BLUE ÖYSTER CULT: The Symbol Remains (2020)


VŠEOBJÍMAJÍCÍ MUZIKA AMERICKÝCH VETERÁNŮ

Americké pojetí hardrocku se vším všudy. Spousta riffů, neméně pompy, vokálů, uhlazených melodií i žánrových odboček. Proto ryzím vyznavačům klasického britského hardrocku chyběla u Amíků členitost, ostří a stylová čistota.
Kdo ale má ve svém posluchačském portfoliu americký pompézní rocku a další žánry, nové BÖC ocení více, včetně jejich výletů do hájemství melodramatického AOR („Tained Rock“) či radiorocku s úhlednými vokálními harmoniemi a neškodným rytmem („Box In My Head“), popřípadě skoro-reggae („Nightmare Epiphany“). Kapela se nelekne ani country, viz rozjívená „Train True (Lennie’s Song“).
Deska přitom začíná celkem masivně, „That Was Me“ zdobí bezmála sabbatovský riff a cooperovská teatrálnost ve zpěvu. Poté ale kapela přepne na trochu jinou vlnu, viz výše. V „Edge Of The World“ oba přístupy kombinuje, kamenný riff je rozmělněn sladkým vokálním partem.

Procházku po skalnatém podloží, avšak s různou okolní krajinou, nabídnou například i „The Return Of St. Cecilia“, „The Machine“ „The Alchemist“. Za čistokrevnou hardrockovku by se dala považovat „Stand And Fight“ s valcířským riffem, cooperovským zpěvem a germánským těžkoprdelním hu-ha-hey refrénemJ
Amíci se nikdy s nějakou žánrovou čistotou moc nepárali. Jejich přístup k muzice je otevřenější, pudovější. Hraju hard rock a poslouchám doma country, no a co? A občas si to dokonce prohodím. Za mě radost poslouchat.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

AC/DC: Power Up (2020)

Obrázek
DOBŘE OCHUCENÝ TATARÁK  Mudrovat o AC/DC je jako chtít pitvat tatarák. Syrový maso a vejce, plus něco koření, nic víc – a jsou z vás závisláci. AC/DC je to samé v notách, dvě tři suroviny/ingredience a všichni Mišelíni světa se můžou jít se šnekama a jinýma serepetičkami schovat do špajzu.   Takže narychlo a deníčkově. V úvodní „Realize“ je za firemní ostří pily jednoznačně Brian, byť se slyšitelně potýká s věkem zúženým hlasovým rejstříkem. Angus a ostatní naštěstí v pozadí mažou, co to dá, překvapí vrstevnaté aranže, je zkrátka co poslouchat. „Rejection“ dusá v o něco pomalejším rytmu, soundu opět na první signální dominuje Brian, přidává se typický Angusův riff, celkově je skladba syrovější úpornější než otevírák. Milým zpestřením je pro mě osobně Brianův půl sekundový GEORDIE ocásek. Svěží „Shot In The Dark“ uvítala natěšené fanoušky prvního října třicetisekundovým úryvkem, o týden později byla na virtuálních pultech celá. Klasická AC/DC fazóna. Slyšitelně odlehčená a porůznu dozd
číst dál ...

BABE RUTH

Obrázek
Pozapomenutá, v počátcích celkem progresivní (hard/art) rocková skupina, založená v roce 1971 v anglickém Hatfieldu, Hertfordshire. Původně se jmenovali Shacklock, podle zakládajícího člena, absolventa Královské hudební akademie, Alana Shacklocka (ex-The Juniors, ex-Chris Farlowe And The Thunderbirds). Zhruba po roce, v létě 1972 se Shacklock proměnili v Babe Ruth, dle přezdívky legendárního amerického baseballového hráče George Hermana, údajně na přání zpěvačky Jenny Haan. V raných sestavách Shacklock / Babe Ruth se objevovala zajímavá jména: - baskytarista David Hewit (ex-Creed & Dr K‘s Blues Band, poznámka: později hrál v Georgia Satellites, Jenny Haan‘s Lion, mj. spolupracoval s Humble Pie). - pianista s jazzovou průpravou, současně i skladatel z oblasti tzv. vážné hudby Dave Punshon - bubeník Dick Powell, před nímž se mihl Jeff Allen - a hlavně, zpěvačka Jenny Janita Haan, která ve své pozdější kariéře spolupracovala s Be Bop Deluxe, Strider, The Waterboys, The Pogues a dalším
číst dál ...

ROCKMAN TOM SCHOLZ: MOZEK I TĚLO BOSTON

Obrázek
BOSTON zaujímají v dějinách pompézního rocku výsostné postavení. Jejich stvořitel, kytarista Tom Scholz, má navíc své zvláštní renomé. Zatímco všichni ostatní stylotvorní mistři šesti strun dospěli ke své jedinečnosti výhradně herní technikou, Tom ze zapsal do dějin coby tvůrce novátorského zvuku pomocí vlastního technického vynálezu, geniálně jednoduchého kytarového zesilovače/efektoru Rockman, připomínajícího tvarem, velikostí i sluchátkovým výstupem walkmana. Pouhé čtyři základní kombinace komprese, zkreslení, stereo chorusu a echa, postačovaly k tomu, aby si každý adept mohl zahrát na pompézmana BOSTON.   Kapely jsme se ve Sparku před lety letmo dotkli v sedmém pokračování seriálu Příběhy progresivního rocku odstavcem: Zdaleka nejúspěšnější akvizicí pompézního rocku se stali BOSTON kytaristy Toma Scholze, u něhož se vzácně snoubilo technické nadání s hudebním. Debutového LP z roku 1977 se dodnes prodalo na 25 milionů. Hlavním rozpoznávacím znamením byl kantilénově klenutý tenor Bra
číst dál ...

APPICE BROTHERS: Vládci hromů a bucharů

Obrázek
Je sice pravda, že tváří skupiny bývá nejčastěji zpěvák, případně kytarista, ale jak už kdysi dávno pronesl Mikkey Dee: „Můžeš mít špičkového zpěváka, báječného kytaristu, perfektního basáka, ale jak má bubeník mizerný den, všechno to jde do hajzlu.“ Carmine a Vinny Appice podobných dnů měli zatraceně málo, jestli vůbec nějaké. Spíše to bylo a je naopak. Tihle dva bráchové, před jejichž bicími soupravami hrála smetánka sedmdesátkového, osmdesátkového i devadesátkového hard rocku a metalu, psali a stále píšou historii těchto stylů. Momentálně ruku v ruce šíří do světa své první společné album „Sinister“, které navazuje na jejich koncertní bubenické bitvy, které se v minulých letech přehnaly i naší zemí. Byla velká čest vyzpovídat tyto mistry nástrojů nátlučných, a jak praví nepsané pravidlo, nejdříve dostal prostor starší z bratrů, Carmine. CARMINE APPICE JM: Na úvod rozhovoru dovol, abych ti složil poklonu coby otci všech hardrockových bubeníků. Proto nemohu začít jinak: Debut VANILLA
číst dál ...

BLACK SABBATH: Sabotage (Super Deluxe)

Obrázek
PŘEMÝŠLIVÍ DĚLNÍCI HARDROCKU BLACK SABBATH Sabotage (Super Deluxe) BMG                43:39/70:03/29:51/7:26 Hard Rock        Velká Británie   Šesté album BLACK SABBATH z července 1975 plynule navazuje na studiově propracovanou „Sabbath Bloody Sabbath“. „Sabotage“ sice nemá jeho kompoziční sílu ani novátorský pel, je však skvělým queenovským dnem po noci. Úvodní hřmoťárny, „Holy In The Sky“ a „Symptom Of The Universe“ patří do sabatí klenotnice. Desetiminutovou „Megalomania“ zdobí především přiškrabávaný Iommiho riff i kosmická mezihra. Pokus o komplikovanější „prog“ strukturu zůstal tak trochu napůl cesty, kapela přitom ve skladbě obětovala několik slibných motivů i aranžérských nápadů, chybí jen pověstná třešinka na dortu. I tak ale klobouk dolů před birminghamskou dělnickou třídou! Druhou stranu alba otevírá grandiózní „Thrill Of It All“, evokující úvodním motivem „Pátou“, ano, onu „Pátou“, někteří sluchaři pak registrují, že jde o přesmyčku riffu „Holy In The Sky“. „Supertzar“ nás
číst dál ...

1971 09: KDYŽ SANTANA SEKAL LATINU

Obrázek
Jedním z výrazných rockových trendů na přelomu šesté a sedmé dekády dvacátého století byl průnik latinskoamerických prvků, jenž předznamenal i následné vzedmutí afro rocku a jazz rocku. V čele průkopníků latino rocku stál Carlos Santana se svou stejnojmennou skupinou. Třetím albem, od jehož vydání uplyne v těchto dnech padesát let, zmíněnou vývojovou etapu skupina SANTANA završila nejlepším možným způsobem: LP „III“ vystoupalo ve šlépějích předchozího „Abraxas“ na #1 amerického žebříčku a stalo se nedílnou součástí santanovské trilogie, povinné to „četby“ každého rockera. – Carlos Santana se narodil 20. července 1947 v mexickém Autlan de Navarro do početné rodiny houslisty Josého, hrajícího se svou kapelou v tančírnách a na svatbách. Pod otcovým vedením začal s houslemi, biflování ale nebylo jeho šálkem čaje, odjakživa rád improvizoval, proto přesedlal nejdříve na baskytaru, aby zakrátko svůj další život spojil s kytarou. Vlastní hudební kariéru zahájil v ulicích Tijuany hraním pro ame
číst dál ...

OHNIVÁ KOMETA VYSTŘELENÁ ZE SKÁLY (DEEP PURPLE: Fireball)

Obrázek
Zatímco „In Rock“ byla šupa na solar bez výstrahy, „Fireball“ jsme všichni nedočkavě vyhlíželi. V Anglii se rockeři dočkali dlouho před vydáním LP v pravidelném pořadu Johna Peela, kde zazněla countryovka „Anyone’s Daughter“, čímž DEEDP PURPLE zmátli přátele i nepřátele víc jak Rusové Velkou říjnovou revolucí uskutečněnou v listopadu. Moje maličkost si na samotné album o více jak půl roku později vystála hodinovou frontu u pardubického Supraphonu, kam znenadání přišly indické dum-dumky.   Ne, že by nás, tvrďáky, „Fireball“ přímo zklamal, to ani omylem, jen vyžadoval jiný přístup k poslechu než hrrgrrr „In Rock“. Výraz DP byl na novince hladší, kultivovanější, ne tak nadržený. Každým dalším poslechem však rozinky rozeseté po albu sládly, například sférická Blackmoreova kouzla v „No No No“ a „Fools“, anebo Gillanovo zvýrazněné soulové pnutí ve vícero skladbách. Po čase se před každým vnímavým z nás vyloupnul do krásy „Fireball“ jako celek, včetně všech netypických kusů. A zůstal na pied
číst dál ...

ZVUKOVÝ SLIS(Z) NAMÍSTO HUDBY

Obrázek
Jedno ze stěžejních audio témat současnosti je tzv. Loudness War, neboli válka proti nepřetržitému řevu namísto dynamiky.  Na stránkách Sparku nemá smysl řešit tuto obsáhlou problematiku technicky do hloubky, zájemcům o hlubší poznání proto přidávám v samostatném boxu několik odkazů a doporučení. Zvuková kvalita hudebních záznamů se dá rámcově posoudit nejenom podle jejich dynamiky, ale i kmitočtového rozsahu a míry ostatních typů zkreslení. POJMY A DOJMY Dynamika Svět kolem nás je zvukově neuvěřitelně dynamický, od práhu slyšení po práh bolestivosti je rozdíl v akustickém tlaku 1:10000000 (jedna : deseti milionům),což je vyjádřeno logaritmicky 140dB. Pro chlapáckou představu, je to rozdíl mezi benčpresem bakterie (0,2 mg) a solidního sypače okresního formátu (200 kilo). I hudba umí být dynamická, nejenom hlasitá. Symfonický orchestr naživo dosahuje špičkových hladin akustického tlaku až 110dB, což – při 30dB hladině „hlukového pozadí“ ztichlé koncertní síně – znamená až 80
číst dál ...

GRAVY TRAIN

Obrázek
Originalita britských rockových hledačů Gravy Train byla vystavěna na kontrastu takřka všudypřítomné hravé flétny s jazzmansky rafinovaně, ale rockově úderně tlučenými bicími, a zvláštním způsobem zkreslené „valící se“ kytary. Osobitost podtrhoval – jak zvuk rašple skřípavý – hlas Normana Barratta. Mně osobně zní folk/heavy styl Gravy Train jako Jethro Tull přikovaní k Iron Butterfly. Gravy Train je prý něco jako „Korytáři“, tedy ti, co jsou takříkajíc u koryta, u velkých zisků bez práce. Kouzelný název pro kapelu, která víceméně dřela nouzi s bídou… Norman Barratt, známý coby kytarista a zpěvák, co vystřídal Jimmyho Pagea v Lord Sutch & Heavy Friends, podivuhodného to seskupení kolem již zemřelého ulítlého excentrika Davida Sutche. Norman se narodil v roce 1949 v Newton le Willows, na půli cesty mezi Manchesterem a Liverpoolem. Po škole pracoval jako účetní, svou zprvu amatérskou hudební kariéru nastartoval v místních skupinách The Hunters a Newton’s Theory, s nimiž přesídlil kon
číst dál ...

1970 11: ROCKOVÝ JEŽÍŠ AŽ NA VĚKY

Obrázek
„Rouhání! Svatokrádež! Kde není vzkříšení, není ani křesťanství!“ , rezonovalo mezi církevními dogmatiky a fundamentalisty v týdnech a měsících po zářijovém vydání 2 LP „Jesus Christ Superstar“. Paradoxně se k nim přidali i naši bolševici. To by jeden nevěřil, koho všechno dokázala postavit do jednoho šiku nenávist ke svobodě názoru. – Jenže přelom šedesátých sedmdesátých let nebyl naštěstí středověk ani padesátky, a tak rocková opera autorské dvojice  Andrew Lloyd Webber/Tim Rice nepřivedla nikoho na mučidla ani do šatlavy, ale stala se jednou ze zásadních kulturních událostí nejenom přelomu roků 1970/71. Nečekaného zastání a satisfakce se navíc umělcům dostalo zakrátko z nejvyšších katolických kruhů, konkrétně Vatikánského rozhlasu, který nejenže odvysílal celé dílo, ale doplnil je o komentáře autorů a katolických hodnostářů. „Nic takového nebylo dosud ve Vatikánském rádiu vysíláno," oznámil mluvčí papeže Pavla VI., a pokračoval: „ale cítíme, že se jedná o dílo značného významu
číst dál ...