1970 05: KDYŽ PO ZEMI KRÁČELI NĚŽNÍ OBŘI A PÁSLI SE ATOMOVÉ KRÁVY
… artrockové probouzení
sedmdesátého poprvé
Žádný
z progmetalových gigantů i noviců se z podstaty věci nemohl vyhnout
inspiracím z první vlny rockových progresivistů. Sedmdesátý rok minulého
století mnohé z dodnes vzývaného a používaného definoval.
Chronologickým dějinám
progresivního rocku jsme se ve Sparku věnovali před časem v celoroční
sérii, nyní se ve dvou artrockových pokračováních zastavíme v roce 1970.
ATOMKRÁVA V ROZLETU
Na jednu stranu v říjnu
vydané LP „Atom Heart Mother“ přineslo PINK FLOYD první domácí albový hit č. 1.
a je svým způsobem apoteózou/tečkou jejich experimentálního období, na druhou
je sám Dave Gilmour označil za „naši podivnou sračku“ a kritikou ke svému ne
tak úplně vlastnímu dítku nešetřili ani Waters s Wrightem. A co teprve
hudební tisk, ten označil LP za nejhorší možný progresivní rock.
Pro mou generaci
tehdejších plus minus patnáctiletých bylo, podobně jako „In The Court Of
Crimson King“, dalším poslechově vpravdě kravsky
náročným kusemJ Když už jsme u
přebalu, bylo-nebylo: LG Wood, výkonný ředitel EMI's Record Division, vyvaleně
hleděl na pasoucí se krávu na obálce nového alba PINK FLOYD. V naději přebal
otevřel … a uzřel více krav. Podle svědků v tu chvíli vypadal jak vůl. Spoluautor
přebalu, Storm Thorgerson, si pro změnu vzpomíná, že poté co rozesmátý Waters
půltunovou Lulubelle III schválil, ukázal návrh jednomu z šéfů EMI: „Zbláznil jste se?! Chcete tuhle společnost
zničit?!“, zařval. Aby toho nebylo pro EMI málo, čtveřice stále otálela s názvem
LP. Nakonec Roger lennonovsky objevil inspiraci v nějakých novinách
v článku o ženě s voperovaným „atomovým“ kardiostimulátorem. Naskočilo
mu „Atom Heart Mother“. Ke všemu vydavatelskému štěstí ještě kapela následně
přejmenovala dvě části titulní instrumentálky na Smradlavý hnůj (Funky Dung“) a
Mléko z cecku („Breast Milky“).
Jak jsme již ve Sparku
v seriálu o progresivním rocku před lety zmínili, konec šedesátých let
vzedmul první vlnu propojování světa klasiky a rocku. BEATLES, ROLLING STONES,
MOODY BLUES, THE UNITED STATES OF AMERICA, ZAPPA, NICE, DEEP PURPLE, BARCLAY
JAMES HARVEST a nyní i PINK FLOYD zatoužili rozšířit nástrojové spektrum svých
výtvorů o smyčce, dechy, sbory.
Pinkfloydovský příspěvek
do filmu „Zabriskie Point“ jsme uvedli v lednovém čísle. Roger Waters se
mezitím prostřednictvím Nicka Masona seznámil s Ronem Geesinem, skotským
hudebníkem, pohybujícím se především v oblasti reklamní tvorby. Rona a
Nicka spojoval zájem o jazz, s Rogerem Ron souzněl v hudebním
vizionářství, jež vyústilo o spolupráci na hudbě k dokumentu „Body“.
Watersova polovina soundtracku ukazuje, v jakém tvůrčím rozpoložení se
vedoucí kreativec PF v oné době nalézal. Ostatně, ve skladbě „Give Birth
To A Smile“ si zahrála kompletní sestava PINK FLOYD.
Není proto divu, že Roger
v rámci příprav na nahrávání nového alba oslovil právě Rona Geesina.
Skupina koketovala s myšlenkou na vícedílnou kompozici, rozdělenou po
vzoru klasiků do několika vět, a tak se někdo s orchestrálními zkušenostmi
hodil. Jenže se v reálu – poté, co PINK FLOYD nahráli své halabala základy
a odjeli na turné do USA – se ukázalo, že Geesin má sice zkušenosti
s výsostnými filharmoniky, kteří se aktivně podíleli na partiturách a byli
tvůrčí ve všech fázích nahrávání, nikoliv ale s námezdnými studiovými
muzikanty s píchačkami v zadní kapse kalhot. A protože Geesin nebyl
ani dirigent, co by byl schopen stádo odborářů kočírovat, musel nastoupit
zkušený John Aldis, elitní dirigent a sbormistr. A bylo po naschválech. Jenže,
zatímco Geesin obdivoval černošský jazz a v jeho partituře to bylo znát,
Adler byl ryzí klasik, a tak se na ploše titulní kompozice utkaly dva přístupy:
živelný, pudový vs akademicky vycizelovaný. Podle mě jednoznačně ku prospěchu
věci. Jako když se u gurmánské mňamky propojí různorodé chutě. A také proto
nenese „Atom Heart Mother“ podtitul „Londýnský symfonický orchestr hraje PINK
FLOYD“, jak s vděkem připomíná Nick Mason.
Cesta k cíli však byla
členitá, hrbolatá, občas na okraji propasti. Nejvíc zabrat dala samozřejmě
šestidílná – tématicky i soundem rozkošatělá – titulka, vystavená kolem
Gilmourova ústředního kytarového „westernového“ tématu, na něž se postupně
nabalovaly další části.
Sestava svůj opus
s pracovním názvem „Amazing Pudding“ dodělávala na pochodu, některé části
testovala dokonce při různých vystoupeních. Stále to však nebylo ono, a proto
v létě 1970 lehce frustrovaní muzikanti nahráli své nedodělky a předali je
Geesinovi, viz výše. Jednu perličku na okraj, když Geesin pozval členy PINK
FLOYD na představení Wagnerova „Parsifala“, všichni až na Waterse usnuliJ
Protože kapela neoužívala
metronom ani neexistovaly technické nástroje pro úpravu rytmu bez úpravy výšky
tónu, tak se základní, na jeden zátah Rogerem a Nickem nahraná půlhodinová
rytmická linka nepravidelně zrychlovala/zpomalovala. Mason v této
souvislosti oceňuje maskovací práci sboru i orchestrálního tělesa pod sdruženým
vedením Johna Adlera.
Přestože druhou,
přítulnou, stranu elpé seskládala podle Geesina kapela z porůznu smetených drobků,
drží pohromadě a dává vydechnout. Soundem pastorální, textem až psychoanalytická
„If“, s pečlivou Watersovou artikulací, podle některých truchlí nad
ztrátou Syda Barreta, jenž párkrát na své bývalé kolegy ve studiu Abbey
Road mlčky nahlédl, nahrával totiž o pár místností dál svou sólovku. Wrightova
„Summer 68“ je o letním americkém turné, má prosluněnou zvukovou náladu, byť je
prý o všudypřítomných vlezlých kapajících fanynkách. Svým způsobem americká je
i westcoastová „Fat Old Sun“ David Gilmoura. A tak jedinou tradiční pinkfloydovskou
úleťárnou zůstává na druhé straně alba „Alanava psychedelická snídaně“ se zvuky
z kuchyně. „Nejhorší věc, jakou jsme
kdy udělali,“ otřípá se zpravidla Gilmour při dotazech. Nám, náctiletým
rozjívencům, ale připadala skvěle provokativní, a když jsme chtěli nasrat
rodiče, tak se prostě přes repráky naplno smažilo s Alanem u sporáku.
Výsledek je i přes uvedené
námitky a určitou koncepční kontroverznost, plus osmistopé technické omezení, floydovsky
mnohovrstvý a vtahující. Oproti dnešním (pseudo)symfonickým tepichům, které
mají funkci chlupaté deky, co zahřeje, pohladí – a nic víc, nutí zejména první
strana „Atom Heart Mother“ k pozornému poslechu. Jinak se přinejmenším párkrát
leknete a nebudete vědět kde jste.
NĚŽNÝ OBR PŘICHÁZÍ
GENTLE GIANT se svou
složitostí a sofistikovaností natolik vymykají zavedeným progresivistickým
klišé, až je to v podstatě stálo kariéru i místo v panteonu všeobecně
vzývaných rockových obrů, jakkoliv tam nejenom svým názvem náleží. Na druhou
stranu se kolem jejich hudby semklo společenství natolik zapálených fanoušků,
že pořádají každoroční kongres (Global On Reflection Giant Gathering)! Kapela
pro ně na oplátku vydala soubor všech svých nahrávek v luxusním boxu
„Unburied Treasure“.
„Rozmanitá,“
odvětil nedávno lapidárně a trefně John Weathers na dotaz Record Collectoru členům
GENTLE GIANT: „Jak byste popsali svou
hudbu?“ Ostatní byli přeci jenom sdílnější. Zpěvák a foukač Derek Shulman
si vypomohl kuchařskou metaforou: „Byla
to kombinace našich osobností, z čeho a na čem vyrůstali, jakou hudbu
milovali. Vše promícháno, přeceděno a
servírováno jako GENTLE GIANT.“ Kytarista Gary Green se schoval za
floskuli: „Vášnivě hraná inteligentní
hudba,“ zatímco klávesák/vokalista Kerry Minnear zdůraznil: „Byli jsme tavicím hrncem klasiky, jazzu,
rocku a rhythm&blues. Vždy jsme se soustředili na emocionální účinek, o
komunikaci prostřednictvím srdce – toho jsem si na našem přístupu vždy vážil.“
Humoru není nikdy dost, a tak Malcolm Mortimore (bicí 1972) hodil do placu: „Byli jsme rockovou verzí oper Gilberta a
Sullivana z devatenáctého století. Skvělé melodie, dobře sestavené,
důvtipné…“ Phil Shuman lapidárně: „Osobitá.
Ničím jsme se neomezovali a hráli si co chtěli.“ A třetí z bratrů
zakladatelů, baskytarista Ray Shulman: „Nepatříme
úplně do prog škatulky. Hudbu jsme brali vážně, ale ne zas tak vážně.“
Odpovědi pestré jak muzika GG.
GENTLE GIANT pocházeli z
Portsmouthu, kde Shulmanovic kluci vyrůstali v rodině armádního muzikanta,
trumpetisty, jenž vedl své tři syny, narozené v rozmezí let 1937-49, ke
hře na různé nástroje. Spolu s předanými geny tak položil základy jejich
multiinstrumentálních dovedností i širokospektrálního vnímání hudby.
Samozřejmě, že ani jim se nevyhnula vlna bigbítu a britského rhythm & blues.
Nejstarší Phil si nakonec pod pseudonymem Simon Dupree založil popsoulový
ansábl BIG SOUND, kde hrál na saxík/trubku, Derek zpíval a nejmladší Ray válel na
kytaru, trumpetu a housle. Skupina se nepřetržitým hraním mistrovsky sehrála.
Protože však mládenci
vnímali kvas doby, včas přehodili výhybku, a s novým zápalem i finanční
podporou jejich manažera Gerryho Brona, ano zakladatele Bronze a šestého
Uriáše, se vydali vstříc multižánrové progresi. „Gerry byl dobrá duše, splnil, co slíbil, a my na oplátku makali,“
vzpomíná Phil. Povedlo se jim zlanařit
klasicky vzdělaného klávesistu, Kerryho Minneara, jenž z mimorockového
světa přinesl pracovitost a smysl pro řád. „Získali
jsme někoho, kdo skládal, hrál na klávesy jako nikdo jiný na Zemi, a navíc byl
skvělým tympanistou a perkusistou. Nalezení Kerryho byl splněný sen,“
vyznává se lídr kapely. Minnear se nastěhoval k Shulmanovým a kapela
nacvičovala. „Dalo mi to důvod k dalšímu
muzikantskému životu," říká Minnear, jenž se mimo jiné stal časem jakými
archivářem kapely. „Napsali jsme hodně věcí a chtěli dělat něco nového, ale nevěděli
pořádně co,“ dodává Phil. Nalezení kytaristy Garyho Greena, jenž odpověděl
na inzerát v Melody Makeru, bylo dalším prvkem originální skládačky GENTLE
GIANT. Gary, srdcem bluesman, přidal potřebné rockové zdrsnění a šťávu. „Když jsem se Obrům připojil, bylo mi 19,“
vzpomíná Green, pro něhož se stal o jedenáct let starší Phil opravdovým mentorem.
Autorská dílna GENTLE
GIANT se vyznačovala dělbou práce. „Kerry
a Ray většinou psali hudbu,“ popisuje Phil, a pokračuje: „Všichni dohromady pak přicházeli s texty a
nápady, mým hlavním úkolem byla koordinace." „Poměrně často jsme si psali takříkajíc pro sebe navzájem,“ přidává
Minnear.
Eponymní debutové album
GENTLE GIANT bylo v listopadu sedmdesátého současně 27. položkou katalogu
nedávno založeného labelu Vertigo.
V produkci Tonyho
Viscontiho a s Roy Thomasem Bakerem u zvukařské konzole vzniklo album, jež
si v ničem nezadá s vrcholnými díly oné přelomové doby. „Přechodné album, částečně ještě pod vlivem
SIMON DUPREE AND THE BIG SOUND,“ tvrdí Derek. „Bylo psané pro jevištní hrané,“ přidává Ray. „Sladké jak lékořice, a , Isn't It Quiet And Cold?‘ je téměř hudba
pařížských kaváren,“ boduje příměrem
Phil. „Magický čas. Poprvé jsme se ocitli
ve správném studiu,“ připomene Gary.
Oproti pozdějším LP působí
jednička GENTLE GIANT až mile a přítulně. Zároveň ale tak trochu druhosledově. Měla
smůlu, přišla celý rok po nepřekonatelné „In The Court Of Crimson King“, a rok
byl v oné době něco jako pravěk – aspoň co se týče rockové progrese. O to
více lze „Gentle Giant“ doporučit k prvotnímu seznámení se s kapelou,
bez níž by leckteří novodobí „progresivisti“ neměli co hrát, řečeno
s nadsázkou.
–
Zatímco za železnou oponou
pochodovali Něžní obři a Atomové krávy, naši krajinu rozorávaly ruské tanky a
mysl trávili rudí normalizátoři. Květnovým středobodem oblbování národa se opět
staly bolševiky ukradené první máje i výročí pražského povstání, plus oslava falešného
sovětské „osvobození“ Prahy den po kapitulaci. V plném proudu byly tzv.
prověrky, čti vyhazovy z práce. Finišovaly ideové mustry pro vznik SSM, Čs.
televize doplňovala nové kádry mladými do ruda zapálenými… a 29. května 1970
schválilo Federální shromáždění patolízalskou Smlouvu o přátelství, spolupráci
a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR.
Jaromír Merhaut pro Spark 2020
P.S. Fakt není můj:-)
Komentáře
Okomentovat