1969 08: DECIBELY WOODSTOCKU PŘEHLUŠENÉ STŘELBOU MILICIONÁŘŮ
V Americe se od
patnáctého do osmnáctého odehrával největší festival hudby v dějinách, opravdový
svátek mládeže, a v ČSSR o pár dnů později stříleli do jejich vrstevníků milicionáři
i jiní zfanatizovaní pohůnci režimu. Mezigenerační porozumění a mírové
poselství versus zášť a msta.
Woodstock symbolicky
završil dekádu zásadního celosvětového přerodu hudby i společnosti. Střelba
Čechů do Čechů pak definitivně pohřbila poslední zbytky nadějí pražského jara
osmašedesátého
PRŠELI PSI A KOČKY
[Miloš Skalka]
Dejme před všemi soudobými
rozborkami a ponaučeními slovo autentickým vzpomínkám jednoho z mála
československých účastníků festivalu, Miloši Skalkovi. „Pršeli psi a kočky“ se
jmenoval jeho článek v dvacátém prvním čísle Aktualit Melodie z října
1969. Z něj vyjímáme:
„C'mon people now
Smile on your brother
Everýbody get together
Try to love ona another Right now!
Pojd'te lidé
Smějte se na sebe
Dejte se dohromady
Mějte se rádi
Teď hned!
burácelo stereo zařízení najatého mikrorobusu ústy
amerických YOUNGBLOODS, když jsme se v pěkném ced'áku vydávali z New York City
směrem severním. YOUNGBLOODS určitě netušili, jak stoprocentně (a ještě
víceprocentně) se jejich výzva vyplní.
Byl pátek dopoledne, 15. srpna. Předpověď počasí,
které se v Americe důvěřuje daleko více než u nás, nebyla nikterak slibná.
Bouřky, déšť, chladno.
Za vytrvalého lijáku jsme se přehoupli přes Washington
Bridge a promotali se spoustou ostatních vozidel a vozítek na Palisade Parkway.
Že by všichni ti lidé směřovali na stejné místo? Asi,
ano, protože jindy je Palisade Parkway a na ni navazující 17B Highway skoro
vymetená. Po několika mílích již nebylo pochyb – jako mohamedáni do Mekky se ze
všech koutů Spojených států sjížděli do místa zvaného Bethel teenagers, i ti,
kteří se k nim dají počítat již pouze zaměřením.
Oranžové Volkswagen-busy nájemní společnosti U-Haul,
kytičkami pomalovaní ‚brouci‘, station - wagony, jeepy, motocykly, stopaři,...
A nad tím vším američtí cops v helikoptérách. ,Ještě jsem nic takového
neviděl,‘ prohlašoval strážník číslo 1023 asi deset mil před White Lake, ‚z
letadla to vypadá jako obrovská chobotnice‘.
Pořadatelé Woodstock Rock Festivalu, neboť ten,
způsobil celý ten mumraj, inzerovaného jako tři dny míru a dobré muziky, věděli
předem, že bude o festival neobyčejný zájem. Vždyť podobné podniky přilákaly
vždy desetitisíce návštěvníků – Hampton Rock Festival 125 000, Atlantic City
Festival 130 000, Newport Pop Festival 110 000, Miami Festival 100 000...
Počítalo se s návštěvnosti něco přes 200 000, ale... Ale odhad se tentokrát
ukázal být naprosto směšný. Každou minutu se do oblasti mezi městečky White
Lake, Monticello a Bethel snažilo dostat několikrát více lidí, než kolik mohly
silnice pojmout. A invaze pokračovala...
Rychlost automobilů se z původních 70 mil v
hodině snížila na polovinu, potom na deset mil, a pak se již motory beznadějně
zastavily. Strážník, procházející řadami vozidel, naříkal jako stará indiánská
žena a vysvětloval, že cesta ‚dopředu‘ (k místu konání festivalu bylo v té době
asi 28 mil) prostě ne-existuje. ‚Vraťte se, dokud je ještě možnost,‘
přesvědčoval – a skutečně několik vozidel se na jeho radu vydalo na strastiplnou
cestu zpět. Drtivá většina však zůstávala.
Během pěti hodin se naše auto pohnulo o nějakých deset
metrů. A tu se policisté pokusili vyzrát na tvrdošíjné fans jinou taktikou.
‚Odkud jste?,‘ ptali se u každého vozu a podle svého uvážení posílali vozidla,
která byla z bližšího okolí, na cestu zpět. Věta ‚přijel jsem na festival
z Československa‘ však odzbrojila i toho nejzatvrzelejšího strážce
pořádku. Rezignoval a bezmocně mávl rukou kamsi kupředu.
Bylo krátce po půlnoci, když jsme dorazili do White
Lake. Cesta dál však již skutečně neexistovala. Ti, co sem dorazili několik
hodin před námi, prostě zaparkovali svá auta na silnici a vydali se pěšky.
Konečně, co je pět mil proti stovkám, které museli ujet, aby se sem vůbec
dostali.
[…]
A tu také přicházejí ranní rozhlasové zprávy – v
oblasti konání festivalu je již téměř půl miliónu lidí!!!
[…]
Dopoledne si vzal každý nezbytnou deku, pár balíčků
cigaret (častěji však, dýmku s trochou ‚trávy‘, jak se v Americe říká
marihuaně), a vydal se na pochod.
Max Yasgur, devětačtyřicetiletý farmář, který pronajal
za 50.000 dolarů pozemek své farmy k účelům festivalu, měl již několik týdnů
potíže se svými spoluobčany. ‚Zastavte Maxův hippie festival,‘ ‚Nechceme tady
150 000 hippies,‘ ‚Nekupujte Maxovo mléko‘ a nápisy podobného druhu bylo možno
spatřit téměř všude.
Vytrvale lilo a úvozové cesty, po nichž se dalo dojít
k místu ‚akce‘, se proměnily v potoky bahna. Už se přestávalo rozlišovat, co je
suché a co mokré – nohavice kalhot a boty se změnily v jakési svírající a
tvrdnoucí krunýře, ale nikomu to již nevadilo. Stále více jsem docházel k
přesvědčení, že zde vlastně vůbec nejde o muziku. Ta byla pouze jakousi
záminkou, pod kterou se všichni ti báječní lidé kolem mohli dát dohromady. A
bylo jim všem moc dobře – i přesto, že pršeli psi a kočky, jak praví anglický
idiom. Je sobota odpoledne a druhý den festivalu se začíná rozjíždět. S tím
prvním již nenávratně zmizela Joan Baez, Arlo Guthrie, Tim Hardin, Richie
Havens, Ravi Shankar, Bert Sommer a SWEETWATER.
Na pódiu se objevuje špatná bostonská skupina QUILL,
které se daří hřmotnou muzikou pouze probudit spící teens. Ti kolem sebe chvíli
rozespale mžourají a posléze posílají skupinu, jejíž výkon je příliš slabou odměnou
za přetržené spaní, kamsi...
Náladu v hledišti poněkud spravuje Country Joe
(vystupuje nyní bez skupiny THE FISH ) i John Sebastian, z nějž se po odchodu
od LOVIN’ SPOONFUL vyklubal svérázný folk kytarista a zpěvák. Keef Hartley,
který přijel na festival z Londýna, nemá očekávaný úspěch, byť se snaží sebevíce.
Novy objev bluesové scény, skupina SANTANA, je na tom o něco lépe, stejně jako
INCREDIBLE STRING BAND.
A už je to tady! CANNED HEAT s Bob Bear Hitem a ovace
neberou konce! Pronikavé ‚On The Road Again‘ zvedá půl miliónu diváků z
rozbahněného trávníku a všichni jsme náhle na stejně cestě, o níž CANNED HEAT
zpívají. Reproduktory, umístěné na monstrózní kovové konstrukci, metají tóny
naléhavého blues do všech světových stran a z backstage vykukuje Janis Joplin a
Grace Slick.
Na krajinu pomalu padá tma a pódium se ocitá v palbě
barevných reflektorů. CANNED HEAT je vystřídána skupinou GRATEFUL DEAD, jejíž
nicneříkající vystoupení doslova zapadlo. And now – CREEDENCE CLEARWATER
REVIVAL! Řev a pískot, který mé ušní bubínky snesly jen náhodou. Po zelené řece
pluje pyšná Mary, a nad tím vším, vychází zlý měsíc. Moderní rock, hraný s
takovým odpichem, že kapela musí, jako první, přidávat.
Janis Joplin s novou doprovodnou skupinou SNOOKY
FLOWERS, jejíž převážnou část tvoří černí hudebníci, zadní filmová projekce,
oranžový reflektor, hard rock, ... Robustní zpěvačka je náhle neuvěřitelně
krásná a její zpěv fantasticky neskutečný. Než jsem se nadál, zpívala závěrečné
‚Take A Little Piece Of My Heart‘, v nové aranži a v silnější rockové poloze.
Několik teens vzalo tuto píseň jako výzvu k útoku na jeviště...
Atmosféru nadšení se daří udržet i další kapele – SLY
AND THE FAMILY STONE. Vyhrávají ‚bitvu‘ o diváky, a i když jsou již čtyři ráno,
nikdo si na spaní ani nevzpomene. Nastupují THE WHO, jejichž popularita dnes
rozpoutává v Americe davovou hysterii. Většina skladeb pochází z jejich dosud
nejúspěšnější LP desky ‚Tommy‘, jenom ‚live‘ podání působí ještě přesvědčivěji.
Když Pete Townshend ukončuje produkci skupiny demolováním kytary, vychází již
nedělní slunce. Je krátce po půl deváté, když JEFFERSON AIRPLANE s půvabnou
Grace Slick uzavírají za nadšeného potlesku druhý den festivalu.
V potocích bahna se vydáváme ke stánkům s
občerstvením. Po dvou hodinách se na nás konečně dostává plechovka teplé Coly a
několik hot dogů. A pak se již jenom zabalit do deky a na chvilku spát.
Nedělní maratón, který zahájil další z anglických
hostů, Joe Cocker a jeho GREASE BAND, začal něco po třetí hodině odpoledne. I
když Cockerovo podání rhythm and bluesových skladeb je spíše šedivé, než černé,
měl úspěch. A opět je zde Country Joe, o poznání lepší než předchozí den.
TEN YEARS AFTER (zdá se, že nyní nepříjemně stagnuji)
byli vystřídáni kapelou THE BAND (jinak známa z působení s Bobem Dylanem, jejichž
podání Dylanovy kompozice ‚This Wheel's On Fire‘ znělo jako z jiného světa.
Country blues Johnny Wintera, který vystřídal na pódiu THE BAND, jakoby kouzlem
přinutilo všechny diváky k hrobovému tichu. Za dlouhými blond vlasy nebylo jeho
obličej téměř vůbec vidět, ale určitě se usmíval, když za obrovských ovací
opouštěl jeviště.
Ve tři ráno se o své přihlásila čtyřka CROSBY, STILLS,
NASH & YOUNG, která se (bohužel nebo bohudík?!) až příliš podobá mixu
HOLLIES a BYRDS. BLUES BAND Paula Butterfielda nebyl sice předem ohlášen jako
jedna z kapel festivalu, o to však bylo jejich přijetí vřelejší.
Dvanáctičlenná skupina SHA NA NA předvedla svou úpravu
hitů z padesátých let (rozumí se amerických hitů), a po pravdě řečeno, byl jsem
rád, když její půlhodinová nepřesvědčivá produkce skončila.
A konečně... je 8.30 ráno a na jeviště se dostává
poslední host festivalu – Jimi Hendrix! Oblečen do kůže a sametu bílé a světle modré
barvy, nakrátko ostřihán, přes čelo hippies čelenku. Ve dvouhodinovém show, ve
kterém nechybělo ani ‚Hey Joe‘ nebo ‚Taps‘, vypotil desítky neuvěřitelných kytarových
kouzel, a když těsně po půl jedenácté ukončil své vystoupení svérázným podáním
americké národní hymny, nemohl se ani udržet na nohou.
Festival je tedy nenávratně u konce. Byly to úžasné
tři dny míru, přátelství, neuvěřitelně dobré muziky, lásky, legrace a oddychu.
Oddychu od bláznivého života, který každodenně vedeme. Tři dny ve spacích
pytlech, v dekách, na sedadlech i kapotách automobilů, tři dny nicnedělání a
přece dosažení mnohého.“
V lecčem by se dalo
s autorem polemizovat, ale … on tam byl! Tím vše přebíjí. Ostatně, k Woodstocku
1969 a jeho odkazu se určitě na stránkách Sparku vrátíme.
DANUŠE MUZIKÁŘOVÁ, STANISLAV VALEHRACH, JIŘÍ ŠEVČÍK
Ve Woodstocku padala
z nebes voda, v Československu na dlažbu mrtví a zmrzačení lidé.
Osmnáctiletá dívčina,
Danuše Muzikářová, byla zastřelena v Brně 21. srpna 1969 během demonstrací
k prvnímu výročí srpnové okupace. Zbaběle, zezadu, když spolu s davem
utíkala před rozběsněnými soudruhy. Viník nebyl nikdy vypátrán, bolševik proto
dělal vše možné i nemožné, zastrašoval vyšetřovatele, co se moc ptal, likvidoval
dokumenty o rozmístění jednotek LM/ VB, nakonec městský a krajský výbor KSČ
přikázal pátrání zastavit.
Otec Danuše, Jaroslav
Muzikář, se nevzdal, pátral na vlastní pěst, nenechal se zlomit, hned po
převratu znovu podal trestní oznámení.
Ani obsáhlé vyšetřování
v devadesátých letech nevedlo k výsledku, byť se výpovědi svědků
shodli na podobě střelce, vysokém kapitánovi VB, co krátce po svém prasáckém
činu odjel z místa činu gazíkem.
Druhou brněnskou obětí byl
o deset let starší Stanislav Valehrach, taktéž zákeřně střelený zezadu, pachatel
opět neznámý. Sedmnáctiletý Jiří Ševčík byl doživotně zmrzačen zásahem do
páteře. A to jen venčil svého psa.
Na spisy padá
v depozitu prach. My ale nesmíme zapomenout, čeho všeho je komunistický
režim schopen! Proto i po půlstoletí platí: nikdy více!
Petr Pithart přidal na nedávné
prezentaci své aktualizované knihy Osmašedesátý vlastní hořkou vzpomínku: „Najížděli na nás obrněné transportéry. Lidé
už byli tak zoufalí a bezradní, že volali: Dubček, Dubček, Dubček!“
vzpomíná na demonstrace k prvnímu výročí okupace, kdy protestující vzývali
někdejší vůdčí osobnost pražského jara a v té době ještě předsedu parlamentu. A
právě on, Saša Dubček, z moci své funkce krátce předtím podepsal takzvaný
pendrekový zákon, který umožnil perzekuci demonstrantů. A někomu se stýská.
Fujtajbl.
–
Abychom nezapomněli, osmého
srpna 1969 se BEATLES prošli na Abbey Road po zebře. A vy již víte, co bude
příště:-)
Jaromír Merhaut pro Spark 2019
Komentáře
Okomentovat