1969 10: FLEETWOOD MAC / THEN PLAY ON – EPOCHÁLNÍ GREENŮV POKUS O ART BLUES

Britské modrooké blues vesměs vycházelo z osvědčených černých receptů. Počínaje Alexisem Kornerem, Johnem Mayallem a konče poslední předzeppelinovskou verzí THE YARDBIRDS. Rhythm & Blues si přivlastnili raní ROLLING STONES, THE ANIMALS, mladičký Rod Stewart i FLEETWOOD MAC Petera Greena, génia s nezaměnitelným tklivým kytarovým tónem. Coby čerstvě přeškolený baskytarista dokázal nejenom koncem šestašedesátého nahradit zbožňovaného avšak nevyzpytatelného Erica Claptona v Mayallových THE BLUESBREAKERS, ale okamžitě zaujmout bluesové gurmány i kolegy na obou stranách Atlantiku. „Má nejsladší tón, jaký jsem kdy slyšel. Jediný, při němž mě polil studený pot,“ složil Peterovi poklonu sám B. B. King.

Jedenadvacetiletý zádumčivec ovšem dokázal na pódiu předvést i pravou kovářskou výheň, snad jako odpověď všem křiklounům z hlediště, dožadujících se Claptona. Jak širokou paletou kytarových barev a nálad Peter Green vládnul, lze slyšet například na nedávno vydaném archivním záznamu „John Mayall's Bluesbreakers Live in 1967“ – od melancholických perokreseb po traverzové riffy. Není divu, že jeho ambice brzy vedly k osamostatnění se, založení FLEETWOOD MAC.

Natvrdo napsáno, Peter Green v podstatě vytuneloval poslední čtyřčlennou sestavu THE BLUESBREAKERS. Akorát samotného kapelníka neodloudil:-) Rytmiku nakonec tvořila dvojice Mick Fleetwood a (po menším váhání) John McVie, druhým kytaristou se stal mistr skluzu – Jeremy Spencer. 

PETER GREEN’S FLEETWOOD MAC debutovali 13. srpna 1967 na festivalu Windsor Jazz and Blues. Již první bezejmenné debutové album z února osmašedesátého oslovilo poměrně široké publikum, přestože se jednalo o naživo ve studiu nahranou klasickou „dvanáctku“ – a doba přetékala novátorstvím na všech frontách. Ve Velké Británii se prodalo na milion výlisků, v žebříčku LP skončilo na bramborové pozici. V mnoha současných anketách se „Peter Green’s Fleetwood Mac“ pravidelně umísťuje v top desítce bluesových vinylů šesté dekády či stovce největších alb sixties. Narychlo po půl roce vydaná dvojka, „Mr. Wonderful“, opět jednoduše, bez kouzel a v jednom zátahu nahraná přes jevištní PA systém, byla prý zklamáním, když ale pohlédnete do různých top seznamů, tak na ni určitě narazíte. Zkrátka, další klasika.

Dvě skladby prvního období znají všichni rockeři z rozhlasových playlistů svých oblíbených rozhlasových stanic: „Albatros“ a „Black Magic Woman“. První je hebkou instrumentálkou, co se nenápadně „prozpívala“ na vrchol britského žebříčku, druhé se doslova zmocnil Carlos Santana, až se mnozí domnívají, že jde o jeho vlastní skladbu. „Na ,Albatros’ jsem přišel, když jsem si v hlavě přehrával jednu z vyhrávek Erica Claptona z éry s Mayallem,“ zavzpomínal před lety Peter Green.

THEN PLAY ON

Dostáváme se ke zlatému hřebu dnešního povídání si o době před půlstoletím, třetímu albu FLEETWOOD MAC, „Then Play On“ ze září 1969.

Dovolím si další osobní vsuvku. Psal se únor třiasedmdesátého – jak prozradil můj starý notes, kam jsem si krasopisně zapisoval všechnu muziku, co se přenesla z půjčených elpé na mé magnetofonové pásy – když LP „Then Play On“ přistálo na mém gramci. I v mých telecích sedmnácti a půl jsem více jak tři roky staré desce doslova propadnul. Ne hned, nejdřív pro mě – mladého zapáleného hardrockera – byla jen exotikou, přilípnutou na Agfě PE46 za trojkou SANTANY, přehrávanou víceméně z lenosti vstát z gauče, převinout pásek rychloposuvem a pustit druhou stranu. Každým dalším poslechem však rostl magický účinek nahrávky, až po pár týdnech tlačítko play cvakalo den co den. I dnes bývám pokaždé zvláštním způsobem uhranut, nedokážu nic jiného než se blaženě koupat v důvěrně známých tónech. Má už napořád nejoblíbenější bluesrocková deska. Ono zvláštní elpé ke mně Peter Green nejspíš poslal záměrně, jakékoliv jiné od jeho FLEETWOOD MAC by tehdy nejspíš skončila na mazací hlavě mé béčtyřicettrojky. Klasické bluesové dvanáctce tehdy mé slechy ještě nedorostly.

„Then Play On“ totiž vůbec není klasické blues, jaké PETER GREEN´S FLEETWOOD MAC hráli na předchozích elpé. Naopak, je to jedno velké rockerské dobrodružství, hledání, bádání, rozhlížení se na všechny strany, porušování nepsaných bluesových pravidel, a klidně si vymyslím vlastní termín – Art Blues.

Zrod nebyl snadný. Když se skupina vrátila z Ameriky a usadila ve studiu, aby začala práce na třetí studiovce, bylo jasné, že s Peterem Greenem není něco v pořádku. Zřejmě následkem nepodařeného experimentu s LSD došlo u něj k výrazné změně osobnosti, jak připomněl Mick Fleetwood. Peter začal chodit v rouchu, na krku kříž, nechal si narůst divoký plnovous. Vedl divné řeči a většinu kytarových partů nahrál nejmladší člen skupiny, dravý Danny Kirwan. Přesto se Greenův duch vznáší nad celým albem. Jeho kytarový tón je nepřeslechnutelný i v třetím sledu. Nahrávání se víceméně neúčastnil Jeremy Spencer, zasedl jen ke klavíru v „Oh Well (Pt. 2)“. Rytmiku samozřejmě obstarali Mick Fleetwood a John McVie.

Doboví recenzenti si nebrali servítky. Například John Morthland psal v prosincovém Rolling Stone o poprocku, nadměrném eklekticismu, unylých inspiracích à la DOORS, upozaděném Greenovi. V současnosti je „Then Play On“ všemi zasvěcenými považováno za ryzí rockovou pokladnici, byť překvapivě ukrytou před mnoha rockerskými slechy, i těch dříve narozených. Snad dnešní připomínka někoho naláká k vyhledání a poslechu, tak jako před pár lety přivedla BLUES PILLS k nahrání debutového alba, jež je neskrývanou poctou „The Play On“.

HREJ DÁL A DÁL …

Na první poslech ční nad okolím tvrdý syrový hardrockový vypalovák „Oh Well (part 1.)“. Riff „Black Dog“ ze čtyřky LED ZEPPELIN je podobný jistě zcela náhodněJ

Faktická poznámka. Neumím si „Then Play Play On“ bez „Oh Well“ představit, přitom jde o dodatečný přílepek mezitím úspěšného singlu na listopadovou (1969) americkou verzi alba, jíž mám zažitou z mládí. Původní UK vydání z 9. září 1969 se od revidovaného US a pozdějších CD verzí značně liší výběrem, pořadím i počtem skladeb. Přebal je reprintem „Domesticated Mural Painting“ od anglického umělce Maxwella Armfielda, objevené ve výtisku časopisu Venkov ročníku 1917.

Neznám srovnatelně barevnou rockovou bluesárnu. Ani nejspíš neexistuje. Kirwanova úvodní „Coming Your Way“ – riff napravo nalevo, okolo vířivé šamanské bubnování jak od OSIBISY, mysl se dostává do stavu vytržení. „Closing My Eyes“ je Greenova zdánlivě minimalistická balada s neskutečnou vnitřní dynamikou a palčivým tónem, jaký uměl vyhmátnout ze strun jen on, umocněným poněkud truchlivým textem. Díky Dannymu i Peterovi kytarových fazet na desítky skladeb. Kovově rozdrnčená „Showbiz Blues“ předběhla o celý rok zeppelinovskou trojku, Page vždycky věděl kde nakupovat. Náladovým protipólem je Kirwanova decentně mazlivá instrumentálka „My Dream“. To v „Underway“ se Greenovy temné spodní proudy hrané jeho oblíbeným '59 Gibson Les Paulem mísí s psychedelií. „Oh Well“ – nejdříve již zmíněný zlověstně drsný zabijácký riff, a kousek opodál hypnotizující akustická kytara, brnkavá jak harfa ve staré znělce rádia Praha, za střídavého doprovodu violoncella a klavíru – někde jsem četl příměr k procítěné filmové hudbě k westernu. V každém případě nevídaně emočně rozkročená skladba. Krvavý zběsilý boj a pokorná motlitba. Pro Greenovo vnitřní rozpoložení je jen příznačné, že v pozdějším rozhovoru pro magazín Mojo označil druhou část kompozice za svou oblíbenou, s poukazem na mezihry na španělky, zatímco ke slavné úvodní části řekl: „Byl to hit, já jsem ale jeho hraní pořád dokola nenáviděl, chtěl jsem svou kytarou vytvářet různé nálady. Jenže všichni chtěli hlavně ,Oh Well’.“

Pomyslným pokračováním druhého akustického partu „Oh Well“ je Kirwanova bolestně jímavá „Although The Sun Is Shining“. Pak se ale přihrne valivá hardrocková tíha „Rattlesnake Shake“, až by BLACK SABBATH záviděli, druhá s Greenových nezapomenutelných tvrďáren a předehra k „Searching For Madge“ Johna McVie a „Fighting For Madge“ Micka Fleetwooda. Skvělá devítiminutová pařba, de facto pekelnický jam Greena a Kirwana, kytarový odvaz jaký na žádné jiné studiovce FM nenajdete, dostihy s povolenými opratěmi, dva mustangové pádící nekonečnou prérií… Tradičním protipólem je Kirwanova jednoduchá „říkanka“ „When You Say“, pohlazení, jež však obstojí jen v kontextu alba. To bluesovka „Like Crying“ opět představí Greenovy a Kirwanovy nápadité pěvecké a kytarové souzvuky i sólečka v plné parádě. Rituální Greenovo bluesové hypnotikum „Before The Beginning“ se tetelí Fleetwoodovými bubny, proniká tělem i myslí, náhle odeznívá a nechává nás napospas sobě samým… a já tisknu repeat all.

OZVĚNY A DOZVUKY

Jak si FLEETWOOD MAC v devětašedesátém vedli v žebříčcích a anketách? V hlasování čtenářů New Musical Expresu za rok 1969 byli zvoleni nejlepší britskou kapelou, předběhli BEATLES i LED ZEPPELIN!

„Oh Well“, zabírající obě strany singlu, se dostala doma až na # 2! Amerika zatím dřímala, jen # 55. Také „Then Play On“ bodovalo pouze na ostrovech (# 6).

Když v téže době Green navrhuje kapele, aby všechny své zisky věnovala charitě, je přehlasován. Halucinace a vnitřní běsy jej nakonec dohnaly na samý okraj šílenství, „Zdálo se mi, že jsem mrtvý, nemohu se pohnout, pak se ale má mysl vrátila do mého těla a já se probudil. Měl jsem panickou hrůzu z toho, že jsem dostal příliš mnoho peněz a vzdálil se tak všem ostatním lidem, proto jsem hned poté napsal The Green Manalishi,“ zavzpomínal později Peter Green na období, těsně předcházející jeho odchodu z FLEETWOOD MAC. Ti se postupně během let stali jak známo zcela jinou celosvětově známou hitovou kapelou. Peter Green nadlouho s muzikou skončil, o jeho dalších osudech se vyprávěly bizarní příběhy, že rozdal všechny peníze i kytary a pracoval jako hrobař, několik let si nestříhal nehty, krátce pobyl ve vězení, roky strávil v izraelské psychiatrické léčebně… Vše zázrakem překonal, z drog se vymanil, a od poloviny devadesátek znovu vrátil na pódia.

–

Můj privátní fleetwoodovský kruh se uzavřel, když mi před lety Peter Green po zlínském koncertu podepisoval „Then Play On“ a spiklenecky na mě zamžoural. V tu chvíli jsme oba tak nějak věděli své …

DOVĚTEK

Na závěr jen heslovitě, co ještě se událo v září a říjnu 1969. „In The Court Of Crimson King“, debutová deska KING CRIMSON, patří k základním stavebním kamenům rocku. Protože jsme se jí ve Sparku ale opakovaně detailně věnovali, například v říjnovém čísle ročníku 2010 Petr Gratias v Historické studni, pro dnešek ji jen zmíníme vedle pár dalších skvostů: THE BAND vydali eponymní prvotinu, Joplinka naopak svou předposlední placku „I Got Dem Ol' Kozmic Blues Again Mama!“, „Abbey Road“ jste určitě nepřehlédli minule, dvojce LED ZEPPELIN jsou věnovány v tomto čísle klenoty. Pouhopouhý výčet interpretů a názvů významných podzimních LP šedesátého devátého by zabral půl strany Sparku. Rock prožíval vrcholné období.

V okupovaném Československu vše nezadržitelně směřovalo k nenormální normalizaci. I coby deváťáci základky jsme zaregistrovali, jak učitelé postupně zmlkli a stali se zachmuřenými. Radost a euforie osmašedesátého se rozplynuly jako dým, z Větrníku se stal opět Pionýr, náš skautský oddíl se de facto ocitnul v područí taktéž Pionýra, aby byl o rok později zrušen úplně. Světlo na konci tunelu se vzdalovalo …

Jaromír Merhaut pro Spark 2019