rock+

Nejraději mám přípravu rozhovorů s muzikanty, kteří mě vyprovázeli na cestě k hudební dospělosti. Je to pokaždé svátek, mít možnost zeptat se na pár věcí někoho, kdo se před 35 lety na mě zuřivě smál z plakátu a jehož alba patřila k vzácným pokladům asfaltových sbírek.  Zákládající a dnes jediný původní člen BUDGIE, Burke Shelley je nejen muzikant s hlubokým zářezem v rockové historii, ale i pamětník a účastník dob, kdy v muzice nic nebylo nemožné. Škoda, že čas nedovolil zodpovědět všechny otázky. Není všem dnům konec, a věřím, že v Retru v Praze bude možnost u Burkeho zjistit, jak to bylo s produkcí alba METALLICY, jestli opravdu část rodiny pochází z Polska, a co ze současné scény poslouchá... --- Burke, jsi poprvé v Česku, proto využijeme příležitosti, a zeptáme se tě i na historii. OK? OK. BUDGIE jsou pro heavy metal jednou ze zásadních stylotvorných kapel, která doslova kovala dějiny.  Můžeš trochu zavzpomínat na jaké muzice jsi jako teenager vyrůstal?  Šedesátá a ran

5.5.2009, Retro Music Hall, Praha Slušně naplněné Retro, spousta ksichtů a papulek, co se tam potkává na každé podobné pamětnické akci, zkrátka domácká atmosféra. V Polsku chodí na BUDGIE tisíce, tady - na první a jediný koncert u nás - přijde pár stovek těch samých. Proberte se pánové, za pár let nebude na koho z téhle generace chodit. Pak budete ronit krokodýlí slzy. Karlovarský URIAH HEEP REVIVAL mě velmi příjemně překvapil hráčskou kvalitou, a potěšil skvěle sejmutými aranžemi v duchu studiovek, i sladěnými backgroundy. Jen zpěvákovi občas docházel kyslík, o byronovské ječáky se ani nepokoušel, a trochu si šlapal na jazyk. Základní barvu hlasu měl ale o dost příjemnější než Shaw. Celkově špica, a to jsem dost náročný Uriášovec. Jsou rockeři „převlékači kostýmů“ a pak takoví jako Burke Shelley – stále sví, nezaměnitelní, originální. Je to autentický bigbít staré školy. Žádná primadona, napořád chlapec vrostlý do své muziky. Je neuvěřitelné, jak mladistvě a vitálně tenhle šede

16.2.2009, Zlín, Masters of Rock ICED EARTH mě naživo zklamali. Já je mám ze studiovek začleněné jako power&glory metalisty s mohutným soundem, propracovanými přechody, velkými gesty, takové inteligentnější MANOWAR, ať je sranda. Stačí si poslechnout z MySpace kousky jako „Crucify of King“, anebo „Harbringer of Fate“. Nic takového ve Zlíně nezaznělo. Jevištní podoba je až na pár výjimek („Watching Over Me“) zbytečně uspěchaná, uhrkaná, furt und furt ukřičená, sice s plným nasazením, ale bez dynamiky, odstínění nálad, elegance. Jakoby to ani nebyla ve studiu a na place jedna a ta samá kapela. SAXON. V plné zbroji se Byfordovci málem ani nevešli na pódium, scéna vypadala jako navršená hromada ve skladišti kulis, a když se Biff vyhoupnul na vyvýšenou plošinu, měl hlavu kdesi mezi světlama. Málokdy mi vyhovuje, když se kapela upne na news album. Saxonům ale sázka na „Into The Labyrinth“ vyšla dokonale, troufám si říct, že předvedené bombastické nové kusy svým provedením a d

Foto: Petra Hubáčková URIAH HEEP, VOTCHI, SEVEN 29.10.2008 Masters Of Rock Café, Zlín Kdybych měl citovat některé své kamarády, které do úmoru kompletně předvedená nová paskvělá deska vyhnala z podpódia k baru, byla by to tu samá cenzurní hvězdička. Nejenom mně tedy   chutná „Wake The Sleeper“ jako kýbl lógru zalitého vlažnou chlorovanou vodou z vodovodu. Bernie Box Band podle mne ztratil soudnost, když Wake nahrnul na narvaný sál celou. Na Uriášovskou klasiku se pak skoro nedostalo, a když už, tak ji BBB vylepšil tak, že například u „Easy Livin“ jsem měl pocit škrábnutého přeskakujícího elpíčka, a z „Lady in Black“ se stala juchajda podroušeného hasičského šramlu s donaldovským kačerem v čele. „July Morning“ kdosi přeházel motivy a zkopal finále, klopotná „Look at Yourself“ a „Gypsy“ bez kytarového riffu pocit marnosti dorazily. Nejmíň pokažené byly   „Stealin“ a „Sunrise“. Líbil se mi Trevor Bolder se svými thainovsky bohatými sóly na basu, i Lanzonovy hammondky, poměrně vě

31. 10. 2008, O2 Aréna, Praha Ufo talíř O2 se poslední říjnový pátek proměnil ve fantasijní, mohutný, kamenný kosmolet s prstencem kaleidoskopických vitráží, pilotovaný královským letectvem. I s nákladem dvaceti tisíc pasažérů se víc jak dvě hodiny ekvilibristicky proháněl a vznášel na hvězdné obloze. Kdo se neúčastnil, může litovat. Už teď a napořád. QUEEN levou zadní vtáhli do své show na pohled panoptikální publikum, od seriózních bankéřů a jejich zlatokopek, přes omšelé rockery, nastrojené paničky, dravé mladé úspěšné, i krásné, až po obrýlené intoše a zcupovatělé dredaře. Svatý zápal vedle moudrého pokyvování, mihotavý diskouš trkající do starého bigbíta, pamatujícího Free, 4pro a mačo natěsno bok po boku. Q. jsou navenek společenský úkaz, byrokratická instituce, manažérsky tvrdě řízená fabrika. Kola všeho ale naštěstí roztáčí životaschopná muzika, a to se potvrdilo i v páteční Aréně. Z mého úhlu pohledu QUEEN s Rodgersem doslova vyškolili obecenstvo v hardrocku. I ty nejpro

Uli Jon Roth (1954) patří k těm rockovým kytaristům, jejichž tvorbu i osobnost výrazně ovlivnila mystika a spiritualita. Podobně jako Frank Marino i on měl pocit, že v sobě nese odkaz Jimiho Hendrixe. Uli šel ve svém „metafyzičnu“ opravdu „hluboko“, léta žil s jednou z Jimiho múz, Monikou Dan nemann. Co se týče samotné hry, nebyl stylotvůrce, ale perfekcionista, novátorský kytarový aranžér, nekonvenční konstruktér. Uli sváděl rané SCORPIONS směrem k psychedelickému zvuku. V kontrastu s výraznou melodikou Rudolfa Schenkera tak vznikala zvláštní kombinace, díky níž byli v 70. letech docela zajímaví. Svou hru postupně rozvíjel a obohacoval o vlivy artificiální hudby, ve svém kosmu opsal oblouk od nespoutaných výbojů k dokonalé formě, a neztratil přitom tvář. Na letošní novince Under A Day Sky spojil všechny své hudební světy do jednoho fantazijního obrazu. Není to rock ani klasika, natožpak volajaký symphonic metal. Je to niterní osobní výpověď, bilance, nadřazená popiskám a škatu

Zemřel Mel Galley, a mimo okruh zasvěcených hardrockerů si toho nejspíš nikdo ani nevšiml. Patřil k těm stovkám muzikantů, kteří jsou  mezi svými uznáváni a ctěni především jako spolehliví řemeslníci, odehrají si svoje, jsou mediálně nenápadní, žijí bez statutu hvězdy či velmistra řádu. Díky takovým „dělníkům“ ale máme stále co poslouchat a pro sebe objevovat, ty stovky a tisíce skvělých starých i nových rockových desek by bez nich neexistovaly. Spousta z těch starších žije, či dokonce jen přežívá v ústraní, a i když se to Mela přímo netýká, je dobré si to připomenout, uvědomit. Smrt přišla rychle a zákeřně, v únoru lékaři diagnostikovali rakovinu v pokročilém stadiu a 1. července už Mel nebyl mezi námi. Březnovou šedesátku ještě oslavil v jednom pubu s Glennem a Chrisem Evansem, v květnu a červnu se stačil rozloučit s některými svými kamarády muzikanty, týden před smrtí si naposledy popovídal s nejbližším z nich, Glennem Hughesem, jenž jeho památce věnoval své album FUNK. Zůstane

ASIA byla od počátku na úspěch kalkulovaným hvězdným seskupením. Jména: Steve Howe, Carl Palmer a John Wetton automaticky znamenala obrovský zájem médií. Iniciátor, klávesák Geoff Downess se odjakživa tak trochu vezl s módou, neváhal přeskakovat podle potřeby ze stylu na styl jako pilná včelka: od umělecky ambiciózního jazzrocku (SHE'S FRENCH) k spotřebnímu disku (BUGGLES), a pak třebas k artrocku (YES) i jinam. Pomprocková ASIA byla jím jasně směrována na americký trh, kde koncem 70.let slavily obrovské úspěchy BOSTON, JOURNEY, STYX, KANSAS a další představitelé bombastického FM/AOR. V roce 1982 mezi „umělečtějšími“ rockery ještě doznívala kocovina z punku, na scénu se ale už prodrala new wave a všudybylské syntíky se staly součástí kytar, hlasivek i bicích. Amerika byla v té době pro rockovou melodiku stále zemí zaslíbenou. Exportní plán vyšel: 1.LP v USA NR.1, singl „Heat Of The Moment“ NR.4. Anglie prvnímu náporu odolala (11/46). Asia patří mezi 100 světově nejprodávanějš

Glenn Hughes patří mezi rockery k všeobecně nejuznávanějším hudebníkům, naprostá většina z diskusních ohniváků, co se rubou o to či ono jméno a jeho (ne)význam v muzice, v případě GH souzvučí pochvalnými výroky. Není divu. Málokdo z veteránů jeho generace si drží výkonnost a formu jako on. Nebudu opakovat, kde kdy s kým a na čem všude hrál, to by připomínalo telefonní seznam. Jen připomenu, že v poslední době zazpíval Kenovi Hensleyovi na jeho albu, letos vydává sólovku a možná se dočkáme i pokračování slavného alba dvojice Hughes Thrall. Glenna Hughese jsem už naživo zažil před třemi roky, dlouho mi v uších zvonila puncovní zlatá hardrocková ražba, prožilkovaná funky & soulem   a prověřená pětatřiceti lety zkušeností. Glenn Hughes je zvláštní persona. Napohled zženštilý zjev suchého stárnoucího narcise se při hře promění v pudově nespoutaný živel, strhávající na sebe takřka veškerou pozornost. Patří mezi pár pěvců, jimž drží ječák i na postarší kolena. Řekl bych, že větší polo