PERLOVÝ NÁHRDELNÍK JANIS JOPLIN

Janis Joplin je i čtyřicet let po smrti víc živá než kdejaká současná umělina. Nalaďte jakékoliv rockové rádio, hodné toho označení, a dříve nebo později prořízne její hlas jak nůž membránu repráku. Zadejte její jméno Velkému bratru Googlovi, a on bonzne bezmála dvacet milionů výskytů. To samé provést na Youtube znamená mít na co koukat a co poslouchat celý den, tak jako miliony dalších před vámi u každého jejího záznamu.

Uhrovitou „šeredku“ beatničku z texaského Port Arthuru, kdysi dávno bouřlivým životem pulsujícího přístavu, nechápali ani její spolužáci ze střední. Není divu, že se už náctiletá dala na útěk před malostí a zaprděností okolí. Trauma vyděděnce si v sobě nesla až do samého konce. Sedm týdnů před svou smrtí se zúčastnila ročníkového srazu po deseti letech, a opět zůstala sama. Nočním městem se nesl smutný klapot jejích podpatků…

To jsme ale trochu předběhli dobu. Ke zpěvu se Janis vážněji dostala, jako spousta dalších amerických teenagerů, v křesťanském sboru. Talent zřejmě zdědila po matce, kostelní sólistce i sboristce. Její rozpolcenost ji přivedla k Bohu i odvázanému laškování se spolužáky. Byla chytřejší a nadanější než naprostá většina z nich, šly ji slohovky, malování i zpěv. Na druhou stranu byla na svůj věk nadmíru vulgární, až oplzlá. Možná však jen zoufale kompenzovala svůj vzhled nevzhed, maskovala vnitřní nejistotu a komplexy. Oblékala se tak nevkusně a kýčovitě, že by i cikánky záviděly.

Prvním velkým vzorem se pro Janis stala bluesová zpěvačka Bessie Smith, a to nejenom coby vládkyně mohutného drsného hlasu, ale i volnomyšlenkářská žena, která přijala za svou „mužskou roli“ při rozhodování o čemkoliv. „Ona je ten skutečnej důvod, proč jsem začala zpívat“ pravila Joplinka v jednom z rozhovorů. Víc než čerstvý rokenrol inspirovala čtrnáctiletou Janis Joplin Odetta albem „Odetta Sings Ballads And Blues“. Nebyla sama, i Bob Dylan se nechal ovlivnit její směsicí lidových písní a blues, Janis se však zhlédla i v Odettiném vokálním přednesu.

První vystoupení absolvovala Janis Joplin v roce 1961 v jednom beatnickém klubu. Osazenstvo svým razantním projevem spíš vyděsila, než zaujala. V Austinu, kam v roce 1962 nastoupila na universitu, už vystupovala častěji, většinou s folkovou skupinou Waller Creek Boys. V té době sklouzla Janis i k jiným drogám, než jen alkoholu a cigaretám, jela v travičce i amfetaminech. Její výjimečný hlas se začal dostávat do povědomí naháněčů gramofonových firem. Nebýt průserů, měla nahrávací smlouvu o dva tři roky dříve. Přesto existuje několik nahrávek z té doby, například pásek s Dick Oxtot Jazz Bandem. Další zásadní setkání čekalo na Janis v šestašedesátém, když se potkala s Roky Eriksonem a jeho 13th Floor Elevators. Promotér Chet Helm k tomu řekl: „Vliv Rokyho, potažmo Little Richarda, na jevištní vokální projev i pohyb Janis je jasný“. Právě Helm dal dohromady Janis Joplin se sanfranciskou kapelou Big Brother And The Holding Company.

Vůdčí osobností skupiny byl James Gurley, jeho kytara zněla chvílemi podobně sitáru, svou hrou obsáhnul vícero žánrů, a kdyby mezi nimi byl i hardrock, mohlo být vše jinak. Stejně, jako kdyby nová sestava nezačala své debutové album narychlo nahrávat půl roku před památným vystoupením v Monterey.

Big Brother And The Holding Company (1967)

První elpé kapely Big Brother And The Holding Company je dokumentem doby, potenciál Janis jen naznačuje, dokazuje však dynamiku doby, kdy tehdejší rok dva vývojově vydal za celé dnešní dekády…

Učesané popěvky „Bye, Bye Baby“ a „Easy Rider“ můžete rovnou přeskočit, první šponu do vašeho ucha zatne Janis až v „Intruder“.  Léto lásky se promítlo do psychedelické i zpěvné „Light Is Faster Than Sound“.  Po nevýrazné „Call On Me“ přitlačí v „Women Is Losers“ Janis na pilu, a hned mají i muzikanti koule. S čímkoliv dobovým kalifornským zaměnitelná „Blindman“, s Janisiným doprovodem v pozadí (!), přivede na scénu jedinou výraznější skladbu alba: „Down On Me“.  Původní LP uzavírá pominutelná dvojka: „Caterpillar“ a „All Is Loneliness“. U první máte pocit, že se psal třiašedesátý, a za oceán dorazily první asfalty BEATLES, druhá už ladí s dobou vzniku. Ze stejných session pocházejí i singlové „Coo Coo“ a „The Last Time“ – později běžně přidávané bonusovky.

Album příliš neuspělo. Dnes se má za to, že vedle produkce desku zazdila i nenápaditá instrumentace. Na pódiích přitom ten samý materiál zabíral.

Cheap Thrills (1968)

Po zvukařsky až do nicoty vyhlazeném debutu se Big Brothers a Holding Company konečně dočkali spolupráce s kompetentními lidmi.

Syrovost pódiového soundu přenesla kapela i do stěn studia, pro sichr ale desku otevírá živá „Combination Of The Two“, ostatně, první plány s Columbia Records hovořily o živáku. Bluesovka „I Need A Man To Love“ nechává naplno vyniknout Janis, její hlas se zavrtává do mozku jako vržené kopí. To, jak se doslova zmocnila Gershwinovy „Summertime“ z opery Porgy a Bess vešlo do dějin. Málokdo z rockerů tuší, že erbovní „Piece of My Heart“ je převzatá z repertoáru černošské rhythm&bluesové zpěvačky Ermy Franklinové.

Dřevní „Turtle Blues“ si napsala Janis sama. Strohá skladba s dominantním honky-tonk pianem Davida Getze ukazuje Joplinku v plné síle. „Oh, Sweet Mary“ mi svou ulítlou psychedelií navozuje IRON BUTTERFLY mixnuté MAMAS & PAPAS J Rozevlátá píseň s upozaděnou Janis. Vrcholem alba je „Ball And Chain“, napsaná macatou rhythm&bluesovou zpěvačkou Big Mama Thorton. Janis Joplin ji ve své živé devitiminutové verzi opakovaně šponuje na samou mez myslitelného, Ellis Arburn ve své biografii píše o pěveckém ekvivalentu znetvořujících obrazů Francise Bacona.

„Cheap Thrills“ bylo pro Janis průlomové LP, ocitlo se na vrcholu americké hitparády, stalo se součástí historie, například se vešlo do pětistovky nejlepších alb všech dob magazínu Rolling Stone, i do publikace „1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete“. V ČSSR jeho existenci přehlušily srpnové události, většina rockerů je proto poznala až později.

V době vydání alba konflikt mezi Janis a Big Brother nabíral na obrátkách. Janis začala být příliš velkou hvězdou pro kapelu „krajského“ formátu, navíc primárně folkovou. Konec spolupráce byl neodvratný, mládenci sice zkusili pokračovat, jejich další kariéra se postupně vytratila do ztracena…

Janis se chtěla vyrovnat soulové královně Arethě Franklin, k tomu ale potřebovala mít za zády zvučnou kapelu s dechy a klávesami. Úkolu se ujali Mike Bloomfield a Nick Gravenites, jemuž se právě rozpadli Electric Flag. I přes excelentní dechovou sekci Kozmic Blues Band při své vánoční (1968) memphiské premiéře pohořel. Černošské publikum zkrátka vyrostlo na jiném bluesovém levelu. Navíc Janis čelila útokům ze strany hudebního tisku, zejména magazínu Rolling Stone. Ten nevynechal jedinou příležitost jak si přisadit. Teprve až telefonát Boba Neuwirtha (mj. spoluautora „Mercedes Benz“) otravného Janna Wennera umlčel.

I Got Dem Ol' Kozmic Blues Again Mama! (1969)

S novými muzikanty za zády a novým soundem vplula Janis Joplin do své sólové kariéry. „Try (Just A Little Bit Harder)“ je jakoby testovací. Poprvé se objevují po boku Janis řízné dechy i hammondy, skladba má soulové pnutí, Janis šlehá svým hlasem jak bičem. To samé se dá napsat i o „Maybe“, ve které se vznáší svým řezavým vokálem vysoko nad doprovodem.

„One Good Man“ žhne doběla rozpálenou kytarou hostujícího Mikea Bloomfilda. Pulzující „As Good As You've Been To This World“ si umím představit coby další fascinující duet s Tygrem Tomem. Původně sladkou „To Love Somebody“ přejela sice jak buldozer, věřím ale, že ji tam někde nahoře zpívá s Robinem Gibbem společně, ruku v ruce… Kdybych si měl z elpé vybrat jednu jedinou, sáhnul bych po „Kozmic Blues“. Zakalená esence Janis Joplin, opravdové blues kosmického věku, počaté v roce prvního přistání člověka na Měsíci. Svým provedením „Little Girl Blue“ se Janis zařadila k hvězdné plejádě umělců, kteří si tuto původně muzikálovou skladbu z pětatřicátého roku zařadili do repertoáru. Z projevu divoženky je slyšet pokora i chuť rozbalit to naplno, skladba dostává úžasné vnitřní pnutí. Tak nějak by podle mne Janis zpívala po šedesátce… I gospelová „Work Me, Lord“ ukazuje Janis Joplin jakožto zpěvačku oddaně sloužící písni.

I přes určitou žánrovou rozkolísanost je „I Got Dem Ol' Kozmic Blues Again Mama!“ skvělou plackou. Krátce po vydání se propracovala na pátou pozici amerického žebříčku.

Šedesátý devátý byl rokem festivalů. Ve Woodstocku. Janis svým výkonem neoslnila, byla sjetá a slitá pod obraz. Její vystoupení se v původní verzi filmu neobjevilo. Chuť i pověst si napravila na prosincovém vystoupení v Madison Square Garden.

Osudový sedmdesátý začal pro Janis v Riu na proslulém karnevalu, kam se vypravila na výlet. Pročistila si hlavu i tělo. Jakmile se vrátila, spadla do všeho znovu. Rozpustila Kozmic Blues Band, občas pohostinsky vystoupila s Big Brother, stále totiž brala ten spolek za svou rodinu, dokonce žárlila na svou nástupkyni, Kathy McDonald. V dubnu vznikl Full Tilt Boogie Band, její poslední doprovodný soubor. Pojítkem s minulostí byl kytarista John Till, jenž kolem sebe soustředil špičkové profíky, kteří navíc neměli ambice starat se o cokoliv jiného, než o samotnou muziku. Janis si v té době začala s Krisem Kristoffersonem, tehdy ještě neznámým potulným folkařem, líbil se jí, byl rovněž z Texasu, a hlavně, vydržel chlastat její ligu. Jeho štěstím bylo, že včas utekl. Janis po něm zůstala písnička „Me And Bobby McGee“ o opuštěné milence, která by dala všechno na světě za ještě jednu noc s tím neřádem z Nemanic.

Na přelomu června a července se připojila k vlakovému turné po Kanadě. Festival Express vstoupil do rockové historie, i když trochu jinak než muzikouJ Šukdetailů je plný net. Poslední koncert Janis absolvovala 12. srpna 1970 v Bostonu. Pak se už soustředila na své nové album.

Pearl (1971)

Nejlepší posmrtné album všech dob. Když neředěný heroin proklál Janisino srdce, byla na vrcholu tvůrčích sil, a za zády měla kapelu jako nikdy předtím. Spojení s producentem Doors Paulem A. Rotchildem se ukázalo nadmíru šťastné. „Pearl“ ukazuje celou šíři Janisina talentu. „Prenatální“ hardrockový riff „Move Over“ jistě ocení každý tvrďák. „Cry Baby“ je skvělá pecka z první poloviny sixties, a soulově pnutá „A Woman Left Lonely“ má nejkrásnější mezihru z celé desky, a když se k preludujícím hammondům po chvilce přiková Janis, jde mráz po zádech. Funky „Half Moon“ zachycuje další z mnoha podob Perly. Ač to navenek nevypadá, rozpumpovaná „Buried Alive in the Blue“ je nejsmutnější skladbou alba. Osiřelý instrumentální základ marně čeká na svou Janis, vždyť se jí den před smrtí tolik líbil, proč nepřichází? V refrénu vzedmutá „My Baby“ je ploužák jako víno. Janis vyrůstala na country, „Me And Bobby McGee“ je návratem k muzice jejího mládí i pěveckých začátků. Skladbu napsal Kris Kristofferson (s Fredem Fosterem), zůstala vzpomínkou na jejich románek. Rok před Janis Joplin ji nahrál Roger Miller. Teprve v jejím podání se stala monumentem. Sama s mikrofonem a na jeden zátah. Přesto máte pocit, že „Mercedes Benz“ naplňuje prostor víc než kdejaká halasná pařba. Text v sobě nese i nenápadné reminiscence na dětství. Fráze „Dialing For Dollars“ prý odkazuje na marketingový tah z televizního pořadu z konce padesátých let, kdy jste kvůli výhře museli čučet na bednu a čekat na zavolání… co mi to jenom připomíná. „Trust Me“ Bobbyho Womacka, jenž si v nahrávce zahrál na akustickou kytaru, je dalším návratem ke kořenům, podobně jako andělsky průzvučná „Get It While You Can“ z dílny  Jerryho Ragovoye, jehož skladby provázely Janis Joplin po celou dobu její spalující kariéry.

„Pearl“  patřila mezi pár „západních“ titulů, které se objevily – byť v indické verzi a nedostatečném množství – i na pultech v ČSSR.

-

Když zmizel z povrchu zemského hotel Goodhue, místo posledního veřejného vystoupení Janis (17. srpna 1970 v pořadu TV KJAC), a její rodný dům, jakoby z krizí umrtveného Port Arthuru odešla i její duše. Městské úřady na ni zanevřely, nemá svou ulici, nic ji oficiálně nepřipomíná. Jen některým místním pařmenům je prý občas dopřáno spatřit její siluetu, musí ovšem znát zaklínadlo…

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 7/2012)

 

–

Matky, sestry, dcery a vnučky Janis Joplin

Janis Joplin nevyrostla ve vzduchoprázdnu, navazovala na své předchůdkyně, bez výjimky černošky. Její odkaz současně byl a je pro hlasově vybavené zpěvačky výzvou. Připomenu pár jmen a doporučím jejich reprezentativní alba.

Bessie Smith (1884 – 1937)

Nahrávky černé Císařovny blues zásadně ovlivnily i mladou Janis Joplin, která nechala zvelebit její neoznačený hrob. „The World’s Greatest Blues Singer“ (1970) je reprezentativní značková výběrovka.

Odetta (1930 – 2008)

Debutové sólové album z roku 1956 „Odetta Sings Ballads and Blues“ ovlivnilo Janis Joplin i Boba Dylana. Vřele doporučuji k poslechu i metalistům. Bez kořenů není stromů…

Joan Baez (1941 – )

O málo starší Joan byla jeden čas blízkou přítelkyní Janis, která – když chtěla – uměla věrně napodobit její čistý a znělý hlas. Z bohaté diskografie Joan Baez se těžko vybírá, klidně doporučím „Day After Tomorrow“ z roku 2008, na kterou si pozvala řadu hostů.

Grace Slick (1969 – )

Hippiesačka, která prošla vším možným i nemožným, a stále je tu. Její Jefferson Airplane byli pro začínající Janis velkou výzvou, stačí si poslechnout „Surrealistic Pillow“ (1967), které nastartovalo masivní zájem o kalifornskou psychedelii.

Inga Rumpf (1946 – )

Německá „odpověď na Janis Joplin“ Inga Rumpf začínala v polovině šedesátých let s folkem a blues, prohulila se květinovou psychedelii i krautrockem. Dnes se věnuje duchovní hudbě. Mým favoritem je „Frumpy 2“ z roku 1971, parádní hulba!

Marianne Faithfull (1946 – )

Další z Femme Fatale šedesátých let, které přežily sebe samu. Začínala po boku Micka Jaggera v roli jeho plavé múzy. Dospěla v rockovou šansoniérku, které věříte každé slovo. Leonard Cohen v sukni. Sparkaři ji budou znát z alba „ReLoad“ kde ve skladbě „The Memory Remains“ doprovázela METALLICU. „Broken English“ z roku 1979 bylo fúzí vícera stylů.

Maggie Bell (1945

Dodnes aktivní britská Joplinka nahrála svá zásadní alba se STONE THE CROWS již na počátku sedmdesátých let. Stále vystupuje, v posledních letech s Jon Lord Blues Projectem. Debut „Stone The Crows“ (1970) je zajímavou zapomněnkou.

Věra Špinarová (1951 – 2017)

Ostravská šelma, jíž se za mikrofonem technikou nevyrovná žádná z českých zpěvaček, vyjma snad Evy Pilarové, Hany Ulrychové a částečně Lucie Bílé. Pro mne česká Janis, jakkoliv zpívá jinak. Volba alba je jasná: „Meteor lásky“ z roku 1982.

Joss Stone (1987 – )

Mladá krasavice je hlasově důstojnou, byť vymydlenou a nepřípadně hodnou, nástupkyní Janis. Jako ona má ráda soul, a že Joplinku umí dokázala, když ji na Grammy Awards 2005 uvedl Kris Kristofferson, a ona si suverénně střihla „Cry Baby“ a potom spolu s Melissou Etheridge i „Piece Of My Heart“. Kukněte na youtube, ale nezapomeňte se nadechnout předem…  Mnohé napoví i poslech debutu „The Soul Sessions“ (2003), věnovaného klasickým soulovým kouskům z šedesátých a sedmdesátých let.

Amy Winehouse (1983 – 2011)

Její rhythm&bluesový retrostyl mám moc rád. S Janis ji spojoval nejenom chlast, drogy a osud, ale i soulovou muzika. Škoda jí, další z klubu 27, věčně mladých… Na „Back To Black“ se bude podle mne vzpomínat i za padesát let, v roce 2066.

Pavla Kapitánová (1970 – 2007)

Nikdo se v české kotlině nezasloužil o popularizaci odkazu Janis Joplin jako Pavla Kapitánová svými tematickými tribute programy. Zemřela při dopravní nehodě, když se vracela z koncertu. Pro rockery bude asi nejzajímavější její spolupráce s Alešem Brichtou na CD „Legendy lásky 2“ (2004).