JOHN SYKES: BLUESNAKE
John Sykes od
března 2013 masíruje na svých webových stránkách fanoušky zprávičkami o
nahrávání pátého sólového alba. V březnu prozradil některá jména: Josh
Freese (bicí), Tony Franklin (baskytara), Chris Chaney (baskytara), Curt Bisquera
(bicí), Jamie Muhoberac (klávesy). V dubnu odbočil informací o
remasterované verzi debutu BLUE MURDER, v září pak přidal 1000% prohlášení
o dokončení základního nahrávání. Prý se míchá a finalizuje. Je červen
Mladý John James Sykes (ročník 1959) coby posluchač nepochybně vyrůstal na hardrocku, hráčsky jej ale formovala až Nová vlna britského heavy metalu (NWOBHM), která na přelomu sedmé a osmé dekády zrychlila a o klávesy osekala klasický hardrock a zavedla – po vzoru THIN LIZZY – dvě sólové kytary. Vedle Iron Maiden, Judas Priest a Saxon patřila k věrozvěstům inovovaného tvrdého rocku i kapela Tygers Of Pan Tang kolem zpěváka Jona Deverilla, jež pro své druhé album rozšířila své řady o mladého Johna Sykese (ex Streetfighter).
Spellbound je dnes klasikou tehdy narozeného žánru, Tygři hrají přímo expresně, uhánějí vpřed s větrem o závod. Oproti hardrocku je to rozdíl mezi jízdou po silnici a na dálnici. Při té první se můžete kochat krajinou, sem tam lze i šlápnout na plyn, většinou ale s gustem vykružujete zatáčky a zvědavě čekáte, co vás čeká za nimi. V napřímeně rozhrnutém korytu dálnice svištíte vpřed rozmázlou čmouhou, dáváte na odiv koně pod kapotou i nablýskanou metalízu, testosteron klokotá, vše ostatní je podružné…
–
Po odchodu to zprvu nadějně vypadalo s projektem Badlands, daném dohromady se zpěvákem Johnem Slomanem z Uriah Heep. Zůstala jen pachuť a pár demopásků ze studia. Podobně se Sykesovi „zadařilo“ i při pokusu nahradit Randyho Rhoadse u Ozzyho. Pak se ale John při nahrávání svého sólového pokusu, singlu Please Don’t Leave Me, osmělil a požádal Chrise Tsangaridese, jenž produkoval Spellbound a pracoval s Thin Lizzy na Renegade, aby poprosil Phila Lynotta o spolupráci. K Johnově úžasu Phil přijal. Netrvalo dlouho a dostal lano…
Thin Lizzy – Thunder And Lightning (1983)
Po příchodu Johna Sykese do kapely nezůstalo z původní hravosti dvoukytarových průkopníků Thin Lizzy téměř nic, doba si v tvrdém žánru žádala metalický drajv, přímočarou rychlost, ekvilibristické výšivky. Nalevo vpřed ku slávě pádí učedníci Iron, napravo Judas – co s tím, že. Tak honem za nimi. Titulní otevírák je jak vystřelená raketa, Sykes do ní z běhu pálí kulometná sóla, metá blesky, „hrozičská“ rytmika odstřihuje poslední zbytky kontinuity s klasickou hardrockovou minulostí – tedy až na Philův zpěv, jenž je – jakkoliv napřímený a nahalený – stále klokotavě svojský. Bez něj by Thunder And Lightning bylo anonymní deskou zručné bandy, jakých po světě hrály stovky. Jedna dupačka za druhou se valí z beden, a když dojde na baladu, The Sun Goes Down, tak se namísto pořádného zalamováku v ústrety line jakýsi syntíkový kosmos a v něm naechovaná létavice. Sama o sobě pořád solidní muzika, v přímém srovnání se sedmdesátkovou klasikou Thin Lizzy u ortodoxních hardrockerů neobstojí.
John Sykes ovšem mohl být navýsost spokojen. Přispěl skladbou Cold Sweat, jež se stala největší peckou alba a je dodnes uváděna jako učebnicový příklad tehdy nového přístupu ke kytarové hře.
–
V rozhovorech John vždycky rád na Phila zavzpomínal, měl podle něj neuvěřitelné charisma a talent. Nikdy prý nepotkal druhého jako on: „Byl zrozen pro rokenrol. Žil každou vteřinou.“ Je zajímavé, že v roce 1999 sice Sykes mluvil s nadšením o koncertním pokračování Thin Lizzy, což bral jako hold dílu Phila Lynotta, avšak jasně odmítal jakékoliv studiové pokračování pod touto značkou.
Když v roce 2008 slavilo album Thunder And Lightning 25. výročí, napadlo Johna, že by na turné „jeho“ Thin Lizzy, se kterými s přestávkami fungoval od roku 1996, mohli desku přehrát celou. Nápad skončil na nesouhlasu Scotta Gorhama. Na následném reunionu z roku 2010 se už Sykes nepodílel. Jak známo, inovovaná sestava pod vedením Scotta vydala pod názvem Black Star Riders nové studiové album, naživo ale vystupuje jako Thin Lizzy.
Whitesnake – 1987
Bohužel, všechnu slávu slíznul samolibý David Coverdale, který desku nazpíval, a s náhradní sestavou, už bez Johna Sykese a dalších muzikantů z 1987, vyjel s albem v zádech na úspěšné turné. Podle Sykese za vším byly peníze, respektive Davidova „nenažranost“. „Byl jsem úplně zničený. Půl roku jsem bral sedativa,“ popisuje Sykes v rozhovoru pro Metal Hammer svůj stav poté, co se dověděl, že Coverdale všechny vyrazil.
Není divu, že se zhrzený John záhy Davidovi pomstil založením Blue Murder, kteří stylem, soundem i zpěvem na 1987 otevřeně navázali. I po letech je znát hořkost z toho, jak se situace u Whitesnake tehdy vyvinula: „Lidi byli okradeni o možnost vidět naživo sestavu, která nahrála jimi tak oblíbené album!“ – „Vandenberg nebyl bluesový kytarista,“ zdůrazňuje naštvaný John. Špičkování mezi Sykesem a Coverdalem získalo pikantní příchuť poté, když se David dal dohromady s Jimmym Pagem, a současně na dálku potměšile doporučil Sykesovi, aby založil s Robertem Plantem kapelu Anti Christs… Bílý had je podle Johna trefné jméno pro Davida Coverdalea. Spíš než na jednom pódiu by se prý mohli setkat v ringu…
Vraťme se raději k 1987. Co skladba, to v podstatě hit. Komerčně vévodily balady Here I Go Again a Is This The Love. První skončila v létě osmdesátého sedmého první v US Top, druhá o něco později tamtéž druháJ LP 1987 (#2 US/ #8 UK) se zkrátka dokonale trefilo do nálady doby. Druhá polovina osmdesátých let přála nakadeřeným heavíkům s větráky v zádech. Široce nakročený, ostře řezaný a solárkem vysmahlý David Coverdale byl mezi nimi za opravdového chlapáka. Kombinace hardrockového fundamentu, líbivé melodiky a pompézních – Aireyho klávesami vystlaných – aranží, působila jako afrodisiakum i katalyzátor, podle toho, byli-li jste baba, nebo klukJ Více než šest milionů prodaných kusů dostalo album do první padesátky nejprodávanějších LP/CD osmdesátých let, což přitom byla dekáda s historicky největšími – z dnešního pohledu astronomickými – prodeji hudebních nosičů!
Blue Murder – Blue Murder
Když připravoval podklady pro Blue Murder, bydlel John přímo nad studiem. Jak by ne, když si 24stopé zřídil v suterénu domu, který obýval v rezidenční čtvrti přímořského Blackpoolu spolu s matkou, nevlastním otcem a sestrou. Podle svých slov byl doslova posedlý prací. „Jednou jsem se v noci probudil, a v hlavě mi hrála hudba, šel jsem dolů a do rána napsal Valley Of The Kings.“ Jakmile měl pohromadě kostru alba, začal obvolávat muzikanty. Účast přislíbil Cozy Powell, další ex Whitesnake man, jenž právě skončil s projektem Emerson, Lake & Powell, i baskytarista Tony Franklin. Ten měl volno po spolupráci s Jimmym Pagem (kapela The Firm a později i LP Outrider) a Royem Harperem. Zkušební nahrávky dopadly skvěle, trojice si sedla.
Zbývalo najít zpěváka. Sykes si od začátku myslel na Raye Gillena, kterého slyšel v londýnském klubu Stringfellow: „Super hlas, super vzhled.“ Bohužel ale narazil u vydavatele, potažmo Johna Kalondera, což nerozchodil naštvaný Cozy Powell. Nevyšel ani pokus s dalším „sabbatem“, Tonym Martinem, a Blue Murder málem skončili dřív, než stačili vzniknout. Nahrávky sestavy Sykes, Gillen, Powell, Franklin má John Sykes ve svém archivu, a my ostatní zčásti vyvěšeny na YouTube, anebo téměř kompletně upirátěné na torrentech…
Nakonec se na Johna Sykese usmálo štěstí v podobě Carmina Appicea, legendy z největších, bubeníka Vanilla Fudge, od kterého se učil sám hromovládce Bonham, a nakonec i Cozy. Trochu legrační je, že když tehdy Carmine Johnovi zavolal, tak ten neměl moc představu, o jakého velikána vlastně jde. Jak vyplývá z již zmíněného Johnova rozhovoru pro Metal Hammer 2/1989, tak Carminovi pravil, že hledá bubeníka Bonhamova typu, jestli se na to cítí… Sykesovi ale ke cti slouží, že okamžitě na první společné zkoušce rozpoznal, s kým má tu čest a jakou že má konečně kliku. Zároveň se John nechal přesvědčit k tomu, aby se ujal mikrofonu nejenom na přípravných verzích. Otevřeně přiznává, že jej pěvecky výrazně ovlivnila zkušenost s Philem Lynottem i Davidem Coverdalem.
Trio nahrávalo své debutové album ve Vancouveru ve studiu Little Mountain. Produkce se ujal Bob Rock, který pomohl Sykesovi při nahrávání s Whitesnake najít ten správný zvuk doprovodné kytary. John ještě před vydáním přirovnal styl Blue Murder ke kombinaci Thin Lizzy, Whitesnake a Led Zeppelin, ale přitom s vlastním ksichtem. Alba se prodalo na půl milionu kusů, což by dnes byl megaúspěch, tehdy v roce 1989 to ale stačilo na #45 v US a #69 v UK. Sykes to přičítá nedostatečné podpoře labelu v rozhlasu a televizi.
Kdykoliv si debut Blue Murder pustím, vybavím si Whitesnake a 1987 – jen méně okázalé, syrovější, hardrockovější. Ano, pro mne lepší. Vrcholy jsou: již zmíněná „popůlnoční“ kláda Valley Of The Kings s textem Tonyho Martina a „nekonečně“ hymnická Out Of Love.
–
Po Blue Murder je stále poptávka, zejména v Zemi vycházejícího slunce, John ale s velkou nelibostí nese, že Carmine Appice občas vystupoval, jako by on byl Blue Murder. A tak se originálního tria už asi nedožijeme.
John Sykes – Nuclear Cowboy (2000)
Nuclear Cowboy z přelomu milénia bývá někdy prezentováno jako přelomové a experimentální album. Podle mě jde ale jen o obyčejný úlet, na který by dnes možná nejraději zapomněl i sám John Sykes, i když v době vzniku si jej pochvaloval slovy „hip hop and heavy guitars“ a zdůrazňoval to, že v Americe panuje všeobecná shoda na tom, že rock je mrtvý. Výroky typu „Dobrá hudba je dobrá hudba“ jako by se chtěl předem obranně vymezovat vůči výtkám, že se zaprodal trendům a podlehl módnímu programmingu. Pokusy mísit rock s elektronikou, potažmo rapem a hip-hopem se čas od času objeví. Jen málokdy to ale vyjde. V případě classic rockerů nikdy. Když si vybavím pokusy Jeffa Becka anebo Erika Claptona, chce se mi… John Sykes víceméně jen narouboval na svůj zeppelinovsky odsekávaný blues hardrock různé pazvuky, zkreslovala hlasu a rytmické smyčky, takže fundament naštěstí zůstal rockový. To nic nemění na tom, že bez synthie přimíchanice by mi byl Nukleární kovboj stokrát bližší. K tomu, aby se jednalo o zásadní počin, chybí emulgátor, jenž by obě složky spojil v jeden organický celek. Z rozhovorů mi vyplývá, že Sykese tehdy okouzlil svým přístupem především elektronický mág Peter Black z Los Angeles. Bicí automaty a elektronika Johna už předtím lákaly, setkal se s nimi zejména v Japonsku, kam často jezdil. Současně přiznává, že je především bluesový kytarista, a že chápe fanoušky, které Nuclear Cowboy zaskočil. Přestože považuje některé písně za dobré, přeci jenom by je dnes upravil jinak.
John Sykes má za sebou docela pestrou hudební minulost. Doufejme, že před sebou i zajímavou budoucnost.
Komentáře
Okomentovat