DOKTORA, DOKTORA, PLEASE! (UFO, ZLÍN 20.11.2009)
Právě s ní mám UFO napořád propojené ve vzpomínách na krásný červnový den čtyřiasedmdesátého, kdy u mne přistálo Phenomenon, a já ten den už nic jiného neposlouchal. Do měsíce si náš nahrávací gang sehnal i předšenkrovské alba, a i když ta mě svou boogie psychedelií zprvu zaskočila, UFO se napořád zařadili mezi mé oblíbence.
Phil Mogg je zpěvák, jací se už nerodí. Osobitý a rozpoznatelný i se špuntama v.uších. Hlavně na něj jsem byl posledních pár měsíců natěšený. A nezklamal, chlap jeden! Vysekaná figura, v pohybech rtuť, hlas otřískaný a vyšisovaný, ale stále mocný, když teda zvukař dal. Je to k neuvěření, že na pódiích pobíhá už víc jak 40 let. Vinnie Moore mě mile překvapil svým kořenovým cítěním už na Visitors, měl jsem ho dlouhá léta zaškatulkovaného jako snaživého rychlého koníka z Varneyovy stáje. Dnes hraje věrohodně jak rodilý bluesman. Ta touha, ukázat davům své prstové umění tam ale stále někde je, do každé skladby Vinnie propašoval protažené exhibiční sólo. Paráda, jaká se hned tak nevidí - rychlost levou zadní, závratné prstolamy, ale hlavně - stavba, gradace, lehkost. Naštěstí nejsem muzikant, pro přítomné to muselo být až frustrující. Parker za bicíma nijak nevyčníval, hrál co měl bez příkras. Raymond u syntíků a doprovodky mi připadal, že hodinu před koncertem byl ještě v solárku a u lazebníka, lakovače, natěrače. Sice nic nekazil, ale klávesák je to veskrze průměrný, kdyby nebyl, ani bych si nevšim. Zato hostujícího Roba LaRocy bylo všude plno, jeho mladistvá hříva vlála napříč pódiem, hoch se rád předvádí nejenom hraním, dobrý to bylo. Přesto bych příště rád na pódiu viděl Petea Waye, snad se detox povede.
Vistors je sakra povedená deska. Mám rád takovéto šťavnaté autentické rockerské návraty k bluesovým kořenům, když se přidá třetí míza, jde to veteránům rovnou z krve do mixu.
Show- tak jako desku - odpálila zepelínovská blueshardrockovka Saving Me, a hned jsem věděl, že tohle bude jízda mého gusta, kdy se za okny míhají nejen vzpomínky na ulítlé mládí…
Těžko vyzdvihovat jednotlivosti, byl to monolitický zážitek. Samozřejmě, že nejvíc mě braly kusy jako Let It Roll, co mě doprovázel vojnou, I´m Loser, i v letech šlapavá Too Hot To Handle... a vůbec, celá finálová a přídavková půlhodinka - Lights Out, čtvrthodinová verze Rock Bottom a Shoot Shoot. Jenže, jak k tomu přijde Love To Love s neskutečným Vinnieho sólem, kdy mi horkomráz šplhal po zádech až do hlavy. Anebo Cherry s temným basovým intrem i Philem. Anebo… celý setlist bych musel vyjmenovat, ani jednou nespadl řemen.
Phil v pauzách špásoval, občas pár slovy zanotoval jak starý černoch z Delty, zkrátka, i bez muziky držel náladu i drajv. Když se po druhém přídavku Shoot Shoot kapela potřetí loučila, byl jsem v klidu. UFO bez Doktora? To je jako Purple bez Smoke, Heep bez Lady. No, jak to dopadlo už víte. Poláci měli o den dřív asi větší huby. Pražáci, řvěte Doctor, Doctor, please…!
Jaromír Merhaut (Publikováno v Rock+ 2009)
Foto: Jiří Petřkovský
Skladby
Saving Me, When Dahlight Goes To Town, Mother Mary, Let It Roll, I‘m Loser, Hell Driver, Cherry, Only You Can Rock Me, Ain‘t No Baby, Love To Love, Baby Blue, Too Hot To Handle, Lights Out, Rock Bottom, Shoot Shoot
Komentáře
Okomentovat