1983: YES? YES 90125

Na podzim 1983 zaútočili obnovení Yes na žebříčky novým „popovým“ zvukem. Jen pár měsíců předtím přitom skupina vůbec neexistovala, a ani nebyla v plánu. Připomeňme si příběh jednoho z nejméně pravděpodobných návratů. „90125 bylo novým začátkem, nejenom další kapitolou“ – Trevor Rabin
 
V roce 1981 Yes takříkajíc zmizeli ze scény. Sestava, jež rok předtím nahrála Drama, se rozpadla a rozštěpila. Geoff Downes plus Steve Howe se stali zakládajícími členy veleúspěšného projektu Asia, Trevor Horn se soustředil na kariéru producenta, a Chris Squire s Alanem Whiteem se pro sebe snažili najít nové uplatnění na proměněné hudební scéně.
Squire vzpomíná: „Snažili jsme se v roce 1981 spolu vytvořit novou kapelu, XYZ, s Jimmym Pageem, z toho ale sešlo. A pak se objevil Trevor Rabin. Brian Lane, náš bývalý manažer, mi už v roce 1979 hrál některé jeho skladby, mělo to něco společného s Foreigner. A o tři roky později jsme se ale dohodli, že se s ním setkáme.“
Zatímco Squire a White zvažovali, kudy by jejich muzikantský život mohl vést v éře po Yes, multiinstrumentalista Rabin čelil vzrušující, avšak nejisté budoucnosti. Vydal tři sólovky, jež však i přes příznivé kritiky komerčně neuspěly. „Intenzivně jsem psal nové písně, Geffen ale jimi nebyl ohromen, takže jsme se rozloučili. Nakonec se některé objevily na 90125, včetně Owner Of A Lonely Heart,“ vysvětluje Trevor, jenž se nakonec domluvil s Philem Carsonem z labelu Atlantic na setkání trojice. „První společné jamování nijak slavně nedopadlo, nicméně mezi námi fungovala hned napoprvé jasná chemie,“ pokračuje. Squire doplňuje: „Po 10 minutách jsme všichni věděli, že to může fungovat, přestože samotné jamování bylo odpadem!“
Sestavu za nějaký čas doplnil bývalý klávesák Yes, Tony Kaye. „Trevor byl skvělý na kytaru i klávesy, pravý virtuóz," odhaluje Chris. „Potřebovali jsme ale také někoho, kdo by hrál solidní klávesy, navazující na Trevorovy nápady; někdo, kdo by zvuku přidal další texturu. A okamžitě jsem pomyslel na Tonyho.“ Opravdu?

KINO NEBO DIVADÝLKO?
Nové kvarteto se pojmenovalo Cinema, navzdory skutečnosti, že byli v sestavě tři bývalí členové skupiny Yes. „Byl jsem proti tomu, abychom byli dalšími Yes," zdůrazňuje Rabin. „Chtěl jsem, aby bylo jasné, že jde o nový projekt, a ne pokračování sedmdesátých let.“
Cinema na novém materiálu pracovala celých osm měsíců v John Henry's Rehearsal studiu v severním Londýně. Rabin odhaluje: „To, co jsme dokončili, byla kombinace skladeb, které jsem původně předvedl, abych získal smlouvu s Geffenem, plus nějaké věci s nimiž přišel Chris, a pak naše od počátku společné skladby.“
A jak to bylo s Trevorem Hornem? „Skutečně byl osloven coby vokalista," vzpomíná Rabin, jenž měl původně u Cinema i zpívat "Chris si myslel, že potřebujeme opravdového frontmana. Atmosféra houstla, nakonec jsme se ale domluvili, že jej k mikrofonu nevezmeme.“ Squire souhlasí: „Cítil jsem, že potřebujeme zpěváka, a já jsem se zmínil Rabinovi, že Horn je možná pravý chlap pro tuhle práci, protože jsem jej znal z Drama éry Yes. Tak jsme se setkali na obědě, a já mu nabídl zpívání v Cinema. Horn se však v té době už cítil především producentem, měl už úspěch s ABC i Dollar, a nechtěl se vzdát nové kariéry a připojit se ke kapele. Souhlasil však s produkcí našeho alba, a já byl rád, že jsem jej měl na palubě.“
Rabin však se Squirovým nadšením pro Horna coby producentem příliš nesouhlasil. „Vzpomínám si, že jsem si zprvu myslel, že je to pro náš projekt naprosto špatně. Byl to popový producent a byl jsem velmi skeptický ohledně toho, co by pro nás mohl skutečně udělat. Ale nakonec musím přiznat, že se ukázal být pro 90125 pravým mužem.“
Cinema a Horn nakráčeli do londýnských studií (Sarm East, a následně i AIR a Sunpark) v listopadu 1982. Když bylo de facto hotové, přišel Jon Anderson.
„Phil Carson za námi přišel na Sarm East a líbilo se mu, co děláme," vysvětluje Squire. „Ale pořád nás tlačil do změny jména na Yes. Jeho logika byla, že kdybychom použili značku Yes, měli bychom dopředu připravené publikum a album by bylo mnohem úspěšnější. Chtěl, abych zavolal Jonovi a zapojil jej. Nakonec – jen abych se ho zbavil – jsem souhlasil.“
V té době Anderson působil v jižní Francii na projektu inspirovaném Marcem Chagallem. Ale osudné Squireovo zavolání změnilo všechny plány. „Byl jsem na víkend v Londýně, když mi Chris zavolal. Řekl, že by za mnou přijel do Knightsbridge a přehrál mi hudbu nové kapely. Nakonec jsme seděli v Rolls Royce a poslouchali z kazety, co Cinema dosud zaznamenala. Úplně mě to rozhodilo. Zvuk byl tak čerstvý. Miloval jsem vokální harmonie a produkce Trevora Horna byla prostě skvělá. Byl jsem velkým fanouškem je stylu. Chris se mě pak zeptal, jestli bych chtěl na albu zpívat a přidat se do kapely. Řekl jsem, že kdybych to udělal, pak jsme stvořili album Yes, a on odpověděl: ,No, to je právě ten nápad, se kterým jsem za tebou přišel.’“

YES? YES
Rabin o plánech angažovat na v podstatě hotové album Andersona nevěděl. „Samozřejmě, label si myslel, že moje vokály nejsou dost dobré. Ostatní kluci v kapele nechtěli ublížit mým pocitům, takže mě s tím rozhodnutím ,shora’ nezatěžovali. Nicméně nahrávání bylo v takovém stádiu, že nahradit všechny moje vokály by bylo obrovským úkolem. To je důvod, proč zpívám na některých skladbách, i když jsem byl v podstatě šťastný, že se Jon ujal své role.“ Na druhou stranu se kytarista pořád silně vymeziloval proti tomu, aby se z Cinema stali Yes. „Byl jsem přehlasován,“ konstatuje lakonicky.
Navzdory pozdnímu příchodu, Anderson se stihnul zapojit i do procesu skládání. „Změnil jsem některé sbory a přidal také pár textů. Měl jsem na vše jenom tři týdny, byl to velký zážitek. Trevor Horn byl naštěstí velmi vnímavý ke všem mým nápadům.“ Squire si však pamatuje i na to, že se oba docela často dost rafali.
Studiové melodrama mělo další dějství v konfliktu Tonyho Kaye s Hornem. Rabin vzpomíná: „Přestal chodit do studia, a nakone opustil kapelu před tím, než jsme album dokončili, a musel jsem jeho party dokončit.“ Příčinou zřejmě byla Tonyho nechuť k novým klávesovým technologiím, syntíkům.
Squire však má jinou verzi toho, co se stalo. „Tony dokončil celou svou práci. Protože však nebyl s Trevorem Hornem zadobře, navrhli jsme mu, aby se vrátil domů do Los Angeles. Ale nebyl z Yes vyhozen, ani je neopustil. Jediným důvodem, proč jsme měli Eddieho Jobsona v klipu Owner Of A Lonely Heart, bylo, že šel zrovna kolem. Nikdy jsme s Eddiem nebo nikým jiným nemluvili o tom, že bychom Tonyho nahradili.“ Opravdu?!
„Diskutovali jsme s Eddiem o tom, že by s námi vyjel na turné," nesouhlasí Rabin. „Taky jsme také uvažovali o Duncanovi Mackayovi. Ale nakonec jsme se vrátili k Tonymu, protože znal repertoár a s Hornem už problémy nemohl mít, protože ten se turné nezúčastnil.“
Rabin si vzpomíná, proč měly studiové sekvence skluz. „Byly chvíle, kdy jsem byl ve studiu jen s jedním ze zvukařů, protože Trevor Horn souběžně pracoval na albu Duck Rock Malcolma McLarena. Typické pro neefektivní monstrum zvané Yes.“
Dokonce se objevily problémy s Hornovým finálním mixem, jak Squire připomíná: „Trevor Rabin nebyl spokojený a udělal pár vlastních remixů. Ale vydavatel byl velmi spokojený s původním mixem, a nechtěli jsme kombinovat Rabinovy mixy spolu s Hornovými. Takže jsme nakonec zůstali u úžasného soundu Made In Trevor Horn.“
Odkud pochází nápad na název alba? Neexistuje žádná shoda, kdo na nápad – nahrazující prvotní nápady jako The New Yes Album anebo Reunion – přišel. Přivlastňuje si jej Rabin i Anderson. Squire má svůj vlastní názor. „Nápad pocházel od Garryho Mouata, který navrhl přebal. Nemohli jsme přijít na žádný vhodný název a on přišel s tím, použít katalogové číslo. Vlastně to mělo být nazýváno 89464. To mělo být původní katalogové číslo alba. Protože jsme se ale oproti plánu o dva měsíce opozdili, katalogové číslo se změnilo.“ Opravdu 89464?
Úspěch roku 90125 poskytl Yes nový impuls pro novou éru, což Squire uznává: „Znovu jsme vymysleli Yes," říká. „Protože album bylo tak čerstvé, že jsme ze židlí zvedli nové publikum. Někteří vyznavači sedmdesátých let byli možná rozrušeni tím, co jsme udělali. Nicméně, získali jsme další rozměr.“
„Potěšily mě reakce, kterých se albu dostalo," dodává Rabin. „Skutečnost, že Owner Of A Lonely Heart se stala velkým hitem, nám dal novou identitu v novém věku MTV. Byl jsem přesvědčen, že 90125 nebude považováno za pokračování Yes sedmdesátých let, a měl jsem pravdu. Šlo o nový začátek Yes, ne jen další kapitolu.“

HOŘKÁ EPIZODA EDDIEHO JOBSONA
Klávesák Eddie Jobson před deseti lety zavzpomínal na své angažmá u Yes bez nostalgie: „Už když jsem působil v Roxy Music, obdržel jsem v roce 1974 nabídku, nahradit u Yes Ricka Wakemana. Nic z toho nebylo, všichni mi připadali strašně sebestřední a nafoukaní, několik let jsem kupříkladu vídával Chrise Squiera, proplouvajícího ve svém Bentley městem, dávajíce najevo svou ,aristokratickou’ nadřazenost. Po přesídlení z Anglie do USA jsem začal nový život, nejenom hudební. Při pracích na Green Album, mi zavolal manažer z Atlantic Records, zda-li bych se nechtěl přidat k projektu Cinema Chrise Squiera. Neměl jsem zájem vracet se do Londýna, a už vůbec ne kvůli Squierovi. Zakrátko jsem se dověděl, že na místo klávesáka nastoupil Tony Kaye. Když jsem Green Album dokončil a pobýval v rámci promo kampaně v Londýně, doneslo se mi, že z Cinema se po příchodu Andersona stali Yes, a že kapela znovu shání klávesáka. Záhy mě navštívil Trevor Rabin a pustil mi nahrávky. Zněly skvěle, i když hudba sama byla na můj vkus trochu povrchní. Bylo jasné, že Yes budou mít úspěch a že půjde mimo jiné i o slušný prachy. Řekl jsem si, že možná nazrál čas, abych se k Yes připojil. O pár dní později jsme se potkali ve zkušebně a projeli si pár skladeb. Trochu jsem upravil některé klávesové party, všichni vypadali OK, a tak jsem se vracel do Ameriky coby plnoprávný člen Yes. Během několika týdnů, když jsem ve svém domácím studiu trénoval yessovský repertoár a účastnil se Robinova masteringu v New Yorku, se mi nikdo z kapely neozval. Iluze ,rovného členství’ se brzy stala nepravděpodobnou, zvláště poté, co se natočilo video Owner Of A Lonely Heart. Squierovy panské manýry mě vrátily do bentleyovských sedmdesátých let, nechal si kupříkladu od roadies nosit tašky a trval na soukromém tour Boeingu 707! Navzdory mým značným zkušenostem s Roxy, Zappou, Jethro Tull, třicítkou alb na kontě a sólovou kariérou, se nikdo nezajímal o můj názor, dokonce ani co se týče kláves. Jako bych se přenesl o celou dekádu zpět, a ocitl znovu v pasti, ze které jsem prchnul za oceán. Nicméně jsem se upsal, a chtěl být u toho.
Za několik týdnů, když jsem doma pokračoval v pilování rozsáhlého yessovského set listu, mi zavolal nějaký třetiřadý ouřada a informoval o tom, že Tony se vrátil do kapely. Žádná diskuse, žádná omluva, žádná smlouva. A důvod? Potřebovali tři původní členy Yes aby se vyhnuli sporům s Brianem Lanem (jejich starým manažerem), Stevem Howem a Rickem Wakemanem ohledně legitimity nových Yes. V rámci úprav videoklipu Owner Of A Lonely Heart jsem z něj byl odstraněn jak to jen nejvíc šlo. Nabídku být druhým klávesákem jsem odmítl.
I tak jsou ale Yes nedílnou součástí mého životního příběhu.“

NOVÝ PŘEBAL, NOVÁ MUZIKA
Přebaly klasický alb Yes si spojujeme se jmény jako Roger Dean a Storm Thorgerson. Noví Yes se ale od artových natolik lišili, že bylo potřeba hledat i nový vizuál.
Designer Gary Mouat vzpomíná: „původně jsem pracoval s Trevorem Hornem na přebalu pro novou kapelu Cinema. První verze tedy byla s šedým kruhem s výřezem na boku, tedy C. Když se z Cinema stali Yes, C jsem pootočil o devadesát stupňů doleva a přidal ,ocásek’.  Vím, že někteří fanoušci si dodnes myslí, že obal k Yes nesedí, ale my jsme tehdy chtěli zachytit i na přebalu nové hudební a produkční postupy. Album se mělo původně jmenovat Reunion, já jsem však navrhnul, že bychom mohli použít katalogové číslo, což původně bylo 80102. Byly už vyrobeny dokonce vyrobeny trika s potiskem, někde je ještě mám.“
Chris je mimochodem autorem i obalu další studiovky, Big Generator, a svá díla vytvářel pomocí programu Assorted Images a počítače Apple IIe.
Na 90125 se lámal fanouškovský chleba. Skoro nic nebylo jako předtím, přestože čtyři z pěti členů byli „původní“. Vnější okolnosti, změněný hudební svět, Trevor Horn coby producent a šuplík Trevorových demáčů – to byly příčiny razantní proměny artových Yes v přímočarou kapelu s veskrze módním soundem. Albu dominuje Rabinova razantní kytara, na hony vzdálená jemnému Howeovu předivu. Zároveň zabraňuje tomu, aby 90125 sklouzlo do škatulky pop.
Vše je relativní. Přestože díky třem milionům prodaných kusů šlo o komerčně historicky nejúspěšnější elpé Yes, nedostalo se ani do první stovky osmé dekády. Rockový svět dnes vnímá Yes především jako bájné artrockové krále, a 90125 je pro něj jen úlitbou dobovým trendům.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1983