PŘÍBĚHY PROGRESIVNÍHO ROCKU (III)
ZÁZRAČNÁ ARTROCKOVÁ PĚTILETKA
První polovina sedmdesátek
je právem považována za nedílnou součást zlatého věku rockové progrese. Rock se
v průběhu druhé poloviny šedesátých let rozvinul do nebývalé šíře. Přechod
mezi šestou a sedmou dekádou byl ve znamení konstituování jednotlivých
subžánrů. Rockovou progresi s příměsemi postupů tzv. artificiální hudby,
ale i folku, zastupoval především art rock, částečně i hardrock. Spojování
rocku s jazzem se označovalo jako jazz rock a fusion music. Avantgardní a
experimentální rock si nadále udržoval svou nespoutanost a zvídavost. Sixties
psychedelie měla své pokračování zejména v germánském krautrocku. Svět
rocku byl nekonečný…
ART ROCK
Připomeňme si, že klasický art rock se vyznačoval včleňováním
prvků artificiální hudby. V jeho žánrových podskupinách označovaných jako classical
rock a baroque rock pak dokonce přímým přebíráním témat vážné hudby. Takový přístup
vyžadoval muzikantské mistrovství, smysl pro kompoziční stavbu, cit pro dynamiku
a kontrast. Muzikolog Jan Blüml v této souvislosti píše: „Základní charakteristikou art rocku je
integrace prvků artificiální hudby, především
barokního a
romantického typu. Tato skutečnost se projevuje na úrovni veškerých složek a
stránek hudebního projevu;
dále v oblasti hudební estetiky, hudební tektoniky, instrumentální virtuozity apod. Art rock často
zpracovává témata existujících kompozic artificiální hudby uvedených slohů. Artrockové
skladby se od ’klasických’ rockových písní na první poslech liší svým časovým rozsahem a složitým strukturálním uspořádáním. Kompozice dosahují až dvaceti minut trvání, čemuž odpovídá
jejich tektonický průběh. Vedle uplatňování motivicko-tématické práce, principu repríz, práce
s kontrasty atd., zde hraje významnou roli například pestrý dynamický plán. Práce s
dynamikou není obecně pro rockovou hudbu typická. Nejvýraznější složkou artrockového hudebního
projevu je kinetika. Typické jsou časté tempové změny, složité rytmické vzorce,
polyrytmika, dále neobvyklé hodnoty taktů a jejich časté změny v průběhu
jednotlivých kompozic, střídání
sudého a lichého metra, polymetrika apod. Dominantou artrockového soundu jsou
specifické zvukové rejstříky dobových syntezátorů a především rozsáhlé plochy smyčců imitované
hudebním nástrojem mellotron.“ [Jan Blüml, Art rock: stylově žánrový typ a
jeho české varianty, 2009, diplomová práce]
Debut KING CRIMSON symbolicky uzavřel art rockové sixties,
jejich dvojka je za velkého zájmu médií i veřejnosti otevírala současně s „Five
Bridges“ (říjen 1969) NICE a prvotinou (listopad 1970) jejich následníka, classical
rockového tria EMERSON, LAKE & PALMER. Nesmím zapomenout na symfonické
MOODY BLUES, dnes podceňované, na přelomu šedesátek a sedmdesátek jedinečné a
veleúspěšné: v letech 1969-71 stanuli 4x na vrcholu britského albového
žebříčku! O tom se všem ostatním jmenovaným mohlo jen snít. GENESIS souběžně
vydali bez většího ohlasu přelomové „Trespass“ (říjen 1970), to samé čekalo
náročné GENTLE GIANT se stejnojmenným LP (listopad 1970), zatímco YES čekali se
svým plným art rockovým probuzením na Stevea Howea a Ricka Wakemana. VAN DER
GRAFF GENERATOR Petera Hammilla byli pro širší ohlas příliš výluční, přesto se
jejich druhé album „The Least We Can Do Is Wave To Each Other“ z února 1970
propracovalo do anglické TOP 50.
Jak úžasný byl nástup progresivního rocku do 70s lze
demonstrovat na výpisu z katalogu (pro rok 1970) vydavatelství Vertigo: JUICY
LUCY „Juicy Lucy“ a „Who Do You Love“, COLOSSEUM „Valentyne Suite“,FRUMPY „All
Will Be Changed“, BEGGARS OPERA „Act One“, DR. STRANGELY STRANGE „Heavy
Petting“, MAGNA CARTA „Seasons“, NUCLEUS „Elastic Rock“, stejnojmenná alba od
souborů GRAVY TRAIN, CRESSIDA, GRACIOUS, MANFRED MANN CHAPTER THREE, AFFINITY,
MAY BLITZ, LUCIFER’S FRIEND, CLEAR BLUE SKY, WARHORSE… Podobné seznamy by se
daly sepsat u labelů Deram, Dawn, Chrysalis, Charisma. Součtově jde o stovky
titulů všech typů rockové progrese – jen za rok 1970. Nicméně, na vrcholu
britské albové hitparády stanuly z oblasti progresivního rocku pouze dva
orchestrální kusy: „Atom Heart Mother“ (říjen 1970) PINK FLOYD a „A Question Of
Balance“ (srpen 1970) MOODY BLUES.
ZLATÉ OPOJENÍ
Vlajkovými loděmi art rocku v jeho nejryzejší podobě
jsou bezesporu YES a GENESIS. Jejich příběh jsme ve Sparku zpracovali nejedenkrát,
vyšly o nich i u nás knihy, tudíž v našem seriálu uvolní místo jiným
jménům. Proto jen heslovitě: YES v období 1971-74 vydali 5 alb, vesměs
bodujících v UK TOP 10! Zatímco „Yes Album“ (únor 1971) je jakýmsi
mezistupněm, „Fragile“ (listopad 1971) a „Close To The Edge“ (září 1972) můžeme
považovat za klenoty art rocku. Dvojalbum „Tales From Topographic Oceans“ (prosinec
1973) naproti tomu vyjevilo limity dalšího a dalšího prodlužování délky a
složitosti kompozic, přesto stanulo na vrcholu UK TOP – dovedete si něco
takového představit dnes, aby nejnáročnější rocková muzika byla současně
nejprodávanější?! „Relayer“ (listopad 1974) s Patrickem Morazem u kláves poté
završilo prvotní artrockové období YES. GENESIS definovali sebe sama i žánr
alby „Trespass“, „Nursery Crime“ (listopad 1971), „Foxtrot“ (říjen 1972),
„Selling England By The Pound“ (říjen 1973) a „The Lamb Lies Down On Broadway“ (listopad
1974). Až na „Trespass“ všechna bodovala v UK TOP 40. PINK FLOYD jsou sice
nedílnou součástí progresivního rocku, jejich vazba na art rock byla spíše
esenciální než fundamentální. Zlí jazykové tvrdí, že hlavně kvůli hráčským
limitům, já osobně vnímám rozdílný přístup ke kompozici, aranžím, notám obecně.
„Odvrácená strana Měsíce“ (březen 1973) je nicméně bezesporu vrcholným dílem
artrockového mainstreamu (474 týdnů v UK albovém žebříčku!). Za mých
mladých let prostě i PINK FLOYD byli za artrockery.
Trio YES/GENESIS/PINK FLOYD mělo obrovský vliv na věhlas
a popularizaci art rocku po celém světě. Nebýt památného turné GENESIS,
nerozmáchla by se kupříkladu do evropské špičky italská artrocková scéna. V roce
1973 obohatil art rock o nové postupy svými „Zvony“ Mike Oldfield, za určitou
formu art rocku osobně považuji i zřetelně písničkovou „Noc v Opeře“
QUEEN. Ostatně, ve vážné hudbě máme vedle Stravinského i Mozarta.
Dohledal jsem si archiv britského albového žebříčku z první
poloviny roku 1973. Progresivní rock byl v březnu zastoupen alby: „The
Dark Side Of The Moon“ PINK FLOYD, „Bursting At The Seams“ STRAWBS, „Moving
Waves“ a „Focus III“ FOCUS, „Birds Of Fire“ MAHAVISHNU ORCHESTRA, „The Six
Wives Of Henry VIII“ Ricka Wakemana, „Electric Light Orchestra II“ ELECTRIC
LIGHT ORCHESTRA, „For Your Pleasure“ ROXY MUSIC. V dubnu a květnu přibyly:
„Larks’ Tongues In Aspic“ KING CRIMSON, „Yessongs“ YES, „Wishbone Four“
WISHBONE ASH, „Wizzard Brew“ WIZZARD.
Dobovým čtenářským žebříčkům vládli v jednotlivých
kategoriích vedle LED ZEPPELIN i progresivisté: EL&P, YES, GENESIS, PINK
FLOYD, JETHRO TULL, WISHBONE ASH. Módní glamíci, řádící v singlových
hitparádách, se v anketách popularity krčili v druhé, třetí desítce
(T.REX, SLADE, SWEET). Tehdejší výjimečné postavení anglických, irských a
velšských artrockových (nejenom) skupin se opíralo mimo jiné i o vrozenou – a
školním systémem k dokonalosti dovedenou – zpěvnost ostrovanů všech
národností. Stačí se kouknout na anglickou fotbalovou ligu, a víte, co mám na
mysli. Není od věci připomenout, že v první polovině sedmdesátých let se
na vícero LP prolnul art rock s hard rockem, viz z nejznámějších: „Salisbury“
(prosinec 1970) a „Demons & Wizards“ (květen 1972) URIAH HEEP, „Queen II“
(březen 1974) a „Sheer Heart Attack“ (listopad 1974) QUEEN. K artrockové
pompě neměl daleko Alice Cooper na „Welcome To My Nightmare“ (únor 1975), co
jiného než velkolepá hardrocková symfonie je skladba „Stargazer“ (květen 1976) z
dvojky RAINBOW?
ORIGINÁL, KAM SE
PODÍVÁŠ
Naprostá většina ze zmíněných artrockových souborů se
vyznačovala originálním pojetím. YES/GENESIS pro dnešek z výčtu vynechám. NICE
a jejich následníci EMERSON, LAKE & PALMER napřímo a ekvilibristicky propojili
rock s klasikou, často přebírali díla od zavedených autorů, viz kupříkladu
jejich slavná koncertní adaptace Mussorgského „Obrázků z výstavy“
(listopad 1971). V ČSSR se triu nejvíce blížili raní COLLEGIUM MUSICUM
v čele s Mariánem Vargou, v Německu TRIUMVIRAT. Spojnicí mezi
emersonovským classical rockem EL&P a lordovským hardrockem DEEP PURPLE
byli QUATERMASS baskytaristy a zpěváka Johna Gustafsona, jehož mohutný hlas
zdatně sekundoval Ianu Gillanovi v originální verzi „Jesus Christ
Superstar“ (září 1970).
Melancholičtí MOODY BLUES pro změnu umně pracovali
s náladomalbou, silné melodické motivy svých písní obklopovali hradbou
páskových i opravdových smyčců. V jejich stylu a soundu se doslova shlédli
BARCLAY JAMES HARVEST, z dalších bych připomenul FANTASY, GRACIOUS a
Germány RAMSES. Velkou inspirací byli MOODY BLUES nepochybně také pro rockovou
operu „Válka světů“ (září 1978) Jeffa Waynea, kde měl ostatně svůj pěvecký part
i Justin Hayward.
Solitérní art/folk/rockoví JETHRO TULL neměli přímé
pokračovatele, ani napodobovatele. Vytvrzenou verzi představovali
v určitých momentech GRAVY TRAIN. Zcela jinak přistupovali k dědictví
starodávné anglické lidové hudby GRYPHON.
RENAISSANCE Annie Haslam mnohé napověděli svým názvem,
kdo má rád čistý ženský vokál, může zkusit rovnocenné JULIAN’S TREATMENT (Cathy
Pruden, Jo Meek), vyznavače avantgardnějších a říznějších postupů jistojistě
zaujme CATAPILLA s Jo/Ann Meek, anebo CURVED AIR (Sonja Kristina).
ELECTRIC LIGHT ORCHESTRA zprvu pracovali s plnou
orchestrací, včetně dechů, pouštěli se do klasizujících kompozic – příkladově „10 538
Overture“ z eponymního debutu (prosinec 1971). Odchodem Roye Wooda (1972)
ELO postupně zúžili výrazový i kompoziční rejstřík. Posledním symfonickým
vzepjetím bylo album „Eldorado“ (září 1974). Roy pokračoval v propojování
rocku s brutální klasikou u WIZZARD, viz album „Wizzard Brew“ (květen
1973).
Z méně známých artrockerů jsme ve Sparku v průběhu
leckteré již připomněli: například DRUID, kteří se pohybovali na spojnici YES –
GENESIS – CAMEL, úchvatné FRUUPP z Irska, ESPERANTO ze všech koutů světa,
STILL LIFE se zdvojenými hammondkami, mellotronové SPRING. Italské a německé
scéně se budeme věnovat v samostatném dílu, tak jako různým zapomněnkám ze
všech končin zeměkoule: hřmotným hammondům a kytarám skotských BODKIN, hammond
& mellotronovým LEVIATHAN z USA, symfonickým Amíkům CATHEDRAL,
rakouským GENESIS – KYRIE ELEISON, i jejich expresivním krajanům EELA CRAIG,
španělským eklektikům CRACK, novozélandským RAGNAROK, jihoamerickým crimsoňákům
BUBU, atakdále, atakdále…
Široké posluchačské vrstvy se naučily v první polovině
sedmdesátých užívat si úžasnou hudbu, jež vyžadovala soustředěný poslech,
nehrála se v rádiích, pracovala výhradně s formátem alba. Spektrum
art rocku bylo široké, barevné, úspěšné: od adaptací děl vážné hudby, přes
snahy o hlubší propojení, až po „pouhé“ aranžérské symfonické polevy písniček.
Výsadou múzami políbených bylo, že vznikala nová kvalita, jež posunovala podobu
i vnímání rocku. A vůbec nevadí, že mnohých – v době vzniku elitářsky
novátorských – postupů se časem zmocnil střední proud. Je jednou z úloh hudební
publicistiky oddělovat zrno od plev, následníky a dědice od ředičů cizích
nápadů, kvalitu od šmuku, zlato od žlutého kovu…
V dnešním pokračování jsme se – až na pár výjimek –
nedostali mimo artrock a první polovinu sedmdesátek. V příštím pokračování
si proto připomeneme mimo jiné jazzrock i důsledky velkého třesku
v sedmdesátém šestém…
–
Technická poznámka: proklepnul jsem skoro všechny
vyjmenované artrockové tituly a kapely, včetně těch nejzaprášenějších,
v cloudových knihovnách Spotify a Tidal. Po vyrovnaném souboji s úspěšností
bezmála 90% (!!!) nakonec o několik kousků zvítězil Tidal: nezaváhal ani u
RAGNACK, BUBU, či STILL LIFE – vše navíc nabízí v bezeztrátové CD kvalitě.
Před pár roky by bylo něco takového naprosto nepředstavitelného…
Jaromír Merhaut pro Spark 2016
Komentáře
Okomentovat