MIKE OLDFIELD 1984: ALPSKÉ NEBE I KAMBODŽSKÉ PEKLO

V roce 1984 Mike Oldfield vydal dvě alba, vzdálená jako vrcholky alpských velikánů od rýžových polí v Kambodži. Discovery, volné pokračování  Crisis, a ojedinělý pokus o filmovou hudbu, Killing Fields. Mají něco společného? Navenek ne. Paradoxní je, že Discovery, kalkulované na úspěch, je dnes až na jednu dvě skladby pozapomenuto, zatímco Killing Fields se stalo nedílnou součástí nadčasového a stále burcujícího filmového díla.

LYŽNÍK OLDFIELD

Po úspěchu hybridního modelu použitého poprvé na Crisis, kdy jednu stranu LP obsadily písničky do rádií, a druhou náročnější hudba, byl z popudu Virgin Records zvolen stejný koncept i pro následující, v pořadí deváté, album Discovery. Zatímco Moonlight Shadow s Maggie Reilly u mikrofonu a Shadow On The Wall v expresivním podání Rogera Chapmana se ozývají v étéru každou chvíli, a spolu s Crisis se svého času ocitly na vrcholu několika evropských hitparád, To France byl přeci jenom převařený čajíček, byť se Maggie snažila sebevíce a na několikeré medailové pozice ze setrvačnosti singl i album dosáhly. Nevstoupíš dvakráte do stejné řeky, praví známé pořekadlo. Mike Oldfield, Simon Phillips a Richard Branson nejspíš také, ale zkrátka zkusili zopakovat úspěch a navázat na veleúspěšnou formuli Crisis.

Discovery Oldfiel nahrával z daňových důvodů mimo Anglii, ve svém švýcarském bydlišti s výhledem na Mont Blanc, ve Villars-sur-Ollon. Plavby po Ženevském jezeře se staly inspirací pro Lake. Pobyt v zemi Helvetského kříže si Mike zřejmě užíval, v rozhovorech vzpomíná na výlety po horách i noční lyžovačky s pochodněmi.

Mimo bicích Simona Phillipse všechny nástroje nahrál sám. Pěvecké party se točily samostatně, Barry Palmer a Maggie Palmer se během nahrávání nesetkali, byť si střihli duet Tricks Of The Light. Mike zůstal zejména v delších instrumentálních kompozicích nadále hračičkou, co neustále zkouší nové nástroje, zvuky, postupy. Rozvoj elektroniky za dekádu jeho působení na hudební scéně byl samozřejmě obrovský, nástrojovému parku již nevévodily kytary, nýbrž komputerový maslostroj Fairtlight CMI, sdružující funkce syntezátoru, sampleru a digitální pracovní stanice. Věřím, že Oldfield si dopřál verzi s maximální výbavou za 60000 anglických liber, což by v dnešních cenách byl číselný několikanásobek, a v českých něco kolem pěti šesti milionů.

Ještě dvakrát, na Island (1987) a Earth Moving (1989), Mike zkusil štěstí s písničkami, pak se ale zařekl, že tudy jeho cesta dál nepovede. „Když se dívám zpět, svou kreativitu, co se týče písní, jsem už vyčerpal na albu Crisis,“ přiznává ve své autobiografii.

Následné turné bylo v každém případě Oldfieldovým největším. Od poloviny srpna 1984 tři měsíce brázdil západní kontinentální Evropou křížem krážem. Více jak padesát vystoupení, často každý den, 350 000 návštěvníků, v Německu večer co večer v šatně nachystaná padesátilitrová bečka piva, jak vzpomíná baskytarista Phil Spanding, jenž přiznává i konzumaci koksu a heroinu.

Koncertní sestavu vedle něj a Oldfielda tvořili: Simon Phillips na bicí, jak jinak, klávesák Mickey Simmonds, kytarista a krotitel syntezátorů Harald Zuschrader, plus u mikrofonu Barry Palmer a nepostradatelná Maggie Reilly. Hrály se nejenom hity a úryvky Zvonů, ale také celá dvacetiminutová Crisis.

Vypětí z non stop živého hraní vedlo ke konci turné k Oldfieldovu nervovému zhroucení. Vrátily se mu panické ataky, které pokládal za seancemi vymýcené stíny minulosti. Obrátil se k transcendentálním meditacím pod vedením gurua ze skupiny založené kdysi Maharishim Maheshem Yogim.

KILLING FIELDS

Jeden z nejsilnějších filmů historie – ukazující na základě skutečného příběhu drsně, pravdivě a varovně i pro dnešek, k jakým zvěrstvům vede komunistická třídní nenávist  –  doprovází hudba Mika Oldfielda. On sám je za onu ojedinělou zkušenost neskonale vděčný, jak se vyznává ve své biografii, byť za prožitky při promítání postupně zasílaných částí díla zaplatil nočními můrami. Neumím si představit opakované přepínání mysli mezi navenek až optimisticky jásavým Discovery a spalujícím pohledem do nejtemnějších hlubin lidské duše při psaní a nahrávání Killing Fields. Obě díla totiž nahrával souběžně, na střídačku.

Ve své autobiografii vzpomíná na spolupráci s producentem filmu, Davidem Puttmanem, i dalšími spolutvůrci, v dobrém, a uznává, že to s ním Puttman neměl vůbec lehké nejen kvůli odbíhání k Discovery a souvisejícímu nedodržování termínů, ale také finálnímu požadavku na orchestr, což – byť s pomocí Davida Bedforda s instrumentací – znamenalo odklad dokončení o několik dalších měsíců. Nahrávalo se v Mnichově, Bavorský státní orchestr dirigoval Eberhard Schroener, doprovodné vokály patřily členům Tölzerského chlapeckého sboru. Když už jsme u jmen, nesmíme zapomenout na perkusisty, Prestona Heymana a Morrise Perta. Jinak se Mike opět postaral o vše sám.

Možná Oldfieldovi ani nevadilo, že některé z nejsilnějších momentů Zabijáckých polí si pro sebe ukradli členové Beatles, kdy Paulova Band On The Run z tranďáku netečné khmerské partyzánky doprovází v pozadí scénu, v níž se novináři, Sydney Schanberg a Al Rockoff, poprvé ocitnou tváří v tvář brutalitě Rudých Khmérů, střílejících zajaté kambodžské vojáky s mrazivou ledabylostí, a Johnovo Imagine dotváří náladu dojemného závěrečného shledání Sydneyho a jeho domorodého přítele a spolupracovníka, Dita Prana, po letech utrpení. Nessun dorma v podání Franca Corelliho pak vytváří zvláštní kontrast k lidské řece obyvatel Phnompenhu, směřujících do převýchovných pracovních lágrů, zkrátka koncentráků. Na jedné straně hudba dotýkající se nebes a na druhé nepředstavitelné utrpení. Obé stvořili/dopustili lidé.

Nevím, nakolik Oldfielda hudební vsuvky trápily, neboť on sám svou hudbu zcela podřídil filmu, a nesnažil se vytvořit žádný hitový motiv, možná mu to přišlo vzhledem k tématu nepatřičné. A tak při scéně evakuace amerického velvyslanectví znovu ani nedýcháme za zvuku nervních zvonů a zrychleného pulzu syntezátoru, mísících se s doteky naděje čistých tónů, za rachotu vrtulí helikoptér amerického námořnictva. Jedni Kambodžané míří k nebi, druzí končí v bahně. Hudba splývá s filmem v jeden mocný prožitek.

–

Obě alba v roce 2016 Oldfield pomyslně propojil na kompilaci 1984 Suite, jež je k dispozici jako součást de luxe reedice Discovery, popřípadě jako samostatný vinyl. Obsahuje mimo jiné dvě nevydané skladby, Royal Mile a Zombies, jež mají ale své předobrazy ve starších skladbách, Afghan a Poison Arrows.

Jaromír Merhaut pro Rock History 1984