Chickenfoot: Chickenfoot (2009)


Chickenfoot, až na modernisticky nátlakovou Avenida Revolution, potěší především starší, ale nevyschlé rockery, co si ještě občas rádi zadupou. Americký hardrock vždycky mířil natvrdo do rozkroku. Vanhalenovská větev byla současně pudová i novátorská. A právě na ní dnes sedí Sammy Hagar a svírá svůj mikrák pevně a tvrdě jak zamlada. Všezahrál Joe Satriani se jakoby drží zpátky, fajnšmekr si ale jeho kousky najde a užije. Mně osobně nejvíc sedí promakanější kousky, jako blueshardrockovka Soap on a Rope, anebo dotekově párplovská Down the Drain.  Ovšem i všechny ty přímočaré šupky a refrénovky jsou skvělé, spousta reminiscencí, jak to mám u pamatováků rád. Ani rozhlasově nacukrovaná a podbízivá baladička Learning to Fall příznivý dojem nepokazí…

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2009



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vernon Joynson: The Tapestry Of Delights (Bas-Bel)

Obrázek
THE BASKERVILLES Personnel: PETER BERRYMAN vcls A LESTER DINNEY drms A WILL SLAT ER gtr A BRIAN TATUM organ, vcls A RED ? bs A Skupina hrála harmonickými vokály dochucený R & B. Vyvinula se  z Brian and The Comets. Mládenci údajně byli chráněnci Phila Maye  z Pretty Things. Rozešli se v roce 1966. Brian Tatum pokračoval v Feel For Soul a Mooche. Otázkou je, zda-li Pete  Berryman není totožný s členem The Famous Jug Band. BASKIN AND COPPERFIELD Personnel: JOHN RICHARDSON ALAN WILLIAMS 45s: 1 Long And Winding Road/Beautiful Blue Eyes (Decca F 13053)1970 Tidal 2 I Never See The Sun/Stranger On The Ground (Decca F 23079)  1970 3 Moonbeams/Long Grass (Decca F 23131) 1971 4 Roly Poly/We Got Love (Decca F 23174) 1971 Richardson a Williams si později užili slávu s The Rubettes. Coby Baskin  a Copperfield byli jednou z londýnských verzí Simona a Garfunkela. Debutový singl obsahoval předělávku Beatles. THE BATS Personnel: PA UL DITCHFIELD bs A JIM DUNNING ld gtr A...
číst dál ...

1983: 11110111111: KOMPAKTNÍ DISK NÁŠ VEZDEJŠÍ…

Obrázek
Z naprostého nočního ticha přicházejí modulované tóny telegrafních drátů, doprovázené vzdáleným hřměním. Dokonalá sluchátková iluze opuštěné okresky a prérijních dálav v úvodu Telegraf Road Dire Straits byla na jaře třiaosmdesátého mým prvním a navždy nezapomenutelným poslechovým seznámením s cédéčkem. Hudební kompaktní disk se onoho roku vydal do světa, aby si jej zakrátko na celých pětadvacet let podmanil.   TEORETICKÉ MINIMUM Nebojte se, nebude to bolet. Naše smysly vnímají svět analogově, spojitě. Kmitavý pohyb vzduchu vnímáme sluchovým ústrojím jako zvuk v širokém pásmu kmitočtů v rozsahu cca. 20 až 20000 Hertz. Co je frekvenčně pod slyšitelným pásmem, nazývá se infrazvukem, co je nad ním, pak ultrazvukem. Mimo frekvenční rozsah je důležitým zvukovým parametrem i hlasitost, kterou vnímáme v rozmezí práhů slyšení a bolestivosti. Grafické znázornění, kdy vodorovná osa zachycuje kmitočet a svislá akustický tlak (resp. intenzitu) představuje sluchov...
číst dál ...

ROCKMAN TOM SCHOLZ: MOZEK I TĚLO BOSTON

Obrázek
BOSTON zaujímají v dějinách pompézního rocku výsostné postavení. Jejich stvořitel, kytarista Tom Scholz, má navíc své zvláštní renomé. Zatímco všichni ostatní stylotvorní mistři šesti strun dospěli ke své jedinečnosti výhradně herní technikou, Tom ze zapsal do dějin coby tvůrce novátorského zvuku pomocí vlastního technického vynálezu, geniálně jednoduchého kytarového zesilovače/efektoru Rockman, připomínajícího tvarem, velikostí i sluchátkovým výstupem walkmana. Pouhé čtyři základní kombinace komprese, zkreslení, stereo chorusu a echa, postačovaly k tomu, aby si každý adept mohl zahrát na pompézmana BOSTON.   Kapely jsme se ve Sparku před lety letmo dotkli v sedmém pokračování seriálu Příběhy progresivního rocku odstavcem: Zdaleka nejúspěšnější akvizicí pompézního rocku se stali BOSTON kytaristy Toma Scholze, u něhož se vzácně snoubilo technické nadání s hudebním. Debutového LP z roku 1977 se dodnes prodalo na 25 milionů. Hlavním rozpoznávacím znamením byl kantilénov...
číst dál ...

APPICE BROTHERS: Vládci hromů a bucharů

Obrázek
Je sice pravda, že tváří skupiny bývá nejčastěji zpěvák, případně kytarista, ale jak už kdysi dávno pronesl Mikkey Dee: „Můžeš mít špičkového zpěváka, báječného kytaristu, perfektního basáka, ale jak má bubeník mizerný den, všechno to jde do hajzlu.“ Carmine a Vinny Appice podobných dnů měli zatraceně málo, jestli vůbec nějaké. Spíše to bylo a je naopak. Tihle dva bráchové, před jejichž bicími soupravami hrála smetánka sedmdesátkového, osmdesátkového i devadesátkového hard rocku a metalu, psali a stále píšou historii těchto stylů. Momentálně ruku v ruce šíří do světa své první společné album „Sinister“, které navazuje na jejich koncertní bubenické bitvy, které se v minulých letech přehnaly i naší zemí. Byla velká čest vyzpovídat tyto mistry nástrojů nátlučných, a jak praví nepsané pravidlo, nejdříve dostal prostor starší z bratrů, Carmine. CARMINE APPICE JM: Na úvod rozhovoru dovol, abych ti složil poklonu coby otci všech hardrockových bubeníků. Proto nemohu začít jinak: Debut VANILLA...
číst dál ...

NEUSCHWANSTEIN

Obrázek
Neuschwanstein není jen uchvacujícím symbolem ušlechtilého bláznovství, tyčícím nad bavorským městečkem Füssen, ale i skupina, která stvořila jednu z nejkrásnějších artrockových desek, co znám. Je to i příběh o tom, jak je vše relativní a jak málo znamená být novým prorokem, když nejste ve správnou dobu na správném místě… V roce 1971 zjistili v německém Saarlandu dva studenti, Thomas Neuroth a Klaus Mayer, že mají společnou zálibu v symfonickém artrocku i klasické vážné hudbě. Netrvalo dlouho a založili skupinu Neuschwanstein, pojmenovanou podle pohádkově romantického zámku Ludvíka II. Thomas se ujal kláves, Klaus flétny a syntezátoru. Dalšími členy se stali baskytarista Uli Limpert, kytarista Udo Redlich, bubeník Thorsten Lafleur a houslista Theo Bush. V prvním období se instrumentální skupina zaměřila na přehrávání osvědčeného repertoáru britských ikon klávesového classical rocku, mezi jinými i Ricka Wakemana. Během krátké doby ale Thomas s Klausem začali...
číst dál ...

BLONDE ON BLONDE

Obrázek
Psychedeličtí pohodáři Blonde On Blonde vznikli v roce 1967 v Newportu, Jižním Walesu. Jméno si zvolili podle o rok staršího alba Boba Dylana. Sestavu tvořili: zpěvák, kytarista Ralph Denyer, bubeník Les Hicks, basák a klávesák Richard Hopkins (John) a kytarista, hráč na sitár Gareth Johnson. Kapela nahrála v 68´ pro Pye Records singl All Day All Night/ Country Life . O rok později následoval debut Contrasts , opět v lehce psychedelickém duchu a s malinko exotickou instrumentací. Kritika album pochválila, a Blonde On Blonde se zúčastňují – s novým, narychlo angažovaným zpěvákem Davem Thomasem – festivalu Isle Of Wight 1969, kde byl hlavní hvězdou právě Bob Dylan. Dave okamžitě zapadá do kapely a přináší s sebou i nové skladby. Bývalý zpěvák Ralph Denyer s novým souborem Aquila vydává album The Aquila Suite (1970). Blonde On Blonde zažívají hektický rok, účinkují v televizním pořadu BBC, absolvují turné po univerzitách, nevynechají Marquee ani Roundhouse, na pódiích se objevují mj. po ...
číst dál ...

1968 03: KDYŽ HI-FI DOPUTOVALO DO ČSSR

Obrázek
Hudba a zvuk jsou si navzájem navěky souzeni. Hudba se bez zvuku neobejde vůbec, a pro zvuk je hudba nejkrásnějším lidstvem stvořeným obsahem. Hudba a zvuk (HaZ) byl také název měsíčníku pro rozhlas, hudbu a elektroniku, vycházejícího v letech 1967 až 1971, jak jsme se v krátkosti zmínili před rokem. Ročník 1968 se stal cenným autentickým zdrojem o tehdejším tuzemském dění na poli audio techniky. Na přelomu let 1967/68 vznikl Československý hifiklub, jenž se na dvacet let stal oázou i pro mnohé rockery. Bezmála v každém městě vznikla pobočka, kde se vedle muziky a audio techniky diskutovalo a debatovalo o lecčems. Hifikluby měly nemalou zásluhu na relativně slušném povědomí široké veřejnosti o kvalitní reprodukční technice. Největší bedny mívali doma bigbíti a metalisti. Dnešní mladí už jen peckují a kelímkují… MAGAZÍN HUDBA A ZVUK Jen v krátkosti ke vzniku. První číslo 1/1967 bylo dáno do tisku 15. 12. 1966. V úvodním slovu časopis deklaroval zaměření n...
číst dál ...

HUDBA A ZVUK: HIFI MINI MAXI 1984

Obrázek
Nebojte, o hasičích psát nebudu. Svět Hi-Fi se polovině osmdesátek zmenšoval i zvětšoval současně. Namísto pásků kazety, třiceticentimetrové vinyly v sousedství deseticentimetrových kotoučů, vytahaný popruh s pětikilovou A3 přes rameno ve skříni, v kapse bundy walkman. Na druhé straně nabídka zesilovačů, magnetofonů, gramofonů a nově i CD přehrávačů, equalizérů, timerů mohutněla každým novým katalogem. Prolistujme si jeden z nich.   MINI V devětasedmdesátém přišla firma Sony s Walkmanem, a svět už nikdy nebyl jako předtím. Šišky teenagerů začaly zdobit molitanová sluchátka, vypeckovaným pak visely z uší rovnou dráty. Walkman často vítězí, anebo se umísťuje na medailových pozicích, v anketách typu: největší inovace v oblasti hudby za posledních padesát let, případně: deset věcí, které změnily svět. Celosvětově se jich prodalo na čtvrt miliardy. V roce 1984 dostali pobíhači celého světa od Sony malý dárek: otřesu/potu/dešti vzdorný sp...
číst dál ...

JOHN SYKES: BLUESNAKE

Obrázek
John Sykes od března 2013 masíruje na svých webových stránkách fanoušky zprávičkami o nahrávání pátého sólového alba. V březnu prozradil některá jména: Josh Freese (bicí), Tony Franklin (baskytara), Chris Chaney (baskytara), Curt Bisquera (bicí), Jamie Muhoberac (klávesy). V dubnu odbočil informací o remasterované verzi debutu BLUE MURDER, v září pak přidal 1000% prohlášení o dokončení základního nahrávání. Prý se míchá a finalizuje. Je červen 2014 a zatím nic. Věřím ale, že se brzy dočkáme nových tónů jeho Gibsona Les Paula. Čekání si zkraťme dotekovým připomenutím některých zásadních alb jeho hudební kariéry. Tygers Of Pan Tang – Spellbound (1981) Mladý John James Sykes (ročník 1959) coby posluchač nepochybně vyrůstal na hardrocku, hráčsky jej ale formovala až Nová vlna britského heavy metalu (NWOBHM), která na přelomu sedmé a osmé dekády zrychlila a o klávesy osekala klasický hardrock a zavedla – po vzoru THIN LIZZY – dvě sólové kytary. Vedle Iron Maiden, Judas Pries...
číst dál ...

FRUUPP

Obrázek
Mezi leckterými znalci progresivní rockové scény první poloviny sedmdesátých let mají severoirští Fruupp kultovní pozici jedné z nejnápaditějších skupin oné doby. Jejich unikátní, kompozičně i aranžérsky až orchestrálně rozkošatělý artrock, srovnatelný svou barevností s Genesis, Yes, King Crimson, Gryphon a Gentle Giant, byl dochucen esencemi irské lidové i klasické (artificiální) hudby a jazzu. Latimerovsky libozvučná, táhlá kytarová sóla, rámovaná melodramatickými klávesami a smyčcovými nástroji, četné změny tempa, propojování skladeb do promyšleně gradovaných celků – to vše charakterizovalo Fruupp. V dobových recenzích se při popisu jejich soundu nejčastěji zjevují termíny jako bohatý, pastorální, symfonický, umělecký, bláznivý. Každé ze čtyř řadových alb mělo svůj doprovodný epický rozměr, image kapely doplňovaly v promo materiálech zámecké interiéry a zdobné, stylizované kostýmy a pódiové masky. Prapočátky Fruupp sahají k přelomu devětašedesátého a sedmdesátého roku, kdy kyta...
číst dál ...