1968 07: PRÁZDNINY ZAČÍNAJÍ … SRANDY I MUZIKY KOPEC

Sedmého června 1968 vstoupila do kin Šíleně smutná princezna s Helenkou a Vaškem, aby na pár měsíců ovládla nejenom kina, ale i všechny dětské a mládežnické časopisy.  Nedílnou součástí byla chytlavá hudba mladého Jana Hammera i exteriéry, za nimiž jsme se vypravili na školním výletě do Trenčína a okolí, a tedy i na Bojnický zámek. Na tehdy ještě nádherném koupališti Zelená žaba v Trenčianských Teplicích jsme si coby medici sedmého ročníku základky doplnili znalosti anatomických detailů našich spolužaček. A pak začaly prázdniny, dlouho vypadaly na jedny z nejkrásnějších…

 

MLADOSVĚTSKÝ PELMEL

Neužívali jsme si jenom my. Ikonickým červencovým momentem se stala obálka Mladého světa číslo 29 s Alexandrem Dubčekem na skokanském můstku i při okřídleném letu nad hladinou bazénu koupaliště v obci Santovka poblíž Levice. President Svoboda se pro změnu toulal po hřebenech Vysokých Tater. V Bratislavě uskutečnil v úterý 9. července tým akademika Karola Šišky první transplantaci srdce v Československu. Moskevští beatmani byl název zmínky o nočním podniku Moloďožnyj a skupině Orfeus, jež tam pod bustou Lenina hraje na maďarské plus československé nástroje a dovolí si občas zazpívat anglicky. Nebojte se, sovětský tisk byl ve střehu a imperialistický jazyk zmínil s prstem na spoušti. Božský Kája plnil slovenské amfiteátry i stránky Mlaďáku: „V Banské Bystrici stáhli Gotta z pódia a nebýt duchapřítomného zákroku, byl by usmýkán. V Michalovcích, kde bylo v pohotovosti dvacet příslušníků se psy a slzným plynem, dostala šestnáctiletá dívka epileptický záchvat.“ „I keď budeme mať tu federalizáciju, vy jediný nebudete potřebovat pasov,“ pravil jasnozřivě Gottovi jeden místní ujo. Srandy kopec byl onoho léta, začalo se mířit i na před pár měsíci nedotknutelné, viz bajka Korupční aféra jenerála Šíny, v reálu „semínkového“ generála Šímy. Na druhou stranu se opět provalilo, že komunisti jsou (a vždy budou) nereformovatelní, viz jedovatou slinu flusající prohlášení ÚV KSČ k manifestu 2000 slov Ludvíka Vaculíka, vzniknuvšího z popudu vrcholných pracovníků Československé akademie věd, mj. Otty Wichterleho. Zelená guma Kodaj jej v parlamentu dokonce označila za akt kontrarevoluce. Dostalo se mu tvrdého odsouzení veřejnosti, stačí se začíst do ankety v MS. Stále se nedařilo dostat z ČSSR ruské jednotky, co u nás usalašily po cvičení Šumava. V Davli, nedaleko Prahy, se už několik měsíců točil válečný film „Most u Remagenu“ s tamějším mostem v hlavní roli. Americkou armádou zapůjčených osm tanků označil Brežněv při jednáních se soudruhy z okolních zemí za předvoj US invaze!

V Anglii vyskákal na nejvyšší příčku „Jumpin’ Jack Flash“ ROLLING STONES, na všech koupalištích dunělo „ Baby Come Back“ EQUALS, supraphonským prodejům vévodila „Massachusets“ v podání Vaška Neckáře, rozhlasové Houpačce pak „Docela obyčejná píseň“ Karla Černocha a zahraniční části „Legend Of Xanadu“ DAVE DEE, DOZY, BEAKY, MICK & TICH.  

 

OHNIVÁ KOLA

Jiří Černý ve sleeve-note k supraphonskému licenčnímu vydání „Ohnivých kol“ v roce 1970 mimo jiné napsal: „Konec šedesátých let znamenal ve světě rockových skupin období tvůrčího vření, nových stylů a změn. Hudební obzory žánru se najednou začaly rozšiřovat. BEATLES přinutili obecenstvo poslouchat neobvyklé písničky, Bob Dylan je naučil přemýšlet o textech. Ke slovu se také dostávala celá generace hráčů, která se snažila překročit tříminutové klišé rockové skladby čistě po stránce muzikantské. V jejím čele stála skupina CREAM: vedle Claptona v ní působily dvě další instrumentální špičky – bubeník Ginger Baker a baskytarista Jack Bruce. Přestože oba měli jazzovou praxi, vycházela jejich společná tvorba především z rocku a z blues. To dokumentuje i licenční dvojalbum Supraphonu ,Ohnivá kola’ (,Wheels Of Fire’) na němž aranžérské i instrumentální schopnosti tria kulminují.“  Přestože tuzemské vydání bylo o dva roky opožděno, mělo obrovský dopad, protože černý burzovní trh nebyl ještě plně rozvinut, a tak zejména mimopražští mladí rockeři se mohli díky šedé krabici poprvé dostat k řadovému albu světové kapely přímo na vinylu a za přijatelnou cenu.

Plocha dvojalba umožnila realizovat velkolepý plán studiového LP, doplněného na druhém vinylu o živák. CREAM tak mohli předvést oba póly svého muzicírování, na jedné straně studiově vymazlenou „White Room“ s vrstvenými vokály a houslemi, a vedle toho koncertní podobu „Toad“ s gigantickým bubnovým sólem Gingera Bakera, tedy něčím do té doby nepředstavitelným. V obou mezních polohách se CREAM cítili jako ryba ve vodě.

Za pouhé dva roky své existence transformovali mayallovské modrooké blues do plnotučného rockového formátu. Velkou zásluhu na vytvrzení tria měl „čtvrtý“ člen kapely, producent a hudebník z Bronxu, Felix Pappalardi. Nejenže se občas ve studiu přidal ke kapele, ale hlavně dokázal přesvědčit Claptona, Bakera i Bruceho aby uvolnili stavidla svého muzikantského mistrovství a vydali se do doposud neprobádaných končin.

„Ohnivá kola“ symbolicky prohřála půdu pro startující LED ZEPPELIN. A když 26. listopadu 1968 odehráli CREAM v Royal Albert Hall svůj (nadlouho) poslední koncert, zašeptal po jeho skončení Jon Hiseman: „Víc už snad není možné.“

 

SKALNATÝ NACH

Rodokmen raných Párplů je pestrou směsicí desítek jmen a žánrů. Zvídavé a encyklopediky odkážu na příslušnou literaturu. V základní linii můžeme začít rhythm&bluesovými ARTWOODS Jona Lorda, pokračovat krátkodobými FLOWERPOT MEN, kdy se přidal baskytarista Nick Simper, a zakončit putování u ROUNDABOUT s Ritchiem Blackmorem, kytaristou z okruhu Lorda Sutche a OUTLAWS. Příchodem Roda Evanse a bubeníka Iana Paicea (oba MAZE) vznikají v březnu 1968 DEEP PURPLE de facto. Na první skandinávské turné v dubnu 1968 vyjíždějí mládenci totiž ještě jako ROUNDABOUNT. V létě nahrávají během pár dnů debut a dočkají se překvapivého úspěchu v USA, kdy se jejich verze "Hush" Joea Southa vyšplhá na čtvrté místo singlparády. Je ironií, že to byl navždy největší úspěch kapely za Atlantikem.

K prvým Párplům jsem se dostal až zpětně, v třiasedmdesátém, prostřednictvím výběrového dvojalba „Mark I & II“. Sixties muzika progresivního ranku byla pro mne spíše exotikou a zpestřenía, a ne vážnou konkurencí sedmdesátkové hardrockové kovařině, která mnou mlátila o zem. Po pár týdnech seznamování jsem ale evansovské DEEP PURPLE hrál den co den a pořád dokola.

Když slyším „Shades of Deep Purple“, zní mi ozvěnou i mišíkovští BLUE EFFECT. Stejně uvolněný zpěv a doprovody, "hladíkovsky" melodická Ritchieho kytara, kvítečková malebnost, špetka psychedelie, čitelná nástrojová scéna. V „Mandrake Root“ se vedle santanovsky vyšponované a rytmicky perlivé jízdy tlačí do popředí Lordovo eruptivní hraní v duchu zárodečného classical rocku, postaveného na zbytnělých varhanách a odkazu artificiální hudby. V hypnotizujících zpomalovánkách – beatlesovské „Help“ a „Hey Joe“ se španělskou Blackmoreovou koridou – se zřetelně zrcadlí VANILLA FUDGE. Kouzelné, jak se začínající DEEP PURPLE se vší parádou vylhali z nedostatku vlastního materiálu.

„Book of Taliesyn“, druhé párplovské elpé ročníku 68, si z doby vydání rovněž nepamatuju, měl jsem třináct, a nikdo ze starších kámošů je neměl ani na Emgetonu. Kdykoliv si dvojku pustím, jsem vtažen do hořkosladkých vzpomínek na to památné jaro, léto, podzim. Když kuknu do bookletu, vynořují se mi z paměti podobně oblíkaní a naondulovaní starší hoši, jak se v italských riflích, pod prdel vytahaném svetru a se žvárem v hubě nakrucují před mými vrstevnicemi.

I dvojka má vůni vanilky, pětice nadále spoléhá na razantní úpravy převzatých songů, zde například Diamondovu „Kentucky Woman“, „We Can Work It Out“ dvojice Lennon/McCartney, spectorovku „River Deep, Mountain High“, proslavenou Tinou Turner s Ikem, anebo „Oh No No No“ z autorské dílny Russell/Leander. Když slyším „Listen, Learn, Read On“, nemůžu si pomoci, mám zase před sebou kudrnatého krouceného Mišíka. Nejsilnějším momentem je pro mne hebká zpívanka s barokizující mezihrou „Anthem“ a napumpovaná – rovněž „klasicistní“ – instrumentálka „Wring That Neck“. Vývojově přešlapování na místě, skoro cover band, přetrvávající nápodoba VANILLA FUDGE, poslouchá se ale báječně!

 

DVEŘE K NESMRTELNOSTI

Výstřel popravčí čety v „Uknown Soldier“ jsme v blažené červencové nevědomosti brali jako zpestření nové desky DOORS, jež dorazila ihned po vydání i na Valašsko. Spontánnost prvních dvou alb nahradil studiový perfekcionismus, počet nahrávacích pokusů šel u každé skladby do desítek, u již zmíněného „Neznámého vojína“ to bylo více jak sto! Zatímco debut sklízel ovace u kritiky, „Waiting For The Sun“ vystoupal na samý vrchol US Billboard 200, stejně jako mezi singly popěvek „Hello, I Love You“, dnes dvojka v oblíbenosti všech skladeb Morrisona a spol., hned za „Light My Fire“. Skladba měla dohru, když Ray Davies z THE KINKS inicioval na popud svého vydavatele soudní žalobu ve věci plagiátorství riffu jeho skladby z roku 1964, „All Day And All Of The Night“. Nakonec došlo k mimosoudní dohodě. Paradoxní je, že Rob Krieger přiznal po letech inspiraci vibracemi „Sunshine Of Your Love“ od CREAM.

 

SMYČCE DO PÁSŮ ZAKLETÉ

Základy nakrásněného symphony soundu MOODY BLUES položilo spolu s nebesky plavnými „Nocemi v bílém saténu“ druhé album „Days Of Future Passed“. V červenci 1968 vydané další, „In Search Of The Lost Chord“, pak sound kapely i její přístup k tvorbě definovalo napořád. Doprovodný orchestr nahradil mellotron Mika Pindera, a v magnetofonových páscích zakleté smyčce se staly trademarkem MOODY BLUES. „Mike a mellotron utvářeli mé písně,“ prohlásil Justin Hayward, jenž se postupně stal hlavním zpěvákem a skladatelem skupiny. Koncepční album „In Search Of The Lost Chord“, točící se kolem věčných témat poznávání světa kolem nás i bádání v hlubinách lidské mysli, však bylo veskrze společným dílem pětice. Všichni na něm měli své skladby i sólové pěvecké party.

MOODY BLUES na jedné straně patří do hájemství takzvaného progresivního rocku, na druhé je ale jejich melodická vstřícnost až podbízivá. Není proto divu, že se kolem jejich postavení v dějinách rocku vedou dodnes vášnivé debaty.

MOODY BLUES v roce 1968 vykročili vstříc neuvěřitelné ostrovní popularitě, „In Search Of The Lost Chord“ se dostalo na pátou příčku v UK/LP žebříčku, a téměř každé další album pinderovského období pak stanulo na jeho vrcholu.

Českou stopu MOODY BLUES si může každý z nás připomenout na youtube v klipu k „Nights In White Satin“, Karlův most poznáme každý. Jak to tehdy bylo? Na televizním hudebním pořadu Europarty se díky tání ledů podílela i Československá televize. Točilo se 20. srpna, pohodička, sluníčko, usměvaví lidé… o pouhý den později ale britský speciál, povolaný narychlo ambasádou, odlétá se zaskočenou kapelou domů. Z Nocí v bílém saténu se stala Noc rudého teroru, a Karlův most znesvětila hnáta mužika. O tom všem příště…

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Spark 7/2018)