CELOPLANETÁRNÍ HARD ROCK GRETA VAN FLEET

Zčistajasna přilétly i do našich rockových končin svěží songy, evokující přitom dobu před padesáti lety. Protimluv? Zjevení? Reinkarnace? Poselství? Kalkul? Toť otázky. Vydejme se za odpověďmi a poznáním, a navštivme partu nadšených mládenců z „amerického Zapadákova“.

 

Co se vlastně stalo? Jak Ferrari po dálnici vystřelili loni na jaře mladičcí GRETA VAN FLEET svou „Highway Tune“ vstříc rockerům všech generací a z jakéhokoliv konce zeměkoule. Dokonale zmáknutý ZEPPELIN (plus minus období pětky) coby startovní výstřel, není proto divu, že nejedno chřípí zavětřilo a obočí se povytáhlo, zvláště když nezůstalo u jediné skladby a do éteru a na sítě vtrhla sada čtyř pecek. „Myslím, že je to po všech stránkách dynamické EP,“ říká Josh. „Je na něm folk i rock’n’roll, vyplázne na vás jazyk i přinutí k zamyšlení, ,Flower Power’ je o nádheře lásky, ,Safari Song’ naše óda na blues, a titulní ,Black Smoke Rising’ historickou reflexí.“ A když chválou nešetřili kolegové, jako Alice Cooper, Nikki Sixx, či Steve Jones, ani novináři a hlavně fanoušci, začali někteří mluvit o bezmála o příchodu nového mesiáše.

GRETNA NEBO GRETA? A ODKUDŽE?

GRETA VAN FLEET pocházejí z pětitisícového amerického městečka Frankenmuthu ve státě Michigan, na sever od Detroitu a coby kamenem do Huronského jezera a Kanady dohodil. Polovinu obyvatelstva tvoří potomci německých přistěhovalců, desetinu polských, zatímco Anglán je každý osmý a Ir dvacátý. Trochu netradiční kotlík evropských národů. Říká se mu také malé michiganské Bavorsko, každý rok se ve Frankenmuthu totiž pořádají, s požehnání Mnichova, pivní Oktoberfesty. Když se podíváte na fotky, jen čekáte, kdy vyběhnou kožený kalhoty s padacími mosty a zajódlují. Muziku však zdejší usedlíci naštěstí poslouchají odkudkoliv, jak se dozvíme za chvíli.

Kapelu založenou v roce 2012 dnes tvoří bratři: zpěvák Josh Kiszka (1996), jeho dvojče, jinak též kytarista, Jake/Jacob, a o tři roky mladší bassboy Sam, plus Danny Wagner (1999), jenž po roce vystřídal původního bubeníka, Kylea Haucka. Kolem názvu nám hoši snaživě předkládají dva příběhy, zde je starší: „Zkoušeli jsme mnoho jmen, nakonec kohosi napadlo otevřít místní telefonní seznam, a tam stálo Gretna Van Fleet. Vynechali jsme ,n’ a bylo hotovo. Když jsme hledali, zdali má jméno nějaký význam, narazili jsme na ,Pýcha moře’ nebo ,Světlo oceánů’.“ A novější: „Ano, Gretna van Fleet existuje. Nikdy předtím jsme ji nepotkali. Měli jsme před sebou první velké vystoupení a název pořád nikde. Kyle Haucke šel zrovna za svým dědečkem, aby mu ukázal garáž, kde bychom mohli zkoušet. On mu ji otevřel, a pak povídá, že musí jít nařezat dříví pro Gretnu Van Fleet. Hned jsme se shodli, jak je to skvělé jméno, jen jsme vynechali ,n’, a už nám zůstalo. Za nějakou dobu jsme se ocitli na plakátech k jednomu festíku, a kdosi zavolal opravdové paní van Fleet, jestli tam prý hraje. Ona totiž kdysi bubnovala v jedné polské kapele. Přišla s manželem, poslechla si nás, a dala nám požehnání. Stali se z nás přátelé.“ Dobrý, ne? Mít po sobě pojmenovanou kapelu.

 K proklamovanému žánrovému záběru a kořenům zájmu o rock, folk a blues. „Hudebně se doplňujeme, Jake je rocker, Daniel vyznává soul, Sam má rád jazz a World music. Povahově jsme též různorodí, Dan je slušňák, Sam intouš, Jake romantik. A já … nevím,“ praví mluvčí a zpěvák kapely Josh. „Naši rodiče měli vedle obrovské sbírky vinylů i hudební nástroje roztrkané po celém domě, každou chvíli po některém sáhli a začali hrát. Vedli nás k zvídavosti nejenom v hudbě. Jednoho dne mi otec koupil takovou plastovou kytaru, hračku, a řekl mi, ať se naučím jakože hrát a pohybovat. Po čase jsem dostal elektrickou a nakonec svůj první červený Fender Squire a dvacetiwattové kombo Marshall,“ pokračuje Jake.

OHŇOVÉ POSELSTVÍ

GRETA VAN FLEET nedávno vydali 2 EP „From The Fires“, obsahující všechny čtyři skladby debutového EP „Black Smoke Rising“, vydaného v dubnu 2017, plus čtyři nové. „Všech osm skladeb sdílí téma lidské pospolitosti. Naše rodina a přátelé jsme trávili společně část každého léta na místě nazvaném Yankee Springs. Každou noc jsme sedávali kolem táborového ohně, hráli, zpívali a ti starší vyprávěli příběhy. Jak v dávných dobách, kdy se kmeny shromažďovali kolem ohně a naslouchali moudrým kmetům. Miloval jsem to. Přebal a titul desky jsou toho připomínkou,“ vzpomíná Josh.

Uštěpačně si k tomu povzdechnu: Většina mladých chodí své stařečky už jen kasírovat. Jejich příběhy a poučení berou útrpně jako nutné břímě k darované důchodcovské pětistovce. Kde jsou časy, kdy o závažných věcech rodiny rozhodovala také rada starších.

Když si listopadovou půlhodinovou nálož poslechneme na jeden zátah, musíme jako první konstatovat, že hlavové tóny sází Josh sebejistě a namachrovaně jako Robert Plant v osmašedesátém. Ve všech skladbách vystaví na odiv několik ekvilibristických oblouků a výkrutů nahoře na obloze. Přitom má každá své vlastní podbarvení, druhý plán v „Safarari Song“ například navozuje atmosféru stoneovské klasiky „Sympathy For The Devil“, v „Edge Of Darkness“ zase Jacobova kytara pendluje mezi Richardsem a Pageem. Poloakustická „Flower Power“ připomíná folkové nátisky trojky LZ i rozkvetlý sedmašedesátý v Americe. Doznívající hammondky pak v závěru promění náladu v návštěvu gospelové mše  venkovského kostela. „A Change Is Gonna Come“ z repertoáru Sama Cooka rezonuje jako osmiminutová Beth Hart s Bonamassou v jejich verzi I’d Rather Go Blind“ od Etty James. O „Highway Tune“ byla řeč na úvod, parádně šponovaná verze „Meet On The Ledge“ anglických folkařů FAIRPORT CONVENCTION je druhým výletem do vypůjčených šedesátek. „Talk On The Street“ – jednoduchá líbivá rocková písnička, kde LZ připomíná jen barva hlasu. „Black Smoke Rising“ ťahavá bluesárna s velkou porcí LZ a jejich bluesových učitelů.

Zaposloucháme-li se do GRETA VAN FLEET důkladněji, všimneme si jinotajné kytary, která opravdu nekopíruje Pageovu hru, samozřejmě až na typické zasekávané riffy, ale i ty jsou v podání Jacoba „umravněnější“, pokornější ve vztahu k bluesovým originálům praotců. Žádné ostré souboje guitar vs voice se nekonají. „Náš kytarista a hlavní skladatel Jake definuje kostru a základní riff, na kterém bude skladba založena. Poté nastupuje rytmika, nahraje základ. A až nakonec se přidává text a vokál,“ popisuje skupina svůj zaběhnutý tvůrčí postup.

POLIBEK SMRTI?

Nemá smysl zapírat, že velký rozruch kolem GRETA VAN FLEET je ponejvíce způsoben stále živým odkazem LED ZEPPELIN. Kdo se jej dotkne, okamžitě získá pozornost, může ale namísto slávy i zkamenět, jako když neopatrný rek pohlédl do očí Medúzy.

Jakmile Josh poprvé zaječí „ooh-mama“, skutečně se vám zhmotní před reproduktory zlatý bůh v plné síle a svěžesti. Ano, syrový nadržený Robert Plant v roce šedesát osm, byť na pódiu přešlapuje travolťácky zastřihlý čupřík, model maminčin sladký hodný hochJ

„Když se kapely připodobňují k LED ZEPPELIN, není to vždy v příznivém světle, jsou ale na světě horší věci, než takové srovnání,“ usmívá se Josh. „Samozřejmě, milujeme LED ZEPPELIN, jsou sprostě skvělí. Opravdu ale neexistuje jedno jediné album, které by na mě mělo zcela dominantní vliv. Zatraceně dobré muziky je spousta, mám rád Howlina Wolfa, Joe Cockera, Wilsona Picketta, dvojici Sam & Dave, dokonce i Johna Denvera a Gordona Lightfoota, samozřejmě i Boba Dylana.“ Sam dodává: „Naši rodiče poslouchali opravdu parádní hudbu, první co si vybavím, byli BEATLES a ALLMAN BROTHERS. A britská invaze doputovala v plné síle i k nám domů. Otec hodně poslouchal mimo již jmenované také Johna Lee Hookera, Roberta Johnsona, tedy vedle Howlina Wolfa další černé bluesmany. Vše zůstalo jako inspirace i v našich duších.“

Ve starších rozhovorech se vedle očekávaných objevují i překvapivá jména, jako například Demis Roussos. Úplně vidím, jak germánský soused Kiszků k nim nese coby present LP svého oblíbeného řeckého macka.

„Mezi naše vlivy patří také folk, keltská a indická hudba, i jazz,“ doplnila kapela v jednom z rozhovorů v roce 2013, kdy všem bylo kolem sedmnácti. Hodní a vnímaví hoši. Hvězdička do žákovské knížkyJ

Čím se tedy liší GRETA VAN FLEET kupříkladu od osmdesátkových KINGDOME COME a dalších slovutných Led Clones? Vztahem k blues a další muzice, může znít lakonická a přitom poměrně přesná odpověď. GRETA VAN FLEET těží bluesovou horninu z hlubin žánru, Lenny Wolf a další z blues odloupli slupku, vyleštili ji a metalicky vytvrdili. To ostatně platilo pro celou tehdejší módní vlnu napodobovačů LZ, do které spadl kdekdo, mimo jiné WHITESNAKE, GREAT WHITE, a ze které si nakonec dělal srandu Gary Moore s Ozzym v „Led Clones“. Ne nadarmo tehdy Robert Plant na dotaz ke KINGDOME COME vzkázal: „Pane Wolfe, tahle postel ještě nevychladla.“

Sáhnout si na LED ZEPPELIN ovšem láká i dnes spoustu muzikantů, byť z daleko pestřejšími azimuty než hard & heavy osmdesátníci. Někdy se ve sparkovské nadílce sejde hned několik takových pokusů najednou. Například na podzim 2014 to byli CROBOT, TEA PARTY, ROYAL BLOOD, z nichž se svým mládím podobali GRETA VAN FLEET nejvíce první jmenovaní. Byli tvrdší, masivnější, soudobější, ale – neměli svého Planta. Takže smůla. Bonamassa po poku s Ben Hart samozřejmě hrají vyšší muzikantkou ligu, jejich vrcholové pojetí tvrdého blues se hlásí k prvotním inspirací, nenavazují přímo na LED ZEPPELIN, spíš se postavili vedle nich. To mládenci od jezer bodují zejména svou mladistvou muzikantkou čistotou, prostou všech kalkulů, jejich LED ZEPPELIN je jejich, je to hudba jich samých. „Nejsme repliky, hrajeme jak cítíme,“ zdůrazňuje Josh Kiszka.

 

ZÁŘNÁ BUDOUCNOST?

Zatím se daří. „Higway Tune“ se objevila na vrcholu severoamerických rockových žebříčků, k tomu miliony poslechů na Spotify, plus ještě více shlédnutí klipu na Youtube, turné na obou stranách Atlantiku, doma i ve staré evropské domovině předků…

Do cíle a k revoluci je však daleko, už jen proto, že svět soudobé rychlootáčkové hudby se potácí od ničeho k ničemu, a nebýt starých fláků a receptů, nebylo by pomalu co poslouchat. Další a další generace posluchačů nemají ke své oblíbené hudbě hlubší vztah, jeden klik a naládují flešku další várkou melasy. Žádné sbírky, bádání, rituály, opravdové fandovství. Obávám se, že bigbít už nikdy nebude vládnout světu hudby.

Nicméně, Josh věří, že se blíží velká změna a rock bude opět znít z rádií po celých Spojených státech, že nebude muset „ladit“ své osobní playlisty jen na Spotify, ale že gruntovní kytarovou muziku bude opět možno poslouchat i na komerčních rozhlasových stanicích.

Nadějí je mu zřejmě různorodé publikum, scházející se na koncertech. Jak říká Jake, od osmi do osmdesáti. Vedle generace pamětníků, kterým GRETA VAN FLEET svou muzikou zažehnou jiskru v oku, najdou cestu na koncert i školáci, rockeři, čili svým způsobem generační vyděděnci.

Kvartetu vyhovují kluby i stadiony. „Naše hudba je z principu hlasitá, a někdy musíme v malých prostorách trochu ubrat, zase máme ale blíž k publiku, sdílíme společnou energii, máme oční kontakt. Na stadionech nás fascinuje pohled na tu masu lidí a možnost hrát hlasitě bez omezení,“ říká Jake.

Přejme sobě i klukům aby to vyšlo! Rokenrol navěky! Vzhůru ke hvězdám!

–

Nedá mi to, abych na závěr nevzdal hold otevřeným mladým hlavám bratří Kiszků, kteří jdou svou profesní i životní cestou s nadšením a bez jakýchkoliv rasových či jiných předsudků. Inspirací i cílem je jim celý svět. Svět lidí.

-

 

Diskografie:

EP „Black Smoke Rising“ (duben 2017)

2EP „From The Fires“ (listopad 2017)

 

Sestava:

Joshua Kiszka – zpěv; Jacob Kiszka – kytara; Samuel Kiszka – baskytara, klávesy; Daniel Wagner – bicí

Jaromír Merhaut pro Spark 2018

NEBESKÁ POUŤ GRETA VAN FLEET ZEPPELIN

GRETA VAN FLEET
Anthem of the Peaceful Army
REPUBLIC    49:34
Hard Rock      USA
 
Skladby: Age of Man; The Cold Wind; When the Curtain Falls; Watching Over; Lover, Leaver; You’re the One; The New Day; Mountain of the Sun; Brave New World; Anthem; Lover, Leaver (Taker, Believer)
Obsazení: Joshua Kiszka – zpěv; Jacob Kiszka – kytara; Samuel Kiszka – baskytara, klávesy; Daniel Wagner – bicí
 
Klenutá hardrocková árie, „Age Of Man“, ukáže směr, jímž by se v budoucnu mohli GRETA VAN FLEET při svém odpoutávání se od stínu LED ZEPPELIN, byť v textu na legendární čtveřici „nenápadně“ odkazuje. Táhlý melodický nápřah, brutální hammondy, nervní housle, střídmá kytara, drsanská  vokalíza vysoko v oblacích – to vše mi evokuje spíše PAVLOV’S DOG v plné síle jejich debutového alba „Pampered Menial“ než cokoliv od KLADIVA BOHŮ. Trochu škoda, že objevnou polohu nechali mládenci odeznít a od „The Cold“ opět valí svou osvědčenou (a stále výtečnou) verzi CEPELÍNA, byť se párkrát nálady otevíráku dotknou. („You’re The One“). Těžko říci zdali najdou kdy odvahu rázně vykročit z kruhu očekávání a kalkulací. Přeci je zde nebezpečí spadnutí do pasti led-clones, KINGDOM COME by mohli vyprávět.
GRETA VAN FLEET ale zatím nenechávají nikoho na pochybách, že hrají jak jim zobák narostl a přirozenost velí. Díky citu pro blues, zajímavým kompozičním nápadům, občasným aranžérským odbočkám a – co si budeme namlouvat – hladu rockových fanoušků všech generaci po gruntovní hardrockové muzice, evokující přelom šedesátých a sedmdesátých let, vystoupalo „Anthem of the Peaceful Army“ na medailová umístění vícera světových žebříčků!
Samozřejmě, že se vede vášnivá debata mezi těmi, co jakýkoliv pokus vyvolat zpět ducha LED ZEPPELIN berou jako svatokrádež a častokrát jen obelhávají sami sebe, když hlásají, jak se jim GRETA nelíbí, a rockery, co jsou prostě vděčni za muziku vyvěrající ze stejných kořenů jako jejich posluchačská vášeň. Byť pár let po šedesátce, hlásím se s radostí mezi poslechem GRETA VAN FLEET omládlé.
 
Jaromír Merhaut (Spark 2018)