GENESIS 1976: NOVÝM SMĚREM Z VÍRU VICHŘICE
Jste
na prahu světového úspěchu, dveře dokořán, jen vejít. Váš frontman na sebe
strhává obrovskou pozornost, takovou, až je považován za sólistu a kapela za
jeho doprovod. A najednou vám středobod vašeho mediálního obrazu oznámí, že
končí. Jakoby Monu Lisu někdo připravil o úsměv a ještě se k ní hnal
punker s žiletkou v ruce…
Peter Gabriel oznámil spoluhráčům svůj definitivní odchod v
průběhu turné k The Lamb Lies Down On
Broadway. Genesis zprávu o Gabrielově odchodu úspěšně tajili až do
16. srpna 1975, kdy titulní strana Melody Makeru křičela: Gabriel Out Of
Genesis?
Po
sedmi letech tvrdé práce, na samém prahu celosvětového úspěchu, tak stáli
Genesis zpět na startu. Odchodem Petera Gabriela přišli o jeho příběhy,
nezaměnitelnou image pódiového šamana, působivý hlas vypravěče, přítele.
Současně však před zbývající čtveřicí stála lákavá výzva definitivně zlomit
stigma Gabrielovy doprovodné skupiny. Ale jak?
„Tehdy
nás Peter nemile překvapil, dnes jej chápu, vždy byl odvážnější a o krok před
námi,“ vzpomíná Mike Rutherford. „Opanoval nás strach, co bude dál,“ přiznává
Tony Banks.
Sám Peter Gabriel jako jediný, neměl o budoucnost Genesis obavy:
„Měl jsem mnohem větší důvěru v jejich schopnost překonat můj odchod, než
oni sami.“
Jak
známo, práce léčí. Zatímco Steve Hackett se již plně věnoval dokončení svého
sólového debutu, Voyage Of The Acolyte,
trojice Banks-Collins-Rutherford začala komponovat a zkoušet nový materiál.
Když se k nim Steve znovu připojil, měli už téměř hotové Dance On A Volcano a Squonk.
INSTRUMENTÁLNÍ
COMBO?
„Stále jsme psali písně,“ říká Mike Rutherford, „Brzy jsme si
však uvědomili, že bez zpěvu budou trochu nudné.“ „Ano, nějaký čas to vypadalo,
že budeme pokračovat coby instrumentální kvarteto,“ stvrzuje Phil Collins. Genesis
se začali rozhlížet po novém zpěvákovi.
Jakmile vešlo ve známost, že nenápadný anonymní inzerát
v Melody Makeru: hledá se zpěvák pro skupinu ve stylu Genesis, je de facto
konkursem na post frontmana přímo u nich, zavalil kancelář Charisma Records
příval kazet s nahrávkami uchazečů. „Mezi nimi se objevila i velmi známá
jména,“ tvrdí bez dalšího upřesnění Tony Banks. Údajně měl být mezi zájemci i
Mick Rogers z Mannova Earth Bandu, což trochu nekoresponduje s faktem,
že byl vždy především kytaristou a až v druhém sledu zpěvákem. Dalším
jménem, poletujícím netem je Jahn Teigen z norských Popol Ace.
Prokazatelně se do užšího výběru dostal jistý Mick Strickland,
dokonce s kapelou pořídil několik zkušebních záznamů, nicméně jeho výrazný
bluesový projev nesouzněl s artovými ozdobami a kudrlinkami repertoáru
Genesis. "Naprosto špatné," říká Rutherford, „Se Squonk se chudák potýkal, jak mu jen hlas dovoloval, všem bylo ale jasné, že tohle
nebude ono.“
Je ironií, že všem finalistům předzpívával skladby Phil Collins,
jehož sólový zpěv pozorní fanoučci zaregistrovali již na albech Nursery
Cryme (For Absent Friends), Selling England By The Pound (More Fool
Me) i v několika pasážích Jehněte.
Bill Bruford, vzpomíná, jak si Collins v Brand X stěžoval
na probíhající konkurs: „Jsou všichni nanic, zazpíval bych to líp,“ a jak jej
ponoukal, aby se tedy mikrofonu chopil. Philova tehdejší manželka Andrea, jež
jeho zpěv znala velmi dobře, navrhovala totéž.
Tony Banks si vzpomíná na zlomový okamžik, kdy Phil Collins
nazpíval Squonk hned po
Stricklandovi: „Fungovalo to.“ „Ze začátku byli všichni z kapely sice ještě
trochu skeptičtí, pak jsme ale začali nahrávat jednu písničku za druhou,“
vybavuje si Collins. Tony Stratton-Smith z Charisma Records o Collinsově zpěvu dokonce prohlásil:
„Zní více jako Peter Gabriel než Peter Gabriel sám!“ A když v nedávno
vysílaném televizním dokumentu dává Gabriel k dobru, jak mu řada lidí
dodnes gratuluje k A Trick Of The Tail, Hackett suše
poznamená: „Jedna z tvých nejsvětlejších chvilek.“ A pak je nemilujte.
A TRICK OF THE TAIL
Práce na A Trick Of
The Tail začaly v studiích Trident a producentem Davidem
Hentschelem po boku v říjnu 1975. Zatímco Jehně se rodilo zdlouhavě
a těžce, práce na novince odsýpala, natvrdo řečeno, bez Gabriela šlo veškeré
domlouvání i realizace snadněji.
Eruptivní
Dance On A Volcano se převaluje a
probublává jak žhavá láva v kráteru sopky. Genesis obklopeni ohnivým
oblakem svých nástrojů tančí v sedmidobém rytmu, prozrazujícím Collinsovu
vášeň pro jazzrockové Weather Report.
Snově nádhernou Entangled
s freudovským podtextem napsal Steve Hackett, jak připomíná Tony Banks,
jenž pro změnu umocnil závěrečnou část skladby mellotronovými chóry a vábivými syntezátory,
omamnými jak hlasy bájných antických sirén.
U výrazné Squonk Banks
přiznal inspiraci beatlesovskou Getting
Better a Collins obřím soundem Bonhamových bicích v Kashmir. A poprvé naplno ukázal, že svým
hlasem obsáhne i ty nejnáročnější kusy. Bájného squonka s vakem plným slz
objevili Genesis ve staré knize Williama Thomase Coxe: Strašlivé stvoření z hlubin lesů.
Jiné texty navozovaly až pohádkové disneyovské obrazy, příkladně
Banksova vícedílná Mad Man Moon
s gabrielovským úvodem/závěrem a košatou mezihrou.
Na Gabrielovu éru odkazovala též Robbery, Assault And Battery,
v níž se Collins málem znovu ocitnul ve své dávné divadelní roli Artfula
Dodgera, vůdce dětského gangu kapsářů v románovém Oliveru Twistovi. Jeho
tepavě pulzující bicí v závěru skladby pak doslova předznamenávají budoucí
sound kapely.
Balada Ripples je písní o stáří a odcházející
kráse, předjímá nekomplikované milostné písně Genesis napsané v 80. a 90. letech. Její
ozdobou je Hackettovo houslově znějící kytarové sólo, zaznamenané pro dosažení
efektu částečně pozpátku, i souznění strun a kláves v závěru.
Další epickou písní, o bestii jež mohla mluvit, je titulní skladba. „Napsal
jsem ji už dříve,“ zmiňuje Banks, „teprve s Peterovým odchodem se mi zalíbila
myšlenka vyzkoušet něčeho lehčího a zároveň podivnějšího.“
Závěrečná Los Endos začíná tam, kde skončila Dance
On A Volcano, a končí
mnohovýznamnou citací Supper’s Ready z alba Foxtrot. „Inspiroval mě Santana, chtěl jsem za použití
exotických bicích nástrojů dosáhnout stejné energie,“ připouští Phil. Jakoby
Phil nestačil sesednout z bubenické stoličky v Brand X.
–
V listopadu měli hotovo „Věděli jsme, že se nám
povedlo dobré album,“ řekl nedávno Rutherford pro magazin Prog, „Připadalo
nám jako nová kapitola.“
S novými „jinými“ Genesis korespondoval i přebal, imitující
svou barvou starý zažloutlý pergamen, s „viktoriánskými“ kresbami Colina
Elgieho, v nichž mimo jiné rozpoznáte soudce, zločince i squonka.
„Museli jsme dokázat, že dokážeme tvořit i bez Petera,"
poznamenal Banks v dobovém rozhovoru pro Melody Maker, a dodal odvážně: „Myslíme
si, že je to nejlepší album, co jsme kdy udělali.“
A Trick Of
The Tail dosáhlo #3 v britském albovém žebříčku, Amerika ještě
vyčkávala (#31). Dodnes jej za své bere i většina zarputilých gabrielovců.
TURNÉ
Genesis však čelili ještě jedné velké výzvě: jak předvést album i
starší repertoár naživo. Vyhlídky nebyly kdovíjaké, na koncertech Genesis
kraloval svými převleky i šoumenstvím Gabriel.
Genesis natočili k A Trick Of The Tail videoklip,
kterým zcela jasně a zřetelně dali najevo, že nic nebude jako předtím. Kapela
pohupující se u starého klavíru, civilní Collins se šálou kolem krku a
oranžovou hučkou na hlavě, decentní zpracování, drobné roztomilé fórky. „O
kostýmech jsme ani neuvažovali,“ zdůrazňuje Rutherford.
Jak se ale vypořádat s bicími, když Collins bude zpívat
nelehké party. Řešení mělo podobu dvou obřích sestav bicích na pódiu
a Billem Brufordem za jednou z nich: „Nikdy jsem Genesis neviděl, ani
neslyšel jejich alba. Ale respektoval jsem Phila a věděl, že mě nezatáhne
do nějakého hudebního odpadu.“ Nový typ koncertní velkoleposti přinesl kapele
obří světelný park.
Phil Collins dnes připouští, že: „Den, kdy jsem začal zpívat s
Genesis, změnil můj život.“ Jeho premiéra v roli frontmana se odehrála 27.
března 1976 v Kitchener Auditoriu v kanadském Ontariu. Ruce se mu třásly,
neustále nahlížel do taháku s poznámkami, co má říkat divákům. Bez
rekvizit a kostýmů se Collins musel spolehnout na své přirozené komediantství i
až šokující schopnost dokonale zazpívat Gabrielův repertoár.
„Lidé se nechtěli vzdát Genesis,“ řekl Collins. „Chtěli,
abychom zůstali spolu, a tak mě v nové roli podpořili.“
V červnu '76 se Peter Gabriel vloudil mezi diváky v Hammersmith
Odeon, aby shlédl svou bývalou kapelu. „Velmi podivná zkušenost, měl jsem
smíšené emoce,“ připustil.
Po
úspěchu za oceánem zabodovala čtveřice i v Anglii, hudební tisk (na čas)
obrátil a zahrnul Genesis superlativy.
S VĚTREM O ZÁVOD
V ovzduší
vzedmuté euforie a po měsíčním období zkoušek a vybírání skladeb zahájili
Genesis na podzim roku 1976 v holandském Religh studiu nahrávání dalšího
kusu, Wind And Wuthering. Z jednotlivými členy kapely narychlo
dodaného letního materiálu nakonec nejvíce uspěly kompozice Tonyho Bankse, což
trochu nelibě nesl Steve Hackett, jenž sám přišel se spoustou fragmentů i
hotovými skladbami. Do rakve kvarteta zaražen první z hřebíků.
„Tony
se stal podle mého názoru hlavním autorem. Kapela nicméně nadále pracovala
velmi demokratickým způsobem, každý mohl do písní vstoupit svými nápady,“ poznamenává
staronový producent David Hentschell.
Studio
Religh se nacházelo vzdáleno od lákadel civilizace, zároveň však ve své době bylo
jedním z nejmodernějších na světě. „Zapadákov uprostřed holandské přírody,
kde se snadno dostanete do stavu, kdy se nesoustředíte na nic jiného než na
hudbu,“ pochvaluje si Rutherford. „Pořád spolu,“ doplňuje Collins.
„Studio
1 stálo nedaleko vepřína, takže šlo skutečně o velmi domácké a voňavé
prostředí. Se světem nás po celé dva týdny spojovali pouze řidiči, co nám
vozili jídlo a další věci. Naprosto odříznutí, což nám umožnilo soustředit se.
Většinu skladeb jsme nahráli hned napotřetí, napočtvrté, práce odsýpala,“ doplňuje
Hentchell, a pokračuje: „To, že jsme spolu pracovali už dříve, usnadnilo i
technické věci, věděl jsem, že basy potřebují trochu ,ponk’ a že Philovu hlasu
pomůže krátké digitální zpoždění, specifický reverb.“
–
Ze
skotských dějin těžící Elevent Earl Of
Mar přivádí na scénu klávesy Tonyho Bankse. „Napsal jsem ony podivné akordy
a myslel si, že budou skvělé právě na úvod. Nastavily atmosféru celé skladby,
Steve měl hotový chorus a akordový motiv pro střední lyrickou část, Mike přidal
texty,“ vybavuje si Banks. „Skladba měla ohromnou energii. Skvěle zabírala na
koncertech, často je otevírala. Navštívil jsem nedávno Edinburg a naplno si
uvědomil, kolik krveprolití je v naší historii,“ přidává Rutherford.
One For The Vine napsal Banks sám, jde o
postaru pojatou skladbu, vyvolávající vzpomínky na gabrielovské období. „Vždy
jsem rád psal hudbu, která se odvíjí trochu nevyzpytatelně, jinak než
předjímáte. Jde o náhlé změny a postupy, jaké nenajdete v běžné popové
produkci, a současně znějí příjemně. Jsem velkým fanouškem Briana Wilsona,
protože on naprosto přirozeně a možná i nevědomky používal zvláštní harmonie,“ popisuje
Banks, jenž na ploše deseti minut vystavěl epický hymnus o podobenství příběhu
Ježíše a obyčejného člověka, postaveného do role vůdce.
Naproti
tomu lehce podbízivá Your Own Special Way
prostřednictvím rozhlasových playlistů přímo cílila na americké posluchače. Byť
zasněná skladba neuspěla, zahájila desetileté žebříčkové zámořské období
Genesis, završené Invisible Touch. Autor Rutherford: „Je napsána v legračním
otevřeném ladění, ani nevím, jak jsem se k němu dostal.“ „Není to zrovna
má oblíbená skladba, text je v pořádku, ale myslím si, že jsme napsali
lepší milostné písně,“ podotýká Banks.
Po
komerci trochu jazzfusion. Traduje se, že právě Wot Gorilla? vyhnala Hacketta z Genesis, už jen proto, že
zabrala místo pro Please Don’t Touch,
jež nakonec skončila na Hackettově stejnojmenném druhém albu. „Velmi podřadná
skladba,“ poznamenal ke Gorile Steve
v osmdesátém čtvrtém. O třicet let později stále poněkud dotčeně upřesňuje:
„Gorilla byla dobrá rytmicky,
harmonicky ale nerozvinutá. Moje Please
Don’t Touch má jak rytmus, tak rozvitou harmonii, je mnohem více
vzrušující.“ Phil Collins naproti tomu ve své autobiografii zmiňuje, že spolu
s Banksem zkoušeli něco ve stylu Weather Report, a že Steve v téže době
pociťoval újmu, protože coby ne moc využívaný autor vydělával méně než ostatní:
„Zajímal se v té době především o to, kolik svého materiálu protlačí na
album.“
Druhou
stranu otevírá „melodrama“ honu kočky s myší, All In A Mouse’s Night. „Není z mých nejpovedenějších
skladeb,“ přiznává Banks, „Riffy dobré, ale text trochu sebestředný.“
Blood On The Rooftops napsali společně Hackett
s Collinsem. Tematicky se snaží napodobit dřívější sociálně kritické
výpady Gabriela, hudebně pak spojuje rytmickou Philovu nápaditost
s lyrickým cítěním Steva. „Phil začínal zvládat melodie,“ chválí kolegu
Rutherford. „Snažil jsem se pomocí mellotronu vytvořit dojem celého orchestru, zábavné,“
přidává k dobru Banks.
„Vždycky
jsem miloval Unquiet Slumbers …,
obzvláště vynikala naživo,“ poznamenává Rutherford. „Říkal jsem si, jak budou obě
nesourodé části vypadat pospolu, jemná a útočná,“ navozuje téma Banks. „Šlo o velmi
dobré spojení rychlého s pomalým,“ uzavírá Hackett.
Crescendo
In That Quiet Earth navazuje na
závěrečný hymnus Afterglow.
„Jednoduchý, ale stále prog rock,“ poznamenává autor kusu Banks. Emotivně velmi
působivé Collinsovy závěrečné vokály inspirovala I’m Not In Love od 10cc.
PROKLETÍ SE NEKONÁ, JEN
KONČÍ JEDNA ÉRA
Dva
týdny poté, co na scénu vtrhli Sex Pistols, Genesis vydávají 16. prosince 1976 Wind
And Wuthering, pro mnohé poslední klasické album Genesis. Vzrušující i
melancholické.
Dotklo
se Wind
And Wuthering „prokletí“ druhého alba? „Trick Of The Tail bylo
pro nás zásadně důležité. Poprvé tvořit bez Petera, velká motivující výzva.
Vypnout se k podobnému výkonu napodruhé je vždy těžší,“ naznačuje vnitřní
dilema Rutherford. Tony Banks má pro změnu za to, že kapela muzicírovala ve
vrcholné formě a Steve Hackett se zapojil jako nikdy předtím. Ten však situaci vnímal
úplně jinak. „Byl opravdu frustrován z toho, kolik jeho věcí se na Wind
& Wuthering nedostalo,“ připomíná Hentschel. Ano, vedle Please Don’t Touch kupříkladu Hopping Love Will Last, plus několik
dalších dílčích nápadů.
Sounds
a Melody Maker album chválili, Barbara Charone píše o zbytečnosti Yes a Pink
Floyd v sousedství Genesis, Chris Welch pak o oprávněné rockové hrdosti.
„Od NME a dalších, kteří naší a podobné hudbě nepřáli, jsme ale dostali po
palici,“ směje se dnes Banks, „Móda se změnila, ale nám se podařilo pokračovat.
Album považuju za nekompromisní a výborné.“
Nástup
punku zkrátka neměl na vývoj Genesis žádný vliv. „Jako když zatřesete jabloní,
přezrálí padli, kvalitní zůstali,“ připodobňuje Rutherford.
A
co na Wind And Wuthering říkají protagonisté po letech?
„Tonyho
a Steveho album,“ směje se potměšile Rutherford. „Jedno z nejoblíbenějších
alb mé ženy, první, které od Genesis slyšela. Bylo jí patnáct,“ naznačuje mezi
řádky Steve. „Myslím, že pro mnoho fanoušků Genesis je Wind And Wuthering jedním
z oblíbených alb. Je výsostně muzikální, vyžaduje však pozorný poslech,“
přidává Hentschel. „Po hudební stránce naše nejambicióznější album. Spousta
nových nápadů, žádné opakování, a mimo Your
Own Special Way a Afterglow
nic konvenčního,“ pochvaluje si Banks.
Zároveň
ale většina z nás vnímá, že albem Wind And Wuthering se Genesis navždy
rozloučili s érou progresivního rocku a už jen ve třech se vydali vstříc
novým výzvám.
Jaromír Merhaut pro Rock History 1976
Komentáře
Okomentovat