LED ZEPPELIN: GENIÁLNÍ VZDUCHOPLAVCI (VZLÉTÁME!)

Motto:

Vzpomínáme 100 let republiky i konce první světové války, půlstoletí od srpnové okupace i přistání člověka na Měsíci. Proč tedy neoslavit

50. NAROZENINY METALU! 
S nadsázkou i bez, usměvaví i zadumaní nasedneme do těžkotonážní vzducholodi a vzlétneme v našem speciálu o LED ZEPPELIN prozkoumat okolnosti i zásadní momenty kolem Velkého rockového třesku: první album, co mu bezprostředně předcházelo, jaké pozdvižení způsobilo ono samé i kapela na pódiích. Dovíte se, jak na dějinné okamžiky vzpomínají vzácní čeští pamětníci, kteří u toho byli přímo v ohniscích dění, Anglii i USA! A ve zvláštním vydání Klenotů se porozhlédneme po půlstoletí úkazu, zvaného Led Clones.
 
Co se naopak v dnešním čísle nedočtete? LED ZEPPELIN byli, jsou i budou ve Sparku vítanými hosty. V Galerii titánů jsme před šesti lety zavzpomínali na všechna alba i zásadní osoby kolem, přidali vše podstatné k čerstvé Celebration Day, nezapomněli na sedmdesátiny Jimmyho Page, rozebrali v Historické studni detailně Physical Graffiti i vliv LED ZEPPELIN na NWOBHM, potažmo metal vůbec, průběžně recenzovali knihy o kapele i sólové desky Roberta Planta, atakdále, atakdále. Nic z toho nebudeme opakovat.
 
Dnes naši sparkovskou stavebnici LED ZEPPELIN doplníme o vícestránkový monument, zaměřený na sice krátké, ale o to zásadnější období mezi léty let 1968 a 1969.

SPIKLENCI NA PALUBU, VZLÉTÁME!
Když kapitán Jimmy Page v létě šedesátého osmého sám sobě zavelel a vydal se hledat členy posádky, rovnocenné parťáky, s nimiž plánoval ohromit svět, možná ani – byť vyznavač a milovník temného nadpřirozena – netušil, jak magickou sestavu dal dohromady a jaké síly uvolnil.
První zkouška sestavy Page – Plant – Bonham – Jones se odehrála na Gerrard Street 39 v Londýně 12. srpna 1968. Některé zdroje uvádějí pondělí o týden později, devatenáctého, jiné pak pátého. V každém případě lze pondělní zkoušku považovat za okamžik vzniku LED ZEPPELIN. Jak na onen den vzpomínali aktéři?

JOHN PAUL JONES (1990): „Poprvé jsme společně hráli v malé místnosti v suterénu, kde je dnes asijské bistro. Komba, bicí, dveře a my. Víc se nevešlo. Dívali jsme se na sebe – co budeme hrát? Nic nebylo domluveno. Hráli jsme mj. staré číslo Yardbirds, ,Train Kept a Rollin’’. Místnost explodovala. Když jsme dohráli, tak jsme se sami sebe ptali: ,Bylo to opravdu tak dobré?’“ 
ROBERT PLANT (1990): „Vybavuju si malou místnost, bylo v ní horko, a znělo to velmi dobře – cítil jsem vzrušení, opravdu, že se něco děje se mnou i ostatními v místnosti. Zároveň jsme cítili, že bychom měli být velmi opatrní, abychom ono kouzlo okamžiku neztratili. Pozoruhodné. Moc.“ 
 JIMMY PAGE (1990): „Na konci jamu jsme věděli, že se To opravdu děje, opravdu elektrizující. Vzrušující je to slovo. Všichni byli konsternovaní momentem. Byli jsme čtyři individuality, ale naše kolektivní energie vytvořila pátý element. Hrom, blesk, prostě wow. Odjeli jsme odtud a začali hned zkoušet na album.“
JOHN BONHAM (1972): „V ten den se nám dařilo. I když spolu hrajete poprvé společně, můžete poznat, jak to půjde. A bylo to dobré - opravdu opravdu dobré. V té době jsem ale netušil, čeho všeho dosáhneme.“
 
Jak vidno, mystérium LED ZEPPELIN udivilo i samotné muzikanty, zkušené studiové matadory, otce stvořitele Jimmyho Page a fachmana Johna Paula Jonese, i nažhavené talentované novice, akrobata Roberta Planta a kováře Johna Bonhama.

PŘISTÁVÁME!

LED ZEPPELIN naživo bylo vždycky velké a žhavé rozporuplné téma. Převažovalo obrovské nadšení, jen občas se objevily i rozpaky, viz autentická vzpomínka Alexandera Goldscheidera. Je pravdou, že kvalita koncertů zpočátku občas zakolísala, na což v našem výčtu ohlasů poukazují například Richard Cole i Ian Anderson. Když se ale zaposloucháme do live bonusů nového vydání jedničky, můžeme jen uznale pokývat hlavou.

Než LED ZEPPELIN začali plnit zámořské stadiony, vydali se, ještě coby NEW YARDBIRDS, prozkoumat terén ve Skandinávii i doma. Nevítali je davy ani nažhavení fanoušci, vzbuzovali spíše zvědavost i lehkou nedůvěru než velká očekávání.

 

7. ZÁŘÍ 1968: PAGE-PLANT-BONHAM-JONES POPRVÉ

Jakékoliv poprvé se může odehrát jen jednou. V případě LED ZEPPELIN se iniciačního prožitku dostalo po zásluze mladým Dánům, kteří připravili kapele nádherné uvítání a vůbec neřešili, kdo je či není na pódiu.

–

Jako každou sobotu v průběhu sezóny se v studentském klubu Egegård v Gladsaxe (na předměstí Kodaně) konal 7. září 1968 Teen Club. Ten večer byli ohlášeni THE NEW YARDBIRDS. Před samotným koncertem zavládlo mezi organizátory a zasvěcenými fanoušky tak trochu zklamání. Dověděli se, že z jejich oblíbené kapely nastoupí pouze jeden z členů „starých“ YARDBIRDS – Jimmy Page. Bude nový kvartet srovnatelný?

Dnes víme, že těm asi 1200-1400 mladých návštěvníků se poštěstilo být svědky milníku rockové historie.  Ano, koncert v aule Egegårdově škole byl prvním veřejným vystoupením sestavy Jimmy Page, John Paul Jones, John Bonham a Robert Plant. Čtyři týdny po první zkoušce!

Prezident klubu, Lars Abel, jenž představil skupinu, musel její jména číst z taháku. I tak vyrobil z Planta Plata. Vzpomíná, jak k velké radosti dobrovolníků připravujících sál na večer, v něm celé odpoledne kapela zkoušela a jak byli nakonec z nové kapely všichni nadšeni.

Za to, že si dnes můžeme užít aspoň něco z intenzity a atmosféry onoho památného večera, musíme poděkovat mladým fotografům. Jørgen Angel se stal slavným, a o svém setkání s LED ZEPPELIN i životě rockového fotografa vydal knihu. Karsten Schmidt se nedá dohledat. 

V říjnovém čísle Teen Club Nyt (časopis Gladsaxe Teen Clubu) recenzent Bent Larsen napsal: „Anglická skupina YARDBIRDS téměř celé odpoledne zkoušela svůj nový set, takže když vstoupili na scénu, byli opravdu nažhavení ukázat všechno co umí. Jejich hudba i výkon byly naprosto bezchybné dlouho po zatažení opony pekelně doznívaly v uších. Dovolte mi zejména vyzdvihnout Jimmyho Page, které se skvělým způsobem propojil s třemi novici a za svá kytarová sóla sklízel obrovský potlesk. Můžeme tedy konstatovat, že noví YARDBIRDS jsou přinejmenším stejně dobří jako staří.“

4. ŘÍJEN 1968: TAJNÝ BRITSKÝ DEBUT

„Publikem se neslo: ,Kde jsou YARDBIRDS? Kdo to je?’ Po pěti minutách všichni křičeli: ,To je skvělé!’ A zapomněli na YARDBIRDS. Nikdo neznal jméno LED ZEPPELIN, ,Jo, tohle jsou NEW YARDBIRDS!’“ Charlie Foskett (návštěvník)

Když v pátek čtvrtého října 1968 návštěvníci tanečního sálu kavárny Mayfair v Newcastlu čekali na vystoupení, všichni měli za to, že uvidí YARDBIRDS. Místo toho netušíce viděli budoucnost rock’n’rollu, a jen někteří osvícení zavětřili…

–

Inzerát koncertu YARDBIRDS v newcastleské Mayfair Ballroom, nezpůsobilo to na severovýchodě, natožpak jinde, žádné pozdvižení. A překlepu Paige si všimnul málokdo.

Pár starších Top 10 hitů, kariéra na sestupu, kapela minulosti.

Nikdo nevěděl o rozpadu YARDBIRDS několik měsíců předtím.  A tak stodvacítka lidí, která se nakonec v Mayfair sešla, měla za to, že jde o první vystoupení dalšího britského turné YARDBIRDS. Stafáž měli obstarat regionální NEW YORK PUBLIC LIBRARY, kteří nahradili původně avizovaného Terryho Reida, JUNCO PARTNERS a DOWNTOWN FACTION.

 

Jak na bezmála zapomenutou událost dnes vzpomínají aktéři?

Jimmy Page: Původně jsme se ohlašovali jako NEW YARDBIRDS, abychom zachovali určitou kontinuitu.

Brian Greenaway (manažer Mayfair, 1966-71): Páteční večery jsme často mívali v sále 2 500 lidí. A hrály u nás některá opravdu velká jména, jako třebas THE WHO.

Fraser Suffield (promotér): V 60. a 70. letech jsem promoval v Mayfair nemálo show. Počátkem roku 1968 jsem u agentury Sherry-Copeland zabukoval YARDBIRDS. Vstupenky byly v předprodeji za 10/6 [asi 52p]. Kapela mě stála £ 75 nebo £ 100.

Bob Sargeant (klávesák, JUNCO PARTNERS): Koncerty v Mayfair obvykle měly dramaturgii postavenou na jedné zavedené „celonárodní“ kapele, další nadějné a dvou místních. JUNCO PARTNERS šli jako první, následovali DOWNTOWN FACTION, NEW YORK PUBLIC LIBRARY a nakonec NEW YARDBIRDS.

Terry Reid: FANTASIA a já jsme zrovna byli s CREAM na jejich rozlučkovém americkém turné a nemohli tedy vystoupit, jak bylo původně plánováno. Guláš v termínech.

Tez Stokes (kytarista, NEW YORK PUBLIC LIBRARY): Koncert jsme dostali přiklepnutý týden před představením. Že hrajeme před THE YARDBIRDS, jsme zaregistrovali až na místě.

Ray Laidlaw (bubeník, DOWNTOWN FACTION): Byli jsme progresivní bluesová skupina. Obrovský vliv na nás měla deska „Five Live Yardbirds“. YARDBIRDS se hodně od té doby změnili, přesto mě zajímalo je vidět a slyšet.

Fraser Suffield: Předtím jsem se s YARDBIRDS osobně nikdy nesetkal, takže když přišli, představili jsme se. Rozhodně jsem neřekl: „To není skupina, kterou jsem rezervoval.“

Tez Stokes: Setkali jsme se s Jimmym Page několik let předtím, když hrál v NEIL CHRISTIAN’S CRUSADERS. Byl respektovaným kytaristou, velmi tichý, uzavřený a plachý. Johna Paula Jonese pamatuju, kdy byl baskytarista v kapele Tonyho Meehana. Té noci říjnové noci z pátka na sobotu přespal u nás, protože měl ráno schůzku s producentem Mickiem Mostem.

Charlie Foskett (návštěvník): Den předtím jsem nesl do Barrettova obchodu s hudebními nástroji v centru Newcastlu na prodej svou baskytaru Ampeg. Mezi regály se procházel John Paul Jones. Nevěděl jsem, kdo to je, obsluha ale ano: „To je on!“ Kdo? Říkám si. „John Paul Jones. Bude hrát zítra v Mayfair.“ Aha. Pak John hmátnul po mé base a začal hrát linku z „Whole Lotta Love“, což jsme samozřejmě v tu chvíli nikdo mimo něj netušili. Povídám mu, že to zní skvěle. Má baskytara však vůbec ne, přeháněl jsem. Dal mi 14 liber a odkráčel s nástrojem pod paží.

Charlie Harcourt (kytarista, JUNCO PARTNERS): Před vystoupením se někdo z kapely nebo jejich roadie ptal, jestli si můžou půjčit naše klávesy. Řekli jsme jim ne.

Bob Sargeant: Nepamatuju si, že by John Paul Jones hrál té noci na klávesy. To asi byl důvod proč. Musel jsem být v baru, když požádali o způjčení, protože bych jim řekl ano.

Charlie Foskett: NEW YARDBIRDS nevzbuzovali na plakátech žádné velké očekávání, pod jevištěm bylo ale plno.

Ray Laidlaw: Nepamatuji si, že by ten koncert měl nějakou extra návštěvnost. YARDBIRDS byli tou dobou už stará vesta. Do Mayfair ale chodilo dost lidí pravidelně bez ohledu na to, kdo zrovna hraje.

Tez Stokes: Stál jsem před začátkem vpředu a rozhlížel se. Někteří lidé seděli na balkoně a dívali se shora.

Charlie Foskett: Jones byl na levé straně otáčivého pódia před stříbrným kombem Fender Bassman. Vypadal naprosto v pohodě.  Vedle něj soustředěný Page se svým Les Paulem. Nepoužívali monitory. Bonham jodpočítal „Jeden, dva, tři, čtyři,“ a už to jelo.

Charlie Foskett: Publikem se neslo: „Kde jsou YARDBIRDS? Kdo to je?“ Po pěti minutách všichni křičeli: „To je skvělé!“ A zapomněli na YARDBIRDS. Nikdo neznal jméno LED ZEPPELIN, „Jo, tohle jsou NEW YARDBIRDS!“

Charlie Foskett: Kapela byla úžasná. Spousta energie a riffů.     

Ray Laidlaw: Robert mě moc nepřekvapil. Byl docela fajn. Bonham byl sakra dobrý. John Paul Jones se držel v pozadí a Jimmy Page fantastický. Skupina jako celek se mi ale nezdála úplně sehraná.

Bob Sargeant: To, co hráli, se mi zdálo podobné Beckovu „Truth“.

Ray Laidlaw: Page ten nový projekt založil jako odpověď na JEFF BECK  GROUP. Věděl, jak úspěšní byli USA, a chtěl podobně prosadit svůj model. Nebyl bych překvapen, kdyby po každém vystoupení fungoval v šatně jako trenér fotbalového týmu: tam přidat, tam ubrat, tohle vynechat…

Bob Sargeant: Hráli věci z éry YARDBIRDS, například „You Shock Me“, zpívanou na „Truth“ Rodem Stewartem. A taky předvedli „Communication Breakdown“ a několik dalších skladeb, co se objevily na prvním albu Led Zeppelin.

Charlie Foskett: Byli hlasití jak jim jen jejich komba umožňovala. Hráli na plný plyn.

Tez Stokes: Když Jimmy Page zahrál vsedě své dlouhé kytarové sólo, byl zbrocen potem. Coby kytarista jsem se mu velmi pozorně díval na prsty. Ohromil mě.

John Porteous (prodejce v Tyneside): Můj přítel, John Gourley, byl největším  místním sběratelem čehokoliv od YARDBIRDS. V pátek večer očekával, že uvidí sestavu kolem Keitha Relfa. Vydržel tři nebo čtyři čísla a pak šel do recepce, kde se ohradil, že na jevišti nejsou inzerovaní YARDBIRDS, a žádal zpátky vstupné. Spolu s pár dalšími odešel.

Charlie Foskett: Po poslední skladbě Page a spol. zahlaholili: „Děkuji vám a dobrou noc!“ Pódium se točilo a byli pryč.

Fraser Suffield: Po koncertu jsem se vydal do zákulisí vyplatit peníze samotné skupině, neměli s sebou žádného manažera.

Brian Greenaway: Jakmile dostali zaplaceno, odjeli hned v dodávce zpět do Londýna.

Ray Laidlaw: Koncert byl v pořádku, ale nebyli to ještě ti obrovští LED ZEPPELIN, jimiž se stali krátce poté.

Jimmy Page: Došlo nám, že pracujeme pod nepravým jménem. Věci šli tak rychle dopředu, že jsme se brzy ocitli daleko za hranicemi, kde skončili YARDBIRDS. Dohoda byla rychlá: nemá smysl držet dál při životě značku NEW YARDBIRDS.

 

SETLIST: Communication Breakdown, I Can’t Quit You Baby, You Shook Me, Dazed & Confused,  Babe I’m Gonna Leave You, How Many More Times.

CO SE STALO POTÉ?

Šlo se nahrávat, britské kluby vystřídalo na vánoce první americké turné, zakrátko vyšlo eponymní debutové album. Z DOWNTOWN FACTION se stali LINDISFARNE. Mayfair byl zbourán v roce 1999, nahradilo jej parkoviště.

 

ZIMNÍ OČUCHÁVÁNÍ: AMERIKA POPRVÉ

Dobýt Ameriku byla pro britské kapely vždy metou největší. Ne všem se to podařilo. Jak ale začerstva vzpomínal v dobovém rozhovoru s Petrem Sísem Robert Plant, LED ZEPPELIN nalezli za Atlantikem své publikum okamžitě, přestože de facto vyjeli coby náhražka za JEFF BECK GROUP.

–

První koncert se odehrál na Štěpána v Denveru a pokračovalo se v podstatě bez přestávky až do šestnáctého února 1969. V průběhu turné vyšla jednička, promo kousky rozeslal Peter Grant v předstihu vybraným rozhlasovým stanicím. Zpočátku jen otevírali pro hlavní hvězdy, SPIRIT, VANILLA FUDGE, dokonce ani nebyli na plakátech či vstupenkách! V novém roce se stal na čtyři koncerty v losangeleském klubu Whisky-A-Go-Go jejich dalším parťákem Alice Cooper. Po přestěhování do San Francisca načtyřikrát předskakovali ve FilmoreWest Country skupině Joe & THE FISH. Na přelomu ledna a února stanuli v New Yorku LED ZEPPELIN dvakrát vedle IRON BUTTERFLY. Při druhém vystoupení už prý publikum skandovalo: „Ať Butterfly odletí do prdele!“ JETHRO TULL a LZ vystoupili poprvé společně v Chicagu 7. a 8. února 1969.

STEVE PERRY (JOURNEY)

Příběh začal nabírat na obrátkách, když LED ZEPPELIN dorazili do San Francisca a odehráli pár zkušebních koncertů, ještě předtím, že natočili svou debutovou desku. Akci zahajovali BIG BROTHER & THE HOLDING COMPANY s Janis Joplin u mikrofonu. Robert Plant ji pozorně sledoval. Když se soustředíte na zpěv, dojde vám, že v jeho hlasovém projevu slyšíte stopy Janis. Já miluju Robertův hlas. Byl jedním z prvních, kteří přišli s ideou absolutní síly v hlasu.

 

ALICE COOPER

S LED ZEPPELIN jsme hráli v baru Whisky-A-Go-Go, který pojme asi třista lidí, což nám bohatě stačilo, protože nás stejně nikdo neznal. Celá kapela tehdy měla chřipku, takže se po většinu času klepala v backstage. Ale stejně byli výborní. Jimmy Page býval členem THE YARDBIRDS, což nám imponovalo. Ale rádi jsme poznali i další kluky. Měli jsme hrát jako druzí, ale začali jsme, protože Jimmy byl přece v THE YARDBIRDS, což je pojem.

 

CARMINE APPICE (VANILLA FUDGE)

Úplně první koncert, který jsme s LED ZEPPELIN absolvovali, byla show v Denveru v Coloradu na konci prosince 1968. Line-up byl LED ZEPPELIN, SPIRIT a VANILLA FUDGE. Bylo vyprodáno. Šli jsme se na jejich zahajující set podívat z publika. Byli úžasní, ale lidé křičeli, ať zahrajeme my. Ale nakonec si je získali. Byli hrozně variabilní. Něco od nich znělo jak country, něco jak reggae a něco jako čistý rock. A něco jako heavy metal…

 

RICHARD COLE (první tour manažer LZ)

Nehráli zas tak často. Jejich první vystoupení ve Státech byla trochu rozpačitá a tisk je zrovna moc nechválil. Robert zpíval tehdy bosý, vždycky byl takový prašivý hipík. Ale když jsme je dostali do NY, tak už byli v pohodě. Bylo vidět, že udělají díru do světa.

 

JAY JAY FRENCH (TWISTED SISTER)

Byl jsem na jejich show ve Fillmore East 31. ledna 1969. Ten večer mě zajímali jenom IRON BUTTERFLY, kteří měli hrát nakonec. První začali gospeloví PORTERS POPULAR PREACHERS. Po nich šli ZEPPELINI. Dostali mě. Page hrál na Telecastera a přehráli celé první album. V jednu chvíli Robert odložil mikrofon a zpíval z plných plic. Přesto jeho hlas naplnil celý prostor. Naprosto šílené. Hned další den jsem si cestou do školy koupil jejich album. V roce 1988 jsem měl tu čest být na večeři s Robertem. Vyprávěl mi tenkrát, jak byl Bonham hotový ze sóla Rona Bushyho v „In-A-Gadda-Da-Vida“. Nevybavuji si ho, ale je jisté, že LED ZEPPELIN si hlavní hvězdu večera tehdy namazali na chleba.

 

ACE FREHLEY (KISS)

Jejich show ve Fillmore East mi změnila život. Bylo mi akorát 16, když mě zpěvák mé tehdejší kapely upozornil, že tady bude hrát nová kapela, kterou musím vidět. Asi týden nebo dva před koncertem jsem se dostal k jejich albu a totálně si ho zamiloval. LED ZEPPELIN používali bedny od Rickenbackera, které byly vzácné. Page ale nehrál na Les Paulku, používal Telecastera. Na hlavní hvězdu večera odešla půlka lidí pryč, ale jejich set lidi bral. Jak moc bych si přál, kdyby tehdy někdo set natáčel, byl tak úžasný. 

 

MARKY RAMONE (RAMONES)

Poprvé jsem je viděl ve Fillmore East. Bylo mi 13 nebo 14. Znal jsem borce u vlezu a on mě tehdy pustil zadara. Byli naprosto fenomenální. Sfoukli jak svíčku všechno, co přišlo před nimi. Hendrixe, CREAM, prostě všechno. Bonhamova bicí sada, Pageovy triplety, Plantův rozsah, všechno bylo bombastické. A nesmím zapomenout na Johna Paula Jonese, to byl panečku basák. Jejich písničky měli sedm minut, žádné dvě minuty.

 

 

NAPODRUHÉ: JARNÍ AMERIKA U NOHOU

Později v roce 1969, po krátké šňůře po skandinávských a britských klubech (včetně koncertu v Roundhouse v Londýně 5. dubna), se LED ZEPPELIN vrátili v polovině dubna do USA. Tentokrát sdíleli pódium mj. s THE WHO, GRAND FUNK RAILROAD nebo THREE DOG NIGHT. Do konce května odehráli na tři desítky koncertů. Těšili se, protože zejména v Anglii stále nebyli proroky.

 

DON BREWER (GRAND FUNK RAILROAD)

GRAND FUNK hráli na Atlanta Pop Festivalu s LED ZEPPELIN v roce 1969. Obě kapely byly upsané u Premier Talent agentury Franka Barsalony, tedy u starého mafiána hudebního byznysu, haha. My začínali show. Jednou jsme lidi dostali fakt do varu. Ale to se moc nelíbilo jejich manažerovi Peteru Grantovi. Běžel za naším tour managerem a řval na něj, že chce abychom hned vypadli z pódia. Terry Knight odmítl a řekl, že máme ještě dvě písničky. Tak nám prostě vytáhli šňůry z beden. Tím vše skončilo, vyškrtli nás ze zbytku tour.

 

PAUL STANLEY (KISS)

Viděl jsem ZEPPELINY v létě v době mezi prvním a druhým albem. Hráli v New York State Pavilionu. Podle mého odhadu tam tehdy byli necelé dva tisíce lidí. Předvedli naprostou parádu. Pamatuji si, jak jsme tehdy šli s kámošem z koncertu, podívali se na sebe a řekli si, že nebudeme nic říkat, protože bychom tu nádheru stejně nedokázali vystihnout. LED ZEPPELIN byli sexy, byli bezohlední, byli nebezpeční.

                                         

RIC LEE (TEN YEARS AFTER)

Hráli jsme na Singer Bowl Music Festivalu s LED ZEPPELIN v červenci 1969. VANILLA FUDGE byli tehdy hlavní hvězdou a THE JEFF BECK GROUP s Rodem Stewartem byli hlavní předkapelou. Najednou pro mě přiběhl Bonzo a povídá: „Jdem na stage.“. Na pódiu byli v tu chvíli Rod Stewart, Robert Plant, Jimmy Page, Jeff Beck a tři basáci. Bonham začal bušit do bicích, já se chytil kotle a všichni dohromady jsme hráli nějaké klasické blues. Bonzo už byl dost v ráži a tak se začal postupně svlékat a nakonec hrál docela nahý, což bylo sousto pro policii. Richard Cole a Peter Grant ho ovšem čapli a odtáhli do zákulisí, kde mu zpátky narvaly kalhoty, než stačili policajti milého Johna sebrat.

 

ROGER DALTREY (THE WHO)

Když se ZEPPELINI objevili, bylo to fantastické. Dělali nám support při květnovém koncertu v Marylandu. Stál jsem při jejich setu na kraji stage a byli fakt úžasní. Byli jako derivát CREAM, ale mnohem výživnější. Robert byl fakt zpěvák rozený pro rock’n’roll. Jack Bruce byl spíš bluesový a jazzový. LED ZEPPELIN měli v sobě strašně moc síly. Všichni na scéně byli tehdy takoví unavení, i Hendrix se spíše sunul k jazzu, ale LED ZEPPELIN rozbouřili stojaté vody.

 

IAN ANDERSON

Hrávali jsme jako první. Koncerty byly v arénách napříč Amerikou a vždy jsme dostali pětatřicet minut. A byli jsme spokojení, protože jsme vždy shrábli prachy a pelášili na hotel, kde jsme ještě stihli popít na baru. LED ZEPPELIN měli větší crew, ale jinak jsme si byli celkem podobní. Nesmíme zapomínat, že oni i my jsme měli svoje kořeny ve folkové muzice. Samozřejmě „Stairway to Heaven“ je dlouhá skladba s různými zákrutami od akustických pasáží po velké rock’n’rollové momenty. Působivá věc, které nechybí prvky dramatu. LED ZEPPELIN mívali i určité výkyvy. Jednu noc byli famózní, ale další večer trochu vyhořelí. Stávalo se to, když jim něco nefungovalo. Především Jimmy Page byl hodně choulostivý. Když mu na kytaře cosi neladilo, upadal až v deprese. V takových momentech jsme měli navrch, ale když byli ZEPPELINI ve formě, nikdo v publiku si z našeho setu nic nepamatoval.

Jaromír Merhaut pro Spark 2019 (nezkrácená verze, konec první části)