CRACK THE SKY: Tribes (2021)

CRACK THE SKY budou zanedlouho slavit půlstoletí na rockové progresivní scéně, přesto si troufám tvrdit, že v Česku je zná málokdo. Kapela kolem zpěváka Johna Palumba nahrála více jak dvacet alb. To poslední reflektovalo ve svých rozkol americké veřejnosti natolik autenticky, až máte pocit, že bylo nahráváno před Capitolem v době zběsilého útoku na něj, viz příkladově: „Nenávidíš mě, protože si nemyslím jako ty, nenávidím tě, vypadá to, že míříme do nové občanské války.“, „Neexistuje láska, jen nenávist.“ Kapela sama se snaží být názorově neutrální, do konfliktu se nezapojuje v duchu hlášky: „Víťo, ty se pořád tváříš, že máš nějaký názor, ale my nevíme jaký.“

Hudba sama osciluje v několika rovinách. Album otevírá ledabylým podsaditým riffem titulní „Tribes“, nálada se ale záhy změní v raně floydovské hypnotizující zhulenině „Another Civil War“ (s alarmujícím textem odkazujícím na občanskou válku), doprovázenou v pozadí banjem (sic!) – což může vymyslet jenom Amík:-) PINK FLOYD najdeme na desce nejedenkrát, „Dear Leaders“ je zřetelně inspirované závěrem alba „Dark Side On The Moon“ a devítiminutovou „Quick“ zdobí znělé a dlouhataááánské gilmourovské kytarové sólo, ne nepodobné onomu ikonickému z „Comfortably Numb“. K Floydům má blízko také „We Don’t Know“, tepající do stranické zavilosti demokratů/konzervativců.
Pak zde máme několik rockově hybných, hutných rockáren, občas v mlžném psychedelickém oparu: „Blowing Up Detroit“, „Another Beautiful Day“, „Drinking Myself Sober“. „Alligator Man“ by vzal na milost možná i Zappa, „The Lost Boys“ Bowie, a „Boom Boy“ ZEPPELIN.

Pokud přimhouříme oko nad průhlednými výpůjčkami a necháme se unášet proudem muziky, potažmo se nenecháme zatáhnout do „občanské války“, můžeme si s „Tribes“ užít parádní hodinu.

Jaromír Merhaut pro Spark 2021