1969 03: ZAKÁZANÁ – AVŠAK DODNES NEZAPOMENUTÁ – HOUPAČKA
Když v květnovém 19.
čísle Mladého světa ročníku 1969 vyšel obsáhlý materiál o rozhlasové Houpačce,
vládly už několik týdnů v domovském rozhlasovém studiu tma a mráz. A tak
závěrečná POZNÁMKA REDAKCE: Po obsáhlé
diskusi došlo mezi zástupci Mladého světa a čs. rozhlasu k dohodě, že Houpačka
nebude dočasně vysílána, byla jen oficiálním stvrzením faktu, o němž jsme všichni
věděli… že mrzký bolševik utáhnul další šroub.
Rozhlasová Houpačka (celým
názvem Dvanáct na houpačce, posléze třináct, čtrnáct) manželů Černých vstoupila
do naší historie jako žádný jiný hudební pořad. Byla první, nepodbízela se, při
nasazování skladeb tvrdošíjně upřednostňovala kvalitu před lácí, pro leckteré
našince se stala katalyzátorem jejich muzikantského úspěchu.
Frank Zappa, CREAM, Jimi
Hendrix, ANIMALS, PROCOL HARUM, Merta, Hutka, Hammel, Ulrychovi, Kryl a další
sice téměř vždy ihned vypadli, nicméně seménko vytříbeného vkusu bylo do
podvědomí mladých posluchačů zasazeno, u mnohých se ujalo a vykvetlo
v celoživotní rockerství. Patřím mezi ně.
Houpačka se stala legendou
již za své čtyřleté existence, každou neděli dopoledne a od podzimu 1967 večer (a
středu odpoledne, při repríze v první hodině Mikrofóra) usedali
k přijímačům statisíce posluchačů v celé republice. Pořad byl
rozdělen na dvě části, zahraniční a domácí scénu, vysílané střídavě ob týden. Houpačka
se stala bezkonkurenčně nejposlouchanějším pořadem Československého rozhlasu a
po nějaký čas také vlajkovou lodí nastupujícího vysílání na VKV, stanice
Československo II, než byla přesunuta na nedělní večery a rozšířenější okruh Československo
I, vysílaný především z Topolné na dlouhovlnném kmitočtu 272 kHz, zachytitelném
běžně po celé Evropě a občas kdekoliv na zeměkouli. Od Šumavy k Tatrám se každý
týden éterem neslo nové i dvakráte reprízované poselství manželů Černých,
ohlašovaných slavnou instrumentálkou „Exodus“ v podání TOČR a Rudolfa
Rokla. Opačným směrem pak po zemi putovaly desítky tisíc hlasovacích lístků a
dopisů.
MLADOSVĚTSKÉ SLOVO AUTORŮ
Předávám nyní pomyslné
slovo autorům pořadu, Miroslavě Černé a Jiřímu Černému, tak jak bylo zachyceno
v Mladém světě 19/1969:
JAKÁ JE HISTORIE HOUPAČKY
Nápad na tenhle program vyšel z redakce Mladého světa,
vlastně přímo od čtenářů. Někdy v únoru 1964 se v anketě o Zlatého slavíka
objevilo pár lístků, které volaly po jakési československé HIT PARADE. (J. Č.:
„Dělal jsem tehdy v Mladém světě kulturu, a když za mnou šéfredaktor Holler
přišel, jestli by něco takového šlo, řekl jsem mu, že by to muselo být něco
jiného, protože podmínky u nás se od těch západních značně liší.")
Mimochodem dodnes, a to už je pět let, u nás neexistuje normální gramofonový
trh ani aktuální přehled o prodeji desek. Žebříček TOP TEN Supraphonu není výsledkem
prodeje, ale obrazem požadavků vedoucích gramofonových prodejen. A tady dochází
k velkému zkreslení. Řada písniček vychází na deskách pozdě a v naprosto
nedostatečném množství. Prodejna třebas dostane pár desek se skupinou Rebels, okamžitě
je vyprodá a žádá o další. Nedostane je, protože nejsou vyrobeny. Vedoucí tedy
žádá příští týden znovu, o pak zas ... až se po několika týdnech takovýchto
bezvýsledných požadavků octnou Rebels no špičce TOP TEN, aniž za tu dobu
prodali jedinou desku. Nejde o Rebels, je to jen příklad, jde o to, že se dík
takovéto vydavatelské politice vůbec nedá zjistit skutečný zájem kupujících —
zajímá-li vůbec někoho. Jenomže právě na základě takového zájmu, vyjádřeného na
Západě prodejnosti desek, vznikají žebříčky a jejich rozhlasová forma — HIT
PARADE... Vymysleli jsme tedy návrh programu, ve kterém by se o písničkách
hlasovalo. Samozřejmě, že jsme od začátku věděli, že tam nebude moci být
všechno a že se tudíž bude hlasovat jen o tom, co my tam vybereme. Ale říkali
jsme si — bude to půl na půl, když se to lidem nebude líbit, tok to vyřadí, ale
my se tam budeme snažit dávat věci podle jejich kvality, bez jakéhokoliv
jiného omezení, nejsme v žádném klanu a do žádného se nikdy nedáme, budeme se
řídit jen svým názorem, ale budeme se snažit, aby byl co nejfundovanější.
Zkrátka ten původní návrh byl v podstatě takový, jak jej znáte dnes, i když
jsme podobu Houpačky na doporučení posluchačů různě obměňovali — a donesli
jsme ho Dagmar Maxové do vysílání pro mládež. Projevila vzácné pochopení, ale
pak jsme museli počkat tři čtvrti roku. Paní Maxová totiž rozjížděla třetí
rozhlasový okruh, VKV, a k tomu, aby lidi vůbec mohli toto vysílání poslouchat,
museli si opatřit nový typ přijímačů. A Houpačka je k tomuto činu měla
popíchnout. Takže vlastně začínala jako reklamní pořad VKV, čímž se také dá
vysvětlit jak výjimečné přimhouření očí nad vysíláním západní muziky, tak jistá
disproporce mezi atraktivností tohoto pořadu a celkově hlubším zaměřením
ostatního vysílání na VKV. To druhé bylo příčinou pozdějšího přesunuti
Houpačky na stanici Československo, kde podle rozdělení tří programů má být ten
nejoddechovější.
Pokud jde o Houpačku samotnou, sledovali jsme to, co
jsme si řekli na začátku: v zahraniční seznamovat s tím nejlepším, co se v
různých žánrech světové pop musit objeví — tady jsme museli zpočátku vyplňovat
vakuum, které se u nás vytvořilo dík absolutnímu odtržení od světového vývoje v
této oblasti a které začínalo někde u swingu; v domácí předložit svůj názor na to,
co je u nás v populární hudbě špičkové. Značně jsme se rozcházeli s oficiálním
názorem, a z tohoto hlediska je příznačné, že Houpačka nevznikla v hudební
redakci, ale na VKV. Ani tady jsme sice neměli možnost natáčet věci, které jsme
považovali za dobré a které ti, co k tomu měli právo, nenatáčeli. Ale směli jsme
aspoň vysílat technicky horší nahrávky prokazatelných talentů, které by se
jinak do rádia nedostaly. To je třeba případ Petra Nováka a skupiny George and
Beatovens, jejichž první nahrávka – „Budu chodit po špičkách“ – vznikla v kuchyni
za pomoci přístroje Sonet Duo. Náš tehdejší hudebni režisér Mlhoš Kafka si s
těmihle snímky dost vyhrál, všelijak je ,pucoval’, až to nakonec šlo vysílat.
Trochu větší, i když taky ilegálni možnosti měl Karel Gott, kterému jakási
složitá rozhlasová schvalovací komise odmítla natočit Štaidlův a Černého „Trezor“
a který si tuhletu písničku načerno v noci natočil s Olympikem v jistém studiu
za tisíc korun. Obě skladby, o kterých byla řeč, Houpačku pak vyhrály, „Trezor“
dokonce několikrát, obě se v ní držely řadu kol, z obou se staly velké šlágry.
Takových případů ovšem bylo víc, máme z nich radost, a všechno se to vlastně ve
stejném stylu táhne dodneška. Jenom ta samoobsluha se jaksi zdokonalila. Máme
rozsáhlou síť kamarádů, kteří nám půjčují zahraniční desky, posluchači nám volají
a píší, když jedou do ciziny, co chceme přivézt za desky, když už to nejde
jinak, řekneme si o nějakou skladbu v Houpačce a ještě se nestalo, že bychom ji
nesehnali, spíš přijde několikrát. Paleček s Janíkem si své „Hele, lidi“, taky
museli natočit v jistém studiu za 70 Kčs, nahrávky Karla Kryla nám poslal náš
přítel Miloš Zapletal z ostravského rozhlasu, písničky Vladimíra Merty vysíláme
z velké desky francouzské firmy Vogue (u nás pochopitelně ještě desku nemá) o
teď zrovna přemýšlíme, jak to uhrát, aby někdo natočil výtečné skladby jednoho
nevidomého hocha, Antonína Blažka, které si zpívá sám se svým přítelem Rudolfem
Volejnikem…
KOLIK LIDÍ POSLOUCHÁ HOUPAČKU
V roce 1968 chodilo na jednu zahraniční Houpačku v
průměru osm tisíc lístků, na domácí dvanáct a půl tisíce, to je tedy přes
dvacet tisíc měsíčně. Teď v únoru 1969 přišlo přes dvacet sedm tisíc. Za rok
1968 přišlo do redakce malých hudebních žánrů 262 105 dopisů. Z toho na Houpačku
238 000. Nyní se očekává milióntý posluchač. Za čtyři a čtvrt roku přišlo k
letošnímu 1. dubnu 960 000 dopisů. Z posledních 117 000 dopisů se čtrnáct
pisatelů postavilo proti existenci Houpačky, z toho osm anonymně. Vlastimil
Stiborek z Prahy 6 si na nás stěžoval na celozávodním výboru strany, Jaromír
Leibl z Klášterce nad Ohří řediteli rozhlasu. Jen pro ilustraci, bilance
hlasovacích lístků z února 1969: Češi 24 159, Slováci 4 088,
z ciziny bylo doručeno 56, bez adresy 180.
KTERÁ
ZE SKLADEB VYDRŽELA NA HOUPAČCE NEJDÉLE
Písnička Cindy Walkerové „Distant Drums“ – „Vzdálené
bubny“, kterou zpíval zesnulý Američan Jim Reeves. Držela se 18 měsíců, a
ještě ji pak autoři násilně vyřadili, protože zavedli nová pravidla, podle
nichž každá skladba po deseti kolech vypadává. Z českých to byla písnička
Petra Nováka — „Povídej“ — 19 měsíců. Z toho více než rok nevyšla na desce.
Odpovídá hlasování posluchačů vašemu předběžnému
odhadu? Bohužel zhruba ano. Řada originálních a podle našeho
soudu velice krásných písniček vypadává hned po svém zařazení. Dokonce i
šlágry, které se na Západě nejvíc na deskách prodávají. Stává se ovšem, že
výsledky hlasování předčí naše nejčernější očekávání — třebas když kdysi
houpačkáři takhle nemilostně vyhodili „Yesterday“ s Beatles. Přesto jsme jim
to přestali vyčítat, což jsme dřív taky dělávali. Nemohou umět poslouchat třeba
hudbu rhythm and blues, když se tady nikdy nehrála a když i teď se vysílá
minimálně. A to se týká i stylů jiných, dokonce i některých našich osobitých
zpěváků a skladeb. Zařazovat je budeme stejně, i když vypadávají, právě pro to
„učení se poslouchat". Houpačka má dvě reprízy, takže se třikrát
obehrají, pak je ještě můžeme dát do Anti-houpačky, to je program z rychle
vypadlých písniček, a to všechno je pro ucho dobré.
–
Jiří Černý: Vždycky jsem chtěl být novinář, ale dostal
jsem se k tomu značnou oklikou. Přes stavební průmyslovku, nezdál jsem se paní
ředitelce Karabáčková dost kádrově silný. Jak to probíhalo, to radši nebudu
líčit, o mém technickém nadání lépe a vtipněji vykládá při každé příležitosti
moje žena. Nakonec se mi přece jen podařilo odmaturovat a po nekonečném
odvolávání se, posléze až do Kanceláře presidenta republiky, jsem se s
půlročním zpožděním dostal taky na novinářství. Můj hlavní zájem byl a zůstal
stejný: kultura a reportáže.
ZÁVĚREČNÉ DĚJSTVÍ
30. března 1969 byla
odvysílána poslední Houpačka, kterou vyhrála do pořadu propašovaná
protiokupační agitka nevalné hudební kvality, Vomáčkova „Nezapomeň si tu
klobouk“ s refrénem „Běž domů, Ivane,…“. Jiří Černý byl proti jejímu
nasazení, připadala mu prvoplánová a nesrovnatelná s čímkoliv od Kryla,
nakonec se nechal svou tehdejší ženou umluvit. Malé odbočení, jinou Vomáčkovu
antirusáckou halekačku, „Vojnu veselou“, jsme v sedmdesátém na pardubickém
intru s oblibou pouštěli do odstaveného rozvodu rozhlasu po drátě, „Míří
puškou, střílí dělem“ se spolu s naším řevem/sborem neslo celým dukelským
sídlištěmJ
Po odvysílání dostaly
události rychlý spád, voňavě předposrané vedení rozhlasu vyžadovalo na osobní
schůzce odstranění „Ivana“ i Krylova „Bratříčka“, autoři odmítli. A byl konec.
Jiří Černý ve své knize
rozhovorů na konto rozhlasových farizejů trefně poznamenal: „Kdyby nás v rozhlase neměli, složitě by vysvětlovali, co
v letech 1968 a 1969 dělali.“ Nad tehdejšími událostmi si udržuje
nadhled i smysl pro proporce: „Zákaz
Houpačky opravdu nebyl ve srovnání s tím, co se dělo s celou
společností, tak důležitý.“
Pro nás ostatní i pro něj
samotného bylo podstatné to, že nadále – a o to víc – psal do Melodie a začal
objíždět republiku se svými pořady. Jeho články se pro statisíce čtenářů staly
kotvou v hudebním vesmíru a Jiřího výjezdní pořady pravidelným svátkem mnoha tisíců
z nich.
–
Rozhlasová Houpačka rezonuje rockerskými životy i
padesát let poté.
Jaromír Merhaut pro Spark 2019
Komentáře
Okomentovat