1971 09: KDYŽ SANTANA SEKAL LATINU

Jedním z výrazných rockových trendů na přelomu šesté a sedmé dekády dvacátého století byl průnik latinskoamerických prvků, jenž předznamenal i následné vzedmutí afro rocku a jazz rocku. V čele průkopníků latino rocku stál Carlos Santana se svou stejnojmennou skupinou.

Třetím albem, od jehož vydání uplyne v těchto dnech padesát let, zmíněnou vývojovou etapu skupina SANTANA završila nejlepším možným způsobem: LP „III“ vystoupalo ve šlépějích předchozího „Abraxas“ na #1 amerického žebříčku a stalo se nedílnou součástí santanovské trilogie, povinné to „četby“ každého rockera.

–

Carlos Santana se narodil 20. července 1947 v mexickém Autlan de Navarro do početné rodiny houslisty Josého, hrajícího se svou kapelou v tančírnách a na svatbách. Pod otcovým vedením začal s houslemi, biflování ale nebylo jeho šálkem čaje, odjakživa rád improvizoval, proto přesedlal nejdříve na baskytaru, aby zakrátko svůj další život spojil s kytarou.

Vlastní hudební kariéru zahájil v ulicích Tijuany hraním pro americké turisty. Po čase, byť neplnoletý, přesídlil do tamějších barů a hospod, kde doprovázel striptérky při jejich vlnění s takovou vášní, až jim prý tvrdly bradavky, jak se rád později chlubil.

V roce 1961 se celá rodina přestěhovala do španělské čtvrti San Francisca a Carlos začínal opět od nuly – coby potulný muzikant s kloboukem u nohy. V devatenácti se mu konečně podařilo založit kapelu dle svých představ, THE SANTANA BLUES BAND. Různorodý původ i preference spoluhráčů vtělily do jejího hudebního projevu vlivy rhythm & blues, rocku, jazzu, latinskoamerické, africké, a dokonce i klasické hudby. Jakkoliv to zní paradoxně, latinu podle svých slov „objevil“ až v New Yorku. To, co považoval za otcovu starobu, se mu po návštěvě několika koncertů experimentátorů najednou vyjevilo v novém světle.

Nejbližším Carlosovým parťákem se v té době stal klávesák a zpěvák Gregg Rolie. Převzatý materiál postupně nahrazovaly vlastní skladby, originální sound kombinoval bluesrockový základ s pro černý kontinent typickým proplétáním různorodých metrických pásem. Při vystoupeních dostávali do extáze publikum i sebe, výjimkou nebyly půlhodinové rytmizované jamy, ne nepodobné šamanským rituálům v africké pravlasti. Důkazem budiž dobové záznamy, například „Live At The Fillmore 1968“. Zapomenutou perličkou z onoho období je Santanův bleskurychlý záskok namísto indisponovaného Bloomfielda, zaznamenaný na „The Live Adventures Of Mike Bloomfiels & and Al Kooper“.

STUDIA STUDIÍ

Studiová práce ale vyžadovala mimo nadšení i určitou kázeň a strukturu. SANTANA dokázala přenést do čtyř stěn svou pódiovou energii, a současně nechat vyniknout v rytmické houštině výrazným melodiím i typickým kytarovým výkřikům, stenům, pohlazením.

Jak láva žhavá muzika se vlévala rovnou do krve, byla uhrančivá i zprostředkovaná drážkami gramodesky. Sám si vybavuju, jak jsem po odeznění posledních tónů „Para los Rumberos“ bez nějakého rozmýšlení automaticky převinul pásek s nahranou trojkou na samý začátek a zmáčknul play, a pak znovu, klidně i dvakrát třikrát za sebou.

Debutové bezejmenné album nahrávala SANTANA tři týdny v nonstop šestnáctihodinových stachanovských směnách. A úspěch se dostavil, na podzim 1969 singl „Evil Ways“ i samotné elpé vyšplhaly na čtvrté příčky žebříčků Billboardu.

„Abraxas“, vydaný o rok později, vynesl kapelu na samý vrchol popularity. Album stanulo na vrcholu několika světových hitparád, skladby „Black Magic Woman“ a „Oye Como Va“ se hrály doslova všude.

 

MLÁDÍ VPŘED

Původní sextet se pro nové třetí album překvapivě rozšířil o náctiletého kytaristu Neala Schona, čímž se kapela vrátila k rané „předdeskové“ sestavě se dvěma kytaristy. Druhou posilou se stal v roli stálého hosta perkusista Coke Escovedo. Nahrávalo se pro změnu na etapy, s koncertními přestávkami, bezmála půl roku, samospád dřívějších session se již neopakoval.

Byť se během nahrávání začínala se projevovat „ponorková nemoc“ a přeci jen odlišné hudební směřování jednotlivců, album působí zcela kompaktně. Nakonec přes všechny porodní potíže, kdy se kapela snažila neustále něco vylepšovat, což často vede ke ztrátě spontaneity, se podařilo nahrát fenomenální dílo se strhujícími rytmy a rockovým základem. Perfektní kmenové hudebníky doplnila dechová sekce TOWER OF POWER a hosté. Výrazná role zůstala Rolieho hammondkám, nad jejichž mohutným zvukem se střetává Santanova melodická s drsnější Schonovou kytarou.

Carlos k samotnému tvůrčímu procesu uvedl: „Byli jsme neustále ve střehu i když jsme jen seděli a o něčem povídali. Někdo kupříkladu zahrál motiv z ,Rite Of Spring’ od Stravinského, ,Co říkáte?’ povídá, my na to: ,Dobře, nekopírujme, vezměme podstatu a vytvořme vlastní věc’. Byl to takový náš Think Tank“. 

TROJKA

Scénu otevře neposedná instrumentálka „Batuka“, volně přecházející do dodnes v rádiích hranou „No One To Depend“. Okamžitě zaujme ohnivé kytarové dvouspřeží Santana/Schon. Gregg Rolie ke skladbě řekl: „Nikdy jsme se před ničím neuzavírali. ,Batuka’ pochází z našeho poněkud dobrodružného pokusu se Zubinem Methou a jeho stočlenným LA Philarmonic na show, kde jsme v březnu 1970 vystoupili spolu s několika dalšími rockovými kapelami.“ Procítěná i vroucí „Taboo“ je vyznáním touhy po dívce svých snů. Afrokubánská „Toussaint L'overture“ pak nedostižnou santanovskou ekvilibristikou perkusí, soupeřících o pozornost s Greggovými hammondkami. Tematicky odkazuje na haitského otroka, jenž pomohl na počátku devatenáctého století vybojoval pro svou zemi nezávislost. Soulová hitovka „Everybody’s Everything“ dokazuje přetrvávající Santanovo novátorství. Zaujme jak Schonovo kytarové sólo, tak i dechová sekce TOWER OF POWER.  Jazzrocková „Guajira“ s hlasem Rica Reyese, zajímavou basovou linkou Davida Browna a Greggovým pianem navozuje náladu podvečerní párty, kdy jsou ještě všichni střízliví. Od amerického jazzmana a saxofonisty, Gena Ammonse, převzatá instrumentálka „Jungle Strut“ je velkou předváděčkou „hostujícího“ perkusisty Thomase Escoveda, jenž je v ní více než rovnocenným soupeřem jak dvojici Santana/Schon, tak i Roliemu. Carlos Santana se mikrofonu zpravidla vyhýbal, „Everything’s Coming Our Way“ je jednou z mála výjimek. Nenápadná decentní skladba s nádechem flamenca. Původní LP uzavírá často podceňovaná hrkačka „Para Los Rumberos“, kde lze opět slyšet TOWER OF POWER. Její hutný riff mě vždy signalizoval, že brzy budeme převíjet na začátek pásku a dáme repete…

 

DOZVUKY

Na trojce se prolnula energie debutu a alchymie „Abraxasu“ v úžasnou formuli, jíž ale bohužel nebylo kam rozvíjet. Stala se svým způsobem etalonem a současně pomníkem latinorockového subžánru, jenž dokázal za pouhých pár let existence mnoha rockerům zásadně změnit dosavadní úzkoprsé vnímání hudby a svým způsobem jim pootevřel dveře k World Music.

Zapomenutou perličkou je, že „Santana III“ byla pro svou zvukovou bohatost a členitost ve své době jedním z trumfů nastupující kvadrofonie.

Brzy po vydání „Santana III“ se Carlos Santana se zcela překopanou sestavou vydal novým směrem, na níž spolupracoval mimo jiné s Johnem McLaughlinem, spolu s několika dalšími vlajkonošem jazzrockové fúze. Neal Schon a Gregg Rolie zakládají JOURNEY. Což už je ale jiná historie.

P.S. V roce 2016 vydává SANTANA album „Santana IV“, jímž programově a za účasti původních spoluhráčů navazuje na „III“. Samozřejmě, že Spark si takovou událost nemohl nechat ujít, pročež odkazuji na tehdejší červencové číslo.

OŽIVLÉ KOLOSÁLNÍ GANGY

COLOSSEUM a JAMES GANG vydávají v září jedenasedmdesátého své slavné živáky. Především dvojalbum „Colosseum Live“ je přehlídkou řemeslně dokonalé interpretace vlastních i převzatých kusů. V kolosálním tavícím kotli se promíchaly a ve vzácnou slitinu proměnily jazz, rock i blues. Sestava – s Chrisem Farlowem u mikrofonu, šéfem Jonem Hisemanem za bicími, basákem Markem Clarkem, kytaristou Davem „Clem“ Clempsonem, klávesákem Davem Greensladem a saxofonovým čarodějem Dickem Heckstall-Smithem – byla opravdovým ALL STAR BANDem. Není divu, že jeho vliv můžeme slyšet kupříkladu na „Kuřeti v hodinkách“ FLAMENGA. Samozřejmě, že dnešním mládežníkům může COLOSSEUM znít na první poslech zastarale, ba až akademicky, s nadbytečným množstvím sól, atakdále, kdo z nepamětníků se ale umí naladit na sound a zvyklosti přelomu šedesátých a sedmdesátých let, musí ocenit neuvěřitelnou souhru, feeling a drive sexteta. Tím spíše jakýkoliv aktivní muzikant. Všem zvídavým mohu jen a jen doporučit k poslechu.

Masivní progresivní jazz rock, zahraný s rockerským nasazením a jazzmanským umem. Jedno z nejzásadnějších live alb rockové historie.

Americké hardrockové trio JAMES GANG naproti tomu sázelo podobně jako konkurenční GRAND FUNK RAIROAD na pudovou „první signální“ svých mladých posluchačů. Ústřední postava kapely, kytarista/klávesák Joe Walsh, si naposledy zařádil v barvách svého gangu: v jednom zátahu drtí kytaru, Hammondy B3 i mikrofon. Rozjezd obstarají dva převzaté kusy: „Stop“ dvojice Jerry Ragovoy / Mort Shuman, kterou měl ve svém repertoáru mimo jiné i Jimi Hendrix a dvojice Al Kooper & Mike Bloomfield, plus „You're Gonna Need Me“ bluesmana Alberta Kinga. V „Take a Look Around“ a „Tend My Garden“ usedne Walsh za varhany a v emersonovském obsazení basa-bicí-klávesy střihne oba své hymnické kusy na jeden zátah. Aplaudovaná akustická balada „Ashes, The Rain And I“ uzavírá první stranu LP.

Druhou rozjíždí úspěšná valcířská refrénovka „Walk Away“. Vrcholem alba je ale bezesporu dvacetiminutová adaptace „Lost Woman“ z repertoáru YARDBIRDS beckovské éry.  V ní se vyřádí jak rytmika Dale Peters (baskytara) / Jim Fox (bicí), tak především Joe Walsh. V dnešní uspěchané době se sólování na basu a bicí už moc nenosí, pokud tedy nenarazíte na samožera DeMaia, nicméně tehdy se bez podobné exhibice neobešel žádný rockový koncert ani u nás, sólo patřilo k bontonu a uměli jsme si je užít všichni, na pódiu i po ním.

Skvělý pudový hard rock s příměsemi. Jeden z živáků mého mládí.

Jaromír Merhaut pro Spark 2021