DEN, KDY ZEMŘEL ART ROCK GENESIS
16. srpna 1975 se na titulce
Melody Makeru – nad velkou fotografií Petera Gabriela v masce
s křídly za hlavou (The Watcher of the Skies) – zjevil přízrak
v podobě strašidelného nadpisu „GABRIEL
OUT OF GENESIS?“. A nic už nebylo jako předtím. Tedy aspoň co se art rocku
týče.
GENESIS
s Peterem Gabrielem za mikrofonem se v první polovině sedmdesátých
let postupně vypracovali na samý vrchol uměleckého rocku, což bylo především v tuzemském
hudebně publicistickém kontextu označení pro ambiciózní rockový směr, jenž
vyzýval na pomyslný souboj mistrovský díla tzv. vážné hudby.
Z artificiální
hudby mladí artrockeři převzali mnohé formální prvky. Namísto tříminutových
písniček verze-refrén-verze se v prostoru před reproduktory zjevily
rozsáhlé zvukové katedrály s dynamickými změnami hlasitosti, temp i nálad.
Art rock vstřebával často inspirace i z folku a jazzu, a nezapomínal ani
na svůj rockový fundament. Naopak, k art rocku začali vzhlížet někteří hardrockeři,
příkladem budiž „Salisbury“ od URIAH HEEP.
Tahouny
světové artrockové scény se staly v první fázi na přelomu šesté a sedmé
dekády především britské kapely, počínaje KING CRIMSON, jejichž debut „In The
Court Of Crimson King“ z roku 1969 nastavil laťku nového subžánru opravdu
vysoko, přes YES, kteří se během tří alb vymanili z pelotonu
zaměnitelných, původně psychedelické PINK FLOYD a bluesové JETHRO TULL, až po
posluchačsky náročné GENTLE GIANT a nahořklé VAN DER GRAAF GENERATOR, či ekvilibristické
EL&P anebo podmanivě vstřícné GENESIS. V závěsu za velkými jmény svou
skvělou práci odváděly desítky a desítky dalších hledačských souborů. Nesmím
zapomenout na průkopníky, kteří art rocku vyšlapali cestičku: počínaje seržantovskými
BEATLES, přes saténově symfonické MOODY BLUES, potažmo smutnokrásné PROCOL
HARUM, po pokusnicky operní PRETTY THINGS a THE WHO, zámořské VANILLA FUDGE a
další. Art rock je téma na knihu či muzikologickou diplomku. Jednu mohu
doporučit: napsal ji Jan Blüml a nese název „Art rock: stylově žánrový typ a
jeho české varianty“. Je volně přístupná na internetu. Nebojte se, čte se samaJ
Šest
let stoupal art rock k nebeským výšinám, šest let se mladá generace učila
soustředěnému poslechu náročných kompozic i přemýšlení a rozjímání o muzice
jako takové. Sedmého roku přišel soudný den…
ODSTŘEDIVÉ SÍLY
Rok
a půl mezi dubnem 1974 a srpnem 1975 se prohlubovala propast mezi Peterem
Gabrielem a ostatními členy GENESIS. Navenek se přitom kapele dařilo jako nikdy
předtím. Vydala dvojalbum, odehrála velkolepé evropské i americké turné, a po
letech dřiny se konečně začalo blýskat na zlaťáky. Dnes víme, že již koncem
roku 1974 bylo víceméně dohodnuto, že cesty Gabriela a GENESIS se v řádu
měsíců rozejdou. Avšak nepředbíhejme…
V dubnu
čtyřiasedmdesátého GENESIS přesídlili do starobylé usedlosti z konce 18.
století – Headley Grange v Hampshire. Původně se jednalo o chudobinec,
v roce 1870 byla budova přestavěna na residenci. Pro rockovou hudbu má
stavba kultovní status, právě zde začal Robert Plant tesat „Schody do nebe“.
LED ZEPPELIN se do Headley Grange vraceli pravidelně, izolace od svodů města
jim pracovně vyhovovala. Zatímco Mike Rutherford vzpomíná v dokumentu „Sum
Of The Parts“ na Headley Grange jako na „osobité starobylé místo s příjemnou
atmosférou,“ Steve Hackett si vybavuje „strašidelný dům, plný tajemných
nočních zvuků, znemožňujících spánek.“ Skupina měla nadbytek
rozpracovaných hudebních nápadů, padlo tedy rozhodnutí, že se pokusí o
dvojalbum.
Co
se týče textů, ve hře byly údajně dva koncepty. Gabriel přišel se street-punkerem
Raulem potulujícím se New Yorkem. Inspirací mu byl bizarní mexický film „El
Topo“ Alejandra Jodorowskyho, plný zmatečných alegorií, mrzáků, zrůd a násilí.
V jedné scéně se objevilo ukřižované jehně. Rutherford chtěl zpracovat
Saint-Exupéryho „Malého prince“. „Příliš přeslazené,“ okomentoval
jeho nápad Gabriel. Nakonec prosadil svou, a spolu s Raulem se uchýlil do
svých komnat.
Peterovo
tvůrčí nadšení doslova rozleptávala nabídka filmového režiséra Williama
Friedkina („Exorcist“, „Francouzská spojka“), jenž po přečtení Gabrielovy eseje
na přebalu „Genesis Live“ jej požádal o scenáristický koncept pro připravovaný film.
„Nechtěl
nikoho z Hollywoodu,“ vzpomínal později Gabriel. „Často
jsem jel na kole s kapsou plnou nikláků k nejbližší telefonní budce a
volal Friedkinovi do Kalifornie,“ připojil. Rutherford si ex-post
nebral servítky: „Divný pocit, když jeden z nás byl méně horlivý než my ostatní.
Bylo to celé k smíchu.“
Aby
všem problémům nebyl konec, Gabrielova manželka Jill procházela rizikovým
těhotenstvím, problémy bohužel pokračovaly i po narození dcery Anny-Marie 26.
července 1974. „Tehdy nám nedocházelo,
co se s Peterem děje. Teprve až když jsem měl s Angie své vlastní
dítě, a Tony s Margaret též, uvědomili jsme si, jak velká životní změna
s prvním potomkem přichází,“ řekl omluvně Mike Rutherford v roce
2013.
„Pete i já jsme procházeli peklem, on se bál o dítě
a ženu, já se rozváděl a přicházel tak o ženu a syna. Trpěl jsem, měl pocit
viny, hudba byla v tu chvíli spásou i prokletím. Je vůbec zázrak, že jsme
nakonec dali album dohromady,“ stvrzuje Steve Hackett.
K dalším
studiovým session se GENESIS s doprovodným týmem přemístili na velškou
farmu Glaspant. Kapela byla ve stodole, producent John Burns a zvukař Dave
Hutchins pak v mobilním studiu opodál. Obrazový kontakt zprostředkoval
uzavřený televizní okruh. „Byl to v podstatě kravín se sedlovou
střechou,“ říká Burns. „Kolem bicích jsem nechal stlouct hradbu ze
sololitových desek,“ dodává.
„Cítil jsem se jako na nějakém táboře,“ loví
v paměti Hackett. „Bylo to opravdu svým způsobem šílené, album
stvořené v opuštěných domech a stodolách. Vše ale nebylo potemnělé a
melancholické. Bylo krásné počasí, občas se za námi stavily a uvařily manželky
a přítelkyně.“
Gabriel
mezitím pendloval mezi londýnskou nemocnící, kde byla jeho žena, venkovským
statkem, kde se nahrávalo, a pracemi pro Friedkina. „Peter na farmě dost chyběl,“
stvrzuje Burns, „Zjevoval se a zase mizel“. Gabriel se dokonce v jednu
chvíli ostatních v kapele zeptal, zda-li by si mohl dát od prací na desce
pauzu. Byl rázně odmítnut. „Friedkina tehdy doslova vyděsilo, že by
mohl být odpovědný za rozpad světoznámé kapely. Peter se vrátil na plný
úvazek,“ odkrývá málo známé detaily Hackett. Gabriel se nakonec
Friedkinova remake projektu „Mzda strachu“ nezúčastnil.
KDE JSOU SAKRA
TEXTY?!
Na
začátku září 1974 se GENESIS přesunuli ke konečnému nahrávání do londýnských
studií firmy Island. „Předtím jsme si naordinovali měsíc volna,
Peter tím měl získat čas na dokončení textů a melodií,“ uvádí Burns.
Collins,
Hackett, Banks a Rutherford měli vše pohromadě, na Gabrielovi pak zůstalo, aby
naplnil album příběhem. Nálada ve studiu byla chvílemi třeskutá, jak se všichni
pamětníci shodují.
Gabriel
se do role Raela doslova vžil. „Ano, samozřejmě, že část mého já se stala
součástí této postavy,“ přiznal Gabriel v roce 2012. „Věc
se má tak, on byl volnější, než jsem kdy mohl být já, a dělal věci, jichž bych
nebyl schopen.“ Gabriel se ostříhal a oblékl do těsné kožené bundy a
bílého trička, rozhodně tak nepřipomínal jakéhokoliv jiného progrockera oné
doby. Co mohlo být razantnějšího, než Gabrielův přerod z mýtických a
nadpřirozených postav zromantizované Anglie, v pouličního punkera newyorského
betonového monstra?! Cítil snad Gabriel, že v podzemí New Yorku to již
bublá a vře k art rocku antagonistickým punkem a diskem? Byl vědomým anebo náhodným věrozvěstem konce
art rocku? Kdož ví…
Svěží
vítr změn zavál studiovou výpomocí vizionáře Briana Ena, mimochodem vrcholného
představitele pomyslné druhé, výrazně avantgardnější větve art rocku – což je
ovšem téma na samostatný článek. Eno například v „The Grand Parade Of Lifeless
Packaging“ prohnal Gabrielův vokál přes svůj ARP syntezátor. „Přišel
plný nadšení, byl radikální, inteligentní a vášnivý,“ vzpomíná Hackett.
Banks oponuje: „Gabriel připsal Enovi
spoluautorské kredity za ’Enossification’, což bylo přehnané. Brianův
příspěvek byl minimální.“
Dvojalbum
bylo dokončeno v září 1974, vydání se naplánovalo na listopad. Ostrou proměnu
Gabrielovy image a jeho přístupu k textům dokonal černobílý přebal od
Hipgnosis. Obrovský přemet od obrazů Betty Swanwick a Paula Whiteheada.
Součástí coveru byl i Gabrielův prozaický text s příběhem Raela a dalších
postav. „Myslím, že některé texty jsou skvělé,“ řekl Banks v roce
2013. Avšak přidává: „Příběh jako celek hodně dluží Kurtu
Vonnegutovi a jeho ’Snídani šampionů’. Je zde také určitý nesoulad mezi temnými
texty a hudební lehkostí některých skladeb.“
„Báseň může každý vnímat jinak,“ dodává Mike
Rutherford, a pokračuje: „Celek postrádal soudržnost. Byla to
nádherná cesta, mám ale pocit, že příběh by měl být vysvětlitelný v jedné
dlouhé větě, anebo v odstavci. To je u ’Jehněte’ nemožné.“
Inovační
bohatost a určitá neproniknutelnost příběhu vyvolala u mnohých fanoušků paniku.
Chris Welch, jeden z nejhorlivějších zastánců GENESIS označil „Jehně“ za
bílého slona. Další šok připravili GENESIS svým skalním fanouškům na turné, kdy
prezentovali takřka výhradně nový, nezažitý a napoprvé posluchačsky dost
komplikovaný materiál. A ke všemu na pódiu pobíhal „punker“!
25.
listopadu 1974 oznámil Peter Gabriel na hotelovém pokoji spoluhráčům svůj
odchod. „Cítil jsem rostoucí tlak, musel jsem z toho sevření ven,
nadechnout se,“ řekl Gabriel v roce 2007. Kapela se jej snažila
přesvědčit, nakonec se aspoň všichni dohodli na dokončení všech koncertních
závazků. Pocity shrnul Tony Banks: „Na jednu stranu to pro mne byla těžká
osobní ztráta, přicházel jsem o přítele a sparing partnera. Na druhou to byla
úleva, a nová výzva. Publikum naštěstí zůstalo s námi.“
To
už ale byl jiný příběh – jistě se k němu na stránkách Sparku dostaneme.
Jaromír Merhaut pro Spark 2015
Komentáře
Okomentovat