1981: SPLNĚNÉ I MARNÉ HI-FI TUŽBY
Počátek
osmdesátých let znamenal pokračující nenormální normalizaci, kdy život každého
z nás ovlivňovali kádrováci všech stupňů, počínaje jako v mém případě
bonzačkou (pardon, sousedkou, domovní důvěrnicí) v činžáku, přes pohůnky
uličního výboru KSČ a soudruhy/soudružky z osobního oddělení v práci,
až po bdělé milicionáře, pomocníky VB i samotné cajty, co vás naháněli za
cokoliv, co vonělo svobodomyslností.
A
tak, když jste byli rockeři a toužili kvalitně poslouchat svou muziku, ocitli
jste se chtě nechtě z pohledu režimu v pásmu ekonomické i ideologické
diverze, protože nebyla šance vystačit si s tuzemskou podpultovou nabídkou
zboží za kačky.
Už
jen nákup v Tuzexu znamenal pro 90 % nakupujících nutnost sehnat bony, a
to prostě a jednoduše legálně nešlo, a kdykoliv mohlo býti použít proti vám. Na
legální dovoz zvenku jste mohli – bez emigrantů v rodině anebo z řad
dobrých známých – zapomenout. A tak jsem se i já vydal na dráhu zločinu …
CESTA ZA SNEM
Sny
se mají plnit, a nemusí ani být vánoce. Když mi někdy na přelomu let 1980/81
donesl pošťák velkou obálku s vylouděnými aktuálními katalogy německé
firmy Dual se saténově metalickým
gramofonem CS 741 Q na titulce, dukáty nasyslené mimo rodinný rozpočet se
zatetelily blahem, půjdeme do světa!
Jak
úvod naznačil, v éře před internetem a tržním hospodářstvím představovalo nakupování
elektroniky v západozemích malé dobrodružství. První etapa: překousnout
veksl kurs a směnit sockačky za tvrdou marku. Poté sehnat kurýra anebo risknout
poslání v obálce či balíčku. Kurýr byl dražší, ale jistější, obálky se běžně
prosvěcovaly a tak přišla ke slovu skrýš v podobě upravené knihy, elpé
desky, apod. levné věci, balené povinně před bdělým celníkem/celnicí.
Nejostřejší byly baby s knírem. Ty i očuchávaly.
Kurýr,
většinou tirák, hokejista, muzikant, sem tam dovolenkář, samozřejmě riskoval, a
to se započítalo do dýška. Běžná pašunk taxa rovnala se 10% z hodnoty kontrabantu.
Dual
CS 741 Q byl vrcholový firemní model a stál mě i s poštovným a provizí
něco přes 800 DM, v přepočtu tuším 12000,- Kčs. Na jaře 1981 jsem si
poklad vyzvednul v Břeclavi na nádražní celnici, kam zlínské balíky
putovaly. Kovaná soudružka vyměřila mastné clo, něco kolem 3000,- Kč, a nejenom
to, jak jsem se později při výslechu dověděl. Všechny zásilky soukromě
zapisovala a práskala fízlovi Chovancovi do tehdejšího Gottwaldova. Nejspíš její
kolík či co.
Tesla
NC 440, co se mnou objevovala muziku od roku 1974, šla na skříň, a nový lesklý
Duálek na peřináč, co nám v přiděleném pokojíku u rodičů manželky suploval
Hi-Fi rack.
PŘÍMÝ NÁHON A PLOVOUCÍ
ŠASI, KDO Z VÁS TO MÁ?
Proč
zrovna Dual? Protože v gramofonech představoval pro mou generaci synonymum
snového stroje, občas dráždivě vystaveného v Tuzexu. Pár mých kamarádů mělo
předchozí královské modely CS 701 (1980,- TK) anebo CS 721 (2150,- TK), a
uznejte, musel jsem jít výš a otočit závistivé gardeJ
Šlo
o třetí generaci šasi s přímým náhonem (Direct Drive) Quartz PLL, tedy
pomaluběžným motorem, řízeným vlastním stabilním oscilátorem, což sice
znamenalo jistotu správných otáček při přehrávání, avšak problémy při nahrávání
na magnetofony. Objasním. Za bolševika měla elektrická síť předepsaných 220
voltů a 50 hertzů často jen na papíře. Kolísání napětí nevadilo, ovšem frekvenční
rozkmit 50 Hz +-1 % znamenal, že magnetofon šel o tu samou hodnotu pomaleji či
rychleji, zatímco krystalem řízený gramec se točil stále přesně. Časový rozdíl
mezi nejrychlejší a nejpomalejší nahrávkou mohl na 40 minutovém albu dosahovat
až jednu celou minutu! Neumím si představit, jak u takového poslechu trpěli
lidé s absolutním sluchem, když jsem i já, hluchoun obecný, vnímal, že je v muzice
něco jinak a blbě.
Quartz
magnetofony sice existovaly, stály však raketu, a tak jsem musel na svůj jinak
špičkový no-quartz Sony TC-K81 nahrávat hlavně v noci o víkendu. Pro
kopírování narychlo jsem používal triviální fintu, pustil odloženou Teslu
NC-440, podle pohybu stroboskopických značek na talíři, osvětlovaných
doutnavkou frekvencí sítě, jsem spočítal odchylku od ideálu a na Dualu ručně
nastavil dtto. odchylku. Prima. Akorát se nesměla měnit frekvence sítě během
nahrávání. Drobná hi-fi pakárna.
Další
technickou fajnovostí CS 741 Q se ukázalo plovoucí subšasi šasi, uchycené na
hlavní kabinet přes silikonový mezikus a odpružení. Nožičky gramofonu sloužily
současně coby laditelné absorbéry vnějších rázů. Ultralehké avšak tuhé raménko
U.L.M. tvořilo – spolu s obdobně odlehčeně konstruovanou přenoskou
(Shure TKS 390 E), uchycením a protizávažím, dalším antirezonátorem – celek,
účinně potlačující jak nežádoucí subsonické artefakty, generované excentrickými
a zvlněnými vinyly, tak i jinak běžné ohybové/torzní rezonance v pásmech
60-80 Hz a 300-400 Hz. Kolísání 00Nic, přesněji tedy +- 0,015 WRMS, odstup
rušivých napětí nekonečně tichých 80 dB. Již dosti technického esperanta.
Sem
se nějak roztesknil, musím zaběhnout k bráchovi svůj Dual pozdravit, snad
nebude za své odložení naštvanej. Podle mě musí mít mašinky, co přinesly tolik
radosti, duši.
NOVÉ PRVKY VE VÝVOJI KAZETOVÝCH
MAGNETOFONŮ
Stejnojmenný
článek v Téčku autora Jana Merhauta (shoda příjmení) upozornil na výraznou
proměnu kazetových magnetofonů v roce 1981, kdy starší špičkové modely
dávaly do značné míry svobodu nastavování uživateli, zatímco nové spoléhaly na
automatiku. Šlo především o nastavení předmagnetizace a záznamové úrovně ve
vztahu k typu pásku, protože na trhu byly, laickým žargonem řečeno:
normálky, chromky, ferochromky, metalky.
Starší
generace přístrojů byla vybavována možností plynulé změny předmagnetizačního
proudu, některé měly navíc vestavěné generátory zkušebních kmitočtů, umožňující
s využitím měřičů úrovně vybuzení nastavit optimální velikost
předmagnetizace i síly záznamu. Typickými představiteli těchto magnetofonů byly
v roce 1981 například vrcholové modely Sony TC-K81, Pioneer CTF1250, Aiwa
6700. Ovšem, dejte audio-maniakům možnost hejbat, kroutit, přepínat… A tak se
komunitou začaly šířit zaručené recepty, jak vylepšit nahrávky, například ubrat
bias a tím přidat výšky oproti LP originálu. Marné bylo vysvětlování techniků,
že současně prudce naroste nelineární zkreslení oněch zdůrazněných výšek a jen
hluchý je může považovat za víc detailůJ
Možná
i proto firmy během krátké doby přešly na plně automatizované nastavování, což
jednak umožnil prudký rozvoj mikročipů, a za druhé si výrobci uvědomili, že
jedině tímto způsobem mohou garantovat kvalitu nahrávek. Obsluha pouze zmáčkla
tlačítko a spustila sekvenci, zahrnující nastavení všeho potřebného, již výše
zmíněného, včetně vyrovnání frekvenční charakteristiky. Mezi první automaty
patřil mimo jiné Nakamischi 1000 ZXL v ceně osobního vozu, co si nastavení
ukládalna pásek pomocí subsonického signálu. Počítadla uměla zobrazit nejenom
otáčky unášecího trnu, ale též čas záznamu i zbyvší do konce pásku. Šlo
vyhledávat jednotlivé skladby, dokonce i programovat vlastní playlisty, měřiče
si pamatovaly dosažené záznamové špičky, takže jste nemuseli non stop koukat a
kontrolovat. U pár strojů (Dual C844) se objevila dvojnásobná záznamová
rychlost 9,53 cm/sec pro dosažení kvality srovnatelné se záznamem na 19 cm/sec
u cívkových magnetofonů.
KULHAVÁ TESLA
Brněnské
novinky se jmenoval článek Miroslava Lába v Technickém magazínu 1981/9 o
jarním veletrhu spotřebního zboží. Na stáncích Tesly nebyly podle slov autora
žádné převratné novinky, to ostatně nikdo z nás, návštěvníků, neočekával,
přesto pár strojků stálo za zmínku.
Magnetofony
B113 a B115 vycházely z konstrukce řady B7, důvěrně mi známé z doby
strávené v zeleném. Největších změn doznal design, přidány byly nové
funkce, jako například „letmý“ odposlech při převíjení, usnadňující nalezení té
které skladby. Modulová koncepce usnadnila servis. Oba jednomotorové stroje
jsou považovány v rámci třídy za velmi solidní cívkové magnetofony, a
spousta fanoušků je dodnes udržuje a provozuje ve vynikající kondici. Kvalitní
stolní kazetový magnetofon však Tesla stále nebyla schopna vyrobit.
V litovelských
gramofonech kraloval pohledný NC 450, přímý nástupce NC 440. Designový skvost v parádním
dřevěném dýhovaném soklu bohužel trpěl neduhy svého předchůdce, zejména
nevhodně zvoleným materiálem subtalíře (slitina zinku a hliníku, tzv. zinkal)
vedl – ruku v ruce s tehdejším šlendriánem, kdy kvalita kolísala kus od
kusu, protože se nedodržovala nutná technologie postupného chlazení mimořádně
choulostivé slitiny – k tomu, že mnohým nešťastníkům zbyla po čase ze
stěžejní součásti gramofonu křehká hliněná placka, viz foto. Malá odbočka:
z uvedených důvodů nelze modely NC 440/450 vůbec doporučit ke koupi
technickým laikům, co by si chtěli koupí na Aukru/Bazošu připomenout své mládí.
Toto doporučení ostatně platí pro většinu elektroniky, bez někoho znalého po
boku anebo aspoň na telefonu nic z druhé ruky nekupovat. A darované
nezapojovat do elektriky!
V rámci
možností agilní svazarmovský podnik Elektronika nabízel na BVV inovovaný
zesilovač řady Transiwatt, TW 140 studio, s tehdy opravdu nebývalým
výkonem 2 x 60 Wattů a možností přepínání A/B párů reprosoustav. Nechyběly
odposlechové smyčky pro magnetofony, protože domácí nahrávání na pásky a kazety
byl pro 90 % domácností jediný způsob, jak se dostat ke své muzice zpoza Zdi.
Shrnuto:
do tuzemských obchodů s elektronikou kvalitní zboží rozhodně nepršelo, jen
sem tam něco ukáplo do loužičky pod pultem.
SVIŽNÍ DEDERONI A
RAFINOVANÍ HUNOVÉ
Nejenom
Poláci s licencemi Thompson, ale též Dederoni byli ve spotřební
elektronice o kus dál než my. Barevné televizory Colormat jste na první pohled
nepoznali od Grundigu, a boombox Steracord SKR 500 byl tak akorát na široké rameno
havíře, kráčejícího pevným krokem na čelbu, ze sešlapaného rýče floutka
z černé burzy sklouzával. Nad vzhledově a rozměrově sladěným hi-fi
kompletem TE-RA 150 pak každé oko hi-fi gurmána oko zaplesalo už při pohledu na
malé foto v Téčku.
Maďarský
Videoton rovnou vsadil na spolupráci s japonským výrobcem Akai. A dobře
udělal. Na domácí Hungary trh (a nikam jinam) se tak dostaly originální i
licenční stroje světové třídy, a my mohli při turistických výjezdech do Budapešti
dosyta slintat u výloh. Například nad tehdejší novinkou, hifi věží s DD
gramofonem Akai AP D33C, kazetovým magnetofonem Akai CS M02, tunerem Videoton
RT 6300S a zesilovačem stejné značky, EA 6380S. Vše v racku a s reproduktory
Videoton DC 2540A po stranách, které se dokonce barterově vyvážely do Japonska
i jinam. Cena za vše obnášela 30000 tehdejších forintů., což bylo zhruba šedesát
tisíc, pokud se nepletu. Pokoukáníčko i po bezmála 40 letech.
Pokud
vím, do ČSSR se nic z dnešního socdemo okénka nedováželo.
KRÁL BOOMBOXŮ
Móda
obřích boomboxů ČSSR sice minula, jednak bylo u nás málo černochů, druhak se
v Kotlince rap ani hiphop u našich těžkých prdelí nechytal. Takže jsme
měli doma a na chatách maximálně jezevčíky. Občas se nějaký větší dvoukazeťák
objevil na černé burze u prodejců kazet, ale blbě se s ním utíkalo, takže
taky nic častého. Největší kusy, co jsem viděl, zdobily na Vranovské přehradě
rekreační stolky tuzemských nabobů.
JVC
RC-M90 vstoupil do dějin, zdobil přebaly alb, najdeme ho například na Beastie
Boys Solid
Gold Hits. Vážil jedenáct kilo, na šířku měl skoro 3/4 metru a na výšku
víc jak LP. 2 X 20 wattů pohánělo stopadesát baterek. Rozhodně nehrál špatně,
vybavený byl důkladně, kazetová mechanika se systémem potlačení šumu Dolby
B/ANRS, programovatelné vyhledávání písniček, FM tuner s osmi předvolbami,
2 mikrofonní vstupy, vstup pro gramofon, kabelové dálkové ovládání, zkrátka
vše, po čem kápo ulice mohl toužit. Možná byl i neprůstřelný.
Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Rock History 1981)
Komentáře
Okomentovat