LED ZEPPELIN: TĚŽCE ZKOUŠENÍ BOZI ROCKOVÉHO OLYMPU


Zapomenutá bluesová báje:
Ten srpnový den dvacátého devátého roku zaválo neodbytné nutkání Roberta Johnsona z Delty až někam na sever do plání poblíž Chicaga. Černý mládenec si sedl na kraj silnice, neumětelsky brnkal na odřené dřevo a pokorně čekal. Tichý stín zvolna zakryl oblohu, Johnson zvedl v úžasu zrak, vstal a svou kytaru pozvedl v ústrety obřímu zjevení. V dáli zahřmělo, nebe náhle potemnělo, zářivý paprsek z nebeského korábu rozdrnčel struny v ďábelském riffu… obloha se stala blankytnou, a doutník Zeppelinu se čtyřmi kynoucími siluetami na kapitánském můstku zvolna odplouval do dáli. Robert Johnson pocítil, jak jeho kytara prozřela a oživla prorockým znamením z budoucnosti… magický kruh se uzavřel.

                                Robert Johnson


OSOBY A OBSAZENÍ

Každý ze čtyř členů kapely byl pro výsledný styl a sound Led Zeppelin nezastupitelný. Samozřejmě, že osou byla geniální kytara Jimmyho Page. Mistrův rejstřík sahal od chytlavě melodického bluesového feelingu přes propracovanou noblesu akustických vyhrávek či jednoduchých a neuvěřitelně účinných riffů až po exhibičně rychlé laufy. Přitom všem však zůstávala jeho hra svým zvláštním zalamovaným a zasekávaným stylem nezaměnitelná i pro laika. Stratosférický ječák Roberta Planta se stal pro většinu fans prvotním poznávacím znamením, na koncertech byl velký Narcis hlavním tahounem. Zkuste si však představit Led Zeppelin bez kanónově dunivých, vizuálně i zvukově až giganticky objemných bicích Johna „Bonzo“ Bonhama – nelze ani omylem, že? Nejnenápadnějším členem kvarteta byl bezesporu basák John Paul Jones. Jeho zásadní přínos spočíval především v pevně kráčející base a pečlivé aranžérské studiové práci. Svůj podíl na výsledném zvuku zvyšoval album za albem. Výjimečné osobnosti pohromadě ještě neznamenají mimořádnou kapelu, u Led Zeppelin se talenty členů ne sečetly, nýbrž přímo znásobily.



Jimmy Page

Nelze jinak než začít u zakladatele a kytaristy Led Zeppelin. Narodil se jako James Patrick Page 9. ledna 1944 v Hestonu (hrabství Middlesex).
Už jako kluk propadl kouzlu akustické a zakrátko i elektrické kytary, legenda praví, že jeho prvním elektrickým nástrojem byla v patnácti letech československá šestistrunka značky Resonet Grazioso (pro vývoz přejmenovaná na Futurama)! Mezi kytaristy, kteří měli na mladého muzikanta největší vliv, se v encyklopediích objevují rokenroloví bardi Scotty Moore, Cliff Gallup a James Burton, bluesman Robert Johnson i folkaři Bert Jansch a John Renbourn. Virtuózní roubování vlastního stylu různými vnějšími vlivy – a přitom bez ztráty originality – je pro Pageovu hru typické. Jedinečný zvuk dosahoval originálním prohazováním různých typů strun i zvláštním kombinovaným laděním.
První angažmá Page nastoupil v dvaašedesátém u rhythm & bluesové skupiny Neil Christian And The Crusaders. Nejstarší dochovanou nahrávkou s Jimmyho lehce twangující kytarou je zřejmě Diamonds (1963), realizovaná pro bývalé členy Shadows – Jeta Harrise a Tonyho Meehana. V téže době dokončuje Page studia na umělecké škole a stává se vyhledávaným studiovým hráčem. Výčet nahrávek z let 1963-1966 obsahuje desítky položek pro neznámá i slavná jména, namátkově: The Who, The Rolling Stones, Toma Jonese, Chrise Farlowea a mnohé další. Připomeňme si čtyři neznámější: světoznámou Cockerovu verzi beatlesovské With A Little Help From My Friends, Here Comes The Night skupiny Them, možná i You Really Got Me The Kinks a Hurdy Gurdy Man písničkáře Donovana, na níž je ke slyšení baskytara Johna Paula Jonese. Sběratele u Pageova studiového námezdnictví většinou odkazuji na dva CD bootlegy: James Patrick Page Session Man: Vol. 1 a Vol. 2. Oba jsou poměrně snadno k sehnání, i když za větší peníz. Jimmy rozhodně neusínal na vavřínech, neustále studoval bluesovou hru starých mistrů, občas chodil na hodiny k Johnu McLaughlinovi. V pětašedesátém se mu splnil první sen, nahrávat s autentickým americkým bluesmanem – do swingujícího Londýna přijel Sonny Boy Williamson. I když session nijak extra nedopadla, šlo o zlomový okamžik.
V polovině roku 1966 nastupuje Jimmy Page k The Yardbirds, kde se nejdříve coby baskytarista (!) staví vedle Jeffa Becka, další legendy světové rockové kytary. Oba se dobře znali už od přelomu padesátých a šedesátých let. Beckova nevyzpytatelnost hned v říjnu vyvrcholila jeho odchodem. Krátké dvoukytarové období Page & Beck zachycuje Antonioniho Zvětšenina (Blow Up), v níž se oba objeví ve Stroll On. Jimmy Page nejdříve nahrál s The Yardbirds několik singlů, umístěných souhrnně na Greatest Hits, a podílel se na Little Games (1967). V roce 1971 vyšel u CBS z období jeho působení živák Live Yardbirds: Featuring Jimmy Page – byl ale po Jimmyho zásahu stažen z prodeje.
Rozpad The Yardbirds v polovině roku 1968 během amerického turné zastihl Page připraveného. Basák Chris Dreja a on byli rozhodnuti pokračovat coby The New Yardbirds. Dreja však z projektu záhy vycouvá, a tak Jimmy Page, společně s ex-producentem The Yardbirds, Peterem Grantem, angažuje osvědčeného studiového parťáka Johna Paula Jonese. Ještě předtím však Page nachází pěvecký klenot – zlatovlasého a hlavně zlatohlasého Roberta Planta, jehož mu doporučil vokalista Terry Reid ze skupiny Peter Jay And The Jay Walkers poté, co kvůli čerstvému podpisu smlouvy s hitmakerovým producentem Mickiem Mostem odmítnul nabízený post zpěváka The New Yardbirds. Page nezaváhal, a společně s Grantem navštěvuje v Birminghamu koncert skupiny Hobbstweedle – a je rozhodnuto! Krátce poté, pro změnu na Plantovu přímluvu, kompletuje sestavu The New Yardbirds Robertův spoluhráč z Band Of Joy – bicmen John Bonham.



Robert Plant

Narodil se 20. 8.1948 (West Bromwich, hrabství Staffordshire) jako Robert Anthony Plant. Ve třinácti objevil Elvise, v patnácti se nechával otcem vozit zpívat do bluesového klubu, v šestnácti utíká z domova. Vystřídá několik muzikantských štací v místních středoanglických kapelách. V jedné z nich – The Crawling King Snakes – se nakrátko potkává s „Bonzem“ Bonhamem, co si již v té době vylepšoval zvuk kopáku  hliníkovou fólií. Prvním stálejším Plantovým angažmá je pak blues & soulová grupa Listen. Hledači talentů si nemohli nevšimnout neobyčejného hlasového rozsahu mladého zpěváka, a tak Robert Plant na podzim šestašedesátého roku nahrává (pod hlavičkou Listen) pro firmu CBS svůj první singl You Better Run, nasládlou písničku převzatou z repertoáru amerických The Young Rascals. Ani další singl, již pod jeho vlastním jménem nahraná italská slaďárna Our Song z jara 1967, nebyl pro dynamického pěvce tím pravým ořechovým. Teprve třetí SP – bluesově laděná balada Long Time Coming z roku 1967 – naznačuje, jaký byl už tehdy Robert Plant kovopěvec.
Paralelně se sólovými aktivitami, pokračuje Plant v účinkování se skupinou Band Of Joy, inspirovanou tvorbou kalifornských skupin – jejich uvolněného a psychedelií podbarveného folk rocku  – Moby Grape, Love a Buffalo Springfield. Po plantovském období Band Of Joy zůstalo pouze několik osamocených zkušebních nahrávek z roku 1968, soustředěných na vzácném kompilačním EP The Band Of Joy With Robert Plant And John Bonham. Vrcholem je vypjatá verze Hey Joe. Poslední předzeppelinovskou nahrávkou Roberta Planta je bluesová Operator, nazpívaná pro Alexise Kornera. (Většina zmíněných skladeb vyšla v roce 2003 na kompilačním 2CD Sixty Six To Timbuktu.)


John Paul Jones

Vlastním jménem John Baldwin (Sidcup, Kent, 3.6.1946). Narodil se do rodiny varietních umělců. V šesti začal hrát na klavír, brzy si osvojil i další nástroje. V šestnácti už vystupoval s vlastní skupinou. Na baskytaru začal hrát u Jeta Harrise a Tonyho Meehana, kterým ve studiu nahrál některé party Jimmy Page. Podobně jako on, i John Baldwin se výrazně etabloval na prudce se rozvíjející anglické hudební scéně, které chyběli kvalitní muzikanti, schopni nahrát své party z jedné vody načisto, tedy levně a rychle. John se podílel na desítkách dobových nahrávek, spolupracoval s vícero rockovými i popovými hvězdami. Vypíchněme spolupráci s The Yardbirds, Herman’s Hermits, Jeffem Beckem, Rodem Stewartem a Donovanem, pro něhož aranžoval Sunshine Superman a Mellow Yellow. Často stál i na opačné straně mixážního pultu, v roli producenta, hudebního režiséra anebo aranžéra. Mimo jiné spolupracoval s producentskými esy: Mickiem Mostem a Andrewem Loogem Oldhamem.


John Bonham 

John Henry Bonham se narodil 31.5.1948 v Redditchi v hrabství Worcestershire jako syn tesaře. Už coby dítě prý rád do všeho bušil kladívkem. Nebylo mu ještě ani deset, když si ze sudů a plechovek sestavil první „bicí“. Brzy se z něj stal další úspěšný záškolák. Po útěku ze škamen (v šestnácti) pracoval krátce v otcově firmě, jeho hlavním zájmem však již tehdy bylo bubnování. O rok později se oženil a hrál v A Way Of Life. Díky statné figuře a přímočaré nátuře se stal brzy nejhlučnějším bicmenem střední Anglie. Tak jako Plant, i Bonham prošel několika místními bandy, aby nakonec zakotvil po jeho boku v Band Of Joy. Účastnil se všech zmíněných nahrávek souboru. Po rozchodu se přidává k americkému folkaři Timovi Roseovi, potulujícímu se Velkou Británií. Zájem o jeho služby prý projevili i Joe Cocker a Chris Farlowe. Pak jej jednoho dne vyhledal kámoš Robert Plant…


Peter Grant

Důležitou součástí úspěchu Led Zeppelin, již nemůžeme opomenout, byl bezesporu mohutný manažer kapely Peter Grant (5.10.1935 – 21.11.1995), dokonalý znalec americké koncertní scény a mentality amerických fanoušků. Byl to on, kdo nasměroval Led Zeppelin do Ameriky, vymyslel „anti-singlovou“ strategii pro Spojené království, a udržoval kolem Zeppelínů fluidum tajemna. Finanční zájmy svých hochů chránil dokonale, skupina se nikdy nedostala – na rozdíl od spousty jiných slavných – do finančních potíží. Legendární je Grantova zuřivost, s jakou postupoval vůči obchodním partnerům. Při jeho zápasnických rozměrech nebylo divu, že jeho přesvědčovací metody byly účinné. Po rozpadu LedZep Peter Grant své aktivity v hudebním průmyslu výrazně omezil. Zemřel na srdeční selhání v roce 1995.



 
... A VZNESL SE ZEPPELIN

Pro další pasáž jsem si vypůjčil část titulku památného článku Jiřího Černého z Melodie (6/1975).
Jsme zpět na koncertu Roberta Planta se skupinou Hobbstweedle. Jimmy Page vzpomíná: „Jeho hlasový rozsah byl neuvěřitelný. Myslel jsem si, počkej chvilku, tady něco nehraje, jak to, že není známý? Musí být divný, nebo co. Pak jsem se s ním seznámil a zjistil, že je to normální, skvělý kluk. Stále nevím, proč už tehdy neprorazil.“ Page pozval Planta k sobě domů, k pokecu jim hráli Buddy Guy, Muddy Waters, Elvis, Incredible String Band, Joan Baez a mnozí další. Prostě všehochuť, při které se navzájem oťukávali a každou další skladbou ujišťovali, jak si jsou – až na hippie scénu – hudebně blízcí. Page nastínil Plantovi svou vizi The New Yardbirds coby hudby „světla a stínu“, a ten na oplátku doporučil na post bubeníka svého starého parťáka „Bonza“ Bonhama. V téže době se ozývá Pageovi John Paul Jones, jehož na Jimmyho inzerát v Disc Magazine upozornila manželka. Led Zeppelin, pardon – ještě stále The New Yardbirds – jsou na světě. Kotevní lana jsou napnuta k prasknutí – jen vzlétnout.
První zkouška nové formace je součástí legend. V malé místnosti si společně nejdříve zajamovali Train Kept A Rollin’ z repertoáru The Yardbirds. Page vzpomíná: „Bylo to prostě neuvěřitelné,“ a Jones přidává: „Jimmy to odpočítal, a celá místnost explodovala.“ Přidali pár fragmentů pozdější Dazed And Confused – a vše bylo nad slunce jasné, funguje to! Ještě pár týdnů se zkoušelo u Page doma, hned poté následovalo turné po Skandinávii, stále pod názvem The New Yardbirds.
Po návratu do Londýna nahrává kapela v říjnu 1968 ve studiu Olympic své první album – pár týdnů po založení, za nějakých 36 hodin práce. Page, stále hledající nový název, si vzpomíná na hlášku o „kapele letící k zemi jako olověný zeppelín“, kterou před pár měsíci hodil do placu Keith Moon z The Who při session s Jeffem Beckem. Malá úprava Lead na Led, a ambicemi natlakovaný Led Zeppelin mohl vystřelit do výšin.
První britské vystoupení se konalo 15. října 1968 na univerzitě v Surrey. Následovalo krátké turné, zatím bez většího zájmu médií. Led Zeppelin se proto na doporučení manažera Petera Granta přesunuli na vánoce do USA, kde nahradili The Jeff Beck Group po boku Vanilla Fudge. Série dalších domácích vystoupení už měla větší úspěch, navíc se začalo v žebříčcích prosazovat první album, které se nakonec propracovalo až na pozici #6 v domovině a #10 v zámoří.

 

I (vydáno 17.1.1969 USA / 28.3.1969 UK)  je především výbušně syrové, tvrdé, blues hardrockové, občas však i folkově rozšafné. Jasně definuje všechny základní atributy stylu a soundu Led Zeppelin, a stává se současně základním kamenem hardrocku. Hned úvodní Good Times Bad Times – s chytlavou rytmickou figurou, vsunutou kytarovou vypalovačkou a exhibiční vokální akrobacií – postavila konkurenty do role statistů. Dala by se dopodrobna, a z vícera úhlů, probírat skladba za skladbou, každá má své čaro – ať je to folkově inspirovaná Babe I’m Gonna Leave You, do extáze vyšponovaná bluesová klasika Willieho Dixona You Shook Me s exhibičními souzvuky Plantova hlasu a Pageovy kytary anebo plynule navazující tradicionál Dazed And Confused, jenž se stal jedním ze základních šutrů koncertů, podobně jako Communication Breakdown, pecky vystavěné kolem geniálního Pageova riffu. Co kus, to zářez a nářez.
„Ledasco přišlo později ... kořeny všeho jsou ale na prvním albu.“ – Jimmy Page

Led Zeppelin se vznášel výše a výše. Při jarním americkém turné ’69 začala kapela pracovat na druhém LP. Většina materiálu pro něj vznikla na cestách. Až na vykradený The Lemon Song Howlin’ Wolfa veskrze autorské album se stalo přelomovým bodem v kariéře Led Zeppelin – obsadilo první pozice v USA i GB. Pobyt v Top žebříčcích se dal počítat na roky, například v Anglii to bylo 138 týdnů!

 

II (vydáno 31.10.1969 USA / 8.11.1969 UK) navázalo na debut syrovostí a úderností, objevují se první z hledačských pokusů, jimiž si Led Zeppelin po celou dobu existence udržovali pověst progresivní rockové grupy. Pro mnohé nejlepší album otevírá metalicky ostrý vypalovák Whole Lotta Love s třítónovým Pageovým riffem a textem, kompletně převzatým ze skladby Willie Dixona You Need Love. Skladba se stala neoficiální hymnou Led Zeppelin a pramáti všech metalových skladeb světa. Co z dvojky dál zdůraznit? Těžko vybírat. Kmenovými zeppelínovkami se staly především: Heartbreaker s virtuózně měňavou kytarou a lyrická, kontrastně vystavěná Ramble On, inspirovaná kultovním autorem fantasy románů Tolkienem, Plantovým oblíbencem. Na koncertech dominovala až dvacetiminutová, Bonhamovým sólem natahovaná verze Moby Dicka. Skvělá je ovšem i milostná píseň Thank You, kterou Plant věnoval vlastní ženě, skvělé jsou nakonec i všechny ostatníJ
„Hodně jsme cestovali, Jimmyho riffy přicházely – rychlé a zuřivé. Mnoho jich vzniklo při vystoupeních, zvláště během dlouhých improvizovaných sekcí v Dazed And Confused. Ty dobré momenty jsme si pamatovali a přenesli do studia.“ – John Paul Jones
V době vydání dvojky jsou již Led Zeppelin opět na cestách na čtvrtém americkém turné a začínají ve studiu Olympic připravovat své třetí LP. V roce 1970 již není pochyb, že Led Zeppelin patří do nejužší světové rockové špičky. Až do poloviny dubna kapela koncertuje po celém světě.

Po dvou a půl letech konečně nastává v hektickém životním stylu členů kapely zvolnění. Page s Plantem odjíždějí v poklidu pracovat na horskou chatu Bron-Y-Aur, ukrytou ve Walesu. Poklidná přírodní scenérie se vepsala do uvolněné nálady písní. LP bylo dokončeno v létě 1970 v nových studiích firmy Island, mix následně obstaral Page v americkém Memphisu. Odpočatá kapela v té době již absolvovala šesté americké turné (srpen – září).

 
III (vydáno 23.10.1970 USA/ GB) připravilo spoustě fanoušků nekompromisního úderného stylu raných Led Zeppelin malý velký šok. Zatímco dusavě našlapaný Immigrant Song zřetelně navazoval na Whole Lotta Love, následující Friends – s akustickými kytarami a bongy – se nepodobala ničemu, co do té doby Led Zeppelin stvořili. A co teprve decentně instrumentovaná (kastaněty, kontrabas) lidovková oddychovka Bron-Y-Aur Stomp anebo Gallows Pole s mandolínou a banjem, či Tangerine s havajkou? Jedním z vrcholů trojky se stala opakovaně, jako když vlny narážejí na molo, vypjatá bluesová balada Since I’ve Been Loving You s působivým Pageovým sólem a do krajnosti vyšponovaným Plantovým zpěvem. Takřka z každého tónu třetího alba je slyšet ozvěny starých hippie-folkových kalifornských kapel, zmíněných u Plantovy kapely Band Of Joy. Křížením květinových a folkových vlivů s původním syrovým bluesovým formátem vznikl nový směr, jímž Led Zeppelin obohatili svou původně poměrně přímočaře tvrdou muziku. Jako perlička je občas citován Pageův výrok, že trojka byl úhybný manévr před tím, aby LZ nezněli jako jejich největší hardrockoví konkurenti Deep Purple. Každopádně si III muselo počkat na své plné docenění nejdéle ze všech alb, i když tradičně stanulo na prvních místech všech možných žebříčků.
„To byl vážně zlomový bod. Vydali jsme první, druhé... a pak třetí, úplně odlišné album. To byl důvod, proč jsme to udrželi pohromadě.“  – Jimmy Page

Po krátké dovolené se počátkem roku 1971 Led Zeppelin uchylují do pronajatého domu Headley Grande, kde pomocí mobilního studia The Rolling Stones nahrávají většinu základů nového alba. Oproti mohutně propagované trojce byla čtyřka promyšleně obestřena závojem tajemna. Namísto názvu alba a skupiny – jen čtyři blíže neurčené symboly. Žádná kampaň, napětí mezi kapelou a firmou Atlantic by se kvůli těmto nezvyklostem dalo krájet. O to větší se však dostavil úspěch.

 
IV (alias Four Symbols, Untitled, Zoso, The Runes) (12.11.1971 USA / GB) je nejúspěšnějším albem skupiny. Dobře si vzpomínám, jakou hlubokou stopu ve mně hned napoprvé zanechalo úvodní Plantovo švihnutí bičem. Čtyřka zní místy až neskutečně mohutně a bombasticky. Největší zásluhu na tom má zřejmě – vedle až spectorovsky vrstvených nástrojů – dunivě hromový zvuk bicích, docílený pomocí různých experimentů, kdy například jediný mikrofon snímal nezatlumené bicí umístěné samostatně v hale. Tak byla například nahrána závěrečná, hypnoticky strhující When The Levee Breaks. Album otevírá Black Dog, pecka se čtyřmi les pauly, inspirovaná songem Oh Well Greenových Fleetwood Mac. Při jamování vzniklý Rock And Roll je postaven na rytmické citaci Good Golly Miss Molly, doplněné o spontánní kytarový riff. Rockovým Mount Everestem a současně Plantovým prokletím se stala postupně gradovaná Stairway To Heaven, kdy se úvodní, křehká akustická sekvence se zasněným otevíracím riffem proměňuje nabalováním nástrojů v těžkotonážní, vzepjaté finále. Mystický text byl dílem Roberta Planta, jenž byl v té době okouzlen knihou Lewise Spencea Umění magie v keltské Británii. Je paradoxní, že oba autoři, Page a zejména Plant, se od svého nejslavnějšího dítka dlouhá léta odvraceli, a často odmítali hrát Schody do nebe na svých koncertech, ať již samostatných, či společných. Mimoděk tak přiživovali známou bulvární story o smlouvě Led Zeppelin s ďáblem, a duchu okultismu, vznášejícím se nad Jimmym Pagem, fanouškem a majitelem původního sídla jeho zakladatele – Aleistera Crowleye.
„Po této desce nás už nikdo nepřirovnával k Black Sabbath.“ – John Paul Jones
„Text Stairway To Heaven byl cynickou záležitostí o ženě, která dostane vše, co chce, aniž by za to na oplátku cokoliv dala zpět.“ – Robert Plant

Popularita Led Zeppelin dosáhla v té době maxima, stala se z nich nejpopulárnější světová skupina. Od listopadu 1971 do března 1972 stvrzují LZ svou pozici na anglickém a australskoasijském turné, na něž po krátkém studiovém období (duben – květen) navazuje letní (osmé) americké. Na podzim pak skupina dokončuje páté album, zimní čas tráví na domovských pódiích. Album Houses Of The Holy vychází po měsíčním odkladu v březnu roku 1973, a je opět veleúspěšné.


Houses Of The Holy (26.3.1973 USA/GB) rozhodně nepatří v diskografii Led Zeppelin k nejvýbušnějším nebo nejodvážnějším opusům. Nečekaně umírněná a pečlivě proaranžovaná muzika nestaví na odiv razantní a pudové kytarové riffy, ani neoslňuje odvážnými vokálními klenbami, čtveřice si spíše vyhrává s detaily a náladami. K vstřebání pátého alba potřebovala většina fanoušků i recenzentů delší čas. Úvodní The Song Remains The Same je barvitě komponovaná a aranžovaná bluesovka. Hloubavá, převážně Jonesova No Quarter patří k nejzářivějším zeppelinovským klenotům, přestože v kontextu jejich dosavadní tvorby působí výrazně atypicky, odvíjí se jako zpomalený film, kouzlí s vrstvenými zvuky, místy až hypnotizuje. Naproti tomu je Dancing Days úsměvně rozkolébaná tancovačková skladbička, dávající najevo – není třeba nás brát až tak vážně. Podobně laděná je i rozšafná D’yer Mak’er v latinoamerickém duchu. The Rain Song kouzlí s akordy podobně jako úvod Stairway To Heaven, malebné vyznění dobarvuje mellotronový smyčcový orchestr. Pro ortodoxní vyznavače starých LZ není Houses Of The Holy nic na první ani druhý poslech.
„Měli jsme hodně problémů s obalem, s vyzněním barev. A vidíte, dnes je to jenom malý kousek papíru u CD. Mám to album rád.“ – Robert Plant
 
Mamutí americké turné (květen – červenec 1973) vstoupilo do dějin. Návštěvnické rekordy stadiónů a arén všeho druhu padaly jako kuželky, mnohé platí dodnes. Page s Plantem se setkávají s Elvisem, a hotelové pokoje by mohly vyprávět… Poslední štací je trojkoncert v newyorské Madison Square Garden (27. – 29.7.), zachycený na filmový pás.

Až do listopadu 1973 LZ víceméně odpočívají, někteří v Africe. Poté ve svých domovech dotáčejí filmové sekvence k připravovanému dokumentu, přebírají ceny, vypisují odměnu za stopu po penězích ukradených během posledního turné, zkrátka běžné starosti muzikantských milionářů. První listopadové session k připravované novince ve studiích Headley Grange pokračovalo po krátké přestávce takřka po celý další rok. Peter Grant v lednu vyhlašuje založení nového sublabelu firmy Atlantic – Swan Song Records, na kterém budou vycházet všechna další alba Led Zeppelin. Členové souboru se mimo nahrávání věnují občasným koncertním jamům, například s Bad Company a CSN&Y. Vše směřuje k vydání monumentálního dvojalba a nastartování dalšího megaturné.


Physical Graffiti (24.2.1975) představuje pro Led Zeppelin totéž co Bílé dvojalbum pro Beatles. Poučený návrat ke kořenům, pestrá, plastická i přímočaře útočná výpověď o sobě samých. Nelze začít jinak než Kashmirem. Mnozí považují majestátní skladbu za esenci samotných Led Zeppelin. Je laděna v orientálním duchu, počínaje maurským akordovým riffem přes vzedmuté duny smyčců až po zaříkávaný, klouzavými pasážemi prokládaný zpěv. Plantův text vznikl na marocké dovolené, inspirován dlouhou jízdou opuštěnou silnicí vedoucí pouští. Vláčně vlnivý Kashmir se stal předobrazem pro desítky skladeb.
Double otevírá šťavnatě rhythm & bluesová Custard Pie s Robertovou foukací harmonikou. Aranžérskou jemnokresbou oplývá milostná Ten Years Gone, kolosální je desetiminutová úprava tradicionálu In My Time Of Dying, kdy po vnitřně pnuté úvodní části vtrhne na scénu odvaz, evokující ranou zeppelinovskou tvorbu – ranařské bicí, zasekávané riffy, vokální horská jízda. Perličkou je píseň Houses Of The Holy, jedná se – jak již název napovídá – o „zapomenutou“ titulku z nahrávání pátého alba. Podobných pamětihodností je ostatně na Physical Graffiti několik: melodická bluesovka The Rover, Boogie With Stu s Ianem Stewartem (pianista, „šestý“ člen The Rolling Stones, hraje i na ve stejné době nahrávaném Rock And Rollu) nebo až z roku 1970 pocházející Down By The Seaside. Nejoblíbenějším Pageovým kouskem je tempově i dynamicky proměnlivá devítiminutová In The Light s ukázkovými kytarovými vyhrávkami, hypnoticky bzučivými klávesami, ústředním kolébavým riffem a Plantovými předváděčkami vokálních rejstříků. Kousek k uposlouchání, tak jako ostatně celé dvojalbum. Většina fans se při své volbě top alba Led Zeppelin rozhoduje mezi druhým, čtvrtým a tímto.
„Jimmy je člověk, který žije hudbou. Často pracuje usilovně i doma a potom přinese kapele do studia hotovou kostru písně. Postupně do ní každý z nás přidává svou osobitost. Jako když roste květina do krásy. Například Ten Years Gone byla usilovně seskládána z několika fragmentů, naproti tomu Trampled Underfoot či Custard Pie z nás vytryskly samy od sebe.“ – Robert Plant

V listopadu 1974, tři měsíce před vydáním Physical Graffiti, zahajují LZ zkoušky na plánované dvojdílné světové turné, nastartované lednovým dvojkoncertem v Rotterdamu a Bruselu. Po přesunu do USA absolvuje čtveřice sadu úspěšných koncertů (i když zpočátku zkomplikovaných Pageovým úrazem na ruce), z nichž poslední se odehrál 27. března 1975 v Los Angeles. Neuvěřitelný zájem o vstupenky přinutil Led Zeppelin odehrát během týdne pět květnových koncertů v londýnské aréně Earl’s Court. Následuje plánovaná dovolená, a náhle je vše jinak...
4. srpna 1975 Robert se svou ženou Maureen těžce havaruje na ostrově Rhodos. Oba jsou letecky přepraveni do Velké Británie. Kapela ruší celé následující turné, Plant na vozíčku se léčí v USA, Page nelení a začíná spolu s ním práce na novém albu. Již v listopadu práce vrcholí frekvencemi v mnichovských studiích Musicland. Plant se staví na nohy v lednu 1976, kdy absolvuje v New Yorku promo rozhovory, Page zatím mixuje koncertní záznamy, Bonham sděluje obecenstvu koncertu Deep Purple, že brzy vyjde nové album Led Zeppelin.


Presence (5.4.1976) se stává sedmým albem v pořadí. Otevírá jej mámivá desetiminutová Achilles Last Stand s nutkavě pádivou rytmikou a bohatými, barvitými kytarovými vzorci, mezi nimiž se jako had Plantův vine vokál. Masami nedoceněný kus je jedním z nejkrásněji opracovaných zeppelinovských obelisků. For Your Life je vystavěna na klasickém pageovském riffu a stejně typické doprovodné „zasekávané“ rytmické figuře. Návratem k dřevním bluesovým inspiracím se honosí Nobody’s Fault But Mine, odvozená z textu Blind Willieho Johnsona z roku 1928. Tento song – svými explosivními kytarovými a bicmenskými laufy, prolamujícími základní klouzavou melodickou linii – dokonale evokuje rané LZ. Pěkné je i blues Tea For One s autobiografickým Plantovým textem. Méně výraznou skladbou je pak rokenrolek Candy Store Rock. Jako celek je Presence neprávem podceňovaným kusem. Jeho kvality – pro Led Zeppelin netypicky – se projeví až při opakovaném a soustředěnějším poslechu. Když se přejíte čtyřek, zkuste sedmičkuJ Málokterá ze skladeb stihla být součástí kmenového koncertního repertoáru. Jak je poměřování kvality jednotlivých alb u Led Zeppelin relativní, prokazuje i to, že na obou stranách Atlantiku dosáhlo elpé na pozici #1. Led Zeppelin jsou zkrátka kategorií samou pro sebe.
„Album nemělo žádný pracovní název. Grafik obalu nám řekl, že si pod Led Zeppelin vždy vybaví energii a sílu, to že je její pravé vzezření. Původně padl návrh Obelisk, pro mě bylo důležitější, co bylo za obeliskem. Přebal docela vtipně odkazuje na kultovní scifi ,2001 – Vesmírná odyssea‘ A. C. Clarka.“ – Jimmy Page

Plantovo zranění prakticky zrušilo veškeré koncertní aktivity Led Zeppelin i v roce 1976. Kapela se soustřeďuje na dohotovení plánovaného filmu a současné vydání LP verze. Na podzim však oznamuje, že v únoru 1977 obnoví koncertní činnost dalším (jedenáctým) americkým turné. V téže době vychází Zeppelinům první oficiální živák.

 
The Song Remains The Same (22.10.1976) je koncertním záznamem pořízeným ve finále amerického turné v létě 1973. Tři koncerty v newyorské Madison Square Garden z 27. až 29. července byly kompletně nafilmovány a nahrány v produkci Joea Massota. Součástí projektu je i film, doplněný o dotočky ze zákulisí a záběry ze soukromí členů kapely. Znalci vědí, že dvojalbum je sice cenným dokumentem, ovšem nezachycuje Led Zeppelin ve vrcholové live formě. Na výkonu se podepsala především únava z vyčerpávající série a tak zapálení fajnšmekři sahají po některých pirátských titulech. Na playlistu alba se objevují klasické kousky: Rock And Roll, Celebration Day, The Song Remains The Same, The Rain Song, Dazed And Confused, No Quarter, Stairway To Heaven, Moby Dick a Whole Lotta Love. Film obsahuje navíc Black Dog, Since I’ve Been Loving You a Heartbreaker. Mimoto byly zaznamenány i další skladby. Vřele doporučit lze nedávno vydanou Blu Ray verzi. Doma v žebříčku jednička, v USA dvojka.
„Pamatuji si na to turné jako na text k The Battle Of Evermore. Záblesk. Skutečně rychlý. Mnoho bitev a vítězství. Lomoz hord... Tolik se toho stalo v tak krátké době. Bylo to fenomenální.“  – Robert Plant

1. dubna 1977, tedy 2 měsíce opožděně oproti původním plánům, zahajují LZ v Dallasu další koncertování, které po etapách a několika incidentech pokračuje až do tragického 26. července, kdy se Plant dozvídá o náhlé smrti svého pětiletého syna Karaka na virovou infekci. Samozřejmě, že veškeré další plánované akce kapely jdou stranou, zbytek turné se ruší, zdrcený Robert nadlouho mizí do ústraní, ostatní rovněž utíkají do soukromí. Tisk začíná spekulovat o konci Led Zeppelin, novinářské hyeny přiživují fámy o zeppelinovském prokletí. V prosinci přichází Page s dementi rozchodu, přesto uběhne ještě několik měsíců, než se v květnu 1978 Led Zeppelin opět sejdou, aby začali znovu zkoušet a plánovat budoucnost. V následujících týdnech se jednotliví členové objevují v roli hostů na akcích svých muzikantských přátel, Robert Plant příležitostně koncertuje s místními bandy ve střední Anglii, jamuje se skupinou Dr. Feelgood, hostuje na koncertu Davea Edmundse. V říjnu zahajují Led Zeppelin nácvik nového materiálu, v listopadu odlétají do Stockholmu zahájit nahrávání, pokračující až do vánoc, které Jimmy Page obětuje mixování. Do konce února 1979 jsou závěrečné práce ukončeny.


In Through The Out Door (20.8.1979) je posledním opravdovým řadovým albem skupiny, a vzniklo – jak již bylo zmíněno – ve skvěle vybavených švédských studiích Polar Music (mj. ABBA). Úvodní In The Evening s majestátním kaskádovitým riffem a arogantním hrdým vokálem Roberta Planta (jak skladbu trefně popisuje Dave Lewis ve své knize Led Zeppelin – A Celebration). Atypická chuťovka Fool In The Rain, inspirovaná latinoamerickou sambou dávala tušit, že Led Zeppelin již nežijí jen ve svém vesmíru, ale že jsou ochotni reflektovat i některé módní trendy. Podmanivá milostná píseň All My Love připomíná některé pozdější Plantovy vzdušné a prosluněné sólové skladby (Big Log). Nadýchnutými syntezátorovými smyčci ozvláštněná bluesovka I’m Gonna Crawl se do Plantem vykřičeného finále propracovává přes rytmické staccato duetu bicích s kytarou a grandiózní Pageovo sólo. Nádherná tečka za tvorbou Led Zeppelin.
Pozornější posluchač nalezne na In Through The Out Door spoustu nových aranžérských a kompozičních postupů. Ty byly z větší části dílem Johna Paula Jonese, jenž se stal v poslední etapě existence Led Zeppelin více než rovnocenným partnerem doposud dominujícímu duu Page-Plant. Fenomenální prodejní úspěch alba (2x #1) – a návrat všech (!) ostatních zeppelinovských LP do Billboard Top 200 – byl pozoruhodným důkazem, že takzvaní dinosauři mají i v době punkové revolty co a komu říci.
„Nebylo to nejuspokojivější album. Byl to přechodový, odrazový můstek k tomu, co mělo přijít...“ – Jimmy Page

Led Zeppelin se vrátili před publikum v plné síle v létě roku 1979. Kapela, která se stala symbolem rocku sedmdesátých let, uzavírala dekádu na vrcholu popularity, mj. sedmkrát zabodovala v prestižní anketě Melody Makeru. Její dvě gigantická srpnová vystoupení na festivalové monstrakci v Knebworthu (Led Zeppelin završovali oba koncertní dny!), těsně před vydáním In Through The Out Door, se stala pro domácí fanoušky událostí, vstoupivší do legend. Na přelomu let 1979 a 1980 si muzikanti dávají trochu oraz, zúčastňují se několika akcí, například 29. prosince účinkují John, Robert a Bonzo po boku dalších hvězd na charitativní akci ve prospěch těžce zkoušené Kampučie (Paul McCartney, Rockestra). Na jaře 1980 již naplno běží přípravy evropského turné, které začíná 17. června v německém Dortmundu a končí 7. července v Berlíně. Následuje plánovaná pauza, začíná kampaň na americké turné...
 
Osud tomu však opět chtěl jinak. 25. září 1980 je krátce po poledni nalezen John Bonham mrtev! Předchozí den se spolu s ostatními účastnil pitky v novém Pageově domě ve Windsoru a zadusil se ve spánku zvratky. Zbylí členové Led Zeppelin se stahují do ústraní, na veřejnosti se zatím přetřásají fámy o pravé příčině smrti Bonza i o jeho nástupci – padají jména jako Cozy Powell, Aynsley Dunbar, Carmine Appice a další. 7. listopadu však John, Jimmy a Robert oznamují svému manažerovi Peteru Grantovi úmysl ukončit činnost. 4. prosince pak vydávají společné tiskové prohlášení, ve kterém mj. stojí: „Chceme, aby bylo všeobecně známo, že ztráta našeho drahého přítele a hluboká soustrast, kterou chováme k jeho rodině spolu s pocitem nerozdělitelné sounáležitosti, kterou všichni cítíme i s naším manažerem, nás vede k rozhodnutí, že nemůžeme pokračovat.“
I po letech vzpomínají na toto tragické období zbývající členové s pohnutím. „Když zemřel, kytary jsem se hrozně dlouho ani nedotknul.“ – Jimmy Page. „Nedělal jsem nic jiného, než na něj pořád vzpomínal, opravdu. Byli jsme nejlepší přátelé. Celé dva roky jsem neposlouchal žádnou z našich desek.“ – Robert Plant.
 
POST SCRIPTUM

Smrt Johna Bonhama utnula Led Zeppelin na prahu osmé dekády, lze tedy jen spekulovat, jak by bluesově těžkotonážní Zeppelin proplul érou všudypřítomných syntezátorů. Možná by se jako „otec zakladatel“ postavil do čela nastupujícího metalu. Kdo ví…
Sólové dráhy zbývajících členů Led Zeppelin vydají na samostatné podtéma. Zmiňme tedy bodově jen některé události, vážící se přímo k odkazu LZ. Nejdříve si však připomeňme poslední, dá se říci, že takřka regulérní album, a sérii Remasters.


Coda (22.11.1982) je posmrtně vydaným albem Led Zeppelin a současně jakousi pomyslnou kronikou vývoje kapely, neboť obsahuje především skladby odložené v různých obdobích. Hned úvodní We’re Gonna Groove (léto 1969, session k II) je doslova napumpovaná Plantovým frenetickým syrovým vokálem, bombastickými Bonhamovými bicími a drtivou Pageovou kytarou. Zvláštnůstkou jsou efektové dotočky, pocházející z roku 1982. Na trojku se „nevešla“ hravě juchavá poloakustická bluesovčička Poor Tom. Do zdobné Houses Of The Holy svým hutně zemitým a nemelodickým pojetím koncepčně zřejmě nezapadla Walter’s Walk. Údajně posledním studiovou aktivitou Led Zeppelin byla frekvence ze dne 21.11.1978, kdy byla nahrána divoká vypalovačka Wearning And Tearing, jíž to Led Zeppelin hodlali natřít všem punkerům, a to rovnou na koncertu v Knebworthu (jak známo, skladba tam nakonec nezazněla). Tento energický song symbolicky uzavírá jednu z nejskvělejších hudebních kariér všech rockových dob.
„Jsou tam dobré kousky. Něco bylo nahráno v době, kdy letěl punk. Nezbylo moc ryzích zeppelinovských kousků, které by do té doby nevyšly. Použili jsme všechno.“ – John Paul Jones

Remasters. Na podzim roku 1990 vychází obsáhlá retrospektiva tvorby Led Zeppelin. Jimmy Page společně s Georgem Martinem postupně zvukově pročistil, a místy i novým mixováním upravil celý katalog Led Zeppelin! Tuto záslužnou práci vytěžila firma Atlantic několikrát. Nejdříve byly vydány dvě verze (6LP/4CD + 3LP/2CD), v roce 1993 vyšel druhý díl (3LP/2CD). Komplety obsahují několik perel a skvělé doprovodné publikace (1. díl ve formátu LP). Například béčko singlu Immigrant Song, akustickou vychytávku Hey Hey What Can I Do, pár skladeb z BBC Sessions (vydaného kompletně až v roce 1997 na 2CD) a speciálně ve studiu připravenou poctu Bonzovi, „umělou“ dvojskladbu Moby Dick / Bonzo’s Montreux. Stojí za to oba komplety vlastnit, i když byla následně postupně – a v téže zvukové úpravě – vydána všechna řadová alba. Zajímavý je i 10CD Box Complete Studio Recordings (21.9.1993) se všemi studiovými alby pěkně pohromadě (a několika bonusy navíc!) v alternativním balení. Věřím, že nejeden fanda má tak své Zeppíky dvakrát, třikrát, čtyřikrát...


Vraťmě se částečně zpět v čase. V prosinci 1981 se trojice spolu s Peterem Grantem účastnila dobročinné tomboly, kde rozdávala ceny. Bylo to nadlouho poslední veřejné vystoupení pozůstalých členů.
V průběhu let průběžně docházelo k ojedinělým setkáním tří zbývajících členů LZ. V pětaosmdesátém vystupují na Live Aid, za bicími seděl Phil Collins a Tony Thompson (oba z Genesis), v osmaosmdesátém na čtyřicátém výročí firmy Atlantic už bubnoval Jason Bonham. Ani jedno vystoupení se nevyvedlo podle představ. O něco později LZ hrají na oslavě narozenin Plantovy dcery, o Bonhamově svatbě (1990) už byla řeč. V roce 1995 byli Led Zeppelin uvedeni do Rokenrolové Síně slávy. Po boku Planta, Page a Jonese stáli Jason a Zoé Bonhamovi. O pár dní později přebírá John Paul Jones za LZ v Los Angeles další bilanční cenu. Při všech těchto akcích se neuvěřitelně zvedla vlna emocí, tiskem okamžitě kolovaly zaručené zprávy o reunionu i mnohamiliónových nabídkách.
 


Stálejší spolupráci navázala dvojice Page & Plant. Vedle dvou společných alb No Quarter (1994), kde s podtitulem Unledded zahráli poloakusticky staré zeppelinovské fláky, a Walking Into Clarksdale (1998), jež svým stylem a soundem zřetelně evokuje Led Zeppelin, byť se oba protagonisté oficiálně tomuto připodobňování vehementně bránili. Faktem však je, že na tehdejších společných koncertech hráli Page & Plant klenoty z katalogu Led Zeppelin o sto šest, to jsme mohli nakonec slyšet i na dvou koncertech v Praze, skutečné schody do nebe, i když samotná Stairway To Heaven zazněla provokativně jenom v několikavteřinové Pageově citaci úvodních akordů…
Kdo na pražských koncertech dvojice Page & Plant byl, jistě dosvědčí, že duch Led Zeppelin vznášející se nad pódiem měl jasné a čitelné kontury.
Osudy Roberta Planta a Jimmyho Page se čas od času protínaly i po ukončení stálé spolupráce. Sem tam se poblíž vyskytnul i John Paul Jones. Detaily zájemci naleznou v knize Led Zeppelin – Všechny koncerty a pak ten pásek.
 
V roce 2007 došlo k události, která již vstoupila do dějin. Led Zeppelin se rozhodli jednorázově vystoupit na počest zemřelému spoluzakladateli Atlantic Records, Ahmetu Ertegunovi. Losovačka o 20000 lístků, tisícinásobně zájemců, emoce vyšponované do krajnosti. Za bicí samozřejmě nemohl usednout nikdo jiný než Jason Bonham. 10. prosince 2007 se londýnská O2 Arena stala středobodem hudebního světa. Online komentáře přímo z haly zaplavily web, BBC měla v zákulisí reportéra Davida Sillita.
Jak píše Neils Daniels: „Čelili patrně nejvyššímu očekávání v dějinách rockových koncertů, přesto je Led Zeppelin ještě překonali. Rock And Roll nikdy nezněl lépe.“
Škoda přeškoda, že touhy všech fanoušků světa se nenaplnily, a koncert v O2 Areně zůstal navždy osamoceným démantem.
Závěrečné dějství zeppelinovské ságy rezonuje médii několik posledních měsíců. Dlouho očekávané promítání a vydání památného koncertu z roku 2007 vyneslo Led Zeppelin na titulní strany takřka všech hudebních magazínů.



 
FAKTOGRAFIE

Neautorizovaná, sběratelská vydání CD, LP a videí čítají u Led Zeppelin stovky neustále přejmenovávaných a mnohonásobně duplicitních položek – záměrně je neuvádím. Jedná se o oblast zajímající pouze úzce vymezený okruh fanoušků, sběratelů těchto rarit, a ti jsou většinou v této speciální problematice jako doma, jsou navzájem v kontaktu, a jsou díky internetu dobře informováni. Zájemcům o tuto problematiku doporučuji nejproslulejší knižní titul pro sběratele artefaktů LZ: The Illustrated Collector’s Guide to Led Zeppelin (Volume II) od Roberta Godwina (1998). I „obyčejný“ fanoušek si má ale z čeho vybírat.
 
OFICIÁLNÍ ALBOVÁ DISKOGRAFIE:
I                                                         1969
II                                                        1969
III                                                      1970
IV                                                       1971    (nepojmenované)
Houses Of The Holy                         1973
Physical Graffiti                                1975    (2LP)
Presence                                            1976
The Song Remains The Same          1976    (2LP, live)
In Through The Out Door               1979
Coda                                                  1982    (výběr z neuveřejněných skladeb)
Poznámka: přesná data vydání jednotlivých alb se u různých zdrojů rozcházejí o dny, po křížové kontrole z několika zdrojů byla užita data z publikace Davea Lewise – Led Zeppelin – A Celebration.
 
OFICIÁLNÍ KOMPILACE A LIVE:
Remasters                                                      1990    (3LP/2CD nebo 6LP/4CD jako Boxed Set)
Remasters II (Boxed Set 2)                           1993    (3LP/2CD)
The Complete Studio Recordings                 1993    (10CD box)
BBC Sessions                                                1997    (4LP/2CD, live)
Early Days: Best Of LZ Volume One          1999    (2LP/1CD, 1-4LP)
Latter Days: Best Of LZ Volume Two         2000    (2LP/1CD, 5-8LP)
Early Days & Latter Days                             2002    (2CD)
How The West Was Won                              2003    (3CD, Live)
Mothership                                                    2007    (2CD/4LP)
Definitive Collection                                      2008    (12CD box)
Celebration Day                                            2012    (2CD/3LP)
 
 
OFICIÁLNÍ VIDEA S LED ZEPPELIN:
The Song Remains The Same                     1976    (VHS, DVD 1999, BluRay 2008)
        vedle hudebních čísel z koncertů léta 1973 obsahuje i záběry ze zákulisí a soukromí
Supershow                                                    1986   
        film z března 1969, vedle Led Zeppelin (Dazed And Confused) jsou k vidění mj. i Eric Clapton a Stephen Stills
Whole Lotta Love                                          1997
        promo video obsahuje zejména live záznamy z Royal Albert Hall (1970), Earl’s Court (1975), Knebworth (1979/1980)
Led Zeppelin DVD                                        2003    (2DVD)
Celebration Day                                            2012    (DVD, BluRay)
 
 
LED ZEPPELIN NA WEBU:
www.led-zeppelin.com – bio, diskografie, videoukázky, čerstvé novinky o členech, k tomu oficiální forum fanoušků se stovkami vláken – základní stránka pro bádání.
Poznámka: desítky komentovaných zeppelínovských odkazů najdete v knize Robert Plant… Neila Danielse
 
ČESKY A SLOVENSKY PSANÁ LITERATURA O LED ZEPPELIN:
Led Zeppelin – A Celebration (Dave Lewis, 1991)
33 + 333 světových kytaristů (Vítězslav Štefl, Muzikus 1997)
Schody do nebe (Richard Cole a Richard Trubo, 1992)
Led Zeppelin (Tony Horkins, 1998)
Led Zeppelin – Příběh skupiny a její hudby 1968 – 1980 (Keith Shadwick, 2009)
Led Zeppelin – Fotografie Neala Prestona (2009)
Kladivo bohů – Sága Led Zeppelin (David Stephen, 2009)
Všechno o Led Zeppelin – Ilustrovaná historie… (Jon Bream, 2009)
Led Zeppelin – Ilustrovaná biografie (Thomas Gareth, 2010)
Led Zeppelin – Muzeum v knize (Chris Welch, 2010)
Když po zemi kráčeli obři (Mick Wall, 2011)
Led Zeppelin – Všechny koncerty a pak ten pásek (Dave Lewis & Simon Pallett, 2011)
Robert Plant, Led Zeppelin, Jimmy Page & léta sólové kariéry (Daniel Neils, 2012)
 
Každá z knih je svojská, kdybych měl doporučit cokoliv jiného než koupit všechny, vybral bych jako základ:
Led Zeppelin – Příběh skupiny a její hudby 1968 – 1980, pro muzikologickou obsažnost a faktografickou hutnost, Led Zeppelin – Všechny koncerty a pak ten pásek, se kterou dostanete za pár kaček obsáhlý výčet koncertů a dalších událostí, a nakonec Led Zeppelin – fotografie Neala Prestona kvůli parádním obrázkům.
 
 
 
RUNOVÉ SYMBOLY & JINÁ „MYSTÉRIA“

Je nepochybné, že Led Zeppelin si tak trochu ze svých fanoušků vystřelili, když se rozhodli na čtvrté album umístit namísto názvu runové znaky, potažmo metafyzické symboly jejich osobností. John Paul Jones a John Bonham si ty své vybrali z knihy o runových znacích (Rosicrucians). Bonhamovy tři protínající se kruhy mají znázorňovat ženu, muže a dítě, tedy rodinu. Humorné výklady hovoří o bicí soupravě a pivu Ballantine. Jonesův symbol prý vyjadřuje kompetentní a věřící osobu. Plant si se svým pérem v kruhu docela vyhrálJ Nechal se inspirovat egyptskou bohyní spravedlnosti a slušnosti Ma’at. Největší záhadou je Pageovo Zoso. Rockoví záhadologové našli podobu s alchymistickým označením rtuti, pyramidami, 666, Kerberem… V poslední době se objevily i výklady spojující Zoso se symbolikou přicházející smrti, tantrickým sexem, ba dokonce odhaleným tajemstvím vesmíruJ Sám Page prý na otázku ohledně významu Zoso zareagoval jen jednou v roce 1994, kdy s úsměvem odvětil: „Frying tonight.“ V jednom rozhovoru ze sedmdesátých let údajně Page vysvětlil, že Zoso je alchymistický termín pro Electrum (slitinu zlata a stříbra). Mezi vykladači Led Zeppelin se najdou i tací, kteří spatřují satanistické rituály i ve způsobu Pageovy hry, například se postupně obrací do čtyř stran a nakonec kytaru vztyčí vzhůru – jde prý o očistný rituál od negativních vibrací přicházejících z publika. Zoso je podle tohoto výkladu stylizovaným amalgámem staletých alchymistických symbolů pro znamení Kozoroha, Saturnu a jeho prstenců. Prapůvod lze údajně najít v okultní knize černé magie z 16. století (podle wikipedie Ars Magica Arteficii  z roku 1557, kterou napsal Gerolamo Cardano). Každý si může vybrat či vymyslet své vlastní Zoso… Podle mě žádný význam nemá, byla to jen taková Pageova srandička, znamení vyobrazené ve staré knize se mu zkrátka zalíbilo.
Podsouvat Jimmymu Pageovi černou magii, potažmo jej s vážným ksichtem vinit, že svou údajnou smlouvou s ďáblem nese vinu na neštěstích, pronásledujících kapelu a její členy, má stejnou „úroveň“ jako napadnout sběratele historických zbraní ze snah o rozpoutání války, anebo vině za střelbu magorů.
Jimmy se především zajímal o mytologii, sbíral stará umělecká díla, rukopisy a další artefakty. Aleister Crowley jej zajímal ne jako alchymista a satanista, ale jako historická osobnost, kolem níž je spousta tajemna, a to má Jimmy rád. Jimmy nikdy alchymii ani satanismus nepraktikoval. Že měl na jednom koncertním plášti znaky zvěrokruhu? Že Zoso může být inspirováno starými alchymistickými symboly? Že zkoumal, jak to ten Crowley dělal s babama? No a co?! Že nějaký čas vlastnil jeho dům, obdivoval jej a velebil coby génia? Dovozovat z toho cokoliv jiného, než že je Jimmy majetný, zvídavý, vnímavý, a rád provokující, je hloupost.
Všichni ti hledači temna a vykladači všehomíra rovněž zapomínají na jednu podstatnou věc, na britský humor, který je svázán s domovinou a její historií, a spoustě mimoňů i proto nic neříká. Vysvětlujte to ale pošukům z výboru kalifornské sněmovny, kteří na žádost jakýchsi popletených baptistických kazatelů vyslechli Stairway To Heaven pozpátku a „uslyšeli“ prý „Here’s To My Sweet Satan“…
Pokud se nějaká magie kdy u Led Zeppelin odehrála, bylo to na první zkoušce kdesi v suterénu na Gerard Street…
 
 
 
SÓLOVÉ AKTIVITY
 


ROBERT PLANT

Zpěvák to má nejtěžší. Struny, blány, klapky vyměníte, gumy v krku ne. Robert už v březnu jedenaosmdesátého vystupuje s Honeydrippers, a o rok později vydává Pictures At Eleven s Philem Collinsem a Cozym Powellem u bicích, za další pak The Principle Of Movements s knopflerovsky průzvučnou Big Log. V roce 1984 vychází Honeydrippers: Volume One, nějaký čas obráží Plant s Big Town Playboys a rokenrolem university, vydává Shaken’N’Stired (1985). Osmdesátá léta završují Now And Zen (1988) a Manic Nirvana (1990). Na každé z uvedených sólovek se dají vyzobnout – jako rozinky v jinak plané bábovce – skvělé skladby, to bylo ale pro nás, rockery, hodně málo od někoho jako Robert Plant. Z nespoutaného démona se na celou dekádu stal přistřihlý elasťák. Stačí si na výběrovce Sixty Six To Timbuku (2003, kde se doslova vyhnul prvním dvěma sólovkám) poslechnout Upside Town z roku 1987 v sousedství Promises Land, pocházející z Plantova rockerského prozření a znovuzrození na albu Fate Of Nations (1993), které svými folkovými reminiscencemi evokovalo jednu z poloh LZ. V té době přijíždí do Česka na svůj první koncert (26.5.1993, Praha, hala Slavie) – byl famózní. Spolupráce s Jimmym v polovině devadesátek, i další sólovky Dreamland (2002) a Mighty ReArranger (2005) už jen stvrdily návrat ztraceného syna.
Zcela zásadní zlom ve stylu i soundu nastal navázáním spolupráce s bluegrassovou zpěvačkou Alison Krauss. Robert Plant přiznává, že právě ona mu pomohla nalézt sebe sama coby pocuchaného zpěváka v letech, jinými slovy: zbavila jej zeppelinovského „prokletí“ neboli zpěvu nuceně šroubovaného přes závit. Spousta rockerů jí proto nemůže přijít na jménoJ Kontrast mezi oběma hlasovými polohami Roberta Planta vynikne, když si za sebou pustíte Raising Sand a Celebration Day, a uvědomíte si, že je dělí pouhých pár měsíců! Hádejte, v které nahrávce je Robert přirozenější a ve větší pohodě… Album Band Of Joy (2010) je pro mne potvrzením, že rocker Robert Plant se uvelebil v muzice, která je mu blízká už jen proto, že s ní vyrůstal. Já mu jeho posun plně schvaluju, proč by měl na stará kolena skákat salta pro potěchu sedících seladonů…
 
JIMMY PAGE

Z pozůstalých tří členů Led Zeppelin se jejich odkazu nejvíce věnoval Jimmy Page, hned na počátku osmdesátých let začal shromažďovat a organizovat záznamy, de facto sám dal dohromady LP Coda i Remasters. Jak sám tvrdí, kytary se po smrti Bonza dlouho ani nedotkl. V dvaaosmdesátém zaskočil spolu s Robertem Plantem diváky mnichovského koncertu Foreigner, když se při přídavku – klasickém rokecu Little Richarda Lucille – náhle zjevili na pódiu. Párkrát si takové malé pódiové setkání v průběhu let zopakovali. Kultovními se staly oba soundtracky s Pageovou účastí: jeho vlastí Death Wish II (1982) a Jonesův Scream For Help(1985). V pětaosmdesátém Jimmymu vyšlo společné album s Royem Harperem Whatever Happened To Jugula? a eponymní deska pod hlavičkou jeho nového bluesrockového souboru Firm s Paulem Rodgersem (Free) u mikrofonu, začínajícím basákem Tonym Franklinem a bicmenem Chrisem Sladeem (MMEB, Uriah Heep, Ozzy, atd.). Do roka následovala dvojka Mean Business. Dlouho očekávaná sólovka Outrider (1988) nezklamala ani nenadchla. Robert Plant si na ní střihnul The Only One, ostatní skladby si pěvecky rozdělili Chris Farlowe (Colosseum) a John Miles. Celou desku odbubnoval Jason Bonham.  Povedené album Coverdale . Page (1993) vnímám jako ťafku Robertovi. Asi zabrala, když se zanedlouho na pár let dali zase dohromady.
Na přelomu milénia se Jimmy Page přidává k The Black Crowes, jeho velkým obdivovatelům, výsledkem je Live At The Greek (2000).
V roce 2008 zve ze střechy double-deckeru na závěrečném ceremoniálu olympiády v Pekingu všechny do Londýna na OH 2012. Na jaře letošního roku spouští na svých stránkách výhradní prodej jím signovaného limitovaného vydání vinylu Lucifer Risong (And Other Sound Track), zachycujícího avantgardní hudbu, určenou původně k stejnojmennému filmu Kennetha Angera z roku 1972, kde ale nakonec nebyla využita.
 
JOHN PAUL JONES

Mimo zář reflektorů, o to usilovněji a systematičtěji se John Paul Jones věnoval své hudební kariéře, ve které se nemusel zdaleka tolik – jako Plant a Page–  rvát s odkazem Led Zeppelin. Pouhý výčet jeho spoluprací a hostování před i za pultem by zabral několik stran, proto uvedu jen pár známějších jmen: Diamanda Galás, R.E.M., Heart, Ben E. King, Peter Gabriel, Foo Fighters, Lenny Kravitz, Cinderella, The Mission, Brian Eno, Paul McCartney…
V roce 1985 dal dohromady soundtrack Scream For Help, na kterém se podílel i Jon Anderson z Yes. Do širšího povědomí se vrátil společnou prací s avantgardní zpěvačkou Diamandou Galás Sporting Life (1994). Vlastní album Zooma ale vydal až v roce 1999. Jde o jakýsi instrumentální muzikantský book, ve kterém John předvádí širokou paletu svého stylového i aranžérského záběru. Druhou, a zatím i poslední sólovku Thunderthief vydal v roce 2001. Od té doby se občas k někomu připojí na turné anebo vypomůže ve studiu, ať již jako hráč anebo producent.
V roce 2009 dal dohromady mezigenerační Them Crook Vultures. V sestavě je Dave Grohl (Foo Fighters, Nirvana) a zpěvák Josh Homme z Queens Of The Stone Age. Stejnojmenné debutové album vzbudilo zaslouženou pozornost, zní jako Queens Of The Stone Age – občas lehce cinknutí starým syrovým Zeppelinem.
Nedávno – v září 2012 – John Paul Jones zahrál v Royal Albert Hall na charitativní akci po boku Briana Maye, Iana Paice, Bruce Dickinsona a Alice Coopera.
 
JASON BONHAM

Představím pár slovy i mladého Bonhama. Odmala měl k bicím blízko jako málokdo. V sedmnácti bubnoval u pomprockové formace Airrace (zopakoval si při jejím nedávném reunionu), o dva roky později byl členem podobně zaměřených Virginia Wolf. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví po boku otcových kumpánů. Page doprovodil na albu Outrider, se všemi třemi si zahrál poprvé na akci k 40. výročí Atlantic Records. Na přelomu osmé a deváté dekády zakládá svou vlastní hard & heavy soubor Bonham. Výčet všech jeho aktivit by vydal na menší telefonní seznam. Výběrově pár jmen: UFO, Foreigner, Healing Sixes, Motherland, Little Steven, Paul Rodgers. Za zásadní považuji zejména jeho angažmá v Black Country Communion – pro mě jediných důstojných pokračovatelů odkazu Led Zeppelin. Jakkoliv za sebou bude věčně vláčet ocelovou kouli nepřekonatelného odkazu jeho otce, solidní renomé si vydobyl i jako Jason, a ne jen syn velkého Johna.

Došel jsem k názoru, že nejblíže měl a má k Led Zeppelin Jimmy Page. Žádná z jeho desek se neodklonila od rockové podstaty, samozřejmě nepočítaje soundtracky, které jsou svébytnou disciplínou. Dlužno poznamenat, že žádná výrazněji neuspěla, i to může být katalyzátorem jeho zásluh a snah. Nejvíce rozkolísanou sólovou kariéru má za sebou Robert Plant, jeden čas se propadl až k diskotékové muzice, vrátil se ale zpět. Postupně si rozšířil muzikantské vědomí o moderní crossover i world music, aby nakonec našel svůj klid v poklidném country a blues rocku – a jako jediný ex Zeppelin se stále vznáší vysoko v oblacích zájmu médií i širší veřejnosti. John Paul Jones zůstává vytříbeným všeumělem, nikdy se nezaprodal, jeho jméno je zárukou kvality. Zároveň ale málokdo ví, čím se zrovna zabývá.


 
RADIO JEREVAN NEWS
 
Zalovil jsem v éteru a objevil na vlně sixsixsix proslulou zpravodajskou stanici. Během pouhého týdne jsem se dověděl několik zásadních novinek, které konečně nastavují Zeppelinům zrcadlo.
 
Alison Krauss si konečně vyrazila s pořádnými tvrďáky. Jimmy Page se ukázal jako talentovaný bendžista, jeho bluegrassové obrození je výsledkem dlouholetého utajeného poslechu country & western. John Paul Jones se na stará kolena našel u housliček a appalačského kontrabasu. Robert Plant uvedl, že nechápe, proč oba jeho kolegové tak dlouho potlačovali své nejniternější já. On má svůj coming out dávno za sebou. Podle posledních zpráv by se na celosvětovém turné měl objevit i ukulelista Jason Bonham. Doufáme, přátelé táborových ohňů, že konečně dojde i na reunion Greenhorns. Koncert Led Zceppelin Alison Kraussové, Fešáci Nedvědi by měl po letech zaplnit Strahov…

Led Zeppelin se po dvou letech opět vydávají na další turné. Kulisy ve tvaru třísetmetrového doutníku převáží 666 kamionů a doprovodných vozidel. Jimmy Page si nechal vyrobit speciální rohatou kytaru s totálně přeházenými strunami. Robert Plant má čerstvě přitažené kolíky u zdigitalizovaných hlasivek, a jeho současný ultrazvukový rozsah pokrývá osm oktáv. John Paul Jones si vzal na starosti sehrání sedmdesátičlenného doprovodného bandu, mj. s dechovou a smyčcovou sekcí, pěti kytaristy, šesti bubeníky, dvanácti zpěvačkami a třemi zdravotními sestrami. Podle zlých jazyků je připraven i mrazící box. Prognostik Zeman slibuje, že by měl padnout pekingský návštěvnický rekord 2.252.163 diváků, dosažený The Rolling Stones na jejich jubilejním 30. Last Tour. Turné by mělo vyvrcholit na Řípfestu pod čerstvě oholenou homolí. Bahna a fekálií je podle zkušených organizátorů připraveno i tentokrát víc než dost.

V hipviphurá salónku Havlova letiště se sešla celá dvacítka zbývajících fans, aby se pokochali reprodukovanými Led Zeppelin, a mohli na vlastní oči spatřit polehávající svatou trojici Roberta, Jimmyho a Johna, která pomocí tiků a posunků odpověděla na pár otázek a vyjádřila před odletem do Brna radost nad shledáním s Pepou, Karlem, Lojzou a jejich rodinami. Zkrátka, legendy stále žijí!

Ačkoliv to tak nevypadá, jsem přesvědčen, že kdyby John žil a Led Zeppelin pokračovali, fungovali by podobně institucionálně jako Rolling Stones. Jednou za dekádu „novou“ desku, a k tomu tři čtyři megaturné s obratem ve stovkách milionu dolarů. Nic víc, nic míň.




NEVYSLOVENÁ PRAVDA

Co nám vlastně napověděla zářijová londýnská Celebration Day tiskovka s pozůstalými členy Led Zeppelin? Řekl bych, že mnohé, i když ani ne tak díky trefným otázkám novinářů, jako spíše v reakcích na ty stupidnější. Nebudu chodit kolem horké kaše. Je jasné, že žádný návrat Led Zeppelin už nebude! Konec.
 
DOZVUKY KONCERTU

Nejsilnější vzpomínka z koncertu? Jones: „… pěkné … šlapalo to … se mi ulevilo, když byl konec.“ Plant: „Úleva. V mé současné životní etapě byl návrat k té musice pozoruhodný zážitek. Přistupoval jsem k tomu z jiného úhlu pohledu. Zvládnout to byl skoro zázrak, ale zároveň zábava.“ Page: „Nejsilněji si pamatuji, jak jsem šel po schodech nahoru na pódium, a potom až úplný konec.“
Již z odpovědí na úvodní otázku je patrno, že zatímco novináři bezmála řičeli svatým nadšením, Jimmy Page, Robert Plant i John Paul Jones opatrně bruslili mezi porcelánem. Nechtěli novinářům ani světu napadrť rozbít všechny sny a touhy, zároveň však dali najevo zřetelný odstup od úvah o další existenci Led Zeppelin, v případě Roberta chvílemi dokonce i od samotné hudby kvarteta, viz jeho stá a de facto stále stejná odpověď na posté položenou otázku ohledně Stairway To Heaven: „Sem tam bojuju s nějakými texty z různých období.
Kdo ještě měl sebemenší pochybnosti o definitivním konci Led Zeppelin, toho muselo dorazit Robertovo odseknutí na „Říkali jste si během vystoupení v prosinci 2007, nebo i po něm, něco ve smyslu: Bylo to skvělé, užili jsme si to a bavilo by nás udělat toho víc. Pokud ano tak co vás zastavilo?“: „Vlastně můžu se vás taky na něco zeptat? Viděli jste vy všichni tady film? A užili jste si to? Potom jsme udělali svoji práci.“
Podlézavou otázku o vrcholných živých verzích Page samozřejmě využil ke konstatování: „Verze písní, které jsme kupříkladu poprvé dělali v roce 1969, se v letech 1973 až 1975 hodně měnily a modifikovaly. Na koncertu jsme se snažili předvést to nejlepší ,definitivní‘ provedení.“ Jones jen doplnil: „Já si myslím, že nám technologie taky do určité míry pomohla. Hodně mikrofonů, hodně kamer, všechno vypadalo fantasticky a taky tak znělo.“
Provokativní – ale k podstatě věci směřující – dotaz na míru dodatečných úprav vyprovokoval především Planta k ostré reakci: „We’re not going to tell you that! Really – fucking cheek! We were perfect!“ („To vám neřeknem! Opravdu – to je kurva drzost! Byli jsme perfektní!“). Pak ale přiznal úpravy v jeho vokální lince na konci Kashmiru. Page připustil pár dalších – jak ale zdůraznil, drobných – oprav.
Z dalšího vyplynulo, že vydání Celebration Day bylo svým způsobem nad rámec původních plánů. Nikdo nečekal, že by se z jednoho jediného – navíc premiérového – koncertu kapely, co spolu nehrála spoustu let, dal publikovat kompletní záznam. Podařilo se i díky Dicku Carruthersovi a jeho týmu.
 
Mé osobní dojmy z projekce Celebration Day byly ty, že autenticita zvítězila na celé čáře nad nutkáním vylepšovat původní záznam. Ostatně, Plant si nejproblematičtější vypjaté pasáže transponoval do své dnešní, trochu vytahanější huby. Řekl bych, že se trefil do svých současných hlasových možností dokonale, když musel, tak „podlaďoval“ s citem pro proporce každé skladby, dřívějším erbovním ječákem šetřil, a na každý se viditelně připravoval jako Bob Beamon před svým fenomenálním skokem do dálky.
 
CO JEŠTĚ K LED ZEPPELIN ZAZNĚLO?

Pár slov k výběru úvodní skladby (Good Times Bad Times), tedy tématu, které diskuse poblázněné části fanoušků Led Zeppelin před pěti lety nafoukla do nesmyslných rozměrů, kdy se pseudofilozofovalo a pseudodokazovalo, až se z postižených hlaviček kouřilo. Samotní Led Zeppelin zkrátka na úvod zahráli první skladbu prvního alba, a bylo vymalováno.
Samozřejmě, že padla i obligátní otázka na vzpomínky na sedmdesátky a předem očekávaná odpověď, že ano, zavzpomínali… A Jason bubnuje skvěle a Zeppeliny má v malíku, na to taky není třeba se po x-té ptát.
 
MUZIKA, BLUES, VČERA A DNES
Zajímavější část rozhovoru se týkala širších hudebních témat: současné hudby a vztahu zúčastněných k blues.
 
Když se díváte na dnešní hvězdy, nezdá se vám, že dřív to byla větší sranda?
Page: „Jo. Určitě ve smyslu tvoření hudby a posouvání se dále bez všech těch záludností, co na hudebníky dnes číhají. My jsme se nemuseli starat o žádnou z těchto věcí. Jako muzikanti jsme jen dělali hudbu a šířili ji prostřednictvím koncertů. To bylo mnohem jednoduší a pro muzikanty pohodlnější.“
Plant: „Tehdy nebyly žádné přehledy o kariéře jiných kapel a tak podobně. Nikdo z kapel, které s námi hrávaly, nečekal, že to může být víc než jen… zážitek. Taky v průběhu nahrávání jsme netušili, že budeme někdy na nějaké takovéhle konferenci, kde budeme vypadat jako banda fotbalových manažerů, která dává rozhovor na konci zápasu. Lidé, které jsme potkali během naší cesty, byli do určité míry jako bandité. Každý si to užíval, a tak je nesmyslem se ptát na věci jako: ,Nemyslíte, že byste to mohli udělat znova?‘ Skvělé bylo, že jsme byli spokojení s tím, co jsme zrovna dělali, a to byl náš jediný cíl v našem kreativním životě. A mluvili jsme asi před hodinou o tom, jak se dá změnit úhel a koncept hudby, a že bychom byli schopni rozjet své hudební nápady v jakýkoliv čas. Nebyly žádné pochybnosti jako: ,Co si myslíš o tom teď?‘ Bylo to pořád o přemýšlení o čemkoliv, třebas zda bych neměl radši dodělat úkol z francouzštiny.“
Jones: „Já zapomněl otázku. Já jsem mimo.“

Je to kouzelné, když spolu hrajete. Cítíte podobnou chemii u nějaké z nových kapel?
Jones: Většina dnešního popu je založena na psaní jednotlivých písniček. Všichni se vláčejí po pódiu s vlastními mikrofony a hrají velmi jednoduše a přímočaře, což jsme takhle my nikdy nedělali. Vždycky jsme pracovali s více nástroji dohromady. Ale zdá se, že to tak už dnes nikdo nedělá. Jsem tím trochu nemile překvapený. Takže z mého pohledu vám nemohu vypíchnout žádnou současnou kapelu.“
Plant: „No, myslím, že jsme byli vyhnáni londýnskými zmetky v roce 1977 právě za to, že jsme moc rozvláční a složití. Baví mě třebas Mumford And Sons, protože jejich muzika má hlavu a patu, dramatičnost, optimismus, a hlavně dokážou obrátit dav vzhůru nohama. Existuje ale také spoustu zajímavých DJs.“
 
Ano, dnešní muzicírování pro masy je svázáno ledově chladným marketingem a účetnictvím. Tvůrčí svobodu zašláply výzkumy a kalkulačky v rukách nýmandů a samozvaných věrozvěstů. Destilaci a zrání nahradil líh z čehokoliv se zamíchanou chemickou trestí. Nové kapely musejí prvoplánově myslet na okamžitou odezvu, zaujetí do třech sekund, do kliknutí myší jinam. Jakápak muzika může pod takovýmto tlakem vznikat? Jen triviální, „ponovu“ upoceně recyklující cizí nápady – stokrát a lépe zahrané již dříve jejich původními autory. I proto jsou Led Zeppelin nedostižní, byli volní jako ptáci, byť i oni museli hned zkraje kariéry čelit obviněním z vykrádání starých bluesmanů. V současnosti se má všeobecně za to, že to bylo především vyjádřením obdivu a uvedením starých témat do nové doby a k novým posluchačům. Řečnická otázka: vzpomněl by si někdo v šedesátých létech na Willieho Dixona a další staré bluesmany, nebýt Led Zeppelin (a před nimi The Rolling Stones)? Jasně že ne.
 
Co pro vás blues a rock’n’roll znamená dnes ve srovnání s třiceti nebo čtyřiceti lety dříve?
Page ve své odpovědi zdůraznil kořenovost staré rockové muziky: „S blues a rock’n’rollem jsem si začal jako -náctiletý. Můžu si je pustit kdykoliv, a vždy mě to bude bavit, přestože jsme se za ta léta všichni stali mnohem více eklektickými.“
Plant naproti tomu popsal svůj vývoj a posun ve vnímání muziky, vyjímám: „Věc se má tak, co je to blues, a zda se vám líbí country blues...  tolik dveří a komnat se otevřelo v průběhu posledních čtyřiceti let v přístupu ke zpěvákům, jakými jsou a byli kupříkladu King Solomon Hill a někteří fantastičtí kluci z Delty, kteří hrají, hráli, pouze na pár místech ve svém okolí, ale výrazně ovlivnili spoustu ostatních. Třebas Willie Brown, o kterém zpívá Robert Johnson v Cross Road Blues. Odkaz těch starých hráčů, to je moje srdeční záležitost, jsem pohnut jejich životy. Dá se říci, že – stejně jako my o pár desítek let později – přišli z jiné doby. Blues a rock’n’roll jsou pulsem mého života.“
Jones lakonicky Roberta parafrázoval, a přidal se: „The blues and rock’n’roll is a part of the pulse of his life… I love it too.“ („… a já to taky žeru.“)
 
RESUMÉ
Robert Plant se dnes už musí do role Zeppelína doslova nutit i na tiskovkách, nechce se mu dál rvát stárnoucí hlasivky přes závit, ani se převlékat do mládežnických kostýmů a šulinopóz hardrockové ikony. Jeho současná přirozenost je po boku Alison Krauss, muzikantů navazujících na country blues anebo starých kámošů z Band Of Joy. John Paul Jones má k Led Zeppelin ryze obchodní vztah, nepochybně by na lukrativní nabídku kývnul. Posledním zeppelinovským srdcařem tak zůstává Jimmy Page. A to je pro znovuzrození největší rockové legendy všech dob sakra málo…
 
Škoda, nebo to tak zkrátka už má napořád zůstat?


Jaromír Merhaut pro Rock+ 2012

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

AC/DC: Power Up (2020)

BABE RUTH

ZVUKOVÝ SLIS(Z) NAMÍSTO HUDBY

1970 11: ROCKOVÝ JEŽÍŠ AŽ NA VĚKY

ROCKMAN TOM SCHOLZ: MOZEK I TĚLO BOSTON

APPICE BROTHERS: Vládci hromů a bucharů

GRAVY TRAIN

1970 04: OBOUSTRANNÝ BENEFIT? KDEPAK … JETHRO TULL/BLODWYN PIG

THE TRIP

BLACK SABBATH: Sabotage (Super Deluxe)