rock+

Duchem nepřítomen, zaskvělo se občas v mé žákovské knížce. A právě takovou nepřítomnost si bere na paškál nové svým názvem album KANSAS, Phil Ehart dává za příklad situaci v letištní odbavovací hale, kde bývá spousta lidí, všichni jsou ale zahleděni do svých mobilů, a když někdo vzhlédne, dívá se skrz :   „Všichni tam současně jsou i nejsou. Absence přítomnosti.“ Bohužel ale musím předejmout, že nepřítomen je do značné míry také duch starých KANSAS, byť typický sound i vedení vokálů zní od první do poslední vteřiny. Problémem je kompoziční (ne)síla skladeb. Hned úvodní „The Absence of Presence“ prozrazuje, že i přes evidentní snahu obsah pokulhává za formou. K čemu bezmála devítiminutový otevírák, co vás svými nápady nepřiková k reprákům? Jediní dva členové z dob největší slávy, baskytarista Billy Greer a bubeník Phil Ehart, se na samotném komponování nepodílejí, svěřili v tomto směru kapelu do rukou „noviců“: zpěváka Ronnieho Planta, kytaristy Zaka Rizviho a klávesáka Toma Brisliniho.

Většina na novém albu zúčastněných muzikantů se může pochlubit rodokmenem sahajícím až do zrodu NWOBHM, ostatně LIONHEART byli v osmdesátém označeni jedním časákem za první supergroup žánru – ale současně také svým vývojem směrem k Amerikou inspirovaným pompézním formám melodického heavy rocku. Typickým příkladem je zpěvák Lee Small, jehož pamatujeme z pozdních SHY a především z jedné verze projektu Toma Galleyho: PHENOMENA, kde se na odiv vystavovanou velkolepostí nikdy nešetřilo. LIONHEART jsou proto dnes daleko víc PHENOMENA než IRON MAIDEN, jež má v CV kytarista Dennis Stratton. Druhý kytarista, Steve Mann, hrál mj. u zapomenutých LIAR a nezapomenutelného Schenkera, stejně jako basák Rocky Newton. Bicmen Clive Edward prošel UFO, WILD HORSES a kapelou Uliho Rotha. Vydání nového alba urychlily omezení spojená s pandemií koronaviru. Kapele odpadla veškerá vystoupení, a tak se mohla soustředit na jeho dokončení. Skladby přirozeně plynou, což dnes není až tak samozřejmé, viz škobrtaví K

Andy Tillison ani Inside Out nešetřili v promo rozhovorech a materiálech k jedenáctému albu skupiny superlativy – prý objevuje nové cesty progresivního rocku. Jaká je skutečnost? Pilotní singl, „Life on Hold“, zní jako STYX, pokoušející se o roboto jazz. „ Jinxed in Jersey“, výrazově unylý příběh z jazzového klubu se k rockovému životu probere až někdy kolem šesté minuty, kdy se do ospalého baru opakovaně nabourává náklaďák s železným odpadem. Andy Tilson nezpívá, jen promlouvá. Možná zajímavě, nevím, text jsem nezkoumal. Ale jestli to má být nějaké naléhavé sdělení, tak si měl najmout Petera Hammilla, jemuž emočně rozumím i bez znalosti textu. Následuje „Under Your Spell“, další rozvolněné preludování a probrnkávání se k nudě. Jako soundtrack při dumání o nesmrtelnosti chrousta možná dobrý, ale rocker se opět nemá čeho chytit. Možná jen nejsem dostatečně post J V „The Tower of Babel“ se zjeví aspoň náznak melodie a zpěvu, plus něco málo dechů – průměrný jazzrock. Stěžejní kompozice a

Určitě to znáte, nemůžete usnout, ani nevíte proč, mozek si tak nějak sám vybírá témata, myšlenky přicházejí a odcházejí, vědomí slábne, sníte i bdíte současně … A právě k takovému odcházení z uspěchaného světa vytváří Tim Bownes své přívětivé minimalistické „soundtracky“. Zvuky i melodie musíte místy doslova lovit v tichu mezi tóny. O to více se můžete věnovat svým pocitům a proposlouchávání se jednotlivými vrstvami. Někoho může podobné „nic“ přivést až do stavu opojného vytržení z reálného světa, případně mu být hudební psychoterapií. Jiného spolehlivě uspí J Tim Bownes vydává v poslední době jednu sólovku za druhou. Parťáka z projektu NO-MAN, Stevena Wilsona, pozval k míchacímu stolu, nástroje pak obsluhovali: klávesák Richard Barbieri, baskytarista Colin Edwin, kytarista Kavus Torabi a bubeník Evan Carson. Melancholie? Impresivní zvukové obrazy? Od každého něco. Jemná elektronika, řekl bych slaboproudá, nezvyklé rytmy, akustické vrstvy, místy až šeptaný vokální doprovod. To je scen

Rick Wakeman nás před bezmála půlstoletím přenesl do historie anglického království, světa artušovských legend i verneovské fantazie. Proč nepřijmout jeho pozvání na kosmický výlet. „The Red Planet“ nás v osmi instrumentálkách provede geografií Marsu, od severních plání až po jižní pól, pokocháme se sopkami Ascraeus Mons, Tharsis Tholus , Arsia Mons, Pavonis Mons, navštívíme nejvyšší známou horu sluneční soustavy,  Olympus Mons, i kaňon Valles Marineris. Velitel korábu si pro nás přichystal bohaté doprovodné menu. Kopiloty mu byli osvědčení spoluhráči z THE ENGLISH ROCK ENSEMBLE: kytarista Dave Colquhoun, barman Lee Pomeroy a bubeník Ash Soan. Album se otevírá za zvuku slavnostních fanfár s doprovodem nebeského chóru. Wakeman nás nechce zatěžovat krkolomnými výstupy, pomocí silných melodií nás vede svou hudební krajinou takříkajíc za ručičku. A přitom vůbec nenudí, přichystal si přehršel aranžérských kombinací, nových i odkazujících na jeho dávná díla. Vedle trademarkových klavírních m

Švédské kvarteto se na čtvrtém albu naposledy představuje ve složení: Hakim Krim (zpěv, kytara), Adam Lindmark (bicí), Martin Nordin (baskytara) a Olle Hedenström (guitar), jenž DEAD LORD po nahrání „Surrender“ opustil. Od prvního do posledního hrábnutí do kytarových strun a fouknutí do mikrofonu slyšíme THIN LIVE LIZZY LORD. Mustr je jasný, otázkou jen zůstává, jakými skladbami dokáže švédská čtveřice naplnit odkaz Phila Lynnota a jeho parťáků. A zde musím smeknout. Co skladba, to chytlavý riff, nápěv i refrén. V každé pak erbovní kytarové dvouspřeží až srdce staromilce zaplesá.   Ať se DEAD LORD pustí vpřed cvalem („Distance Over Time“) anebo zvolní („Messin’ Up“), jsou řízní („Letter From Allen St,“), refrénoví („Authority“), škobrtaví („Evil Always Wins“), útoční („The Loner’s Way“) … pořád skvělí a autentičtí, protože skládají své vlastní NOVÉ písničky LIZZY, jakkoliv to zní protimluvně. Nevím o jiném příkladu, kdy kopie vystihne svými svojskými skladbami ducha a dosáhne kvalit or

Londýnská O2 aréna byla 17. června 2017 svědkem vystoupení BLUE ÖYSTER CULT, slavících v té době 45 let od vydání eponymního debutu. Kapela na oslavu výročí přehrála celé album a přidala několik povinných skladeb. Samozřejmě, že na pódium nakráčela i „Godzilla“ i nebojácný sekáč J BÖC vždy více spoléhali na svá živá vystoupení než na studiovky. V dvaasedmdesátém se v rockovém ranku samozřejmě více sólovalo a exhibovalo než dnes, stačí si vybavit dobové živáky jako „Made In Japan“, nicméně, hrálo se s drajvem, co obstojí levou zadní i dnes. A právě takovou starou hardrockovou školu předvedli ve zhuštěné podobě Londýňanům BLUE ÖYSTER CULT. Show byla zaznamenána zvukem i obrazem, takže „45Th Anniversary“ je k dispozici nejenom na CD, ale též na Blu-Ray disku. Desku lze chápat také jako pozvánku na poslech říjnové studiové novinky. A na tu by se měli těšit nejenom rockoví důchodci J   Jaromír Merhaut pro Spark 2020

S pomocí přátel a kolegů se Ace Frehley pustil do druhého alba předělávek svých oblíbených songů. Sám si obsloužil kytaru, u basy se střídal s Alexem Salzmanem, za zády měli oba – až na jednu výjimku – vždy Matta Starra. Desku otevírá „Good Times Bad Times“ LED ZEPPELIN, kde Ace a jeho parta celkem zřetelně předvedou, že budou ve svých coverech držet ducha originálu, ale hrnout si to budou po svém. Jako když stejný kuchař vaří různorodé menu, ale vždy i do svaté klasiky přidá něco ze sebe. Pamětníkům je už při prvním poslechu zřejmé, že nejblíže původnímu pojetí bude mít Frehley a spol. v „Never In My Life“ od MOUNTAIN, protože Leslie West byl předobrazem všech kytaristů ranařů, Aceho nevyjímaje. A proto u „Politican“ s hostujícím Johnem 5 nevnímám ani tak původní CREAM, jako spíše odkaz MOUNTAIN.   U britských invazních šedesátek je přitvrzení a hrnba slyšet nejvíce, beatlesovská „I’m Down“, stoneovská „Jumpin’ Jack Flash“ s Litou Ford, i „Lola“ KINKS jsou řádně připumpovány. To samé

Co nového asi tak může dnešní rocková kapela nabídnout fanouškům? V podstatě jen „novátorskou“ kombinaci již dříve vymyšlených postupů. A tak se australští TURTLE SKULL i na svém druhém albu, „Monolits“, snaží hrát po svém, byť postaru. Základem jejich soundu je kombinace sabbatovské hřbitovní tíhy spojené s barrettovskou psychedelií. V úvodní „Leaves“ přidávají rozšafné jarreovské moogování a na doraz zkreslenou a vazbenou fuzzynu. Říkáte si, co někteří ve snaze být originální nevymyslí J Ale co, studnice rockových inspirací je bezedná, tak proč nespustit kýbl a nenaplnit jej až po okraj. „Rabbit“ – základní mustr nezměněn, Tony/Syd ruku v ruce. Temné líbezno, zhulený kovář, sluníčko na mučidlech… „Heartless Machine“ přidá o půl kvaltu „rychlejší“ riff, jinak zůstává vše při starém, to samé v „Why Do You Ask?“, zarámovaná do masivního zbustrovaného doom riffu, se zpívánkou, znovu evokující blbnoucí partu v klipu k „Another Lane“. Sladké falzety, vinoucí se kolem erozí zdrsnělého kame

„Při všem, co se ve světě právě děje, není čas na cukrování. Je čas se probudit, vstát a něco udělat, než bude příliš pozdě,“ hřímá velšský multiinstrumentalista James Kennedy v rozhovorech ke své novince „Make Anger Great Again“, která je další z desek, jejichž vydání zdržel o půl roku koronáč. Má to být Síla. Ovšem nemůžu si pomoct, slyším v úvodu „The Power“ jen další vykrádačku Iommiho/Jimmyho pojetí riffu. Ukřičený James sice – seč mu hlasivky stíhají – snaživě strhává pozornost na sebe, rapuje, pulsuje v rytmu funky, zdrhá … a kytarovou opakovačku pro sichr ozdobí přidaným motivem, pro mě je zaškatulkován: nic cizího mu není cizí. Uvidíme co dál. „Autopsy“ je pro mé uši taktéž trochu přes závit. A jak se říkává: příliš zajíců rovná se honcova smrt. Kennedy se totiž snaží narvat do každé skladby všechno možné, a těžko pak držet kontinuitu, natožpak mít vlastní ksicht. Svou nasranost na politiku přenesl do muziky, nic proti, pamatuju už před půlstoletím řvoucího Lennona, a dokonce

Současní JEFFERSON STARSHIP mají s nejslavnější sestavou společná dvě jména, David Freiberg, jenž stál u přerodu z JEFFERSON AIRPLANE ve čtyřiasedmdesátém, a Donny Baldwin, který na palubu hvězdného korábu s Grace Slick u kormidla/mikrofonu narukoval o osm let později. Novinkové EP je součástí předvolebního boje Biden/Trump. Tomu odpovídají jak témata, tak lehce nátlakový sound i apelační projev Cathy Richardson. Hnedle úvodní „It’s About Time“ je představována coby hymna silných a nebojácných žen. Není divu, že Bidenova černošská kandidátka na vícepresidentský úřad, Kamala Harris, si ji vybrala za svůj předvolební song. Z mého úhlu pohledu je tak nová deska JEFFERSON AIRPLANE trochu uhulákaná, příliš tlačící na pilu, pomalu co skladba, to bezmála revolučně budovatelské forte. Anebo naopak, opuštěný uplakánek, viz „Don’t Be Sad Anymore“. Texty jsem radši ani nezkoušel … Pokud jde o muzikantské řemeslo, posloucháme americky perfekcionistický mainstreamový produkt z ranku rozmáchlého A.O

Synové slavných otců dali dohromady kapelu, která je autentickým pokračováním ALLMAN BROTHERS BANDu, byť se nejedná o přímou kopii jejich slavného jižansko-rockového stylu a soundu. Mladí muzikanti z okruhu rodiny Allmanů plus Duane Betts a Berry Oakley vytvořili zvonivě rezonující sedmičlenné těleso se třemi kytarami, slajdou, hammondkami a samozřejmě rytmikou. Sestava jako stvořená pro kouzlení s náladami i harmoniemi. A skutečně, od nástupu „Pale Horse Rider“ se více jak hodinu rochňáte v huňatých vrstvách aranží, kde soupeří i souzní kytarové copy a rozevlátá sóla, prostor sytí masivní tóny kláves i bohaté doprovodné vokály, k tomu zpívá slide … Základní bluesrockový formát se naklání tu k hardrocku („Carolina Song“), tam k boogie („King Crawler“) a onde k country („Much Obliged“, „Congratulation“). Díky velkorysé stopáži se uprostřed alba našlo místo i na téměř čtvrthodinovou rozkvetlou bluesovou instrumentálku „ Savannah’s Dream“ s najazzlou mezihrou. Střídmá „Southern Rain“ by n

NÁVRAT DO ALCATRAZZU Původní ALCATRAZZ jsme v osmdesátkách vnímali jako svým způsobem pokračování Blackmoreových RAINBOW, ovšem bez uzurpátora v čele. Graham Bonnet si namísto něj vyhlédl mladého střelce Malmsteena. Po boku mu stáli mimo jiné i Jimmy Waldo a Gary Shea, s nimiž se setkáváme na nečekané novince „Born Innocent“, vydané téměř pětatřicet let po „Dangerous Games“! Bonnet zpívá i po sedmdesátce na krev. A může si to stále dovolit, byť samozřejmě jeho vokální bungee jumping nelítá do takových poloh jako zamlada. Novinka staronových ALCATRAZZ slyšitelně navazuje na melodický duhový hard&heavy zlatého období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Nechybí melodie, riffy, ani typické kytarové cvrlikání malmsteenovských parametrů, o něž se stará nadějný Joe Stump. Na desce mu v roli hostů sekundují slovutní kolegové, například v úvodní titulce Chris Impellitteri, další z Grahamových objevů. Lehkonohou cválavku „Polar Bear“ i hrnbu „London 1966“ si Joe obslouž

DOBŘE OCHUCENÝ TATARÁK  Mudrovat o AC/DC je jako chtít pitvat tatarák. Syrový maso a vejce, plus něco koření, nic víc – a jsou z vás závisláci. AC/DC je to samé v notách, dvě tři suroviny/ingredience a všichni Mišelíni světa se můžou jít se šnekama a jinýma serepetičkami schovat do špajzu.   Takže narychlo a deníčkově. V úvodní „Realize“ je za firemní ostří pily jednoznačně Brian, byť se slyšitelně potýká s věkem zúženým hlasovým rejstříkem. Angus a ostatní naštěstí v pozadí mažou, co to dá, překvapí vrstevnaté aranže, je zkrátka co poslouchat. „Rejection“ dusá v o něco pomalejším rytmu, soundu opět na první signální dominuje Brian, přidává se typický Angusův riff, celkově je skladba syrovější úpornější než otevírák. Milým zpestřením je pro mě osobně Brianův půl sekundový GEORDIE ocásek. Svěží „Shot In The Dark“ uvítala natěšené fanoušky prvního října třicetisekundovým úryvkem, o týden později byla na virtuálních pultech celá. Klasická AC/DC fazóna. Slyšitelně odlehčená a porůznu dozd

OSPALÉ OKO PLYŠOVÉHO TYGRA Jim Peterik zůstane navždy v paměti coby spoluautor „Eye Of The Tiger“. Při poslechu Lvího srdce by ale Rocky řezal maximálně tak do krabic s laskonkami, a ne do hovězích půlek. Cukrářský pompík. Zatímco masa se nepřejíte, kremrolí snadno. Jakkoliv mám velké nosné hlasy i rockovou pompu rád, u v pořadí šestého studiového alba PRIDE OF LIONS mi nenaskakují emoce, natožpak husí kůže, dokonce mám problém udržet při prvoposledním poslechu pozornost. Abych pravdu řekl, husí kůže jako pralinky mi vyrazila při pohledu na facebookovou fotografii dvojice! To nechcete vidět:-) Zpět k muzice. Formálně se nedá nic zásadního vytknout, libé tekuté melodie, klenuté hymnické oblouky, klávesové stěny, velký hlas v popředí… Jenže, melodie protékají mezi prsty, žádná se nezaklesne trvaleji v paměti, maximálně jako ozvěna dříve použitého motivu, sebevětší klávesové stěny nenahradí zvuk kytar, a honosný vokál Tobyho Hitchcocka je vhodný možná tak do muzikálu, do rocku nepasuje,

VŠEOBJÍMAJÍCÍ MUZIKA AMERICKÝCH VETERÁNŮ Americké pojetí hardrocku se vším všudy. Spousta riffů, neméně pompy, vokálů, uhlazených melodií i žánrových odboček. Proto ryzím vyznavačům klasického britského hardrocku chyběla u Amíků členitost, ostří a stylová čistota. Kdo ale má ve svém posluchačském portfoliu americký pompézní rocku a další žánry, nové BÖC ocení více, včetně jejich výletů do hájemství melodramatického AOR („Tained Rock“) či radiorocku s úhlednými vokálními harmoniemi a neškodným rytmem („Box In My Head“), popřípadě skoro-reggae („Nightmare Epiphany“). Kapela se nelekne ani country, viz rozjívená „Train True (Lennie’s Song“). Deska přitom začíná celkem masivně, „That Was Me“ zdobí bezmála sabbatovský riff a cooperovská teatrálnost ve zpěvu. Poté ale kapela přepne na trochu jinou vlnu, viz výše. V „Edge Of The World“ oba přístupy kombinuje, kamenný riff je rozmělněn sladkým vokálním partem. Procházku po skalnatém podloží, avšak s různou okolní krajinou, nabídnou například

Fish se podobně jako Peter Gabriel postupně dál a dál odpoutával od stylu a soundu své mateřské skupiny, až se ocitnul daleko od původního květnatého art rocku. Dlouho očekávané album svým způsobem reflektuje Fishův postoj k neradostným událostem posledních let, osobním i takovým, které rozkývaly bytí nás všech. Proto název, znamenající v němčině pocit melancholie a únavy, proto poněkud pochmurné vyznění těkavých rytmů, střídmé elektroniky a nezvykle civilního Fishova projevu. Sám zpěvák přiznává, že tak nějak samo od sebe vzniklo v podstatě autobiografické terapeutické album. Není sice až tak drásavé jako předsmrtný Bowie, Fish neumírá, ani nejde na samou hranu umělecké katarze, přesto nacházím mezi „Weltschmerz“ a „Blackstar“ víceré styčné plochy, viz kupříkladu sound a naléhavost „Walking On Eggshells“, či osudovost „Little Man What Now?“, v níž se Derek vyrovnává se smrtí otce. Rozhodně se nejedná o album k dennímu ani relaxačnímu poslechu. Dokonce se někdy nedá, podobně jako „Blac

V bezmála čtvrtročním předstihu před oficiálním únorovým vydáním si opakovaně užívám další sólovku Steva Lukathera. Nahrál ji společně s partou osvědčených spoluhráčů, za všechny jmenujme Davida Paicha (klavír, varhany), bubeníka Grega Bissonetta a basáka Johna Piercea. Stěžejními kusy „I Found The Sun Again“ jsou dvě vypůjčené klády: najazzlá Capaldiho (TRAFFIC) desetiminutovka „The Low Spark Of High Heeled Boys“ nás zavede do sedmdesátek, a hendrixovsky navazbená kosmická chuťovka,“ Bridge Of Sighs“, z pera Robina Trovera (PROCOL HARUM) odkazuje svým soundem ještě hlouběji – na bouřlivá šedesátá léta z období Woodstocku, byť pochází ze čtyřiasedmdesátého. Třetím coverem je gradovaným finále honosící se „Welcome To The Club“. Napsal ji Joe Walsh (JAMES GANG, EAGLES). Podobně vyzní i „Journey Through“   s mooerovsky exhibiční Lukatherovou hrou. Mateřské TOTO nejvíce připomíná „Serpent Soul“, jak stavbou, tak dialogem mezi Steveovou kytarou a Davidovými klávesami. Jak by také ne, když s

Doba koronavirová nasměrovala spoustu muzikantů do nahrávacích studií. Steve Hackett (GENESIS) zúročil na „Under A Mediterranean Sky“ vzpomínky a zážitky z cest po Středomoří a Středním východu. Se svým dlouholetým parťákem, Rogerem Kingem, vybral z mnoha desítek svých nápadů, zaznamenaných v průběhu času na akustickou kytaru, desítku nejnosnějších – a připravil album, jež má být jakousi hudební terapií pro všechny, co se nemohou vydat na cesty po svých oblíbených slunných lokalitách. Mohutná symfonická předehra upoutá pozornost a připraví půdu pro následné komorní Hackettovo kytarové perlení a preludování. Nepotřebujete žádná slova, každým tónem vnímáte jasnou modrou oblohu i bělavý písek a skaliska někde na jihu Řecka. Zakrátko se vznesete nad nekonečné dálavy a ukolébáte na hřbetu velblouda v písečných dunách některé z odlehlých částí severní Afriky. Poté nás Steve spolu s digitálním „orchestrem“ doprovodí na Apeninský poloostrov. Pouť pokračuje romantickou melodickou linkou jak od

Michael Schenker je můj ročník, takže když zavzpomínal na vznik „In Search Of The Peace Of Mind“, hned mi naskočily vlastní příhody ze sedmdesátého: „Tuto skladbu jsem složil v kuchyni mé matky, když mi bylo 15. Sólo je prostě tak dokonalé, že bych nezměnil ani jednu notu. Toto je pro mě nejdůležitější píseň posledních 50 let. Jí všechno začalo.“ A dodává: „Gary Barden zpívá první verš, pokračuje Ronnie Romero, a nakonec ve sborovém finále Ronnie , Doogie White a Robin McAuley. Děkuji všem.“ Schenker hraje na kytaru postaru, rytmiku ale nechá bouchat, jak si doba žádá, rychle a zběsile. Především Brian Tichy se v šesti skladbách předvedl se vší parádou. Vzniká tak zajímavá kombinace, kdy se mohou při společném poslechu sejít starší a pokročilí, vedle mladých a rozjívených:-) Úvodní jízdu obstará stříbřitý šikanzen „Drilled To Kill“, řízeným pilotem Ralfem Scheepersem. Joe Lynn Turner zvedá své oblouky už jen ve studiu, tam má ale stále co nabídnout, viz klenutá „Don´t Die On Me Now“.