RAINBOW 1976: DUHY ZÁŘ I ODVRÁCENÁ STRANA
Rising je jedním
z největších monolitů hard&heavy scény. Vztyčil se na obzoru uprostřed
punkového běsnění jako společný maják starého hardrocku i nového heavy metalu.
Z dovolené
v šestasedmdesátém jsem do kasína přivezl mimo klobás a kocoviny i pásek
s čerstvou dvojkou Blackmoreovy Duhy. Hned druhý den večer se v „mém“
kinosále pořádala pro zvané spolubojovníky párty. Volume doprava, uragán
decibelů, speed-spaad tempo, červené bopo světlo, my na pódiu před plátnem,
namísto řepy vlající ručníky a pevné zavařovačky, tepláky rozpárané do zvonu,
košťata, minimax, kýble, k tomu vrcholová zalamovaná gymnastika.
Grandiózní finále, do extáze opakovaná houpavá figura Stargazer a nekonečný úprk A Light
In The Black, stav blaženého šílenství. Poslední Ritchieho riff a Cozyho
buch, sesun na prkna, chrochtot vespolek.
Budiž světlo.
Stál u vchodu jako přízrak. Major Franc, kovaný dělnický kádr co pamatoval
druhou světovou, vítězný únor, Gottwalda, Zápotockého a jinou rudou sběř, a teď
jen nepřítomně zíral skrz nás někam do sibiřských dálav. „To bude Průser!,“ říkáme
si. A on netasí kvér, ani neháže granát, beze slova se pomalinku otáčí a
sklesle odchází chodbou, je menší a menší a ještě menší, až se rozplyne do
nicoty. Právě přišel o všechny iluze, neboť i jeho opozdilé mysli došlo, že s touhle
sebrankou prohnilý Západ nikdy nedobude...
DUHA BEZ ELFŮ
Probuzený Jimmy Bain
„Vezměte
Jimmyho do města. Je to chlap k pomilování. Jděte ven a užijte si trochu
legrace,“ ponouká Ritchie 16. prosince 1976 v suterénním disco baru
tokijského Hiltonusvé své spoluhráče při závěrečné pařbě šestiměsíčního turné.
V hlavě už ale kytarový černokněžník přemítá kým Baina nahradí. A tak
zanedlouho Jimmy nakráčí do kanclu, aby se domluvil na podrobnostech dalšího
fungování, a dozví se, že jeho služeb již netřeba.
A přitom před pouhým
rokem… Jimmy vzpomíná. „Bylo to někdy v září 1975, když mi ve tři
v noci zazvonil telefon. Na druhém konci byl můj kamarád, roadie Fergie,
„Hele, jsem v Los Angeles u Ritchie Blackmorea, shání nového baskytaristu,
blablabla, dám ti ho k telefonu, a já najednou mluvím se svým idolem, a
rovnou celou hodinu. Ptá se mě, kde budu příště vystupovat. A že se na mě
přijede podívat!“
Ritchie byl
mužem činu, neváhal, nasedl do letadla a spolu s Ronniem Jamesem Diem
odletěl do Londýna poslechnout si Harlot, v nichž Bain v té době
basoval, a v nichž náhodou bubnoval i Blackmoreův parťák z dob
Mandrake Root, Ricky Murino. Jenže právě ten se z nervozity posílil tolika
guinnessy, že nebyl schopný pořádně hrát. Jimmy Bain šílel, „Koukám na podlahu,
a tam všude plechovky od piva. Takže jsem zpíval, hrál na basu a lítal po
jevišti jako zběsilý, jen abych představení nějak zachránil.“ Po příchodu do
šatny vzteky rozbil baskytaru o stěnu. „Najednou se otevřely dveře, a tam
Ritchie. Než jsem se stačil omluvit za pódiový trapas, říká: ,Kapela tě
přinutila hrát skvěle’, a já byl v sestavě Rainbow!“
Cozy, z Ritchieho kozy
Během dvou
týdnů Bain odlétá do L.A., aby se připojil k dvojici Blackmore-Dio při hledání
nových spoluhráčů, co měli nahradit zbyvší členy Elf. Basák Craig Gruber už byl
samozřejmě pryč, bubeník Gary Driscoll dostal padáka pár dnů po příletu Baina, a
klávesák Mickey Lee Soule byl odporoučen zanedlouho po něm.
Ronnie James
Dio na jednu stranu sdílel Blackmoreovu vizi, na druhou mu ale bylo líto Elfích
kamarádů. „Když jste léta trávili po knajpách, vyjídali koše s odhozeným
kuřecím, museli čelit různým pochybným existencím, abyste vůbec dostali svou
mzdu, rychle se naučíte nemít kecy,“ poznamenal Dio lakonicky na ošemetné téma,
proč se Ritchiemu nevzepřel. Trio Blackmore-Dio-Bain se usídlilo
v hollywoodském studiu Pirate Sound, kam si začalo zvát muzikanty. „Ritchie
byl krutý, bubeníky, co si pracně rozestavěli sestavu, naháněl svými rychlými
riffy a brejky desítky minut, aby je zničil tak, že odpadli. Beze slova je poté
nechal sbalit si fidlátka a jít. Čtrnáckrát za sebou. Až přišel Cozy Powell. Rovnou
z letiště a jen se svými velkými paličkami. Ritchie vypálil své
ta-ta-ta-ta-ta, já se přidal, Cozy levou zadní a bez menší změny tempa též. Za
třičtvrtě hodiny splavený Ritchie přestal hrát. Cozy jen poposedl a dal si
sólo,“ vzpomíná Bain.
Ritchieho milášek Tony Carey
Posledním do počtu
byl klávesák Tony Carey, dvaadvacetiletý mlaďoch z Kalifornie, člen
souboru Blessing. Jimmy, vyslaný Ritchiem – když slyšel Tonyho klávesy až na
chodbu studia S.I.R., kudy procházel – jej přesvědčil k účasti na
konkurzu, kde Carey preludoval několik témat z Bacha, a byl vhozen do jámy
lvové, pardon, přijat. Dostal přednost i před slovutným Eddiem Jobsonem
z Curved Air / Roxy Music. Možná pro své mládí a talent. Možná nechtěl
Ritchie mít po boku další výraznou osobnost stejného kalibru, jakým byl on sám.
Ronnie a Cozy mu „ke štěstí“ stačili.
Pro své mládí, naivitu
i původ se stal Tony okamžitě a napořád cílem Ritchieho vtípků, schválností i
provokací. „Nepamatuju si, že by se mnou někdy mluvil normálně, bez sarkasmu a
blahosklonnosti,“ vzpomíná Tony. „Ritchie nenáviděl klávesisty,“ přisadil si
Cozy.
Když se odpoutá
od osobní roviny, vnímá Tony Carey sestavu a způsob práce jako dokonalý. Na
dotaz, jak probíhaly zkoušky, pilování materiálu, odpovídá: „Všechno byla
improvizace. Ritchie nám předvedl píseň, a my ji hráli tak, jak jsme cítili.
V Deep Purple zdvojoval Jon Lord svými vyhrávkami Ritchieho kytaru. To já
nedělal, něco opakovat, napodobovat, parafrázovat, nebyl můj styl. Nepamatuji
se, že bychom se kdykoliv o muzice dohadovali. Hraní bylo nesnadnější částí
našeho spolubytí. Cozy byl gigant, Jimmy perfekcionista, Ronnie anděl a Ritchie
ďábel. A moje maličkost byla někde uprostřed.“
KLENUTÁ DUHA RISING
Pár měsíců poté,
v únoru 1976, se Rainbow, sehraní na krátkém listopadovém americkém turné,
kde zahrají mimo jiné i novinkové velekusy Stargazer
a A Light In The Black, vydávají do
mnichovských studií Musicland.
„Při práci se
mi líbí být v Německu. A Musicland jsem znal už z dřívějška,“
připomíná Ritche. Studio založil disco producent Giorgio Moroder, avšak
nahrávali v něm také Led Zeppelin, Queen, Rolling Stones, Deep Purple,
ELO, Uriah Heep a desítky dalších rockerů. Což je zajímavé, protože spousta
muzikantů později mluvila o špatné karmě onoho místa v podzemí obřího hotelového
domu s třiadvaceti poschodími, stopadesáti metry délky a neblahou
statistikou sebevražedných skoků.
Jedním
z problémů při nahrávání Rising byly stěny studia, přetlumené
postaru koberci. „Nemohli jsme z bicích dostat velký živý zvuk,“ vzpomíná
Carey „takže jsme Cozyho vystěhovali na betonové schodiště.“
Producentem alba
se stal Martin Birch, kterého znal Ritchie z nahrávání všech alb
nejslavnější sestavy Deep Purple i jedničky Rainbow. Jeho klidná povaha a černý
pás v karate zajišťovaly pohodu i ráznost.
Ríša si rád střílel
z druhých. Když však jednou vtrhl do studia zvukař Reinhold Mack
v uniformě a zařval jak malý führer, vyděsil prý Ritchieho na smrt. „Povedená akce,“
libuje si Mack, když dává historku k dobru.
Rising se honosí energií kovářské výhně. Klávesové
crescendo přivede na scénu Tarot Woman,
Blackmore snad jedinkrát složil poklonu Tonymu, když pochválil jeho na první
dobrou nahrané minimoog sólo.
Erbovní
skladbou alba je však bezesporu Stargazer,
devítiminutový opus vystavěný na Ritchieho orientálním houslovém riffu a
fantazijním Ronnieho textu. Monumentalitu obstaral přizvaný Mnichovský
symfonický orchestr pod vedením Rainera Pietscheho. Duhový Kashmir. Později se Ritchie vůči užití symfoniků občas vymezoval,
orchestr byl podle něj prý příliš květnatý a rušil základní melodický motiv,
proto došlo v závěru prací na jeho utlumení a výpomoc mellotronu.
V každém případě je výsledek fenomenální, možná až příliš, a proto nebylo
možno přenést Stargazer „beze ztráty“
květinky ná pódia, a skladba se nestala pilířem setlistů Rainbow, jak jsme
všichni doufali. Spolu s navazující rychlojízdou stejné délky, A Light In The Black, zabírala dvojice
celou druhou stranu LP s tehdy nezvykle krátkou stopáží 33 a půl minuty.
Blackmore však věděl, co dělá, Rising se stal démantem,
šestistěnem. Cokoliv navíc by narušovalo jeho dokonalost. Prozřetelně si tedy
ponechal Kill The King (původně
plánovaný otevírák Rising!) a Long Live
Rock’N’Roll pro další album.
Časem se rovněž
objevily Ritchieho výtky k původnímu mixu, „I když jsem přesvědčen, že
celkový sound byl velmi úderný, postrádal jsem vřelost a basy.“ (Technická
poznámka, deluxe reedice z roku 2011 možná i proto obsahuje tři verze
mixu: New York / Los Angeles / Rough.)
Ronnie James
Dio se dokonce představám o dokonalosti Rising vysmíval, album je podle něj
nevyrovnané, první strana skvělá, druhá pak nekonečně samožerná. Daleko raději
má prý jedničku.
–
Rising vyšlo17. května 1976 a u kritiků nemělo
na růžích ustláno. Zejména Rolling Stone ani Creem nenechali na Blackmoreovi
černou niť suchou. Sarkastické poznámky o banálním a nechtěně humorném gotickém
heavymetalu, či zbytečnosti recenzování skladeb, protože to nejsou skladby, ale
jen přílepky k jeho prstovým onaniím, jež by ocenily ženy tam dole, určitě
Ritchiemu úsměv nevyloudily.
S odstupem
let mu může být zadostiučiněním fanouškovského zbožňování, jež vyneslo album na
samý vrchol ankety Kerrang!u o nejlepší heavymetalové album všech dob. A kdo dnes
zná nějakého Duncana anebo BangseJ
Prodeje nebyly
kdovíjaké, sice zlato a #11 v UK, avšak jen #48 v USA , #38
v Německu a #67 v Zemi vycházejícího slunce. A rádia mlčela. Dnes zní
Stargazer na Beatu každou chvíliJ
ZÁŘ ON STAGE, TEMNO ZA OPONOU
V létě se
Rainbow vydávají na již zmíněné půlroční turné po čtyřech kontinentech. Ze set
listů překvapivě úplně vypadly A Light In
The Black i Tarot Woman. A Stargazer zazněl jen výjimečně. „Z
nějakého důvodu se u nich nepodařilo přenést drive na pódium,“ vysvětloval na
dotazy Blackmore. Tony Carey si vybavuje něco jiného: „A Light In The Black zaříznul Cozy. Spolu se Stargazer to znamenalo čtvrthodiny v kuse dupat naplno na dva
kotle, a to prostě nebylo možné vydržet, zvlášť když oba kusy měly zaznít
v závěru, kdy jsme už bykli všichni unaveni. Zkusili jsme to několikrát, a
nakonec ze setlistu dvojblok vyjmuli.“
Koncerty technicky
trpěly nevyzpytatelností dvanáctimetrové světelné duhy s třemi tisíci
žárovkami, řízenými malým sčotem. Když už fungovala, tak často rušila citlivé
vstupy zesilovačů. „Kytary a Hammondy někdy bzučely hlasitější než kapela. A
z toho byl Ritchie frustrovaný, ne z diváků, jak se traduje,“
vzpomíná Tony Carey.
Na povrch mimoto
naplno vypluly animosity mezi účastníky zájezdu, asistenty, manželkami,
muzikanty. A svou stopu na ponuré náladě zanechala i zpráva o smrti Tommyho
Bolina, jehož byl Blackmore fanouškem a Bain přítelem.
Bain-Carey
vytvořili pařanskou dvojici, mizející jak se jen dalo v žáru noci.
Blackmore se ponejvíce bratřil se svým Johnnym Walkerem, Dio zavíral ve svém
pokoji, a jen Powell měl rád všechny a oni jeho. A přitom jako jediný brával
s sebou na turné občas manželku.
Nejvíc nahnuto
měl Tony Carey, byl odejit hnedle několikrát, poprvé před americkým turné, kdy měl
být nahrazen nejdříve Markem Steinem z Vanilla Fudge, a zanedlouho poté
italským klávesákem Joem Vescovim. Nakonec Tonyho obeslal s návratovým prosíkem
management kapely. „Ritchie na to neměl koule,“ podotýká Carey, „Když jsem se po
čase objevil znovu na zkoušce, zrovna hráli z pásku toho italskýho kluka,
odpad. Stoupnul jsem si za klávesy, Ronnie se usmál a Ritchie zašklebil, ani
slovo vysvětlení.“ Další incident se odehrál v polovině září
v Newcastlu. Ritchie uprostřed setu najednou přišel k Tonymu a řekl
mu, aby okamžitě odešel. Rainbow dohráli koncert ve čtyřech. Po něm však dělal
Blackmore jakože nic, a Carey načas v sestavě pokračoval. „Nasrat mu,
věděl že jsem dobrý a že za mě nemá náhradu,“ durdí se i po mnoha letech potměšile
Tony. „Byl to dobrý klávesák, ale trochu nafoukaný, a to u Ritchieho znamenalo
jediné, skončil jsi v plamenech,“ bavil se vědoucí Cozy.
P.S.
V lednu
1977 vyšlo oficiální prohlášení o propuštění Baina a Careye s vágním
zdůvodněním o nesouladu se směrováním Rainbow. Při poslechu skvělého On
Stage, zachycujícího zářiové a prosincové koncerty Rainbow, se musím jen
trpce pousmát. „Mohli jsme růst, byla to opravdu dobrá sestava, bavili při
hraní sebe i davy,“ zavzpomínal před lety Jimmy Bain, po Powellovi a Diovi
třetí nebeský hráč nejslavnější sestavy Rainbow. „On Stage na rozdíl od Rising
zachycuje Rainbow jak opravdu zněli. Měli jsme fakt našlápnuto, neustále
improvizovali, nikdy nehráli to samé dvakrát, energie z nás čišela, každou
noc chtěli zbořit sál,“ stvrzuje Tony Carey v loňském rozhovoru.
Jaromír Merhaut pro Rock History 1976
Komentáře
Okomentovat