjemný.“ uvádí Daniel J. Levitin ve své studii This Is Your Brain On Music
v překladu Anežky Mejzrové (viz bakalářská práce: Váš
mozek a hudba, Studie o lidské obsesi). Nepředbíhejme ale, zpět ke
konsonanci. Polovině respondentů splývá poměr 3:2, tedy kvinta, a třetině kvarta
(poměr 4:3). Všechny doposud uvedené poměry jsou charakterizovány jako dokonalá
konsonance.
Na opačném pólu stojí BLACK SABBATH. Jak jinak, že. Těžko
říci, jestli vědomě, ale ve své určující stejnojmenné skladbě použili mezitónový
interval tří celých tónů mezi „C“ a „Fis“, čili zvětšenou kvartu, zvanou též
tritón, s neceločíselnou kombinací tónů o poměru 43:32, jíž jsou přisuzovány
až nadpřirozené vlastnosti. V jednohlasém gregoriánském chorálu i raném
vícehlasu byl tritón církví zakázán a označen za diabolus in musica. Středověcí církevní pomatenci opravdu měli za
to, že tato kombinace musí být dílem samotného ďábla. Ještě předtím byl tritón
označován za vlčí hlas. Někteří tehdejší skladatelé jej navzdory tomu
používali, například Johanes Boen ve čtrnáctém století pod označením consonantia za akcidens (souznění podle
okolností). Časem byl tento interval církví povolen s podmínkou, že bude
správně pochopen. Démonického účinku tritónu využíval mimo jiné Johan Sebastian
Bach, Beethoven, Vivaldi, Mendelssohn, Liszt, a samozřejmě i Richard Wagner. My
bigbíťáci jsme jej mohli slyšet u Jimiho Hendrixe v úvodu „Purple Haze“,
anebo v emersonovském provedení Musorgského „Obrázků z výstavy“ („Baba
Yaga“). Anežka Mejzrová uvádí ve své již zmínené bakalářce (potažmo překladu
Levitina) v souvislosti s tritónem: „Když
se Bob Dylan odvážil hrát na elektrickou kytaru na Newportském folkovém
festivalu v roce 1965, lidé odcházeli, a ti co zůstali, ho vypískali. […]Tento
interval byl považován za tak disharmonický, že to musela být práce Lucifera, a
proto byl církví pojmenován ďábel v hudbě. Byla to poloha, která pobouřila
středověkou církev, a byla to barva, kvůli které vypískali Dylana.“
Tritón použil například i Leonard Bernstein ve „West Side
Story“, ve verši, kde Tony zpívá Maria. S tritónem pracují i jazzmani, najdeme
jej rovněž i ve starých ruských dumkách.
Zkrátka, žádný ďáblův vynález, ale již po staletí
v hudbě užívaný náladotvorný prvek.
… A
DALŠÍ SATANOVA TENATA
Dalším zásadním stylotvorným – do zvukotmava zbarvujícím
„činidlem“ – byl v chemii raných BLACK SABBATH odkaz amerických VANILLA FUDGE.
Právě tahle partička mladých rozjívenců na svém debutu v roce 1967 pro
rock objevila (mimo jiné) tíživý účinek zpomalení hudby na samou mez možného.
Ostatně, Carmine Appice, „objevitel“ dvou gigantických kotlů, později bubnoval
s Ozzym, a jeho bratr Vinny Appice se samotnými BLACK SABBATH.
Tony Iommi uvádí jako svou zásadní inspiraci Hanka
Marvina z The Shadows. A není zdaleka sám, prakticky celá šedesátková
kytarová generace na Hankově melodické a jasně čitelné hře vyrůstala. I u nás
bylo možno v rádiu anebo rozhlase po drátě občas slyšet skvělé
instrumentálky, jako „Apache“, „Kon-Tiki“, „Wonderful Land“, ba dokonce i „FBI“.
Bolševický cenzor nebyl u instrumentálek tolik ve střehu.
Dalším Tonyho inspiračním zdrojem, který bych nerad
opomenul, byl průkopník podladěné kytary Duan Eddy se svým twangy soundem, kdy
kytara hrála skoro jako basa. Skladby „Rebel Rouser“ anebo „Peter Gunn“ dolétly
koncem padesátých let přes Atlantik i do Albionu. Hanka Williamse spolu
s Duannem Eddym vnímám v Tonyho hře dodnes.
Svým způsobem měl a má na Iommiho hru vliv úraz pravé
ruky, kdy mu stroj na stříhání plechu usekl špičky dvou prstů. Zpět ke kytaře
jej tehdy přivedl poslech fenomenálního dvouprstého Django Reinhardta. Jak píše
Vítězslav Štefl ve své encyklopedii „33+333 světových kytaristů“: „Tony začal hrát s náprstky
z plastu a kůže, podladil celý potah o půl tónu, zmenšil tah strun a ještě
začal pro jednoduší ohýbání tónů používat ty nejlehčí možné struny. Ironií
osudu právě tyto záležitosti významně přispěly ke vzniku onoho typicky
hlubokému, jako hradby se valícímu zvuku BLACK SABBATH.“ (str. 160)
Posledním dílem ďábelské skládanky je Ozzyho „otravné“
mečení. Bez něj by se BLACK SABBATH posunuli od horroru k fantasy, což
dokazují i alba s Ronniem Jamesem Diem. Ježatá pilka, pižlající uši i
nervy – toť pravý Ďáblův hlas.
SVATÁ TROJICE TEMNÉHO ROCKU
Prvá tři alba BLACK SABBATH, vychrlená během pouhých
patnácti měsíců, jsou jakýmsi etalonem, se kterým se musí popasovat každá
kapela hrající tzv. doom metal. Samozřejmě, že BLACK SABBATH hráli
v podstatě hardrock, jejich stylotvornost ale překonala LED ZEPPELIN, DEEP
PURPLE i URIAH HEEP, považované spolu s nimi za esa ostrovního hardrocku.
Black Sabbath
(1970)
Zrod metalu část hudebních publicistů datuje 13. únorem
1970, kdy vyšel debut eponymní BLACK SABBATH. Za všechny jmenujme Iana
Christeho, který se tomuto tématu obšírně věnuje ve své knize „Sounds Of The
Beast: The Complete Headbanging History Of Heavy Metal“, u nás vydané pod
názvem „Ďáblův Hlas: Heavy Metal (kompletní historie pro znalce)“. Své velké
vyznání Sabatí jedničce jsem do Sparku napsal při příležitosti čtyřicátého
výročí jejího vydání, proto přidám jen pár slov a citací.
Již zmínený Wilkinson oceňuje i to, že BLACK SABBATH měli
– na rozdíl od opatrnických LED ZEPPELIN a DEEP PURPLE – odvahu svou
novátorskou a definiční skladbu umístit jako první skladbu prvního alba.
S temnou atmosférou dokonale ladí Ozzyho text o zjevení v černém
hábitu, které jedné noci navštívilo Geezera. Mrazení vyvolávají výkřiky „Oh, no! No! Please, God, HelP Me“ a „No! No! Please, No!“ – právě takové byly
údajně slyšet oné krvavé noci z Polanského vily. Jedna ze skladeb, které
změnily svět!
Paranoid (1970)
Dvojka plynule navazuje na prvotinu, ostatně, část
skladeb byla rozpracovaná v době jejich příprav. Původně se měla jmenovat „War
Pigs“, podle úvodní skladby (v rané verzi „Walpurgis“). Zlí jazykové tvrdí, že dokonce „War
Pinks“, s čímž dokonale ladí růžové triko válečníka na vskutku odpudivém
přebaluJ Kapela
se snažila zbavit nálepky okultistů, přeci jenom to začínala být brzda
v prosazení se na širším mainstreamovém trhu.
Nejznámější skladbou desky je štěkavý – a pro Sabbaty
docela netypický – „Paranoid“, podle mě ale desce jasně vévodí „Iron Man“ se
základním riffem z rodu nesmrtelných. A to Iommi ledabyle pohodil
Železňákovi k nohám ještě několik další kytarových zářezů. Vzpomínám si,
jak jsme v jinošské rozjívenosti pochrochtávali nad údernými názvy
skladeb: „Válka prasat“, „Železný muž“, „Elektrický pohřeb“, „Krysí salát“ –
takové poezii jsme rozuměli.
Wilkinson uvádí jednu málo známou zajímavost: prvních pět
skladeb je v tónině E, mají tedy natolik společný základ, že podle něj působí
jako části jedné „symfonie“.
Master Of Reality
(1971)
Na závěr odbočím a odlehčím. V dvaasedmdesátém jsem si o prázdninách
vyjel do Prahy, už ne na žvýkačky do Domu potravin, nýbrž coby sedmnáctiletý
dravec do elekter a voňavých Tuzexů. V nevyhořelém Veletržním paláci byl tehdy
jeden pěkný, kam soudruzi dokonce občas dovezli i magnetofony, zesilovače a originální
zápaďácká pop elpíčka za pouhých 28 bonů (cca. 140,- tehdejších Kčs) – jenže, po jednom dvou kusech.
Tak tam vejdu, nasaju aroma luxusu, projíždím rutinně
očima LP: James Last, Demis Roussos, Engelbert Humperdinck, Ray Connif, Black
Sabbath, Tom Jones – STOP, ZPĚT! Ježišikriste! „Master Of Reality“, kterém mám
doma pouze na pásku! Čumím jak blázen, sekundu dvě, tuzexových korun v kapse
nemaje, vyrážím bleskurychle před vchod, odchytnu prvního veksl-mana, rychle
směňuju kačky za pseudokačky, honem zpátky a... a tam maník drží v ruce svůj
MŮJ BLACK SABBATH, a slastně kráčí ven.
Vybíhám za ním. Nebožák čekatel určitě cítil můj dračí dech v zádech. Asi aby mě
ještě více nasral, hned na chodníku sundal šustivý mikroten a začal pomaličku
vytahovat nejen to elpé, ale cosi navíc, obrovskej – kurva tak obrovskej – na
xkrát složenej plakát, ano ten, jak tam stojej Sabati u stromu, určitě znáte
z obrazovky počítače. Dodnes vidím, jak hošan drží ruky vysoko nad sebou k
nebesům, aby měl víc jak metrovej póstr přímo před ksichtem. Mezi kolenama
chamtivec navíc svíral obal s LP. A mně se svíral bachor závistí a ruka s
boníkama v pěst. Vždycky, když vytáhnu z CD pidi repličku plakátu, vzpomenu si
na ten parný den léta 1972. Jo, a jaká že je na „Master Of Reality“ muzika?
Skvělá, však to má imprese pověděla jasněJ
Jenom pro pořádek doplním, že z pohledu hudebního vývoje
trojka završila první sabbatovské období, ke kterému se poučeně vrací letošní
třináctka.
–
BLACK SABBATH se v roce 2013 vrátili svým albem „13“
ke svým začátkům. Avšak s drobným rozdílem, který však přesně vystihuje, kam až
se tvrdý rock za 40 let dostal – zatímco debut se nahrával jeden den, třináctka
vznikala dva roky. I proto bývá rock považován za vývojově uzavřenou kapitolu.
Aby tomu tak nebylo, budou muset mladí muzikanti sakra zabrat!!!
Jaromír Merhaut pro Spark 2013
Komentáře
Okomentovat