MADE IN REPERTOIRE RECORDS: GRAVY TRAIN, BAKERLOO, QUATERMASS

Repertoire Recorda byla malá vydavatelská firma, zaměřená na reedice mého gusta. V katalogu měla 200 interpretů a do tisícovky alb. Mezi jinými figurují jména jako BIRH CONTROL, BLACK WIDOW, FUZZY DUCK, GENTLE GIANT, MAY BLITZ, MOUNTAIN, SPOOKY TOOTH, YARDBIRDS. Její řada REPUK byla zvukově i provedením to nejdokonalejší, co se dodnes dá v této oblasti sehnat za pozemské peníze. [Perex editován 2020]

GRAVY TRAIN

Originalita britských rockových hledačů GRAVY TRAIN byla vystavěna na kontrastu takřka všudypřítomné hravé flétny, úporně tlučených bicích a valivě zkreslené kytary. Nervní skřípavý škrcený hlas Normana Barratta pak osobitost soundu podtrhoval. Mně osobně zní jejich folk/heavy jako JETHRO TULL přikovaní k IRON BUTTERFLY.

U zrodu GRAVY TRAIN stál Norman Barratt, známý jako kytarista a zpěvák, co vystřídal Jimmiho Pagea v LORD SUTCH & HEAVY FRIENDS, podivuhodného to seskupení kolem již zemřelého ulítlého sixties excentrika Davida Sutche. Norman se narodil v roce 1949 v Newton le Willows, mezi Manchesterem a Liverpoolem. Svou hudební kariéru začal v místních skupinách THE HUNTERS a NEWTON’S THEORY, s nimiž přesídlil koncem šedesátých let do Londýna.

GRAVY TRAIN brzy po založení v březnu 1969 (Manchester) podepisují kontrakt s progresivním labelem Vertigo a narychlo nahrávají a vydávají svou prvotinu. V případě této skupiny nemohu sloužit žádnými příběhy, nejsou prostě k dispozici, o to více se popisně soustředím na hudbu samotnou.

Gravy Train (1970)

“Gravy Train“ (1970) začíná v „The New One“ tullovskou flétničkou, v polovině doslova přefiknutou Barrattovým řezákem. Zprvu podobně laděnou „Dedication To Sid“ rozvinou dvojzpěvy Barratta a Hughese, navazující psychedelické vyhrávky ostře vazbené kytary, trilkující flétny a alto-tenorových saxofonů. Bluesovku „Coast Road“ s dalším gradujícím propletencem kytary, flétny a saxíků a kontrastně ležérním rytmickým doprovodem považuji za jeden z vrcholů alba. Na jednoduchou úderku „Enterprise“ navazuje „Think Of Life“ s parádním ústředním hardrockovým riffem a poletující flétnou. Závěr debutu patří trochu zbytečně natažené 16-ti minutovce „Earl Of Pocket Nook“, z větší části tvořené pro mne nezáživnou instrumentální pasáží.

(A Ballad of) A Peaceful Man (1971)

(A Ballad of) A Peaceful Man (1971) je oproti poměrně syrovému debutu od první noty slyšitelně zaoblenější a propracovanější, skladby mají svá akustická zákoutí, předehry, mezihry, objevují se orchestrální pasáže, varhany a mellotrony, skladby jsou navzájem propojeny. Album otevírá expresivně zpívaná balada „Alone In Georgia“, plynule přecházející v skvěle vystavěný, střídavě melancholický a pateticky vypjatý titulní opus. V linii pokračuje „Jule’s Delight“ s čarovnou flétnovou mezihrou a sólující basou. Rané CAMEL evokuje zprvu akusticky perlivá, posléze mellotronově sladkobolná a nakonec kytarově syrová „Messenger“, v níž Norman Barratt prokládá v pianissimech svůj skřípák niternými hlasovými polohami. Úderný riff „Can Anybody Hear Me“, hraný flétnou (!), plus křičící Barratt evokují vzpomínky na debut. Uriášovské chóry, santanovská rytmika, colosseovská pasáž se saxíkem – to vše mi rezonuje v „Old Tin Box“. Šťavnatá odpichovka „Won’t Talk About It“ je kombinací JETHRO TULL s WHO. Zklidnělá „Home Again“ uzavírá album, patřící svou kvalitou do zlatého fondu rocku.
Během roku 1972 přesídlují GRAVY TRAIN k firmě Dawn.

Second Birth (1973)

Second Birth (1973). „Morning Coming“ je zvláštní složeninou jednoduchého riffu, byrdsovských backgroundů a baskytarových prostocviků. Nezvykle tvrdou „Peter“ označují někteří hudební publicisté za nepovedenou kopii GRAND FUNK RRAILROAD. Něžná, opět westcoastově zpěvavá „September Morning News“ pak připomíná CROSBY, STILLS, NASH & YOUNG – docela dobré rozpětí, což? :-) „Motorway“ zastupuje na trojce takzvaný progresivní rock, bohužel ne moc povedený – je to v podstatě neustálý sled pártaktových motivků, rytmických laufů a cvičebnicových instrumentálních meziher. „Fields And Factories“ je taktéž pokusem o prokomponovaný kus, chybí však chytlavý hlavní motiv, je to zase takový neuspořádaný slepenec. Jednoduchému popěvku „Strength Of A Dream“ se „slide“ kytarou by naproti tomu pár oživujících vsuvek prospělo. „Tolpuddle Episode“ je rodnou sestrou „September Morning News“. Závěrečná titulka „Second Birth“ je klasický progresivistický kousek a docela spraví chuť. Z neznáma vyhrabané bonusové rock’n’boogie „Goodtime Girl“ představuje GRAVY TRAIN v roli zpomalených STATUS QUO. „Second Birth“ je koncepčně dosti rozhárané album, nemá tvář. Jako jediné album doposud nevyšlo u Repertoire.

Staircase To The Day (1974)

Staircase To The Day (1974) posunulo Gravy Train směrem k rockovému hlavnímu proudu. Dva z hostů například hrají na syntezátory. „Starbright Starlight“ je přizdobená neagresivní hardrockovka s rozdrnčenými kytarami a doprovodnými syntíky. Zaměnitelná (např. s NAZARETH z období „Exercises“) je i jižanská balada s piánem a slide kytarou „Bring My Life On Back To Me“. Hlavní motiv „Never Wanted You“ mně taky cosi sakra připomíná – no vzpomenu si až to nebudu potřebovat – jo, zrychlenou „After Midnight“ od J.J.Calea. Titulní osmiminutový opus, inspirovaný částečně klasickou hudbou, viz. bachovské intro, se zvolna rozvíjí kolem ústředního motivu do košaté krásy, v gradujícím finále se stylově přidávají mellotrony a chóry. Zpět na zem, soulově šponovaná hardrocková „Going For A Quick One“ má šťávu, i když je pro G.T. netypická. Barratovo „bowieovské“ zaříkávání ozvláštňuje akustickou pár-akordovou „The Last Day“. Cembalo a piáno kralují ve snové „Evening Of My Life“. Závěrečný opus „Busted In Schenectady“ je druhým vrcholem alba – silnými motivy nabušená osmiminutovka z nezvyklými nástroji typu „cosmic clavinet“, wah-wah kytarou a snad přímo z floydovské „One Of These Days“ převzatou pulsní pádivou rytmikou. Čtvrté album sice také nemá osobitost prvých dvou, na rozdíl od předchozího však naštěstí oplývá kvalitními silnými písněmi.

Po rozpuštění GRAVY TRAIN se Norman Barratt stal aktivním věřícím a v hudební kariéře pokračoval v rámci křesťanských skupin. V roce 1977 vydal u firmy Word Records se skupinou ALWYN WALL BAND album „The Prize“. Na přelomu sedmé a osmé dekády působil v MANDALA BAND a VICTOR BROX BLUES TRAIN. V roce 1980 formuje svůj BARRATT BAND a o rok později s ním vydává „Playing In The City“. Poté se pro evropsko-americké turné dává znovu dohromady s Larry Normanem (ALWYN WALL) a nahrává s ním „Alwyn’s Invisible Warfare“ (1982) a živák „Friends On Tour“ (198?). Časem obnovuje BARRATT BAND a vydává dvě další elpé „Voice“ (1983) a „Rock For All Ages“.

Znechucen poměry u vydavatelů Barratt omezuje své aktivity na hraní v kostele ve svém bydlišti. Jako příležitostný studiový hráč spolupracuje mj. s Paulem Youngem ze Sad Café, Mike Rutherfordem z GENESIS a Andy Prattem.

Po překonání vleklých zdravotních potíží s očima, které jej vyřadily na čtyři roky z muzikantského života, pracuje dnes Norman Barratt pro křesťanské vydavatelství DML.

BAKERLOO

Britské jazz-blues-rockové trio, založené kolem roku 1965. Kapela creamovského typu, tvrdší, kovovější, neprávem zapomenutá.

Skupina měla domovskou adresu Tamworth, Staffordshire, UK. Zprvu se jmenovala THE BAKERLOO BLUES LINE a tvořilo ji trio: Dave "Clem" Clempson, Terry Poole, John Hinch.

BAKERLOO vystoupili počátkem roku 1969 v Marquee před LED ZEPPELIN, v téže době Hinche vystřídal u bicích Keith Baker. Mládenci měli společného producenta (Jim Simpson) s EARTH alias BLACK SABBATH. Právě po boku EARTH, LOCOMOTIV a TEA & THE SYMPHONY absolvuje trio malé letní turné. Vychází singl "Driving Backwards" / "Once Upon a Time".

Jediné LP „Bakerloo“ vyšlo v prosinci 1969 a původní vinyl je dnes velmi ceněnou (cca 70 anglických liber) sběratelskou raritou. Přes svou určitou koncepční nedotaženost je album skvělou ukázkou progresivního kvasu oné doby.

 

Bakerloo (1969)

Hned úvodní skladba „Big Bear Folly“ nabádá ke srovnání Clema s ultrarychlým Alvinem Leeem (T.Y.A.), v blues Willie Dixona „Bring It On Home“ si lze BAKERLOO takřka splést s CREAM & debutovým Cepelínem. Zpestřením je "Drivin' Bachwards", což není nic jiného než zajímavá jazzrocková úprava Bachova "Bourée", které známe i v podání JETHRO TULL. V této jediné skladbě hostuje trumpetista Jerry Salisbury. „Last Blues“ - v úvodu i ve finále zadumaný Poole a space psychedelie, v mezihře, která je jak z jiného světa, vládne zběsilá ostrá pichlavá i nahalená hardrocková Clempsonova kytara. Parade Art&Hard Rock. „Gang Bang“, instrumentální - především Bakerova - blues-hardrocková předváděčka. V "This Worried Feeling zní Clempson k nerozeznání od Petera Greena z raných FLEETWOOD MAC (a bandu Johna Mayalla). Takhle nádherně napodobenou smutnou i křičící Greenovu kytaru jsem jinde neslyšel. I Daveúv zpěv se mi zdá stylizovaný do Mistrovy podoby. Silové modrooké nebeské blues. „Son of Moonshine“, 15-ti minutové tvrdé bluesování ve stylu LED CREAM, někteří publicisté dokonce užívají označení proto-metal. 

V každém případě tahle kompozice ukazuje potenciál BAKERLOO nejprůrazněji. Žádná uondaná roztahovaná, ale parádně navršená  a nabušená přehršle motivů, vyhrávek, laufů, sólíček, soubojů ...

Bohužel pro BAKERLOO, krátce před vydáním desky akceptoval Clempson nabídku od jazzrockové legendy COLOSSEUM, kde nahradil Jamese Litherlanda a prožil své vrcholné tvůrčí období, kdy se během dvou let účastnil na třech celosvětově zásadních albech. Později nahradil Petera Framptona u hardrockových HUMBLE PIE. Dlouhé roky pak působil jako vyhledávaný studiový kytarista, až do COLOSSEUM reunionu v roce 1994. Přestože Dave "Clem" Clempson nedosáhl slávy Alvina Leea nebo Erika Claptona, právem jej můžeme považovat za britskou kytarovou extratřídu.

Počátkem roku 1970 se Jim Simpson ještě pokusil BAKERLOO resuscitovat v sestavě Baker, Simpson, George Northall (sax), Adrian Ingram (kytara), Kirk St.James (zpěv). Uskupení BAKERLOO 2 dokonce vyjelo do Němec, hrálo v Marquee, pak se přejmenovalo na HANNIBAL, něco nahrálo a zaniklo.

Jak vzpomíná Northall, BAKERLOO 2 alias HANNIBAL hrálo hodně jazzově, prý víc než COLOSSEUM.

Baker a Poole se po rozpadu stávají nakrátko členy MAY BLITZ, jejichž styl a sound je přirovnáván k CREAM. Baker se jako bicmen URIAH HEEP účastní nahrávání jejich druhého alba "Salisbury". Oba se později zjevují v sestavě Graham Bond Bandu.

QUATERMASS

Anglické trio QUATERMASS zformoval v září 1969 drummer Mick Underwood, který prošel do té doby celou řadou ostrovních skupin, například: JET HARRIS AND THE JET BLACKS, THE OUTLAWS, HERD - kde potkal Petera Framptona, anebo EPISODE SIX s Ianem Gillanem. V lokálních DOMINATORS stanul po boku Blackmorea. Baskytarista a zpěvák John Gustafson pamatoval Cavern i Star Club (THE BIG THREE / THE MERSEYBEATS). Dominantním prvkem soundu QUATERMASS byly mohutné klávesy Pete Robinsona (ex Chris Farlowe) s nepřeslechnutelným inspiračním vlivem nakřáplých hammondek Jona Lorda z DEEP PURPLE i prstolamů Keitha Emersona z classicalrockových NICE.

Celkový styl a „no guitar“ organ sound QUATERMASS kombinoval masivní rockovou rytmickou podezdívku s pseudoklasicistickými ornamenty hammondů. Jako když se propojí již zmínění DEEP PURPLE s NICE.

 

Quatermass (1970)

Debut QUATERMASS to je varhanní hardrock jako poleno! Tam, kde se Emerson vydává kam se mu zamane a Lake s Palmerem mu hráčsky sekundují, tam Robinson svými gigantickými, lordovsky rozdrnčenými hammondkami poslouží Gustafsonovi. Je prostě znát, kdo byl v které kapele pánem. ELP - to je spojení ornamentů klasiky s rockem, u Quatermass je jejich classical rock vyztužen pravým blues hardrockem a medvědím Johnovým zpěvem.

Přiznám se, že do ELP jsem se zamlada musel tak trochu nutit, QUATERMASS mi zavoněli okamžitě, i když ex post. Šli takříkajíc rovnou na věc a s pořádným důrazem. Kdo chcete slyšet, jak dokáží hammondy sázet těžkotonážní riffy, neváhejte a shánějte „Quatermass“.

Bohužel, i přes příznivé recenze tento skvostný debut s nádherným přebalem od Hipgnosis příliš neuspěl. V dané stylové oblasti tzv. classical rocku s převahou kralovali ELP. QUATERMASS sklízeli jakés takés úspěchy na kontinentu, v Německu a Itálii. Částečně si napravili chuť i na malém americkém turné. Ani to již nezabránilo rozpadu v dubnu 1971.

Mick Underwood poté pokračoval ve své bohaté muzikantské kariéře. Nejdříve u PEACE Paula Rodgerse (FREE, BAD COMPANY, dnes s QUEEN), v 70-80.letech hrál se SAMMY, STRAPPS, GILLAN bandem a mnoha dalšími. John Gustafson měl ještě za existence QUATERMASS angažmá na elpé Jesus Christ Superstar (part Simona Zealotese), po rozpadu se dal do holportu s dvěma bývalými členy ATOMIC ROOSTER (Johnem Cannem, Paulem Hammondem) a založil hardrockové BULLET a následně HARD STUFF. Dále spolupracoval s Bryanem Ferrym a ROXY MUSIC, byl taktéž ve skupině Iana Gillana a v roce 1973 se objevil v ansáblu BALTIK se skandinávským kytaristou Janne Schafferem.

Pete Robinson působil nejdříve v souboru CONTRABAND, posléze v SUNTREADER (1973-76), aby zakotvil v BRAND X, jazz-rockové bokovce Phila Collinse z GENESIS. Najdeme jej také mj. na albech Yvonne Ellimanové, Murraye Heada (pěvci z originální studiové sestavy Jesus Christ Superstar), Ruperta Hinea a desítkách dalších. Robinson rovněž komponuje filmovou hudbu.

Jak u se občas stává, zaprášená značka byla oživena. Bicman Mick Underwood se rozhodl uvést na scénu projekt QUATERMASS II, s novými kumpány a pozměněným soundem. Q II hrají melodický hardrock staré školy, však také tři ze čtyř pánů něco pamatují. Kdo z hardrockových fanoušků by neznal jména Nick Simper a Don Airey, že :-)

Long Road (1997)

Album „Long Road“ (1997) je docela fajn připomínka toho, jak má znít gruntovní hardrock s patinou. Klasičtí QUATERMASS však navždy zůstanou pozapomenutou vzpomínkou pro „nenapravitelné“ nostalgiky a mlsouny.

 

Jaromír Merhaut (Psáno pro magazín Spark 2/2008)