ALLMAN BETTS BAND: Bless Your Heart (2020)


Synové slavných otců dali dohromady kapelu, která je autentickým pokračováním ALLMAN BROTHERS BANDu, byť se nejedná o přímou kopii jejich slavného jižansko-rockového stylu a soundu. Mladí muzikanti z okruhu rodiny Allmanů plus Duane Betts a Berry Oakley vytvořili zvonivě rezonující sedmičlenné těleso se třemi kytarami, slajdou, hammondkami a samozřejmě rytmikou. Sestava jako stvořená pro kouzlení s náladami i harmoniemi. A skutečně, od nástupu „Pale Horse Rider“ se více jak hodinu rochňáte v huňatých vrstvách aranží, kde soupeří i souzní kytarové copy a rozevlátá sóla, prostor sytí masivní tóny kláves i bohaté doprovodné vokály, k tomu zpívá slide …

Základní bluesrockový formát se naklání tu k hardrocku („Carolina Song“), tam k boogie („King Crawler“) a onde k country („Much Obliged“, „Congratulation“). Díky velkorysé stopáži se uprostřed alba našlo místo i na téměř čtvrthodinovou rozkvetlou bluesovou instrumentálku „Savannah’s Dream“ s najazzlou mezihrou. Střídmá „Southern Rain“ by naproti tomu mohla rovnou do rockového rádia, ostatně, vstřícných kousků by se na „Bless Your Heart“ našlo víc.
Hodina uteče i s třináctiminutovým nádavkem jako voda v široké řece, navenek poklidné a líné, v nitru plné života, různých proudů a překvapení.
 
Jaromír Merhaut pro Spark 2020



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

ČESKÁ STOPA LED ZEPPELIN [1969-1970]

Obrázek
V dnešní online době se nepamětníkům bude zdát až neuvěřitelné, s jakým zpožděním jsme se dovídali i zásadní hudební události. Zatímco politické dění bylo – jakkoliv za bolševika pokřiveně – monitorováno ze dne na den televizí, rozhlasem i denním tiskem, zůstávala západní muzika za informační zdí, kterou museli tehdejší publicisté a aktivisté zdolávat takříkajíc navzdory režimu. O to cennější jsou v souvislosti s naším tématem první tuzemské články o LED ZEPPELIN.   Připomeňme si v zejména ty první z let 1969 a 1970, svým způsobem přelomové, jakkoliv z dnešního zpětného pohledu místy i polemické. Autentické dobové svědectví, psané bez vědomí budoucích událostí, má totiž kouzlo opravdovosti a je pro přiblížení nálady doby nenahraditelné. A navíc, dva ze tří citovaných autorů, Petr Sís a Alexander Goldscheider dosáhli ve svých vlastních uměleckých profesích věhlasu i za hranicemi naší země, viz představení v samostatném boxu. O to cennější je jejich svědectví i vstřícnost při domluvě. Al
číst dál ...

CUBY & BLIZZARDS

Obrázek
Cuby & Blizzards, v Česku pozapomenutí patriarchové holandského a potažmo kontinentálního bluesrocku. Pocházeli z Assenu, domovinou se jim stala farma ve vesničce Grollo. U zrodu C&B stáli v polovině 60.let dva muzikanti, hrající spolu v Rocking Strings (cca 1962), napodobujícími Shadows, a v Sharks (1963), zpěvák Harry „Cuby“ Muskee (ročník 1941) a kytarista Eelco Gelling (1946). Dalšími původními členy byli basák Willy Middel a drummer Dick Beekman, oba se zkušenostmi z různých rokenrolových bandů. První sestavu záhy dokompletoval kytarista Hans Kinds. Hned po prvním vystoupení v amenské zologické zahradě se Cuby & Blizzards, kombinující zprvu americké blues s anglickou mayallovskou školou, stali v komunitě mladých teenagerů nesmírně populárními. Svižně nahráli debutové LP  Desolation (1966), s nímž získali holandskou obdobu Grammy – cenu Edison. Následovalo první zahraniční turné po Itálii. Díky pověsti velmi nadějných bluesmanů si mládenci zajamovali se svým vzorem J
číst dál ...

Saxon: Into The Labyrinth (2009)

Obrázek
Spanilá jízda těžkooděnců Rob Halford opěvuje Nostradama, tak proč by si Biff Byford nemohl střihnout krále Artuše, zvlášť když má svůj hlas pevný a ostrý jak zamlada? Heavy metal, včetně dvojzápřahů kytar, gigantických škopků a svalnatých póz, představuje v dnešní době do sebe uzavřený žánr pro poměrně vyhraněné publikum. Album Into The Labyrinth nahráli   Saxon   v německém studiu Twilight Hall v produkci Charlieho Bauerfeinda. Naštěstí zní čistokrevně   engliš hevy. Žádné hlukové stěny, maskování neumětelství industriálem, přidaným limitním zkreslením anebo jinými nýmandskými vycpávkami , jak je u spousty mládežníků dnes zvykem . Do poslední noty muzika a nástroje. Neodpustím si poznámku. Bývá roztlemeným intošským zlozvykem trefovat se do metalu, muzikantů i posluchačů. Je fakt, že některé vnější znaky jsou docela legrační, je dno ale musí uznat každý soudný, ti chlapi zpravidla umějí skvěle hrát. Kdo viděl a má rád Boormanova Excalibura , bude u otevíráku Battalions Of Steel vy
číst dál ...

AC/DC: Power Up (2020)

Obrázek
DOBŘE OCHUCENÝ TATARÁK  Mudrovat o AC/DC je jako chtít pitvat tatarák. Syrový maso a vejce, plus něco koření, nic víc – a jsou z vás závisláci. AC/DC je to samé v notách, dvě tři suroviny/ingredience a všichni Mišelíni světa se můžou jít se šnekama a jinýma serepetičkami schovat do špajzu.   Takže narychlo a deníčkově. V úvodní „Realize“ je za firemní ostří pily jednoznačně Brian, byť se slyšitelně potýká s věkem zúženým hlasovým rejstříkem. Angus a ostatní naštěstí v pozadí mažou, co to dá, překvapí vrstevnaté aranže, je zkrátka co poslouchat. „Rejection“ dusá v o něco pomalejším rytmu, soundu opět na první signální dominuje Brian, přidává se typický Angusův riff, celkově je skladba syrovější úpornější než otevírák. Milým zpestřením je pro mě osobně Brianův půl sekundový GEORDIE ocásek. Svěží „Shot In The Dark“ uvítala natěšené fanoušky prvního října třicetisekundovým úryvkem, o týden později byla na virtuálních pultech celá. Klasická AC/DC fazóna. Slyšitelně odlehčená a porůznu dozd
číst dál ...

RICK PARFITT [1948 – 2016]: DOTLOUKLO SRDCE STATUS QUO

Obrázek
Rick Parfitt, nositel Řádu britského impéria, úderník dvanáctitaktového boogie, plavovlasá ikona a srdce STATUS QUO. A od 24. prosince 2016 bohužel i další člen hvězdného nebeského bandu. STATUS QUO byli po bezmála půlstoletí jednou z rockových jistot. Světem procházela jedna módní vlna za druhou – hard rock, art rock, punk, metal, nová vlna, grunge, elektronika, různá neo tamto a post hento – a Statusáci si neochvějně jeli svou písničku ve čtyřčtvrtečním taktu motorické Rickovy doprovodné kytary.   V osmašedesátém stál Rick při prvním televizním vystoupení v Top Pops uprostřed, o pěvecké party a kytaru se v „Pictures Of Matchstick Men“ symbolicky půl napůl dělil s Francisem. Notu v notě takto spolu bratrsky proplouvali desetiletími, i když se časem mediálně víc vžil Rossi coby hlava/zpěvák a Parfitt jako kytarista, přestože byl víceméně doprovoďák, ale jaký! Ne nadarmo Vítězslav Štefl v 33 + 333 světových kytaristů napsal: „Mimochodem, Partiff je obecně řazen mezi deset nejlepších dop
číst dál ...

LEE KERSLAKE (1947 – 2020)

Obrázek
"S těžkým srdcem, jež s vámi sdílím, oznamuji, že Lee Kerslake, 55 let můj kamarád a nejlepší bubeník, se kterým jsem kdy hrál, prohrál dnes ráno v 03:30 svou bitvu s rakovinou. Zemřel pokojně, chvála Pánu, ale bude nám strašně chybět. Vím, že se mnozí z vás modlili, aby netrpěl, a já vám za to děkuji – a nyní, když je Lee v míru, by se naše myšlenky a modlitby měly obrátit na jeho ženu Sue, která bude potřebovat veškerou podporu, jakou v této těžké době může získat." Ken Hensley, 19. září 2020 ROZMLÁTÍ LEE KERSLAKE RAKA NA KUSY?!  (P.S.2020: BOHUŽEL NE) Říká se, že kdo je omylem prohlášen za mrtvého, bude dlouho živ. Kéž by tomu tak bylo i v případě legendárního bicmena URIAH HEEP a Ozzyh. Když se 26. ledna 2019 začala internetem bleskem šířit zpráva: Lee Kerlake is Dead, nejednomu rockerovi se pozastavilo úlekem srdce. Vždyť jen týden předtím se Lee blaženě usmíval s dvěma platinovými alby v ruce a Ozzyho vlastnoručně (?) psaným vzkazem, v němž dávnému brachovi přál ať si
číst dál ...

1969 09: ABBEY ROAD – POKLAD NA KONCI MAGICKÉ CESTY

Obrázek
George Martin (producent, pátý Beatle):   Let It Be byla nešťastná deska, i když na ní bylo pár skvělých písní, a já si opravdu myslel, že to znamená konec Beatles a že už s nimi nikdy víc nebudu pracovat. Říkal jsem si, jaká je to ostuda, dopadnout takhle. Takže mě dost překvapilo, když mi Paul zavolal a řekl: Jdeme dělat další desku, chceš ji produkovat? A moje okamžitá odpověď byla: Ale jedině, když mě necháte ji produkovat tak, jak jsme to dělali dřív. A on: To taky chceme. A já: I John? – Jo, namouduši. Tak jsem řekl: Jestli to opravdu chcete, tak to zase dáme dohromady. A byla to velice šťastná deska. Tuším, že to bylo i proto, že všichni věděli, že je poslední. Při příležitosti padesátého výročí vydání poslední společné práce nejvýznamnější kapely poprockových dějin, alba „Abbey Road“, nastal nejvyšší čas uvést BEATLES i na stránkách Sparku. Fab Four zkraje své kariéry transformovali odkaz rokenrolu do bigbítu, aby se záhy stali vůdčí silou široce sdílené rockové progrese. „Abb
číst dál ...

MARILLION

Obrázek
IMPRESE HOGARTHOVÝCH MARILLION Nástupem Stevea Hogartha v roce 1989 se kompozice Marillion napřímily, ubylo kudrlinek, tůněk a peřejí. Sound kapely lehce potemněl a zadumal. Zatímco raná fishovská alba byla vždy vytvářena sebejistými tahy štětců, a působí jako velkolepé olejomalby, hogarthovky navozují spíše pocity hudební imprese, jsou těkavé, chvějivé, nervní, méně uchopitelné, a v působivý celek se skládají až v mysli posluchače. Uvedené změny si vyžádaly zásadní „přeprogramování“ přijímačů, což spousta fanoušků, ortodoxních fishovců, nezvládla a nezvládá dodnes. Já osobně mám rád obojí Marillion. Ti původní mi svou nápodobou Genesis vytrhli na počátku osmdesátek trn z paty, zase bylo co artrockového poslouchat. Hogarthova éra pak posunula kapelu z vlečňáku do lokomotivy. Ať se to komu líbí nebo ne, svým způsobem rozbředlý a jakoby líně se valící tok tónů vývojově předznamenal podobu významné části současného neoprogu, nebojím se použít termínu post neoprogu. Samozřejmě, že se nabíz
číst dál ...

MADE IN REPERTOIRE RECORDS: GRAVY TRAIN, BAKERLOO, QUATERMASS

Obrázek
Repertoire Recorda  byla  malá vydavatelská firma, zaměřená na reedice mého gusta. V katalogu měla 200 interpretů a do tisícovky alb. Mezi jinými figurují jména jako BIRH CONTROL, BLACK WIDOW, FUZZY DUCK, GENTLE GIANT, MAY BLITZ, MOUNTAIN, SPOOKY TOOTH, YARDBIRDS. Její řada REPUK byla zvukově i provedením to nejdokonalejší, co se dodnes dá v této oblasti sehnat za pozemské peníze. [Perex editován 2020] GRAVY TRAIN Originalita britských rockových hledačů GRAVY TRAIN byla vystavěna na kontrastu takřka všudypřítomné hravé flétny, úporně tlučených bicích a valivě zkreslené kytary. Nervní skřípavý škrcený hlas Normana Barratta pak osobitost soundu podtrhoval. Mně osobně zní jejich folk/heavy jako JETHRO TULL přikovaní k IRON BUTTERFLY. U zrodu GRAVY TRAIN stál Norman Barratt, známý jako kytarista a zpěvák, co vystřídal Jimmiho Pagea v LORD SUTCH & HEAVY FRIENDS, podivuhodného to seskupení kolem již zemřelého ulítlého sixties excentrika Davida Sutche. Norman se narodil v roce 1949 v New
číst dál ...

PAVLOV’S DOG

Obrázek
Pavlov’s Dog ze St. Louis jsou pro sběratele starožitných rockových originálů nenahraditelnou kapelou. V jejich raném stylu a zvuku se uhrančivý celek spojil klasický seventies hardrock s wagnerovsky bombastickým classical orchestral soundem. Jako třpytný drahokam pak nad scenérií zářil kastrátový „řezavě melancholický tenor“ (Jiří Černý, EJPH L-Ž, str.191 ) astmatika Davida Surkampa, přirovnaný encyklopedikem Colinem Larkinem ke kombinaci Jona Andersona z Yes a bláznivého Tinyho Tima. Publicistou Joem Viglionem pak k vyděšenému ptačímu mláděti, jinými ke Geddymu Leeovi z Rush, zubní vrtačce, cirkulárce, týrané myši… Můžete si vybrat.   Prvopočátky Pavlov’s Dog lze vysledovat do roku 1971, kdy devatenáctiletý bubeník Chucka Berryho (předtím u Alberta Kinga, Bo Diddleye) Mike Safron začal (zprvu s Berryho basákem Dougem Rayburnem) naplňovat svou vlastní vizi rockové kapely s houslovou melodikou. Mísení rocku s klasikou nebylo až tak něčím novým, zamýšlená zvuková kombinace ano. Démonic
číst dál ...