MANFRED MANN’S EARTH BAND

Nehraje na klávesy prsty, on jimi dýchá…

Málokdo dokázal dochutit klasický rock doteky jazzu tak přirozeně, organicky a svým způsobem nenápadně, jako hráč na klávesové nástroje Manfred Mann. A nikdo nedokázal tak jako on v téže době přetvářet nenápadné skladby v rockové monumenty.

 
Nejdříve pár vět ve zkratce. Manfredova šedesátá léta si samozřejmě zaslouží samostatný článek, bude, takže se nelekejte nad strohostí.
Manfred Mann se narodil jako Manfred Sepse Lubowitz v Johannesburgu v Jižní Africe 21. října 1940. V raném věk se naučil hrát na klavír, coby teenager začal poslouchat jazz a hrát ve školní zábavové kapele.
10. května 1961 vycestoval do Anglie, neboť správně odhadnul, že je to země talentovaným muzikantům zaslíbená. Zakrátko už hraje na klavír v klubech, věnuje se hudební teorii, publikuje v Jazz News, poprvé se představuje pod uměleckým jménem Manfred Mann, údajně inspirován jazzovým bubeníkem Shelleyem Mannem.

Zakládá soubor Manfred Mann, hraje solidní rhythm & blues i pop, nicméně jeho umělecké ambice zůstávají dílčími singlovými úspěchy nenaplněny. Obě poslední alba propadla, kapela proto v roce 1969 končí.
Spolu s Mike Huggem zakládá jazzrockový projekt Manfred Mann Chapter Three, a málem pro něj získává miliónový kontrakt u Warnerů. Bez většího ohlasu předbíhá dobu… a končí.

   Skupina Manfreda Manna v roce 1967

–

Britská progressive music navázala na průzkumnické projekty Beatles i dalších, v letech 1968 a 1969 vstupují na scénu Jethro Tull, Yes, King Crimson, o něco později Emerson, Lake & Palmer. Na pořadu dne byla klávesová a kytarová virtuozita a exprese, prokomponovanost, „velká“ i bláznivá témata v textech. Nový přístup k muzicírování zlákal i Manfreda Manna, cítil, že rocková progrese mu nabízí svobodu, kterou hledal. 
 
Počátkem ledna 1971 Manfred objevil Micka Rogerse. „Slyšel jsem o něm od Mikea Hugga, který řekl, že je OK. A opravdu. Ušetřil mi tím nervy z výběru mezi půl milionem kandidátů, kdy nejste za chvíli vůbec schopni určit, kdo je vhodný a kdo ne,“ vzpomíná. Mick Rogers (vlastním jménem Michael Oldroyd) působil v několika australských skupinách včetně Procession, s nimiž přijel do Londýna nahrát jejich druhé album, produkované právě Mikem Huggem. Jeho styl hry a zpěv se nadlouho staly charakteristickým prvkem zvuku MMEB.
Chris Slade bubnoval již s Chapter III, nabídku připojení k novému projektu přijal bez váhání, dokonce dal do placu i tip na basáka, Colina Pattendena. Asi proto, že Chris bubnoval v doprovodném souboru Toma Jonese a Colin basoval u Engelberta Humperdincka ze stejné stáje Gordona Millse.
 
Byla to rychlá doba. Už v únoru 1971 začal nový band nahrávat, koncem dubna koncertovat, první představení se odehrálo 22. dubna 1971 v římském klubu Piper. Následoval přelet do Austrálie a šňůra po boku Deep Purple a Free. To vše ještě jako Manfred Mann Band, případně Manfred Mann Chapter III. Koncem srpna bylo téměř hotovo i ve studiu. Nicméně, vydání Stepping Sideways bylo zrušeno, protože směřování kapely se pilným hraním výrazně proměnilo, a nahrávka již nebyla jako celek dostatečně reprezentativní. Mezitím v létě a na podzim 1971 vyšly pod hlavičkou Manfreda Manna tři singly, vesměs covery: California Coastline (Walt Meskell, Tim Martin), předělávka songu Randyho Newmana Living Without You, a Mrs. Henry od – s chutí Manfredem upravovaného – Boba Dylana. Větší část skladeb se spolu s B-stranami objevuje na pozdějším debutu.
Zatracené nahrávky si můžete od roku 2005 vyslechnout na kompilačním 4 CD boxu Odds & Sods – Mis-takes & Out-takes.

Název Manfred Mann’s Earth Band prý navrhnul Chris Slade v letištní hale při čekání po koncertě v Dublinu 11. září 1971, ale až poté, co neprošly – při snaze najít pojmenování, jež by se rýmovalo a současně odpovídalo stylu a soundu kapely – úlety jako Arm Band, Elastic Band, Head Band.
Konec roku zastihnul MMEB ve studiu při dotáčkách „druhého prvního“ LP, vydaného nakonec 18. února 1972 pod stejnojmenným názvem.

Debut Manfred Mann’s Earth Band působí oproti pozdějším opusům zejména kompozičně nevýrazně a hráčsky zakřiknutě. Pozorné ucho však jasně rozpozná již rašící nezaměnitelné prvky stylu a soundu MMEB – především zvláštní melodiku vedenou klávesami, a někdy jako by přiškrcený, jindy až velebný Rogersův hlas, i nasazování ženských doprovodných zpěvů, a hlavně „houkavý“ zvuk moogu (perličkou je, že Manfred Mann si tento nástroj ponejprv pořádně vyzkoušel jako „nezvaný“ host na trojce Uriah Heep, viz finále July Morning), kombinovaného však ještě s klasickými hammondkami. Mimochodem, podle vzpomínek Gerryho Brona Ken Hensley nebyl vůbec nadšený tím, že se mu v jeho výsostném území pohyboval vetřelec Manfred Mann, byť kolega z kapely stejné stáje. Producent ale (do)poručil…
Po vydání alba Manfred Mann’s Earth Band  cizelovala skupina svůj zvuk i sehranost jak se jen dalo, občas i v malých zapadlých pubech. Druhý výlet do Austrálie zachytily kamery televizní show GTK, lze je zhlédnout na DVD Then & Now. Jedná se zřejmě o nejstarší záběry kapely.
Hraní naživo popustilo uzdu hráčské fantazii, umu a vzájemné interakci, Manfred Mann’s Earth Band se stále více vzdaloval učesanému studiovému hraní. Dá se říci, že charakteristický sound skupiny vznikl na pódiích.
Earth Band se začal objevovat i v rozhlasu, což byl v tehdejší době velmi důležité. Dvě návštěvy v pořadu Johna Peela na Radio 1 navázaly na premiérové listopadové účinkování tamtéž. Role Johna Peela byla v tomto ohledu nezastupitelná.

S cílem využít rostoucí povědomí veřejnosti o kapele se mládenci rychle vrátili do studia a začali nahrávat své druhé LP Glorified Magnified, produkované Manfredem Mannem a Davem Hadfieldem. Nahrávalo se v Manfredově studiu Maximum Sound na Old Kent Road, které vlastnil s Mikem Huggem. Vinyl vyšel 29. září 1972, přirozeným způsobem navazoval na první album, v mnoha ohledech – a víc než jakékoliv další studiově vycizelované kusy – ukazoval, jak syrově Earth Band zněl naživo.
Na dvojce už ve výrazných figurách duje moog – společně s probuzenou Rogersovou kytarou – naplno. Významu nabývají rozsáhlé instrumentální pasáže, odkazující na jevištní improvizace, v nichž se projevuje Mannův vytříbený smysl pro proporce. Co trochu – za budoucími vybroušenými drahokamy – pokulhává, jsou skladby samotné, zejména svižnějším kusům chybí samospádový drive.
Vzhledem k budoucí praxi – kdy Manfred vynáší převzaté skladby svým originálním provedením na piedestal – je pozoruhodné, že osm z deseti skladeb napsali sami členové kapely, a jen dvě pocházejí odjinud. Manfred Mann rád přepracovával starší materiál, One Way Glass, se objevila na Manfred Mann Chapter Three – Volume 1. 
Na Glorified Magnified se poprvé objevuje výrazné logo Earth Bandu, navržené designérským uskupením Bloomsbury Group. V době vydání alba se skupina se objevila v „The Old Grey Whistle Test“ na BBC2, což byl pořad podobný německému „Beat Clubu“. Zahrála dvě skladby z novinky: Meat a Our Friend George. Záznamy jsou doposud ukryty v archivech BBC.

Třiasedmdesátý odstartovali Manfred Mann’s Earth Band na evropských pódiích, střídavě po boku ZZ Top, Uriah Heep, ELO a Climax Blues Bandu. V Americe vystupovali manfredovci se Savoy Brown. Na některých štacích hráli před patnácti i dvaceti pěti tisíci lidmi. Boomu využili nahráním alba Messin’, na kterém bylo završeno cizelování charakteristického zvuku Earth Bandu. Trojka je zásadní už jen proto, že jako první byla připravováno vcelku a zachycovala aktuální stav. Pro většinu mých vrstevníků byla zamlada prvním „zajímavým“ elpíčkem MMEB.
Jen tři ze sedmi skladeb pocházely od členů MMEB, i tím Messin’ předurčuje další vývoj. Úvodní titulní skladba – gradující později doslova typizovanou, stupňovanou instrumentální mezihrou – je rozvedením staršího kusu Mikea Hugga z nerealizovaného Chapter Three Volume 3. Původní verze je k dispozici na již zmíněné kompilaci Odds & Sods – Mis-takes & Out-takes. Buddah Micka Rogerse a Manfreda Manna popisuje za zpěvu moogu fiktivní setkání s Buddhou. Obě kompozice byly již před nahráváním součástí vystoupení, studiové verze věrně převzaly live aranže, jen vynechaly spontánní pasáže. Je s podivem, že skoro t-rexovsky rozpohybovaná dylanovka Get Your Rocks Off jako singl neuspěla. Na vláčnou instrumentálku Sadjoy s hostujícími chóry navazuje skvěle a originálně podaná bluesová Black And Blue od australských autorů Matta Taylora a Phila Manninga. Závěrečná halekačka Mardi Gras Day pochází od dalšího amerického písničkáře Dr. Johna.
V USA vyšlo album pod názvem Get Your Rocks Off, s jiným přebalem i obměněnými skladbami. Důvodem byla údajně politická korektnost, jinými slovy vydavatelská předposranost a kalkul. Vertigo takhle zařízlo více titulů, vzpomeňme jedničku a dvojku Uriah Heep.
I přes nízké prodeje je dnes LP Messin’ považováno za milník ve vývoji Manfred Mann’s Earth Bandu.

Poslední nahrávkou pro Vertigo a prvním zápichem do hitparády (Anglie #9) byl v říjnu 1973 singl Joybringer. Micka Rogerse k jeho napsání inspirovaly starší zážitky. Původní název Make Your Stash, který příliš jednoznačně odkazoval na drogy, byl raději změněn. Píseň, jejíž ranou verzi prý (zdroje se rozcházejí) napsal australský rocker/bluesman Mike Rudd, obsahuje prvky z Jupiter, The Bringer of Jollity anglického romantika Gustava Holsta.
V dobovém rozhovoru Manfred přiznal, že Joybringer sice není pro sound skupiny typická, její význam je ale v tom, že upozorní na skupinu širší veřejnost, nejenom gurmánské návštěvníky koncertů. Dnes se tomu říká marketing, promo, a dosáhlo to obludných rozměrů, kde je hudba strpěnou vycpávkou k reklamě na cokoliv… Svým způsobem se setkání s hudbou Gustava Holsta stalo pro Manfreda osudným.
Po vydání Messin’ a Joybringer přechází Manfred Mann’s Earth Band k Bronze Records. Majitel labelu Gerry Bron dodnes považuje Manfreda Manna za nejgeniálnějšího muzikanta, s jakým kdy pracoval, jakkoliv s ním často nebylo možné vyjít po dobrém, viz historka, kdy mu Manfred očural koberec nového letadla, protože se bál odsávače chcanek.

Inspiraci Holstovým Jupiterem zúročil Manfred hned na novém albu Solar Fire. Klasicizujícími prvky a rockovou progresí rozvitá Dylanova miniatura Father Of Day, Father Of Night (z alba New Morning) se pro mne okamžitě po prvním – byť o rok opožděném poslechu viz dále – poslechu stala spolu s Child In Time, July Morning a Stairway To Heaven hymnou mého předvojového mládí, rockovým Bolerem, stupňovaným až do slastno-bolavě ohlušujícího finále…
Další skladby leží ve stínu úvodního monumentu, i jim však vnímavý classic rocker přijde časem na chuť. Vyniká vícedílná, rytmicky bohatá In The Beginning, Darkness, zaujme duet sester Chanterových s Mickem Rogersem v titulní, takřka psychedelické Solar Fire, i jeho – tu mooreovsky zpěvavá a tam hendrixovsky urvaná – kytara v Saturn, Lord Of The Ring. 
Skupina podpořila Solar Fire  několikaměsíčním turné po USA (květen – srpen 1974), rok ukončila rozsáhlým turné po Velké Británii. Ani to však nepomohlo. Po skvělé desce neštěkl ani pes Pluto…
 
---
Malá vsuvka. Za bolševika se v práci honily hodiny, ne výkony. Podávat výkony bylo nebezpečné, z údernických se stávaly normy. Proto i v gottwaldovských Závodech přesného strojírenství platila nepsaná dohoda, že když je potřeba zvýšit výrobu, protože například argentinským pastevcům dosluhují soustruhy, naplánovaly se přesčasy, i když jsme my, elektrikáři, měli de facto hotovo ve dvě. V listopadu čtyřiasedmdesátého byla tma celkem brzo, rozhlasové vlny ožívaly každou postupující minutou, podlaha ve skladu byla prohřátá podzemním kolektorem, a tak jsem tam pravidelně relaxoval se svým sovětským tranďákem Sokolem u ucha. A najednou se pode mnou začala otevírat zem, z germánské dlouhovlnné stanice, už si nevzpomenu na jméno, rostla a mohutněla rocková symfonie, jakou jsem doposud neslyšel… Šok, žhavý úder na Solar. Nezaznělo žádné jméno, nebylo se čeho chytit. Druhý den jsem od rána trávil přemýšlením, co za kapelu to mohlo být, nic věrohodného mě nenapadalo. Nezazpívám ani hoří, mozkoreprák ještě nikdo nevymyslel, byl jsem zkrátka v prdeli, hrálo mi to akorát v hlavě. Jako každý druhý den jsem po směně putoval do Fousova doupěte, kde jsme se v jeho garsonce scházeli a směňovali muziku. Otevřu dveře, a… v ústrety se ke mně řítí tóny včerejšího hudebního snu. Na stole ležel hvězdný přebal Solar Fire, a vedle něj jakási nová kapela Queen II, či jak. Obé dovezeno na kšeft z Vídně jedním z bráchů Válků. A obé putovalo ke mně domů na poslech. Ani jedno LP jsem už nevrátil, okamžitě je vyplatil – a byl za Kinga.
---

Páté studiové album Good Earth vznikalo v souběhu s uvedeným turné devět měsíců, vydáno bylo 11. října 1974. Na úvod zazní tentokráte průměrná předělávka Give Me The Good Earth z druhého sólového LP Footprint (1972) Garyho Wrighta ze Spooky Tooth. Následuje parádní dvojice songů ze singlu (1971) australské skupiny Spectrum, kde hrál na kytaru a komponoval již zmíněný Mike Rudd: hymnická Launching Place a kolébavá I’ll Be Gone. Vrcholem Good Earth je ovšem dvojdílná Earth Hymn, kdy se zvolna rozdýchávající patetický úvod s chóry změní během několika taktů v rokenrolový úprk. Jazzová instrumentálka Sky High oslní až jazzmanskou hráčskou ekvilibristikou. Kontrastně zařazená jednoduchá balada Be Not Too Hard přejde v dovětek Earth Hymn Part 2. 
Unikátní byla promo kampaň. Každý kupec LP se stal potenciálním spolumajitelem půdy o rozloze půl milionu čtverečních stop (v přepočtu odhadem pás 100 x 400 metrů), zakoupené Mannem ve Walesu (Llanerchyrfa ve farnosti Llanfihangel-Abergwesyn v Brecon Beacons). Přes zmatky s přesnou lokalizací se nabídka stala šlágrem, a vydavatelská firma Bronze Records byla zavalena žádostmi o registraci. I my, tuzemští majitelé origálního vinylu, jsme se nosili jak páni lesů, vod a strání…
Odkaz na pozemek je i na oficiálním webu Manfreda Manna.
Good Earth se dostává pozornosti, když BBC uvede Give Me The Good Earth v „The Old Grey Whistle Test“, a album dostává půlhodinu na Radiu 1 v nedělním večerním pořadu, včetně rozhovoru s Manfredem. Odezva v prodejních žebříčcích: nula nula nic.

V té době se bohužel začaly hromadit i problémy uvnitř kapely. Nahrávání Nightingales & Bombers bylo náročné, Manfred vzpomíná: „Opravdu jsme se blížili ke konci společné cesty, kdy jsme věděli, že zanedlouho každý půjdeme jinam. Dokončování alba bylo jako potácet se ve tmě.“ Přesto album obstálo tehdy i ve zkoušce času poměrně dobře. Aspoň mezi rockery, co znám.
Titul Slavíci a bombardéry byl inspirován záznamem zvukařů BBC z noci na 19. května 1942, kdy navštívili les v Surrey, aby ulovili ranní zpěv slavíků, a jejich mikrofony však mimoto zachytily i hřmot dvou set bombardérů mířících na Mannheim. Nahrávka je součástí závěrečné As Above, So Below.
Manfred si na jednom z amerických turné na doporučení místního DJ koupil debutové LP Greetings From Asbury Park, N.J. tehdy relativně neznámého Bruce Springsteena.  Se svým Earth Bandem nahrál v rámci sessions pro Nightingales & Bombers Spirits In The Night a Blinded By The Light. První přetvořil po vzoru Father Of Day, Father Of Night v rockový obelisk, kdy základní baladický motiv rozkošatil harmoniemi a chorusy, a Mick přidal masivní riff. Blinded By The Light si musela na svou slávu ještě chvíli počkat. Příznačné bylo, že neznalí novináři ještě léta poté vytýkali Manfredovi, že se veze na vlně popularity Springsteena…
Spektrum skladeb na LP je opět pestré: pádivá Countdown, členitá Time Is Right, jazzůvka Crossfade, z dílny Joan Armatrading pocházející Visionary Mountains, která kombinuje snové vokály se silovou kytarou.  Pak však dojde na vycpávky, kdy jde úroveň dolů, zřejmě nastalo zatmění, o kterém mluvil Manfred. Titulní Rogersův nezpívaný kousek je přes slibné momenty poměrně tuctový, a ani následující Fat Nelly, a jako by z nouze přilípnutá, živě nahraná As Above So Below, nijak extra nezaujmou. Nás v kotlině může potěšit, že Manfred propašoval do Fat Nelly Janáčka.

Album znamenalo konec jedné éry. Mick Rogers opustil Earth Band krátce po jeho dokončení. Jeho pozornost se obrátila zpět směrem k experimentálnímu jazzrocku (podobně jako v jeho pre-Earth Bandu dobách, kdy hrál v australské skupině Procession). Jiným slovy, Manfredem nalinkovaný formát Earth Bandu jej jako umělce svazoval.

Mick však zůstal v kontaktu s kapelou, přispěl na některá další alba (The Roaring Silence, Chance a Somewhere In Afrika), a nakonec se do Earth Bandu vrátil. Nepředbíhejme však.

Rogerse nahradili hned dva příchozí: relativně neznámý skotský hudebník kytarista Dave Flett a protinožec z Nového Zélandu, zpěvák a doprovodný kytarista Chris Thompson. Koncem roku 1975 nová sestava po pár zkouškách vyrazila na cesty. Thompson obohatil svým nosovým hlasem sound kapely o nové fasety, naproti tomu Flettova sólová kytara byla trochu schována za Mannovými inovovanými bateriemi kláves.

Album The Roaring Silence se nahrávalo v průběhu celého prvního pololetí roku 1976.  Vyšlo 27. srpna. Změnilo historii i osudy Manfreda Manna a jeho Earth Bandu. Doma i za oceánem se vyšplhalo do Top 10. To nebylo vše, singl Blinded By The Light dosáhnul šestého místa ve Velké Británii a stal se jedničkou v USA, kde vydržel v hitparádě 37 týdnů!
I pro druhý návrat ke Springsteenovi a jeho Greetings From Asbury Park, N.J. si vybral Manfred skvěle. Blinded By The Light zasadil do nové soundu svého Earth Bandu jako drahokam, vyznění umocnil svým ohebným hlasem i Chris Thompson, a popravdě řečeno, neumím si na jeho místě představit rockersky drsnějšího Micka Rogerse. Druhý vrchol se tyčí na konci LP. Question je něžnou adaptací romantické sonáty Impromptu G- dur Franze Schuberta. Úvod Starbird má zase předobraz v Stravinského baletu Pták ohnivák. Krásné je i provedení Singing The Dolphin Through Mikea Herona s hebkým saxofonem Barbary Thompson (dnes Colosseum). Poklidné, načančané muzicírování pro dospělé prostupuje celým dílem.
Rozsáhlé cestování po Evropě i USA znamenalo, že na další album Watch si museli všichni počkat rok a půl.

V roce 1977 si navíc Chris Thompson odskočil zapět po boku slovutných kolegů part v rockově operní adaptaci kultovního kosmického eposu Válka světů Jeffa Waynea. Z kapely také odchází basák Colin Pattenden (později mj. Terra Nova), nahrazuje jej Pat King ze skupiny Shanghai. 
Watch byla netrpělivě očekávaná fanoušky, novými i staršími, kteří stále věřili v obrat ke klasickému rocku. Nicméně mezi vydáním The Roaring Silence a Watch nastala vpádem punku, potažmo new-wave, nejenom, ale hlavně v britském hudebním byznysu obrovská změna. Sebevětší zásluhy byly rychle zapomenuty, což tvrdě pocítili všichni „dinosauři“ ve věku nad dvacet z reakcí hudebního tisku i části veřejnosti.
Čekání na LP zkrátil na podzim 1977 singl California (napsaný Sue Vickers, manželkou bývalého člena Manfredovy šedesátkové kapely Mikea). Neuspěl, tak jako krátce po vydání alba (24.2.1978) výroční verze The  Mighty Quinn. V dubnu 1978 vydané chytlavé provedení Davy’s On The Road Again se aspoň na Ostrovech dostalo na šestou pozici. Jenže v Americe, kam především měl MMEB políčeno, skladba propadla. Bez hitu se elpé Watch muselo spokojit s 83/33 – US/UK. Situaci zachránili Němci, kde se novinka vyšplhala až na bronzový stupínek. Pro kapelu to znamenalo jasný signál, svou pozornost již napořád obrátila na starý kontinent. Stačí jeden pohled do historických tabulek různých žebříčků, a vše je jasné; od roku 1978 MMEB vždy nejvíc bodoval v Evropě, potažmo Germánsku. I díky tomu se Watch stalo dlouhodobě nejprodávanějším albem skupiny.

Album samotné bylo rozděleno na studiovou a živou část. V tehdejším rozhovoru Manfred prohlásil: „Dávám přednost studiové straně, je jemnější a má vnitřní vibrace. Druhá je zase více vzrušující, kapela se předvádí, je energická, hlasitá. Vyslyšel jsem hlasy, které říkaly: vydejte živák. Do té doby mě brzdila nízká kvalita live nahrávek.“ Já jen dodám: proto často vylepšovaná ve studiu.
K přebírání skladeb (na Watch 3/4 ) Manfred poznamenal: „Pokud napíšete skvělé songy, dáte je na album. Příliš mnoho autorů ale pouští na svá LP špatné písně, jedna dvě jsou dobré, zbytek zoufalý. Jsme hrdi na svou pružnost a schopnost dát na desku ten nejlepší materiál, bez řešení, kdo jej napsal. V zásadě si nemyslíme, že umíme napsat stejně dobré písničky.“
 
Přes to všechno se na konci Watch Tour, postaveného repertoárově na dvou nejúspěšnějších albech skupiny, rozhodl Mann svůj Earth Band rozpustit. Ponorka. Chris Slade hrál později všude možně, s Terra Nova, Uriah Heep, Firm, AC/DC, Asia, Bloodstock, Damage Control, MIWA. Dodnes je činný (www.chrisslade.net). Hudební stopa kytaristy Davea Fletta mizí po krátkém angažmá u Thin Lizzy a spolupráci s Mattem Irvingem. Dlouhá léta žije na Floridě a působí jako terapeut (www.davidflettlhmc.com). V roce 2004 byl nucen vystoupit na veřejnost a distancovat se od za něj se vydávajícího zoufalce.

V rozhovoru z roku 2008 Manfred popsal, že i přes hity a hraní pro obrovské publikum členové tehdejší sestavy nebyli z muzicírování nadšeni, a on nechtěl, aby rutina a macha poznamenala připravované album.
Nový line-up tvořili: Manfred Mann, Chris Thompson, Pat King plus novici Steve Waller na kytaru, zpěv, a Geoff Britton na bicí. Steve Waller byl zkušený klubový hudebník, člen Gonzales. Geoff Britton hrál s Gun, Wild Angels, East Of Eden a Wings Paula McCartneyho. Nahrávání Angel Station bylo dokončeno v lednu 1979, 9. března 1979 bylo LP na pultech.

Angel Station je pomyslnou hudební skládankou, již na přebalu viditelně inspirovanou fantaskními pracemi M.C. Eschera. Některá melodická témata se v různých obměnách opakují, příkladově Hollywood Town vs You Are, I Am. Po delší době zalistoval Manfred ve zpěvníku Mikea Herona, album otevírá jeho Don’t Kill It Carol, zpívaná Stevem Wallerem, za doprovodu Chrise prohnaného přes vocoder. Ten měl koncem sedmdesátých let nutkání vyzkoušet asi každý. Rocker, nerocker, popař, folkař, jazzman, klasik, i Manfred. Nejznámějším songem je k tanci svádící dylanovka You Angel You. Na desce se objevuje nezvykle mnoho nových zvuků, viz Angel At My Gate se zvláštně zabarveným syntezátorovým riffem a dalšími pokusnickými zvuky. Celkově se dá Angel Station označit za vkusný AOR. Byť poplatný době, zní stále nezaměnitelně manfredovsky.
Jen pro úplnost, rytmickou kytarou přispěl Jimmy O’Neill, doprovodným vokálem Dyan Birch, na desce si na kytaru, sequencer a syntík zahrál čurdu i producent Anthony Moore.
Pro vydání ve Spojených státech si musela původně polonahá ženština začesat dudlíky, a z vnitřního přebalu zmizel text Resurrection, ve kterém Manfred ilustrativně použil znovuvzkříšení Krista. Prý aby nebyl špatně vyložen. I tak se LP nedostalo ani do tamější první stovky. Situaci aspoň částečně zachránilo Norsko (3) a Německo (4).
Geoff Britton se pro nemoc nemohl zúčastnit turné, a byl nahrazen jiným zkušeným bubeníkem, Johnem Lingwoodem. Perličkou je Manfredovo poděkování a rozloučení s Chrisem na přebalu. Thompson sice začal fungovat po vydání Angel Station i sám za sebe, jak ale dnes víme, zpívá s výjimkou Masque a Plains Music na všech následujících albech MMEB.

Nicméně, Mafred Mann vyzkoušel na konkurzech vícero jeho následníků. Nešlo o žádné nazdárky, nad nejedním jménem se zatají dech a rozběhnou se představy coby kdyby… Paul Young (The Workhouse), Huey Lewis (The News), Graham Bonnet (Rainbow), Pete French (Atomic Rooster), Brian Johnson (Geordie, zakrátko AC/DC). Žádný se Mannovi nezdál pro formát MMEB dostatečně vhodný, proto začal nahrávat Chance s několika zpěváky současně. Nakonec se u mikrofonu vystřídali Steve Waller, Willie Findlayson, Peter Marsh, Dyan Birch, sám Manfred Mann, a ve třech skladbách i navrátivší se Chris Thompson. Aby změn a chaosu nebylo málo, šanci předvést se dostává hned pět kytaristů: Steve Waller, Mick Rogers, Trevor Rabin, Geoff Whitehorn, Robbie McIntosh. Jen Mafred u kláves a rytmická dvojice King/Lingwood jsou na všech skladbách. Exklusivní společenství na úkor homogenity a souznění. Celkem oprávněně považují mnozí Chance spíše za Manfredovu sólovku. Některé skladby mi znějí až cizorodě, na jedničku obstojí jen úvodní věci s Thompsonem – Lies, On The Run a další erbovní springsteenovka For You. Solidní je i Heronova Stranded, původně určená pro Watch, zde zpívaná Peterem Marshem. Manfred Mann ztratil ke konci alba částečně glanc i jako aranžér, atmosféru ruší „novátorské“ syntetické zvuky i tehdy módní „plácavé“ elektrifikované bicí. Ani výběr skladeb není na výbornou, zkrátka neomylné Manfredovy instinkty pro tentokrát selhaly. Roztěkaná Šance.
Na začátku roku 1981 se Earth Band znovu vydal za fanoušky. Poprvé byly k některým skladbám použity kreslené dotáčky, promítané na plátno za kapelou. Po dokončení Chance Tour odchází basák Pat King, nahrazuje jej Matt Irving (ex Babys, Dream Police, Longdancer). Nová čtyřčlenná lajna se skládala z Manna, Wallera, Lingwooda a Irvinga. 
 
Posléze do sestavy přibyla Novozélanďanka Shona Laing, původně Manfredem kontaktovaná pro Don’t Tell Me. Podílela se svým výrazným hlasem na několika singlech, vydaných v sérii pod hlavičkou MMEB. V listopadu 1981 to byl I Who Have Nothing (s béčkem Man In Jam), mj. dříve známá z provedení Shirley Bassey a Toma Jonese. V únoru 1982 vyšel v 12palcové maxisinglové verzi druhý: Eyes Of Nostradamus / Holidays End. Z původní verze Ala Stewarta toho moc nezbylo. Třetí SP z června obsahovalo Redemption Song z repertoáru Boba Marleye a Wardream. Poprvé se u MMEB objevily – coby předzvěst blízké budoucnosti – africké hudební názvuky. Ani jeden ze singlů nezabodoval.

„Africká koncepce“ nového alba Somewhere In Afrika se rozvinula během nahrávání ve dvou rovinách: hudební a společensko-politické. Rytmus, zpěv, vlast a zlost se spojily v celek. Základy alba vznikaly v Londýně a Švédsku, autentické africké zpěvy a zvuky přivezl z Jižní Afriky baskytarista Matt Irving. První strana alba je víceméně klasicky manfredovská, čtyřdílná Africká svita dominuje druhé. Svitu doplňuje již zmíněný Redemption Song s hostující kytarou Trevora Rabina. Na Somewhere In Afrika se vedle něj a kmenového Stevea Wallera podílejí Robbie McIntosh, Geoff Whitehorn i Mick Rogers. Vkomponováním původních afro prvků předbíhá Manfred Mann Petera Gabriela i Paula Simona. Současně výrazně oživil povědomí o značce Manfred Mann’s Earth Band.
LP vyšlo v říjnu 1982 v Německu (#8), a až 18. února třiaosmdesátého ve Velké Británii (#87). Pro USA byla na přání nového distribučního partnera, labelu Arista Records, deska v březnu 1984 rozšířena o dvě za oceánem mezitím úspěšné singlovky (Runner a Rebel). Vyplatilo se, album se dostalo na 40. pozici.
Earth Band podnikl mezi únorem a dubnem tříměsíční turné po celé Evropě, zakončené vyprodanými koncerty v Budapešti 6. a 7. dubna 1983 pro desetitisíce nadšených fanoušků (z nemalé části i z Československa), což MMEB zakrátko zúročil – i když tak trochu po svém, a ne zrovna košer – na živáku Live In Budapest. Výpravná dvouhodinová show představila nejen kreslené projekce, ale i roboty a další vizuální a jevištní pamlsky. Prodloužení setu umožnilo přehrání takřka celého nového LP i obsáhlého výběru z předchozích čtyř alb.
Somewhere In Afrika získalo uznání u kritiků, a dnes je považováno za jedno z nejzajímavějších alb Earth Band.
 

Samotné album Live In Budapest však bylo sestaveno z větší části z nahrávky pořízené o týden později v londýnském Dominion Theatre. Místy až studiový zvuk, slyšitelné střihy i evidentně přilíplé reakce publika prozrazují, že v honu za dokonalostí šla autenticita stranou. Navíc se jednalo jen o krátký odřezek z původně dvouhodinového vystoupení. Dvojnásobná škoda, když si uvědomíme, že naprostá většina živáků měla podobu 2LP. Manfred Mann moc dobře věděl, že přenést dynamiku živého vystoupení do znormovaných drážek je nemožné, proto přenechal produkci a čachry kolem alba Johnu Lingwoodovi a Chrisu Thompsonovi. Přes všechny výhrady je posluchačsky poměrně ceněné.
 
Po turné odchází zpět do pubů alkoholově problémový Weller. Oficiálně se tak do Earth Bandu po osmi letech vrací Mick Rogers a hned nahrává s kapelou již zmíněné dva singly Runner a Rebel, zacílené na US rádia hrající AOR. V pětaosmdesátém se loučí Irving, jenž posléze funguje s Lords Of The New Church, stává se námezdním hráčem (Chris Rea, Roger Waters), přispívá skladbou Some Conversation na Strange Affair Wishbone Ash a hraje s Paulem Youngem v tex-mex bandu Los Pacaminos. Jeho následník Steve Kinch zůstává s kapelou až do současnosti.
Ve stejné době krachuje vydavatelství Bronze Records, Manfred rychle přestupuje k Virgin Records, přesto se přípravy nové desky událostmi zdržely.

Criminal Tango vychází 13. června 1986 s přívlastkem „with Chris Thompson“. Vedle něj a šéfa je zpět Mick Rogers, basuje Steve Kinch, ovšem zatím na střídačku s Betancourtem-Laverdeem a Johnem Giblinem. Bubny obsluhuje John Lingwood. Album otevřené předělávkou Going Underground od The Jam Paula Wellera, vydanou i jako SP, má takříkajíc americký zvuk. Bylo cíleno na fanoušky pompézního rocku pro dospělé, skupin jako Toto. Aranže jsou uhlazenější než kdy předtím, Manfredovy finesy ustoupily do druhého sledu, do popředí se dere jednoduchá naechovaná pulzující rytmika a módní syntíkové rejstříky (docela často styxovské à la Mr. Roboto). Ano, na všechny skladby by se dalo trsat. Pokročilejší tanečníci by si při Banquet Joni Mitchell mohli střihnout klouzavé tango. Žádné velké mezihry, jen verze refrén verze. Zkrátka, produkt, vycizelovaný až do ztráty manfredovské originality. Přes veškerou podbízivost album v USA vůbec neuspělo, chladnější zůstala už i kontinentální Evropa. Oba singly jako by ani nebyly. V době vydání Criminal Tango celkem ladilo s mým tehdejším vkusem, zasaženým pompézním rockem ve všech jeho podobách. S odstupem dvaceti pěti let je beru jako úsměvnou připomínku doby, kdy se i ze zasloužilých rockerů stávali přistřihlí manekými v mrkváčích a veksl bundičkách.
Criminal Tango bylo první albem MMEB vydaným na CD. Uvnitř kapely to začalo skřípět, nebyla jasná pozice Chrise Thompsona, patří do kapely, nebo je solitér, kterého Earth Band jen doprovází? Po evropském turné Manfred Mann dospěl k rozhodnutí: Earth Band pokračuje, Chris ne.

Manfred Mann navázal na před lety přerušenou práci, kdy chtěl po Solar Fire další album tematicky vystavět na svitě Planety Gustava Holsta. Tehdy to zejména kvůli autorskoprávním otázkám nevyšlo, nyní, již se svolením v kapse, se mohl pustit do díla. Samozřejmě, že za patnáct let se leccos změnilo, klasicizující rockové projekty z první poloviny sedmdesátých let byly většinou pokusy o hudební kámen mudrců. Na Masque, vydané 16. října 1987, Manfred Mann zasadil Planety do moderního rámu, a dokázal, že i zdánlivě nesourodá hudba může souznít vedle sebe beze ztráty svébytnosti, a že nová kvalita může vznikat uvnitř hlavy posluchače při samotném poslechu a prožitku. Stačí k tomu otevřená mysl na obou stranách „fronty“.
Album s podtitulem písně a planety je poseto jak fantaskní nebe různobarevnými konfetami témat a melodií. Rock vedle klasiky i jazzu, swingující kapela po boku chladných syntíků, letmé doteky různých hudebních etap dvacátého století. Manfred Mann obětoval svému snu i většinu svých nejoblíbenějších rejstříků.
Earth Band je na Masque deklarován jako trio Manfred Mann, Mick Rogers a John Lingwood. Ostatní hudebníci měli statut hostů. K osiřelému mikrofonu se překvapivě staví Maggie Ryder (Secret Affair, doprovodné vokály u Eurythmics), dalším zpěvákem je Denny Newman. Do saxofonu duje Frank Mead, o baskytaru a další dechové nástroje se opět dělí více hráčů.
Výjimečnost díla v kontextu tvorby Earth Bandu dokazuje i to, že nenásledovalo žádné turné.  Album bylo na poslední chvíli doplněno o tři nové písně, u několika skladeb byly vyměněny verze. Původní, delší, jsou prý lepší. Aspoň se to traduje na diskusních fórech.
Jemná nadžánrová muzika.
 
Je snad zbytečné dodávat, že Masque se hitparádám vyhnulo obloukem. Earth Band byl záhy oficiálně rozpuštěn.

–

Následujících několik let bylo frustrujících. Nic se nedařilo.
Manfred se například snažil vytvořit formaci s Gregem Lakem (Emerson, Lake & Palmer), projekt se zasekl v zárodku. Oheň v jeho Workhouse studiu zničil všechny mastery Chapter Three i Manfred Mann’s Earth Bandu. Manfred se po dobu rekonstrukce musel přestěhovat do ateliéru v Milton Keynes. Marně se snažil navázat na své předělávkové úspěchy. Summer In The City od The Lovin’ Spoonful, All Through The Night Cyndi Lauper, Mardi Gras Day Dr. Johna i další pokusy skončily v koši nebo v lepším případě na kompilacích rarit.
 
Manfredův zájem o okrajové a obskurní jevy byl nasměrován náhodnou koupí The Indians Book Natalie Curtis, což byl sborník původních amerických domorodých zpěvů, vydaný původně roku 1907. Po období poznávání a experimentování se Manfred Mann rozhodl vytvořit album, postavené na etnické hudbě severoamerických indiánů. Multikulturní sestava muzikantů zvýraznila zámysl spojit dohromady různé kultury přirozenou cestou. Hlavní posilou se stal mocným hlasem vládnoucí Noel McCalla, po pauze se objevila po boku Manfreda Manna i Barbara Thompson. Jedinou skladbou, která se vymykala konceptu, byla „bojová“ píseň Sikeleie, zpívaná v jihoafrickém jazyce xhosa. Nahrávalo se převážně v Londýně, v Jižní Africe byly pořízeny samply.
Album vyšlo pod hlavičkou Manfred Mann’s Plains Music nejdříve v Německu (duben 1991), poté v USA, a teprve 1. srpna 1992 v domovské Anglii. Výlučná hudba oslovila pouze elitářské publikum. Výjimkou byla Sikelee, jež v Jižní Africe stanula na vrcholu žebříčku.

Současně s vydáním Plains Music Manfred zreformoval na jaře roku 1991 Earth Band. V červnu již kapela odehrála sérii vystoupení v Anglii. Sestavu tvořili: Manfred Mann, Mick Rogers a Steve Kinch z ’86 lineupu, plus osvědčivší se Noel McCalla a bubeník Clive Bunker, známý především z Jethro Tull.
Manfredovým záměrem bylo sehrávat se a tvořit přímo na turné, a teprve poté nahrávat nové album. Optimismus do žil vlilo velmi úspěšné turné po Skandinávii a Německu.
Původní plán z roku 1992 byl ten, že nové skladby vesměs projdou koncertním sítem, a ty, které obstojí, budou de facto naživo nahrány ve studiu. Byl dokonce již vybrán název The History Of Sexual Jealousy a stanoven termín vydání – konec dvaadevadesátého.

Homō putat, Deus mūtat  – jak by řekli latiníci aneb Člověk míní, Pán Bůh mění. Rok 1993 zastihnul Earth Band zpátky na cestách. Nahrávky, které měly přenést pódiový sound do studia nevyzněly podle představ, a byly vyřazeny. Traduje se také, že Manfred Mann dlouhé měsíce pracoval na studiové předělávce Dylanovy The Times They Are A-Changin’, vrstvil nástroje, přidával dětské sbory, Barbara Thompson přidala parádní sólo na saxofon. Tato bájná verze doposud zůstala ukryta v Manfredových archivech, musíme se proto spokojit s živým provedením na Mann Alive.

Teprve v letech 1994-95 se Earth Band mohl naplno soustředit na dokončení alba, přejmenovaného na Soft Vengeance. Do sestavy se mezitím po x-té vrátil Chris Thompson, dokonce přesvědčil Manfreda Manna k přetočení některých vokálních partů Noela McCally. Oba mají podobný hlas, je těžké je odlišit, Noel McCalla má jen o něco světlejší barvu. Mohu dosvědčit, že na koncertech ale umí Chrisovy party naklonovat na 110 %. Protože sestavu opustil Clive Bunker, museli u části nedodělaných skladeb zaskočit námezdníci. Z jakého důvodu na kytary hrají vedle Micka Rogerse čtyři další maníci, je mi záhadou, i když například Clem Clempson má světové renomé, a ani Mitch Dalton, Tony Patler a Gary Farmer nejsou žádní nýmandi.  Perličkou je, že pro koncertní sestavu dal Manfred Mann přednost bicmenovi Johnu Trotterovi před Chrisem Sladem i Johnem Lightwoodem.
 
Soft Vengeance (vydáno 3. června 1996) vrací Earth Band k jistotám – Chrisi Thompsonovi, starým dobrým rejstříkům kláves (i když kňourajícího mooga Manfred už ze sklepa nevytáhnul) a výběru skladeb. Hned první tóny oduševnělé Pleasure And Pain z repertoáru australského dua Divinyls jsou balzámem pro všechny pamětníky The Roaring Silence. V podobném oparu se vznáší celé album. Pro mě osobně nejlepší deska za období 1976-1996.
Earth Band záhy vyrazil na cesty se třemi vokalisty. Koncerty z roku 1997 skvěle přibližuje dvojalbum Mann Alive (8. červen 1998), které v mých očích napravilo rozporuplné dojmy z Live In Budapest. 

Po turné odchází Chris Thompson, jeho party přebírá McCalla. Bubenickou sesli obsazuje po Johnu Trotterovi Richard Marcangelo, po něm Pete May, Geoff Dunn a nakonec v roce 2007 Jimmy Copley.
V roce 2003 došlo k zásadní události: dům, kde sídlilo Manfredovo studio Workhouse, kupuje obchodní řetězec Asda a na jeho místě vybuduje supermarket. Nové Manfred Mann vybudoval na břehu Temže v Greenwichi.

Další desku začal Manfred Mann nahrávat jako sólovku zcela novým způsobem. Tvořil a kompiloval přímo ve studiu, žádné zkoušky ani koncerty, čistá studiová práce, jinými slovy piplačka, kdy se nahrává kousek po kousku, stopa po stopě, muzikanti se často ve studiu ani nepotkávají. Do finálního výběru se nedostalo pět skladeb, z nich jen Hillbrow se objevila na kompilaci Odds & Sods. Pro rockové fundamentalisty bude těžko stravitelná účast německého rappera Thomase D.
Deska 2006 vychází 25. října 2004, čímž po vzoru VŘSR zmátl nepřítele, pod hlavičkou uskupení Manfred Mann ’06 with Manfred Mann’s Earth Band.

Své dojmy z 2006 jsem popsal už dříve. Jen je drobně upravené pastnu.
Je docela klišé, říkat o nějaké desce, že je nedoceněná. U titulu 2006 mě ale jiný vhodnější přívlastek nenapadá. Pro mne osobně je doslova skvostem, rovnocenným nejlepším kouskům z dílny MMEB! Pro většinu mých hudebních známých – se kterými se jinak většinou shodnu – propadákem.
Rozpor je přitom vysvětlitelný poměrně jednoduše. Všichni, co tenhle kousek takříkajíc levou zadní spláchli do kanálu, slyšeli 2006 jednou, maximálně dvakrát, a tím nedali zdánlivé jinakosti alba šanci zaujmout.
Manfred Mann patří mezi klávesáky, které má šanci i nemuzikant rozeznat díky naprosto ojedinělým rejstříkům, prstokladům, melodickým linkám. I na 2006 tvoří jeho nezaměnitelný sound kláves páteř, na kterou jsou navěšeny důvěrně známé hlasy Noela McCally a Chrise Thompsona. Co tedy tak mate letmé, byť i zkušené posluchače? Já bych řekl, že se nechávají zbytečně rozhodit novými Manfredovými žertíky a libůstkami – rapem, infrabasovým vlněním, funky rytmikou, andersonovskými recitativy a asi i zvláštní melancholií až snovostí – protože jinak je 2006 fundamentálně manfredovská, jak si lze jen představit. Každému doporučuju, zejména letitým fanouškům starých MMEB, dejte tomuto albu šanci, a možná budete požitkářsky odměněni jako já.
 
Earth Band opět koncertuje, zejména v Evropě, jen občas zabloudí za kanál. Sestava se až na pozici bubeníka nadlouho ustálila. Noel McCalla a Mick Rogers se střídají u mikrofonu podle toho, z které etapy je ten který song. Tak jsem zažil MMEB ve Vídni i na Lovely Days.
 
V prosinci 2006 vychází průřezové DVD s vypovídajícím názvem Unearthed 1973-2005, The Best Of Manfred Mann’s Earth Band. Pamětníci i zaoponáři zaslzí u záznamu ze Švédska z roku 1973 (Father Of Day, Captain Bobby Stout a Black And Blue). 
 
Nicméně, v roce 2009 v přátelském duchu odchází Noel McCalla, čas od času si s Earth Bandem zapěje, kmenovým vokalistou se stává Pete Cox z Go West. Ten je v roce 2011 nahrazen Robertem Hartem (ex-Bad Company).
 
Takto vypadá současná sestava Manfred Mann’s Earth Bandu:
Manfred Mann – klávesy
Mick Rogers – sólová kytara a zpěv
Robert Hart – zpěv
Steve Kinch – baskytara
Jimmy Copty – bicí
 
I přes umělecké výkyvy, kterým se Manfred Mann se svým bandem za třicet let existence nevyhnul, a ústup ze světové extraligy do klubového undergroundu, je pro staré rockery jeho hraní územím jistoty, zkrátka Good Earth.
 
Když se oprostíme od rockersky fundamentálního vnímání hudby, objevíme pro sebe spoustu krásné muziky. To je vzkaz Manfreda Manna, vznášející se nad celou jeho tvorbou.
 
Jaromír Merhaut pro Rock+ 2012

Sestavy (albové, plus výběr koncertních: M-N)
Manfred Mann – klávesy, zpěv A B C D E F G H I J K L M N
Mick Rogers – zpěv, kytara A (10) G H J K L M N
Chris Slade – bicí A B C
Colin Pattenden – baskytara A B
Chris Hamlet Thompson – zpěv, kytara B C D E F G J K (L)
Dave Flett – kytara B C
Pat King – baskytara C D E
Geoff Britton – bicí, saxofon D
Steve Waller – kytara, zpěv D E F
John Lingwood – bicí E F G H
Matt Irving – baskytara, kytara F
Steve Kinch – baskytara G J K L M N
Noel McCalla – zpěv I  J K L
David Farmer – bicí J 
Clive Bunker – bicí J
John Trotter – bicí K
Geoff Dunn – bicí L
Jimmy Copley – bicí M N
Pete Cox – zpěv M
Robert Hart – zpěv N

Hosté na albech (výběr): 
Barbara Thompson – saxofon (7, 10, 18) I 
Jimmy O’Neil – doprovodná kytara (9) 
Anthony Moore – kytara, sequencer, syntezátor (9, 14) 
Trevor Rabin – kytara (10, 11) 
Robbie McIntosh – kytara (10) 
Geoff Whitehorn – kytara (10)
Dyan Birch – zpěv (10)
Willy Finlayson – zpěv (10)
Peter March – zpěv (10)
Shona Laing – zpěv (11)
John Giblin – baskytara (13)
Denny Newman – zpěv, baskytara (14)
Frank Mead – saxofon (14)
Durban Betancourt-Laverde – baskytara (13, 14) 
Maggie Ryder – zpěv (14)
Byron Bird – trumpeta (14) 
Guy Barker – trumpeta (14) 
Chris Batchelor – trumpeta (14) 
Mark Feltham – baskytara (14) 
Andy Pask – baskytara (14, 16) 
Tommy Willis – kytara (14) 
Linda Taylor – zpěv (14) 
Peter Sklair – baskytara (15) 
Ian Hermann – bicí (15) 
Richard Marcangelo – bicí (16) 
Richard James Burgess – bicí (16) 
Gavin Harrison – bicí (16) 
Tony Patler – baskytara (16) 
Gary Sanctuary – klavír (16) 
Clem Clepmpson – kytara (16) 
Mitch Dalton – kytara (16) 
Thomas D – rap (18) 
Matt Loffstadt – kytara (18) 
Don Freeman – recitace (18) 
Dean Hart – baskytara, kytara, zpěv (18) 
Hazel Hernandez – zpěv (18) 
Melanie Pappenheim – soprán (18) 

Poznámka: různé zdroje uvádějí různé údaje kdo kdy (ne)byl host, nebo kmenový člen. Na albech navíc hostovalo vícero sboristek (opakovaně především sestry Chanterovy), ty nejsou součástí seznamu.

Albová diskografie (řadová):
1. Manfred Mann’s Earth Band (1972, Philips 6308 086) A
2. Glorified Magnified (1972, Philips 6308 125) A
3. Messin’ (1973, Vertigo 6360 087) A
4. Solar Fire (1973, Bronze ILPS 9265) A
5. Good Earth (1974, Bronze ILPS 9306) A
6. Nightingales & Bombers (1975, Bronze ILPS 9337) A
7. The Roaring Silence (1976, Bronze ILPS 9357) B
8. Watch (1978, Bronze BRON 507) C
9. Angel Station (1979, Bronze BRON 516) D
10.Chance (1980, Bronze BRON 529) E
11.Somewhere In Afrika (1983, Bronze BRON 543) F
12.Budapest Live (1984, Bronze BRON/BRONC 550) F
13.Criminal Tango (1986, Virgin DIX/DIXCD 35) G
14.Masque (1987, Virgin DIX/DIXCD 69) H
15.Plains Music (1992, Kaz KAZ D902) Manfred Mann’s Plains Music (I)

16.Soft Vengeance (1996, Grapevine GRACD213) J
17.Mann Alive (1998, Cohesion MANNLIVE1) K
18.2006 (2004, Cohesion MANN 021) L

Poznámky:

Část titulů má různé lokální LP verze (zejména UK/US). Na trhu je několik reedičních řad CD: cenově dostupná, emasterovaná a bonusy vybavená je série Creation Music z roku 1998, pro náročné je zde mini-lp papersleeve série Archive japonské firmy Airmail records, o výročním 18 CD boxu jsme psali v Rock+ 2/2012.

Albová diskografie (kompilace) – výběr:
1. Manfred Mann’s Earth Band 1971-73 (1977)
2. 20 Years Of Manfred Mann’s Earth Band 1971-1991 (1991)
3. Manfred Mann’s Earth Band (1992) 13 CD Box
4. The Best Of ... Vol.1 (1999)
5. The Best Of ... Vol.2 (2001)
6. Odds & Sods - Mis-takes & Out-takes (2005) 4 CD Box

7. Bootleg Archives: Volumes 1-5 (2009)

DVD (výběr):
Angel Station in Moscow (2005)
Unearthed 1973-2005 The Best of Manfred Mann's Earth Band (2006)
Budapest 1983 Live (2007) (vydáno i pod názvem In Europe)

Watch The DVD (2008)

Then And Now (2010)

Internet: www.manfredmann.co.uk