1983: GENESIS / COLLINS / GABRIEL & A TI DRUZÍ...
Triumvirát
vládnoucí jeden čas světu populární hudby. V roce 1983 sice vydali novinku
jen samotní Genesis, nicméně Phil Collins dalšími a dalšími singly z o rok
staršího Hello, I Must Be Going! stále válcoval hitparády a rozhlasové
rotátory po celé zeměkouli. Svět pravověrného rocku pro změnu doslova vřel
zvěstmi o Peterově návratu do sestavy, zatímco ten se již toulal tajemnými
zákoutími world music a syntezátorových rejstříků.
A
jen někdo si všimnul sólovek Tonyho Bankse, Mikea Rutherforda a Stevea
Hacketta, abychom měli sestavu jmen kompletní.
ENTREÉ
V průběhu
roku 1982 začaly prosakovat na veřejnost neuvěřitelné zprávy o údajném návratu
Petera Gabriela k Genesis, kteří již nějaký čas fungovali v triu Collins –
Rutherford – Banks. Pravda byla taková, že Genesis slíbili svému příteli a
bývalému spoluhráči vypomoci společným charitativním koncertem ve prospěch
tehdy minusového konta WOMAD (World of Music, Arts and Dance), což je festival,
v jehož rámci dochází k setkávání a vzájemnému ovlivňování kultur. 2. října
1982 se fantazie zhmotnila – na pódiu zářil ve svých bizarních převlecích Peter
Gabriel, vzduchem se nesly skvosty The
Musical Box, Supper’s Ready, a
v přídavku The Knife sestavu na pódiu
doplnil i Steve Hackett. 50.000 fanoušků šílelo štěstím…
Ještě
předtím však Phil Collins a Mike Rutherford připravili svá druhá sólová alba,
Gabriel čtvrté. Zatímco Mike Acting Very Strange ze září 1982 opět
pojal jako uměleckou relaxaci a seberealizaci, nemající ambice konkurovat
Genesis, ocitl se Phil Collins ve zcela jiné pozici. Jeho Hello, I Must Be Going!
(listopad 1982) byla očekávána médii i veřejností s velkým očekáváním.
Bylo naplněno, stylem i soundem novinka plynule navazovala na Face
Value (1981). Znovu naplno rozhýbal repráky domácností i diskoték zvukově
perfektně sejmutý „dospělý“ popík s hostující dechovou sekcí (nyní Earth,
Wind & Fire). Mašinérie šoubyznysu přinutila Collinse věnovat spoustu času
souvisejícím promo aktivitám a koncertům. Bylo stále více zřejmé, že Genesis
přestávají být pro Phila středobodem hudebního všehomíra. Stal se sám o sobě
opravdovou světovou megastar. Peter Gabriel zatím pokračoval ve svém
experimentování s elektronikou i hudbou „odjinud“ a koncertoval. Tony
Banks vydal v první polovině roku 1983 bez většího zájmu veřejnosti hned
dva sólové kousky, album The Fugitive a orchestrální
soundrack The Wicked Lady. Steve Hackett pak připojil v dubnu do své
diskografie šestý zářez, Highly Strung.
Na
jaře 1983 se Collins, Banks a Rutherford scházejí ve svém studiu Farm jihozápadně
od Londýna ve vesnici Chiddingfold. Předsevzali si, že
všechny skladby budou tentokráte tvořit společně.
GENESIS
3.
října 1983 byla placka/deska Genesis s nepřehlédnutelným
žlutočerným přebalem na pultech. Úvodní dělostřelecky úderná Mama je prototypem hudebního výrazu
Genesis 80. let, splývajícího chvílemi se sólovým Collinsem, v němž
vládnou jeho hutné, avšak synteticky znějící bicí. Šestiminutová stopáž dává
vyniknout až šamansky hypnotizujícímu vyznění finále s opakovanými Collinsovými
výkřiky. Kontrastní přechod na venkovsky pohodovou That’s All dává tušit, že Genesis své nové album pojali naštěstí
docela nevázaně. Jedenáctiminutová dvou-skladba Home By The Sea / Second Home By The Sea nás přenese proti proudu
času do dob, kdy Genesis vytvářeli barvité, mnohými zákoutími členěné kompozice.
I přes malou úlitbu fanouškům původního art rocku, stvrdili Genesis novinkou svůj
posun k jednoduchým, i když do detailu vymakaným, písničkám. Genesis v osmdesátých
letech mimoto začali naplno využívat účinku videoklipů, v nichž našel
skvělé uplatnění především Collinsův komediální talent, stačí připomenout
mexický příběh k stylizované latino-rockové Illegal
Allien. Hebká Takin’ It All Too Hard
evokuje sound z období Trick Of A Tail, ovšem celkově se i přes
pestrost a nápaditost v aranžích kapela dostávala do nebezpečné blízkosti
pop-rockovému střednímu proudu, viz až tanečně rozdováděná, dechovou sekcí
podpořená, hitovka Just A Job To Do.
Naproti tomu rytmicky nevýrazná a lehce pompézní Silver Rainbow plus závěrečná poklidně plynoucí It’s Gonna Get Better zastupují
konzervativnější část tvorby tria. Album Genesis představuje v kontextu
tvorby skupiny solidní, ovšem současně kompromisní dílo, stojící na pomezí mezi
tradicí a komercí. Dalo by se dokonce říci, že nemá tvář.
Okamžitě
po vydání se LP/CD vyšvihlo do čela anglického žebříčku, za oceánem dosáhlo na
devátou příčku. Počátkem listopadu nastartovalo s malou vánoční
přestávkou gigantické čtyřměsíční americko-kanadské turné, zakončené sérií
koncertů pro britské fanoušky v National Exhibition Centre v Birminghamu,
25-29. února 1984.
MEGA COLLINS
Album
Hello,
I Must Be Going! sice vyšlo v listopadu 1982, nicméně
singly z něj postupně válcovaly světové hitparády po celý třiaosmdesátý.
Z deseti skladeb alba jich vyšlo samostatně osm*!
Zkuste někomu
znalostmi nezatíženému po sobě pustit a nechat jej popsat rozdíly mezi Don’t Care Anymore* a Mama. Žádné nenajde. A bude mít pravdu,
jakkoliv by zkušený hnidopich vyšťáral pár „zásadních“ rozdílů. Až hostující
dechová sekce, poprvé v I Cannot
Believe It’s True*, dodá Collinsově dvojce punc nezaměnitelnosti
s tvorbou mateřské skupiny. Kytarou Daryla Stuermera vytvrzená refrénovka Like China* zní díky strunám skoro
rockově. Masivně valivá Do You Know, Do
You Cane? a rozněžnělé Thru These
Walls* / Why Can’t It Wait ’Til
Morning* klidně mohly skončit na Genesis (i když ne všechny pospolu) –
na rozdíl od diskotékově jásavé You Can’t
Hurry Love* anebo funky pecky It
Don’t Matter To Me* či ságo-barovky The
West Side. Poklidná, smyčci podepřená
Don’t Let Him Steal Your Heart Away* je pak na půli cesty mezi Collinsem a
kapelou.
VZDÁLENÝ GABRIEL
Peter Gabriel
vydal čtvrté bezejmenné sólové album rovněž na podzim dvaaosmdesátého. Určitě
se mu budeme podrobně věnovat v příslušném Rock History, proto jen
rámcově. Gabriel jím stvrdil svůj příklon k elektronice a mimoevropským
rytmům. Jakkoliv byly jeho experimenty poměrně odvážné, nikdy se neztratil ani
letitým fanouškům úplně z dohledu. Na druhou stranu, umělecká proláklina
mezi ním a Genesis se prohloubila a rozšířila, jakkoliv se u obou pracovalo výrazně
a po novu s rytmikou.
Jinými slovy,
zatímco Gabriel svou osobitou hudbou rozšiřoval vědomí posluchačů, škaredě
řečeno – vychovával a kultivoval je směrem k toleranci a vnímání
nezvyklých podnětů, Genesis se dostali do víru dostředivých komerčních sil, šli
naproti davům a mainstreamu, až je téměř pohltil jako mýtický Maelström.
V červnu 1983 vyšlo koncertní dvojalbum Peter
Gabriel Plays Live. Předávám slovo Petrovi Nožičkovi: Dělali
to tehdy skoro všichni, jen málokdo přiznával. Producenti Gabriel a Walsh však
v prohlášení na obalu oznamují: I
když je toto album vybráno ze čtyř koncertů na Středozápadě Spojených států,
nějaké dodatečné nahrávky se nekonaly tisíce mil od domu umělce. Všeobecně se
tomu říká „podvádění“. Věnovali jsme pozornost tomu, abychom zachovali
neporušenou podstatu koncertů včetně „lidské nedokonalosti“.
Až na hosty hrají
na koncertech stejní muzikanti jako na „čtyřce“ a rovněž repertoár pochází
převážně ze dvou posledních alb, šest a pět. Byla to také poslední šňůra, kde
zpěvák užil výraznější líčení a příležitost dostaly starší věci, jako zpěvákem
i diváky prožívaná dvojice D.I.Y. a On The Air ze druhého alba a studiově na
albu nevydaný „zbytek“ z natáčení třetího I Go Swimming. Záznam nemá slabší místa, nezklame jediná skladba,
koncerty musely mít, jak je ostatně u Gabriela zvykem dodnes, jedinečnou
atmosféru; vedle Solsbury Hill, Shock The Monkey, I Don’t Remember vrchol představují zejména San Jacinto a tradiční silný závěr Biko.
Pikantní je, že
oblíbená Gabrielova součást koncertu, kdy při posledních slovech písně Lay Your Hands On Me stál na kraji pódia
zády k divákům, skácel se mezi ně a nechal se unášet nad hlavami davu, je
zachycena fotografií na obale (pootočenou nevím proč o devadesát stupňů), píseň
sama se ani na delší podobu dvojalba nevešla. [P.N.]
MARNÝ BANKS
To, že Bankse
Collinsovo megavšechno doslova sr*lo, čpělo z každého jeho slova i mimiky
v nedávno vysílaném dokumentu o Genesis. A mohl se křivě usmívat jak
chtěl.
Na Fugitive
sice Tony angažoval hvězdné spoluhráče – mimo jiné i Daryla Stuermera, jenž
doprovázel Genesis, Collinse i Ruhreforda – a zaměřil na nevyhraněné
posluchače, nicméně s absencí Collinsova talentu na hitové melodie a jeho nosného
hlasu, se ze všeho snažení nakonec vyloupnul nemastný neslaný synthie-poprock-cosi,
nebo jak výsledek nazvat. Dojmům nepřidal ani poněkud plonkový Tonyho zpěv.
Všechnu bezradnost „skvěle“ reprezentuje hnedle úvodní This Is Love. Pokus o hit vyzněl jako Simple Minds / Depeche Mode
naředění hektolitry vody. Hrozné. Tam, kde se Banks drží barvami svých kláves
blíže Genesis, a nechává pracovat kolegy, nevyznívá Fugitive úplně marně, viz
Man Of Spell, které by stačilo
odstřihnout anebo přemístit mikrofon. Někdy žasnu, k čemu se nechali ukecat
páni muzikanti, třebas lopaťácké tlučení zkušeného Stevea Gadda v And The Wheels Keep Turning. Nejspíš jej
uspala absolutní nenápaditost „písničky“. Jedna za druhou plynou nudénky
k uzoufání. Jakž takž ještě vyzní nápodoba Jarreho rejstříků v Thirty-Three’s. Opravdu jde o tahouna
Genesis?
NEUKOTVENÝ HACKETT
Hackettova
sólová tvorba osciluje mezi vícero polohami. Highly Strung je rockovým
albem s plnohodnotnou produkcí i kvalitním mančaftem po boku. Ale…
Úvodní
Camino Royal je až beatlesovsky hravá
v aranžích i melodických linkách, a díky typickým kytarovým výšivkám
potěší každého fanouška původních Genesis. V ojedinělém singlovém pokusu,
netypické instrumentálce Cell 151, dominují
módní rejstříky kláves i strojový rytmus Iana Mosleye, jenž o rok později
nastoupil k Marillion. Always Somewhere
Else, Weightless i India Rubber Man znějí jak podpultovky z Wind
& Wuthering, potažmo Duke. Dusavý rytmus, syntíkové
luskání a Hacketův nezpěv kazí najazzlou Walking
Through Walls. Také pomprocková rádiovka Give It Away ukazuje, jak je nesmyslné šetřit na hostujících
vokalistech, představuju si mlsně, kam až by vynesl (nejenom) tuto chytlavou
skladbu některý z hlasů Boston, Kansas či Styx. Group Therapy je trochu nadbytečná muzikantská předváděčka. Jakoby
to chtěl Steve natřít všem McLaughlinům a spol. Nepovedlo se, jeho parketa leží
o kus dál. Závěrečné fanfáry v Hackett
To Pieces a bonusový rokec Guitar
Boogie už jen stvrzují pestrost/rozháranost Highly Strung.
–
Na
závěr si dovolím osobní postesk a poučení. Škoda, že Genesis
v třiaosmdesátém nezvedli učedníkovu rukavici poté, co debutové Script For
A Jester's Tear skotských Marillion zcela stavělo na odkazu jejich
gabrielovské éry. Pak by se možná nestalo, že jsem (nejen já) nejoblíbenější
artrockové kapele svého mládí zamával adié a přesedlal bez výčitek na neoprogové
novice – Twelfth Night, Neuschwanstein, Marillion, I.Q., Pallas, It Bites,
Pendragon a další a další… Zároveň by ale nedošlo k tomu, že v letech
1985-86 vydali Gabriel, Collins a Genesis alba, jichž se dohromady prodalo
bezmála třicet milionů!
Jaromír Merhaut pro Rock History 1983
Komentáře
Okomentovat