THIN LIZZY – KOMENTOVANÁ ALBA

THIN LIZZY jsem zamlada nikdy extra neprožíval, já z nich měl pocit, že furt o něco zakopávají. No jo, no, coby náctiletý uriášovec jsem byl holt zvyklý cválat, pádit s větrem o závod, vznášet se v nadpozemských křivulích, a tady najednou jakýsi hendrixovsko-princeovský přičmoudlík, cikán od cirkusu, navíc s bramborou v krku ...

Dnes už dávno vím, že Lynott byl jeden z největších rockových talentů, jehož hudba žhne a sálá jak uhlíky v jeho hlubokých černých očích.

Zkrátka, bez THIN LIZZY a Phila Lynotta by byl svět (hard)rocku chudší o jeden ze zásadních stylotvorných originálů. Věčná škoda rtuťovitého míšence, od jehož smrti uplynulo více než 26 let.

 „Úzké hranice hardrocku THIN LIZZY do jisté míry překonávali využitím keltského folklóru (zvl. Lp Black Rose), vyhnutím se stereotypům sólové kytary, sepětím vanmorrisonovsky zabarveného hlasu s problémovými, básnicky ambiciózními texty (vyšly i knižně) a někdy i odstíněním náladovým, rytmickým (tangový střed v „Boogie Woogie Dance“) a dynamickým.“ napsal Jiří Černý, a mně nezbývá než se poklonit jeho stručné, avšak dokonale výstižné definici.

Thin Lizzy (1971, Decca)

Kdo očekává příval riffů, bude zkraje zaskočen. Debut se rozjíždí zvolna, brnkačkou „The Friendly Ranger At Clontarf Castle“. V „Honesty Is No Excuse“ se dokonce rozprostře houslový mellotron. Pro THIN LIZZY tak typické laufy však brzy vystrčí růžky: v dlouhé (CD) verzi „Diddy Levine“ se začínají struny poprvé čertit, a v „Ray-Gun“ už Eric Bell řádí pekelnicky naplno, i když je jeho kytara zvukařem trochu utopená za šéfovskou basou. „Look What the Wind Blew In“ by mohla zdobit kdekteré z klasických elpé, má parádní riff i svižné výšivky, k tomu škobrtavý i melodický Phil, vše jak máme u THIN LIZZY nejraději.

Náladovým protipólem je snová „Éire“ se svíjejícím se Bellem vzadu v přítmí hudební scény. „Return of the Farmer's Son“ vrací kapelu k hardrocku, pod kotlem se topí naplno. Phil Lynott je pro mne i hardrockový šansoniér, jeho „vyprávěčský“ styl posiluje pocit, že vždy zpívá o něčem. Přes nenápadnou „Clifton Grange Hotel“ a rozněžnělou „Saga of the Ageing Orphan“ se dostáváme k vrcholu alba – pateticky vzedmuté, posmutnělé i žhavé „Remembering, Pt. 1“. LP, které ocení především labužníci. Já je v době vzniku neznal, lok whisky mi rozproudil krev až o rok později.

P.S. Na první CD reedici (1990) je k LP verzi přidaná čtyřskladbová EP „New Day“: „Dublin" – smuténka, skočná „Remembering, Pt. 2“, dát ji k Pt1 vznikl by opravdový Epos! Zaříkavačská, malinko horrorová „Old Moon Madness“ je podle mne úkrokem mimo, „Things Ain’t Workin’ Out Down At The Farm" si to ale lynottovsky roztomile klopýtá cestou necestou… V roce 2010 vyšla CD verze s 9 bonusy.

*****

Shades Of A Blue Orphanage (1972, Decca)

2.LP vzniklo v době, kdy hardrock kraloval světu a kapely se nebály umělecky rozmáchnout na větší ploše, což dokládá hned první buchárna „The Rise & Dear Demise Of The Funky Nomadic Tribes" s rozkvetlou kytarou, zapuštěnou do země hutným riffem. Skladbu koření i sólo na bicí. Poklidná vyprávěnka „Buffalo Gal“, náznakový rokec „I Don’t Want To Forget How To Jive“ i něžná „Sarah“ odhalují, jakými později opuštěnými cestami trio procházelo ve svém hledačském období. „Brought Down“ má v sobě leccos palčivě uhrančivého z jejich verze pijácké lidovky „Whiskey In The Jar“. Masivní, škobrtavé (c) hardrockovky „Baby Face“ a „Call The Police“ již předznamenávají příští pevné kroky THIN LIZZY. Při „Chatting Today“ vidím Phila, jak se klátivě opírá o bar někde v Dublinu, usrkává pivo a lamentuje. Titulní vláčná „Shades Of A Blue Orphanage“ s hebkou mellotronovou tapetou navozuje konejšivou náladu, Lynott sedí v křesle a teskní, intimitu dokreslují Bellovy marvinovsky čisté tóny... Netypické, ale nádherné.

P.S. Pro nás mladé rozjívence byli raní THIN LIZZY zabržděným hardrockem, žádné hvězdy dálnic ani easylivin jízdy s větrem o závod, ale „jen“ pečlivé vyhrávky, zadumaná zákoutí, rozeseté melodické střípky, syté baskytarové linky, kytarová pařba až v druhém, třetím sledu, pokud vůbec. Síla THIN LIZZY nespočívá v úderu na solar, nýbrž v „jemné cestě“, která ale ve výsledku působí stejně drtivě. K THIN LIZZY je potřeba dorůst, dospět.

*****

Vagabonds Of The Western World (1973, Decca)

Poslední kus s Bellem završil průzkumnické období, pro spoustu fanoušků jsou to první opravdoví THIN LIZZY. Ono není divu, „Mama Nature Said“ patří k nejryzejším hardrockovým nugettům: zapamatovatelný slogan, klusavá melodie z nesmrtelných, naposledy s typickou ornamentální Ericovou strunokresbou. Klasika, jak song, tak celá fošna. Počínaje cooperovsky mysteriózní „The Hero And The Madman" s hostujícím rozhlasákem Davidem „Kidem“ Jensenem, anebo v úvodu hendrixovsky vyšponovanou, jinak pohodové reggae-bluesovkou „Slow Blues“, či rock’n’hard’n’boogie šupkou „The Rocker“. A dál přes melodicky svůdnou titulku s šamanským mumla-rituálem i Bellem, či zpívanku „Little Girl In Bloom“, až po monstr-basovku „Gonna Creep Up On You“ a závěrečnou, propracovanou smuténku „A Song For While I’m Away“ s houslemi.

Ingot žilkovaný zeminou. Je s podivem, že „Vagabonds Of The Western World “ nezabodovalo v LP Top, v té době se kvalita uměla běžně prosadit i komerčně.

Technická: CD (1991) vyšlo s přidanými čtyřmi skladbami ze dvou dobových singlů. „Whiskey In The Jar", „Black Boys On The Corner", „Randolph’s Tango“ a „Broken Dreams“. 2CD deluxe edition z roku 2010 obsahuje na druhém disku záznam BBC Radio 1 session se syrovými živými verzemi. Vřele doporučuji.

P.S. I léto 1972 si nejlépe vybavím díky muzice, sladkých sedmnáct, dovolená v Českém ráji, sovětský sokolík s kv vlnama, a na něm každý den několikrát vedle „Easy Livin“ i irská lidová, do hardrockového rámu vložená „Whiskey In The Jar".

*****

 

Nightlife (1974, Vertigo)

Čtvrté album otevírá novou vývojovou etapu, předznamenanou odchodem hravého Erica Bella a posílením studiové sestavy na dva kytaristy. Scott Gorham i Brian Robertson jsou výrazově přímočařejší, na druhou stranu dvě kytary umožňují hrát unisono i splétat tóny do copů, a to mám rád. Phil dokonce svou doposud dominantní basu postavil do řady s ostatními nástroji. Stačí poslechnout úvodní „She Knows“ a vše popsané máte před sebou jak na stříbrném podnose. Lynott se přestal toulat po hudebních meandrech a slepých ramenech, a tok své muziky zreguloval i jasněji vymezil. Přitom zůstal nezaměnitelně svůj. Kvalitní neuspěchaná hardrockovka „It’s Only Money“ i pomalé blues „It’s Only Money“ předvádějí mainstreamovou sílu „nových“ THIN LIZZY. V dvojzápřahovém pre-metalickém soundu se odehrává celý „Nightlife“.

Jen poznamenám, že mně se dnes THIN LIZZY líbí ve všech svých podobách: hledačské, rozevláté, přímočařejší, hitové i pokovené.

*****

 

Fighting (1975, Vertigo)

Moje osudové Lizzy album. Díky „Fighting“ jsem přišel THIN LIZZY trvale na chuť. Bylo to asi tak dvacáté zahraniční elpé v mé předvojnové sbírečce, po krátkém očuchávání jsem si je pouštěl stále častěji, až jsem mu propadnul. To už jsem sice v zeleném sloužil socialistické vlasti, útvarový magič ale jistil mou pokračující hudební sebevýchovu. Dodnes je mi ze všech desek TL nejbližší, a kdykoliv hraje hořkosladká „Wild One“ s úžasným kytarovým nápěvem a palčivě nahořklým Lynottem, je mi smutnoprima.
Dvojici kytar používal v klasickém hardrocku málokdo. THIN LIZZY jsou právem považováni za žánrové průkopníky tohoto typu nástrojového obsazení, které se později stalo jedním z pilířů heavy metalu.
Každá skladba, od úporných „Rosalie“ a „Fighting My Way Back“, přes zdvojené riffy v mohutné valivé „Ballad of a Hard Man“, až po odlehčenou pomalku „Spirit Slips Away“ je vyztužena i zkrášlena strunnými pletenci. Žádná samoúčelná ekvilibristika, ale poctivé zemité řemeslo.
THIN LIZZY nikdy nebyli líbiví a přítulní na první poslech, některým hardrockerům se zdáli příliš nesoustředění, roztoulaní, cestu k nim si každý musí proklestit sám, „Fighting“ bych doporučil – vedle následujícího „Jailbreak“ – pro první seznámení všem mladším Sparkařům, nejlépe pak prostřednictvím 2CD deluxe verze.

******

 

Jailbreak (1976, Vertigo)

Album, jímž začala komerčně zlatá éra. Phil Lynott těžil z toho, že nebyl přelétavým publikem přiřazen k dinosaurům, které tehdy spláchla punková rebelie. Styl a sound kapely byl natolik originální a neokázalý, že se do nějaké škatulky těžko vměstnával a nepůsobil velkohubě. I proto zřejmě Jailbreak v té zlomové době uspěl. Celé album – od titulky, až po "Emerald" působí navenek monoliticky, sevřeně, přímočaře, elegantně. Přitom si na své přijdou i gurmáni, například v každé skladbě je opět nachystaný nějaký kytarový dvojbonbónek. Vnitřní barevnost alba je úžasná, každý další ponor je zážitkem. Dnes mi třebas do nálady dokonale sedli hřmotní "Warriors" ... no a samozřejmě nesmrtelná "The Boys Are Back in Town", ta potěší kdykoliv, její finále je přímo z recepce hotelu Kalifornie ..

Další skvělá deska, nejen pro první seznámení.

******

Johnny The Fox (1976, Vertigo)

Sedmá studiovka „Johnny The Fox“ ukazuje Phila hrdě povzneseného nad dobovými trendy. Ani stopa po nervozitě z nástupu punku, žádné úlitby, změny, nic, co by vnitřně autenticky neprožíval. Hrál dál svůj klasický, zemitě melodický, dvoukytarový, jemně kořeněný, lidový hardrock, který je taková radost poslouchat - včera, dnes, i zítra. THIN LIZZY jsou pro mě WISHBONE ASH hardrocku. Album přitom nevznikalo lehce, Lynott napsal většinu materiálu v nemocnici, kde se zotavoval z infenkční žloutenky. I proto se zřejmě některé texty dotýkají osudových témat, například irského vystěhovalectví v důsledku hladomoru v devatenáctém století („Fools Gold“). Ani nahrávání se neobešlo bez komplikací. Původní úmysl nahrávat v Mnichově vzal kvůli nevyhovujícímu zvuku brzy za své, LP se nakonec realizovalo v londýnských studiích. Legenda praví, že některé party bicích nahrál Phil Collins z Genesis.
Jen výjimečná muzika, je jedno jakého žánru, se umí stát tak přirozenou součástí člověčího bytí jako země, voda, vzduch. U Lynottovy takové pocity mám.

Škoda, že 2 CD vydání z roku 2011 obsahuje drobné chyby a starší remaster z roku 1996.

******

Bad Reputation (1977, Vertigo)

LP, které mi osladilo návrat z vojny. Na „Bad Reputation“ Phil Lynott spolu s kolegy a producentem Tonym Viscontim dobrousil a vyleštil svůj styl i sound k dokonalosti, za každým tónem je znát velká produkce, zkušenost, sebejistota. Mně osobně chybí trochu toho dřívějšího hledačství, tápání, takový ten tvůrčí kvásek. „Bad Reputation“ je přímočarý produkt dokonale běžící fabriky, kde není ponecháno nic náhodě, viz osobnostně problémový Brian Robertson, jenž byl připuštěn už jen na pár skladeb. Naštěstí Phil stále skládal tak přirozené melodie, že poslouchat tuhle desku bez samovolného pokyvování hlavou a podupávání nohou je nemožné. Pro mnohé je ale osmička jednou z nejlepších fošen THIN LIZZY.

*****

Live And Dangerous (1978, Vertigo)

Live 2LP, co bylo dlouhá léta považováno za hardrockový etalon koncertní kvality. Bohužel se provalilo, že opravdu naživo jsou snad jen bicí a jásající diváci. Tony Visconti hovoří o ¾ studiového podílu. Jiné zdroje uvádějí, že i přes nepochybně provedený „overdubbing“, alias dodatečné studiové přetočení toho nebo onoho, to bylo naopak.

Pravdu už asi nikdo nezjistí. Ať tak, či tak, „Live And Dangerous “ se poslouchá skvěle, Lynott a THIN LIZZY to jsou, tak co, že.

V roce 2007 bylo vydáno stejnojmenné DVD se záznamem koncertu v londýnském divadle Rainbow (29.3.1978). V roce 2011 vyšlo souhrnné vydání 2CD/1DVD.

******

 

Black Rose: A Rock Legend (1979, Vertigo)

Od prvního hrábnutí do strun v „Do Anything You Want To“ je jasné, že se na dvorku prohání nový nadržený kohout. Gary Moore si v některých pasážích THIN LIZZY doslova přisvojil, on už se kolem nich motal před léty, kdy na turné ’74 nahradil nemocného Erica Bella. Na „Black Rose“ jsou pasáže, kdy celek zní jako jeho sólovka, kde dovolil Lynottovi zpívat. Je podepsán jako spoluautor pod půlkou skladeb. Změna nastala i ve zvuku halem „pokovených“ bicích. Nejznámější skladbou je singlovka „Waiting For An Alibi" s jásavě průrazným Garyho sólem. Vrcholem je pro mne závěrečná vícedílná sedmiminutovka „Róisín Dubh (Black Rose): A Rock Legend“, prodchnutá irskou melodikou a přitom nadupaná hardrockem až na půdu. Do ČSSR se Černá růže vozila nejčastěji z Maďarska, kde byla běžně k dostání. Dnes bych přes dílčí výhrady doporučil ke koupi 2CD z roku 2011.

Když Gary Moore loni nečekaně zemřel, hned jsem si představoval, jak tam nahoře ti dva vaří a paří…

*****

Chinatown (1980, Vertigo)

Po odchodu Garyho se na jeho místo usadil zkušený rutinér Snowy White (v současnosti nejčastěji k vidění po boku Rogera Waterse). THIN LIZZY si sice stále drželi svou nezaměnitelnost, to ale byla víc zásluha Philova hlasu a některých kytarových laufů věrného Scotta Gorhama, než podstaty muziky. Skladby samy o sobě jsou kompozičně plytké, puncovní originalita je fuč, studnice invence slyšitelně vysychá. Navenek zní deska bezproblémově, ale hlavou jen tak proteče. V kontextu doby to byl stále rockový nadprůměr a svým způsobem oáza. Doposud se mi z Čínského města líbí řízná titulka a vzdušná „Didn’t I".

****

Renegade (1981, Vertigo)

Konkurenci punku ustál Lynott se ctí, nástup metalu a nových kapel však dostal jeho THIN LIZZY do defenzívy. V sestavě se objevují klávesy Darrena  Whartona (později DARE), které podle mne zbytečně vycpávají sound kapely směrem k nasládlé pompéznosti, okupují předehry i mezihry, zkrátka ruší. I jinak je všechno poplatnější době, dřívější originalita je zředěná kompozičně, aranžérsky i hráčsky – zůstává jen vnější, byť značkový nátěr. Škoda, třebas závěrečná, v základním melodickém motivu lehkonohá „It’s Getting Dangerous“ by v provedení postaru mohla být klasikou.

****

Thunder And Lightning (1983, Vertigo)

Z hravosti původních THIN LIZZY nezůstalo téměř nic, doba si v tvrdém žánru žádala metalický drajv, ekvilibristické výšivky, nalevo pádí IRON napravo JUDAS, co s tím, že. Tak honem za nima. Titulní otevírák je jak vystřelená raketa, novic Sykes pálí kulometná sóla, metá blesky, „hrozičská“ rytmika odstřihuje poslední zbytky kontinuity... až na jeden prvek, a tím je Philův zpěv, jakkoliv napřímený a nahalekaný, stále svojský. Nebýt jej, je to anonymní deska zručné bandy, jakých po světě hrají tisíce. Jedna dupačka za druhou se valí z beden, a když dojde na baladu, viz „The Sun Goes Down“, tak je to namísto pořádného zalamováku jakýsi syntíkový kosmos a v něm naechovaná létavice. Mno ...

Sama o sobě pořád solidní muzika, v přímém srovnání se sedmdesátkovou klasikou THIN LIZZY „Thunder And Lightning“ neobstojí.

***

–

I přes postupné splynutí s dobou byly Lynottovy THIN LIZZY jednou z nejoriginálnějších kapel světa.

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 6/2012, první verze v 10/2008))