1967: HOŘKOSLADKÉ SYMFONIE PROCOL HARUM
V roce
1967 byla pouhými dvěma skladbami definována podstata symfonického classical rocku,
subžánru progresivního rocku, s nímž se v odvozených podobách setkáváme
dodnes. Skladby A Whiter Shade of Pale Procol Harum a Nights
In White Satin Moody Blues představují dva rozdílné přístupy k fúzi
rocku a takzvané vážné hudby. Bělejší
odstín bledé organicky včleňuje klasická Bachova barokní témata do
rockového soundu, opřeného o velebný zvuk hammondek a klavíru. Noci v bílém saténu se naproti tomu
opírají o smyčce zakleté v pásech mellotronu a odkaz hudebního romantismu.
POSMUTNĚLÝ ODSTÍN
BLEDÉ
Nejenom
kaleidoskopičtí Beatles a rozezpívaní Beach Boys posunovali v sedmašedesátém
hranice moderní populární hudby. 12. května 1967 spatřila světlo světa skladba A Whiter Shade of Pale, organicky spojující jako žádná jiná
předtím svět popu a tzv. vážné hudby. Všechny předchozí a mnohé následující
pokusy takříkajíc drhly ve švu.
Procol
Harum se podle legendy pojmenovali po kočce. Čí číča, jakého plemene, proč a
jak – v tom se jednotlivé verze rozcházejí, nejčastěji se zmiňuje barmská
modrá Diany Stevens. Ostatně, kolem vzniku skupiny a jejích prvních sestav
dodnes kolují docela barvité příběhy, často se vzájemně popírající.
Zásadním
a nezpochybnitelným momentem je setkání zpěváka a klavíristy Garyho Brookera
s textařem Keithem Reidem na podzim roku 1966, kdy na východ od Londýna dospěla
pár měsíců předtím ke konci tříletá existence skupiny kamarádů ze školy, The
Paramounts, v sestavě s Garym a mimo jiné i kytaristou Robinem
Trowerem. Kapela krátce doprovázela také bosonohou Sandy Shaw.
V krátké
době vzniklo vícero společných písní dvojice Brooker a Reid. Neměl je však kdo
hrát, proto společně vypsali konkurs na muzikanty v nově se utvářející
skupině, inzerované coby projekt se zvukem The Young Rascals a hloubkou
sdělení Boba Dylana. Pro představu, sám klávesák Felix Cavaliere popsal hudbu svých
The Young Rascals jako kombinaci hlasu Marvina Gaye, piana Raye Charlese, varhan
Jimmyho Smitha, produkce Phila Spectora a písní Beatles. Když se nad trochu
velkohubým prohlášením zamyslíte, máte před sebou zřetelné kontury tvorby
Procol Harum. A zčásti i Vanilla Fudge.
Jména
muzikantů, co prošli prvním výběrovým kolem a začali nacvičovat skladby,
historie přesně nezaznamenala, podstatná je až druhá sestava s hráčem na
Hammondovy varhany, Matthewem Fisherem, kytaristou Rayem Royerem, bubeníkem
Bobbym Harrisonem, baskytaristou Davidem Knightsem a samozřejmě Garym Brookerem
s Keithem Reidem po boku. Sice odehrála jen tucet koncertů a nahrála
jedinou skladbu, ale jakou! Nic na tom, že se dodatečně zjistilo, že na A Whiter
Shade of Pale bubnoval ostřílený jazzman Bill Eyden. Obdržel
za to prý 15 liber, tantiémy nehrajícího Harrisona dosáhly zakrátko deseti
tisíc. K narovnání došlo později.
Velkým
a ještě před deseti lety soudně aktuálním (viz dále) osobním příběhem je účast
a podíl varhaníka Matthewa Fishera. Ten ke vzniku slavné skladby mimo jiné
vyřkl: „Původně měla píseň deset minut s různými klavírními a varhanními sóly. Uvědomili
jsme si ale, že bychom měli vybrat jen ty nejlepší části.“ Ke své slavné varhanní
předehře uvedl: „Vždy jsem miloval Bachovu Mši h moll. Nikdy se mi neohrála, nezprotivila,
poslouchám ji od svých třinácti dodnes. Intro A Whiter
Shade Of Pale je jí opravdu inspirováno, přidal jsem něco z dalších
svých oblíbených skladeb. Všichni víme, že dál už se Brookerova píseň točí
kolem Bachovy Air on
a G-string. Často na ni narážím v jukeboxech. Je to o to víc
překvapující, když uvážíme, že jde podstatou o karaoke klasiky! Sama původní
nahrávka je magická, nedá se na ní nic vylepšit. Skladbu jako takovou podali
podle mě lépe než my Aretha Franklin i Otis Redding. Naopak Tom Jones si na ní
vylámal zuby.“ Fisher nepřikládá žádný vyšší smysl slovům: „Existuje mnoho
přístupů k textu A Whiter Shade Of
Pale. Někdo se soustředí na náladu, jiní se snaží najít skrytý smysl
slov. Další pak pracují na ryze emocionální úrovni, a najdou se i tací, co
si text jen pozpěvují při tanci.“
Sám
autor Keith Reid kdysi mimo jiné řekl: „Svým způsobem jde o film, opravdu se můj
text snaží vykouzlit náladu a vyprávět příběh. Je o vztahu postavy, místa a
dějové linky, jež je spojuje, nejsou to jenom poslepované fragmenty.“ Jindy se zase rozhovořil o velkém
ovlivnění surrealistou Dalím a francouzským filmem, jmenovitě uvádí Godardova Bláznivého
Petříčka s Belmondem a „bezpříběhový“ Loni v Marienbadu režiséra
Alaina Resnaise.
Co
se týče samotného názvu skladby a jeho významu, tak v roce 1997 si Reid
stěžoval, že fráze A Whiter Shade of Pale
se stala součástí běžné řeči, dokonce se ocitla v The Oxford Dictionary of
Modern Quotations, a on z toho nic nemá. V roce 1967 však přiznal, že
větu Jsi bělejší odstín bledé slyšel
na končícím večírku od Guye Stevense, jenž takto nad ránem počastoval svou značně
společensky unavenou manželku Dianu, ano, onu majitelku kočky, co prý dala
jméno Procol Harum. Byla až podezřele u všehoJ
Sama
kapela si od písně podle Reidových slov nic velkého neslibovala, A Whiter Shade of Pale byla jednou
z tuctu nacvičovaných skladeb, nakonec dostala z prvních čtyř
hotových nahrávek při vydání na SP přednost před původně uvažovanou Salad Days (Are Here Again). Avšak
začaly se dít věci: za měsíc #1 singlového žebříčku UK, kde singl setrval šest
týdnů. V USA #5 v žebříčku Bilboardu, dohromady více jak deset
milionů prodaných kusů. Později získala píseň, spolu s Bohemian Rhapsody Queen, ocenění za
nejlepší britský popový singl rozmezí let 1952-1977. Obě se mimoto staly veřejně
najhranějšími písněmi na britských ostrovech.
Paul
McCartney prozradil, že A Whiter Shade of Pale hrála,
když se setkal s Lindou Eastman v O‘Nails klubu v Londýně, a že ji
vždycky vnímal jako jejich společnou píseň. Také John Lennon měl song hodně
rád.
Téměř
40 let poté, co skladba spatřila světlo světa, obrátil se Matthew Fisher, jenž
v ní preludoval na varhany, na soud s tvrzením, že si zaslouží
skladatelský podíl z honorářů. Po několika houpačkových soudních
rozhodnutích nakonec definitivně uspěl až ve Sněmovně lordů, kdy mu byly
přiznány autorské tantiémy za každé další užití díla ve výši 40%. Potěšený
Fisher byl o své pravdě přesvědčen: „Každý o mém podílu na skladbě věděl.“ Jeden
z pěti soudců, kteří rozhodovali kauzu, baronka Hale, řekla: „Jako jedna z
těch, co si pamatují 60. léta, jsem ráda, že autor památné varhanní předehry
konečně dosáhnul zadostiučinění, jež mu náleží.“
Z pohledu
fanouška a audiofila je nepříjemné, že se ztratily původní vícestopé záznamy
k celému původnímu albu, takže nebylo možno provést nový signovaný remix současnými
studiovými možnostmi, například po vzoru diskografie Genesis.
ALBUM
Eponymní
debutové album Procol Harum vyšlo a zůstalo ve stínu A Whiter Shade of Pale, přestože je v anglické verzi otevíral dramatický
Conquistador, k jehož názvu a
textu inspiroval Keitha Reida španělský akcent melodie, na níž zrovna doma při
jeho návštěvě pracoval Gary Brooker. Skladba naplno zazářila o čtyři roky
později v koncertním provedení, zachyceném na živáku s Edmontským
symfonickým orchestrem a vydaném i jako singl. Skladba Salad Days se stala ústřední melodií filmu Separation, vyprávějícím
příběh ženy, prožívající po rozpadu manželství krizi středního věku.
Dlouhá
léta se mělo za to, že u naprosté většiny skladeb Procol Harum vznikly nejdříve
texty, a teprve následně hudba. Gary Brooker ale v rozhovoru pro Songfacts
prozradil, že většinou Reidovy texty narouboval na některou ze svých
s pomocí klavíru rozpracovaných melodií.
Slavná
recenze Paula Williamse v jeho magazínu Crawwdaddy z 12. září 1967 je
i po půl století stejně inspirativní jako samotné album Procol Harum. Paul
oceňuje, jak se každým dalším poslechem album v jeho mysli zlepšuje a
zlepšuje, a jak při každém dalším užívání si nachází k němu nové
cesty. Jako plus vnímá i to, že se Procol Harum nenechali svést ze své cesty
úspěchem složitých a mnohovrstvých děl ostatních progresivních rockerů,
v čele s beatlesovským Seržantem, ani vzývanou živelností
Jimiho Hendrixe. Keith Reid je podle Williamse jediným moderním textařem, jenž
úspěšně přejal myšlenkový svět Boba Dylana z let 1965-66. Vyzvedává
dominující Brookerův klavír v A
Christmas Camel i souhru s Fisherovými hammondkami, kdy zmiňuje Conquistador. Neopomíná nenápadného
Robina Trowera, jenž se sice netlačí do popředí procolovského soundu, nicméně
dokáže v pravou chvíli náhle a razantně vpadnout na scénu, viz jeho
masivní mezihra v Repent Walpurgis.
V době
vydání se v Anglii LP – na rozdíl od obou singlů A Whiter Shade of Pale a Homburg
– vůbec nedostalo do žebříčků, za Atlantikem skončila upravená verze na 47.
místě.
V
retrospektivních anketách zasvěcených čtenářů/posluchačů má však Procol
Harum své význačné místo, například magazín Classic Rock je zařadil
mezi padesátku základních progrockových alb, a Rolling Stone umístil LP mezi
The 40 Essential Album of 1967.
Jak
již bylo nakousnuto, jediným původním smíchaným záznamem zůstává monoverze. Vše
stereofonní vzniklo až ex post z různých pásů. Studiové stereofonní pásy
jsou k dispozici pouze u některých bonusových skladeb, umístěných poprvé
na reedici firmy Salvo [SALVOCD016] z roku 2009. Zvukově nejlepší jsou mimo
původní autentický vinyl japonská CD verze [2012, Victor, VICP-75091] a
anglické 2 CD provedení [2015, Esoteric Recordings, ECLEC 22497].
–
50 let poté oslavují
svá přelomová díla současné sestavy Procol Harum i Moody Blues speciálními
turné! Další a další generace tak mohou prožít naplno Bělejší odstíny bledé i Noci
v bílém saténu. Více na www.procolharum.com
a www.moodybluestoday.com.
Jaromír Merhaut pro Rock History 1967
Komentáře
Okomentovat